Tragédie jménem sirotčince

Sirotčince jsou nákladné a mohou dětem způsobit nenapravitelně škody na duševním i tělesném zdraví - proč jsou tedy tak všudypřítomné? Georgette Mulheir popisuje vážnou tragédii sirotčinců a žádá nás, abychom na ně přestali spoléhat a hledali alternativní způsoby, jak podporovat děti v nouzi.

Napříč Evropou a Střední Asií

žije přibližně jeden milion dětí ve velkých

domovech známých také jako sirotčince.

Mnoho lidí si představuje sirotčince jako vlídné prostředí,

které poskytuje dětem dobrou péči.

Jiní vědí své o zdejších životních podmínkách,

ale domnívají se, že jde jen o nutné zlo.

Nakonec, kam se všemi těmi dětmi,

které nemají rodiče?

Ale 60 let výzkumů prokázalo,

že odloučení dětí od rodin

a umístění do velkých institucí

vážně poškozuje jejich zdraví a vývoj,

což platí zvláště pro malá miminka.

Jak víme, miminka se rodí

s nedokončeným vývojem svalů

i mozku.

Během prvních tří let života dorůstá mozek

do plné velikosti, většina růstu se odehrává

v prvních šesti měsících. Mozek se vyvíjí

v reakci na zkušenosti a podněty.

Pokaždé, když se děťátko naučí něco nového --

zaostří očička,

napodobuje pohyby nebo výrazy tváře,

něco zvedne, vytvoří slovo nebo se posadí --

vytváří mozek nová synaptická spojení.

Čerství rodiče jsou rychlostí učení ohromeni

a oprávněně překvapeni a potěšeni bystrostí svých dětí.

Dávají svou radost najevo dětem,

které odpovídají úsměvem

a touhou dokázat a učit se více.

Vytváření tohoto silného vztahu mezi dítětem a rodičem

poskytuje stavební kameny pro tělesný, sociální,

jazykový, znalostní a psychomotorický vývoj.

Je to model pro veškeré budoucí vztahy s přáteli,

partnery i jejich vlastními dětmi.

Ve většině rodin se to děje tak přirozeně,

že si toho ani nevšimneme. Většina z nás netuší,

jak důležité je to pro lidský vývoj

i pro všeobecný vývoj zdravé společnosti.

Až když se něco pokazí, začínáme si uvědomovat,

nakolik je rodina pro dítě důležitá.

V srpnu 1993 jsem byla poprvé svědkem toho,

jak nesmírně velký vliv má na dítě

uzavření do ústavu a absence rodičovské péče.

Ti z nás, kdo si pamatujeme novinové zprávy

z Rumunska po revolučním roce 1989,

si vzpomenou na hrůzné podmínky v některých ústavech.

Ředitel jednoho velkého domova mě požádal,

abych mu pomohla zabránit odddělování dětí od rodin.

Za Ceasescova režimu to byl ukázkový sirotčinec pro 550 dětí,

takže mi bylo řečeno, že tamní podmínky jsou lepší.

Pracovala jsem již s mnoha dětmi, takže jsem čekala,

že ústav bude hlučné místo,

ale bylo tam ticho jako v klášteře.

Bylo těžké uvěřit, že tam vůbec jsou nějaké děti,

ředitel mi ale ukázal pokoj po pokoji,

v každém byly řady postýlek,

a v nich ležely dětí hledící do prázdna.

V pokoji se 40 novorozenci neplakal ani jeden.

Viděla jsem špinavé plenky a viděla jsem,

že některé děti jsou ztrápené, ale slyšet

bylo jen tlumené, nepřetržité naříkání.

Hlavní sestra mi pyšně řekla,

"Vidíte, naše děti jsou dobře vychované."

Během dalších dnů jsem si uvědomila,

že to ticho nebylo výjimečné.

Nově přijaté děti plakaly prvních pár hodin,

ale jejich potřeby nebyly uspokojeny, tak se nakonec

naučily neobtěžovat. Během pár dnů byly

netečné, letargické a zíraly do prázdna

stejně jako všechny ostatní.

V průběhu let mnoho lidí a novin obvinilo

personál v těchto ústavech za to,

že dětem ubližují, jenže často se jeden zaměstnanec

stará o 10, 20 a dokonce až o 40 dětí.

Proto nemají jinou možnost než zavést přísný režim.

Děti musí být probuzeny v 7 a nakrmeny v 7:30.

V 8 musí být přebaleny, takže ošetřovatel

má jen 30 minut, aby nakrmil 10 nebo 20 dětí.

Pokud si dítě v 8:30 ušpiní plenku, musí čekat

několik hodin, než mu ji někdo vymění.

Denní kontakt dítěte s jiným člověkem

je omezen na pár uspěchaných minut krmení a přebalování,

jinak jim jako podněty slouží strop,

stěny a mříže vlastní kolébky.

Od mé první návštěvy Ceausescova ústavu

jsem viděla stovky takových míst v 18 zemích,

od České republiky až po Súdán.

Ve všech těchto rozmanitých zemích a kulturách

jsou si ústavy a způsob, jak se tam dětí dostávají,

žalostně podobné.

Nedostatek podnětů vede často k tomu, že se stimulují samy.

