Napříč Evropou a Střední Asií
žije přibližně jeden milion dětí ve velkých
domovech známých také jako sirotčince.
Mnoho lidí si představuje sirotčince jako vlídné prostředí,
které poskytuje dětem dobrou péči.
Jiní vědí své o zdejších životních podmínkách,
ale domnívají se, že jde jen o nutné zlo.
Nakonec, kam se všemi těmi dětmi,
které nemají rodiče?
Ale 60 let výzkumů prokázalo,
že odloučení dětí od rodin
a umístění do velkých institucí
vážně poškozuje jejich zdraví a vývoj,
což platí zvláště pro malá miminka.
Jak víme, miminka se rodí
s nedokončeným vývojem svalů
i mozku.
Během prvních tří let života dorůstá mozek
do plné velikosti, většina růstu se odehrává
v prvních šesti měsících. Mozek se vyvíjí
v reakci na zkušenosti a podněty.
Pokaždé, když se děťátko naučí něco nového --
zaostří očička,
napodobuje pohyby nebo výrazy tváře,
něco zvedne, vytvoří slovo nebo se posadí --
vytváří mozek nová synaptická spojení.
Čerství rodiče jsou rychlostí učení ohromeni
a oprávněně překvapeni a potěšeni bystrostí svých dětí.
Dávají svou radost najevo dětem,
které odpovídají úsměvem
a touhou dokázat a učit se více.
Vytváření tohoto silného vztahu mezi dítětem a rodičem
poskytuje stavební kameny pro tělesný, sociální,
jazykový, znalostní a psychomotorický vývoj.
Je to model pro veškeré budoucí vztahy s přáteli,
partnery i jejich vlastními dětmi.
Ve většině rodin se to děje tak přirozeně,
že si toho ani nevšimneme. Většina z nás netuší,
jak důležité je to pro lidský vývoj
i pro všeobecný vývoj zdravé společnosti.
Až když se něco pokazí, začínáme si uvědomovat,
nakolik je rodina pro dítě důležitá.
V srpnu 1993 jsem byla poprvé svědkem toho,
jak nesmírně velký vliv má na dítě
uzavření do ústavu a absence rodičovské péče.
Ti z nás, kdo si pamatujeme novinové zprávy
z Rumunska po revolučním roce 1989,
si vzpomenou na hrůzné podmínky v některých ústavech.
Ředitel jednoho velkého domova mě požádal,
abych mu pomohla zabránit odddělování dětí od rodin.
Za Ceasescova režimu to byl ukázkový sirotčinec pro 550 dětí,
takže mi bylo řečeno, že tamní podmínky jsou lepší.
Pracovala jsem již s mnoha dětmi, takže jsem čekala,
že ústav bude hlučné místo,
ale bylo tam ticho jako v klášteře.
Bylo těžké uvěřit, že tam vůbec jsou nějaké děti,
ředitel mi ale ukázal pokoj po pokoji,
v každém byly řady postýlek,
a v nich ležely dětí hledící do prázdna.
V pokoji se 40 novorozenci neplakal ani jeden.
Viděla jsem špinavé plenky a viděla jsem,
že některé děti jsou ztrápené, ale slyšet
bylo jen tlumené, nepřetržité naříkání.
Hlavní sestra mi pyšně řekla,
"Vidíte, naše děti jsou dobře vychované."
Během dalších dnů jsem si uvědomila,
že to ticho nebylo výjimečné.
Nově přijaté děti plakaly prvních pár hodin,
ale jejich potřeby nebyly uspokojeny, tak se nakonec
naučily neobtěžovat. Během pár dnů byly
netečné, letargické a zíraly do prázdna
stejně jako všechny ostatní.
V průběhu let mnoho lidí a novin obvinilo
personál v těchto ústavech za to,
že dětem ubližují, jenže často se jeden zaměstnanec
stará o 10, 20 a dokonce až o 40 dětí.
Proto nemají jinou možnost než zavést přísný režim.
Děti musí být probuzeny v 7 a nakrmeny v 7:30.
V 8 musí být přebaleny, takže ošetřovatel
má jen 30 minut, aby nakrmil 10 nebo 20 dětí.
Pokud si dítě v 8:30 ušpiní plenku, musí čekat
několik hodin, než mu ji někdo vymění.
Denní kontakt dítěte s jiným člověkem
je omezen na pár uspěchaných minut krmení a přebalování,
jinak jim jako podněty slouží strop,
stěny a mříže vlastní kolébky.
Od mé první návštěvy Ceausescova ústavu
jsem viděla stovky takových míst v 18 zemích,
od České republiky až po Súdán.
Ve všech těchto rozmanitých zemích a kulturách
jsou si ústavy a způsob, jak se tam dětí dostávají,
žalostně podobné.
Nedostatek podnětů vede často k tomu, že se stimulují samy.
Máchají ručičkama, kolébají se sem a tam
nebo jsou agresivní, a v některých ústavech používají
psychiatrické léky, aby ovlivnili chování těchto dětí,
v jiných ústavech děti svazují, aby jim zabránili
v ubližování sobě nebo ostatním.