Máchají ručičkama, kolébají se sem a tam

nebo jsou agresivní, a v některých ústavech používají

psychiatrické léky, aby ovlivnili chování těchto dětí,

v jiných ústavech děti svazují, aby jim zabránili

v ubližování sobě nebo ostatním.

Takové děti jsou okamžitě označeny jako postižené

a umístěny do jiného ústavu pro postižené děti.

Většina takových dětí už nikdy ústav neopustí.

Děti bez vad ve věku tří let

jsou poslány do jiné instituce a ve věku sedmi let

zase do další. Izolované podle věku a pohlaví

jsou libovolně odloučeny od svých sourozenců,

často bez možnosti se rozloučit.

Nedostávají dostatečně najíst. Často hladoví.

Starší děti šikanují mladší. Učí se přežít.

Učí se ubránit sami sebe, nebo podlehnou.

Po opuštění ústavu se jen velmi obtížně dokáží

začlenit do společnosti.

V Moldavsku je u mladých žen vychovaných v ústavech

10krát pravděpodobnější, že se s nimi bude obchodovat,

a ruská studie zjistila, že dva roky po opuštění ústavu

mělo 20 procent mladých lidí záznam v trestním rejstříku,

14 procent se věnovalo prostituci,

a 10 procent si vzalo život.

Ale proč je v Evropě tolik sirotků,

když v posledních letech nebyla žádná velká válka ani pohroma.

Více než 95 procent těchto dětí má žijící rodiče,

a společnost viní tyto rodiče za to,

že opustili své děti, ale výzkumy ukazují, že

většina rodičů chce své děti,

a že hlavními faktory cesty do ústavů

je chudoba, nezpůsobilost a národnostní přísušnost.

V mnoha zemích stále neexistují integrované školy,

a tak i děti s hodně mírnou vadou

jsou posílány do místní speciální školy

ve věku šesti nebo sedmi let.

Ústav může být vzdálen stovky mil od domova.

Pokud je rodina chudá, jsou pro ni návštěvy obtížné,

a postupně se vztahy rozpadají.

Za každým z milionu dětí v ústavech

je většinou příběh zoufalých rodičů,

kteří nevědí, jak dál, jako Natalie z Moldavska,

která měla peníze jen na výživu svého miminka,

a tak musela dát svého staršího syna do ústavu.

Nebo Desi z Bulharska, která se doma starala o čtyři děti

dokud její manžel nezemřel,

jenže pak musela pracovat na plný úvazek,

a bez jakékoliv podpory cítila, že nemá jinou možnost

než umístit postižené dítě do ústavu;

nebo nesčetné mladé dívky, které se děsí říct rodičům,

že jsou těhotné, a tak nechají svá miminka v nemocnici;

nebo čerství rodiče - mladý pár, který právě

zjistil, že jejich prvorozené dítě je postižené,

a místo toho, aby jim doktoři poskytli pozitivní pohled

na potenciál svého dítěte, oznámili jim:

"Zapomeňte na ni, dejte ji do ústavu,

běžte domů a udělejte si zdravé dítě."

Tento stav není nutný ani nevyhnutelný.

Každé dítě má právo na rodinu, zaslouží si ji

a potřebuje ji, a děti jsou ohromně odolné.

Zjistili jsme, že pokud je včas dostaneme z ústavu

do milujících rodin, doženou své vývojové zpoždění,

a vedou normální, šťastný život.

Také je mnohem levnější poskytovat podporu rodinám

než ústavům.

Jedna studie tvrdí, že služby podpory rodinám

stojí 10 procent jednoho místa v ústavu,

zatímco kvalitní pěstounská péče

stojí většinou okolo 30 procent.

Pokud budeme děti podporovat správnými postupy,

můžeme tyto úspory investovat je do vysoce kvalitní

ústavní péče pro ty děti, které mají nesmírně náročné potřeby.

V Evropě sílí hnutí, jenž chce změnit přístup

a odklonit prostředky od velkých ústavů,

které poskytují žalostnou péči, do komunitních služeb,

které chrání děti před ublížením a umožní jim rozvinout

jejich plný potenciál. Když jsem začala pracovat v Rumunsku,

téměř před 20 lety, žilo přes 200 000 dětí

v ústavech a každý den přicházely další.

Nyní je jich méně než 10 000

a služby na podporu rodinám jsou poskytovány v celé zemi.

V Moldavsku, navzdory extrémní chudobě a hrozivým dopadům

globální finanční krize, se počet dětí

v ústavech během posledních pěti let snížil

o více než 50 procent a prostředky jsou přerozdělovány

mezi služby podporující rodiny a integrované školy.

V mnoha zemích se rozvíjejí aktivní plány na změnu.

Evropská komise a další významní dárci

nalézají způsoby, jak převést peníze z ústavů

do podpory rodinám a umožnit tak komunitám

starat se o své vlastní děti.

Ještě zbývá mnoho práce na ukončení systému

institucionalizace dětí.

Je třeba zvýšit povědomí v celé společnosti.

Lidé musí vědět o újmách, které tyto ústavy dětem způsobují

a o lepších alternativách, které jsou k dispozici.

Pokud víme o lidech, kteří hodlají podporovat sirotčince,

měli bychom je přesvědčit, aby místo toho podporovali rodinné služby.

Tohle je jedna z forem zneužívání dětí, kterou

můžeme společně během našeho života vymýtit.

Děkuji vám. (Potlesk)

(Potlesk)