Takové děti jsou okamžitě označeny jako postižené
a umístěny do jiného ústavu pro postižené děti.
Většina takových dětí už nikdy ústav neopustí.
Děti bez vad ve věku tří let
jsou poslány do jiné instituce a ve věku sedmi let
zase do další. Izolované podle věku a pohlaví
jsou libovolně odloučeny od svých sourozenců,
často bez možnosti se rozloučit.
Nedostávají dostatečně najíst. Často hladoví.
Starší děti šikanují mladší. Učí se přežít.
Učí se ubránit sami sebe, nebo podlehnou.
Po opuštění ústavu se jen velmi obtížně dokáží
začlenit do společnosti.
V Moldavsku je u mladých žen vychovaných v ústavech
10krát pravděpodobnější, že se s nimi bude obchodovat,
a ruská studie zjistila, že dva roky po opuštění ústavu
mělo 20 procent mladých lidí záznam v trestním rejstříku,
14 procent se věnovalo prostituci,
a 10 procent si vzalo život.
Ale proč je v Evropě tolik sirotků,
když v posledních letech nebyla žádná velká válka ani pohroma.
Více než 95 procent těchto dětí má žijící rodiče,
a společnost viní tyto rodiče za to,
že opustili své děti, ale výzkumy ukazují, že
většina rodičů chce své děti,
a že hlavními faktory cesty do ústavů
je chudoba, nezpůsobilost a národnostní přísušnost.
V mnoha zemích stále neexistují integrované školy,
a tak i děti s hodně mírnou vadou
jsou posílány do místní speciální školy
ve věku šesti nebo sedmi let.
Ústav může být vzdálen stovky mil od domova.
Pokud je rodina chudá, jsou pro ni návštěvy obtížné,
a postupně se vztahy rozpadají.
Za každým z milionu dětí v ústavech
je většinou příběh zoufalých rodičů,
kteří nevědí, jak dál, jako Natalie z Moldavska,
která měla peníze jen na výživu svého miminka,
a tak musela dát svého staršího syna do ústavu.
Nebo Desi z Bulharska, která se doma starala o čtyři děti
dokud její manžel nezemřel,
jenže pak musela pracovat na plný úvazek,
a bez jakékoliv podpory cítila, že nemá jinou možnost
než umístit postižené dítě do ústavu;
nebo nesčetné mladé dívky, které se děsí říct rodičům,
že jsou těhotné, a tak nechají svá miminka v nemocnici;
nebo čerství rodiče - mladý pár, který právě
zjistil, že jejich prvorozené dítě je postižené,
a místo toho, aby jim doktoři poskytli pozitivní pohled
na potenciál svého dítěte, oznámili jim:
"Zapomeňte na ni, dejte ji do ústavu,
běžte domů a udělejte si zdravé dítě."
Tento stav není nutný ani nevyhnutelný.
Každé dítě má právo na rodinu, zaslouží si ji
a potřebuje ji, a děti jsou ohromně odolné.
Zjistili jsme, že pokud je včas dostaneme z ústavu
do milujících rodin, doženou své vývojové zpoždění,
a vedou normální, šťastný život.
Také je mnohem levnější poskytovat podporu rodinám
než ústavům.
Jedna studie tvrdí, že služby podpory rodinám
stojí 10 procent jednoho místa v ústavu,
zatímco kvalitní pěstounská péče
stojí většinou okolo 30 procent.
Pokud budeme děti podporovat správnými postupy,
můžeme tyto úspory investovat je do vysoce kvalitní
ústavní péče pro ty děti, které mají nesmírně náročné potřeby.
V Evropě sílí hnutí, jenž chce změnit přístup
a odklonit prostředky od velkých ústavů,
které poskytují žalostnou péči, do komunitních služeb,
které chrání děti před ublížením a umožní jim rozvinout
jejich plný potenciál. Když jsem začala pracovat v Rumunsku,
téměř před 20 lety, žilo přes 200 000 dětí
v ústavech a každý den přicházely další.
Nyní je jich méně než 10 000
a služby na podporu rodinám jsou poskytovány v celé zemi.
V Moldavsku, navzdory extrémní chudobě a hrozivým dopadům
globální finanční krize, se počet dětí
v ústavech během posledních pěti let snížil
o více než 50 procent a prostředky jsou přerozdělovány
mezi služby podporující rodiny a integrované školy.
V mnoha zemích se rozvíjejí aktivní plány na změnu.
Evropská komise a další významní dárci
nalézají způsoby, jak převést peníze z ústavů
do podpory rodinám a umožnit tak komunitám
starat se o své vlastní děti.
Ještě zbývá mnoho práce na ukončení systému
institucionalizace dětí.
Je třeba zvýšit povědomí v celé společnosti.
Lidé musí vědět o újmách, které tyto ústavy dětem způsobují
a o lepších alternativách, které jsou k dispozici.
Pokud víme o lidech, kteří hodlají podporovat sirotčince,
měli bychom je přesvědčit, aby místo toho podporovali rodinné služby.
Tohle je jedna z forem zneužívání dětí, kterou
můžeme společně během našeho života vymýtit.
Děkuji vám. (Potlesk)
(Potlesk)