Co se děje, když je hlavní prioritou médií zisk?

V tomto přemýšlivém projevu David Puttnam klade otázku týkající se médií: Existuje morální imperativ v otázce utváření informovaných občanů, nebo je v médiích povoleno dosahovat zisku stejným způsobem jako v jiných oblastech podnikání? Jeho řešení pro vyrovnání zisku a odpovědnosti je troufalé... a vy nemusíte souhlasit. (Natočeno v TEDxHousesParliament.)

Dovolte mi začít

příběhem nazvaným 'Paisley snail'.

V podvečer 26. srpna 1928

nasedla May Donoghue na vlak z Glasgow

do městečka Paisley sedm mil na východ od města.

Tam si ve Wellmeadow Café

dala Scots zmrzlinový nápoj,

zmrzlinu se zázvorovým pivem,

který jí koupil přítel.

Zázvorové pivo bylo v hnědé neprůhledné sklenici

označené 'D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.'

Vypila trochu zmrzlinového šejku,

ale když lila zbytek piva do

svého pohárku,

vyplaval do horní části sklenice

rozložený hlemýžď.

O tři dny později byla přijata

do nemocnice Glasgow Royal Infirmary

a diagnostikována s těžkým onemocněním
žaludku a střev

a otřesem.

Následující kauza Donoghue vs Stevenson

ustanovila velmi důležitý právní precedens:

Výrobce zázvorového piva Stevenson

nesl povinnost péče

vůči May Donoghue,

i když mezi nimi neexistovala žádná smlouva

a ona ve skutečnosti ani nekupovala ten nápoj.

Jeden ze soudců, Lord Atkin, popsal kauzu takhle:

Musíte se postarat, aby nedošlo k jednání nebo zanedbání,

které můžete rozumně předvídat

a které by pravděpodobně mohlo
poškodit vašeho souseda.

Jeden si samozřejmě klade otázku, kolik lidí

by bez povinnosti péče

trpělo onemocněním žaludku a střev, než
by Stevenson přestal podnikat.

Prosím vás, pamatujte si příběh 'Paisley snail',

protože představuje důležitý princip.

Nestranná charita Hansard Society,

která se snaží posílit parlamentní demokracii

a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti,

v minulém roce vedle ročního auditu
politické angažovanosti

publikovala také dodatečnou část

věnující se výhradně politice a médiím.

Teď vám povím pár spíše deprimujících

postřehů z tohoto průzkumu.

Nezdá se, že by tabloidní noviny

rozvíjely politické občanství svých čtenářů,

a to dokonce v porovnání s těmi,

kdo nečtou noviny vůbec.

Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji

negativní náhled na politiku

než ti, co nečtou žádné noviny.

Nejsou jen méně politicky angažovaní.

Oni konzumují média, která posilují

jejich negativní náhled na politiku,

a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému

postoji k demokracii a jejich roli v ní.

Není divu, že tento průzkum usoudil,

že v tomto ohledu tisk a především tabloidy

zřejmě neplní důležitou roli,

kterou by v demokracii měly hrát.

Nemyslím, že by někdo v sále

vážně pochyboval o tomto pohledu.

Ale jestli mají v Hansard pravdu - a oni
ji většinou mají -

tak máme v rukou velmi vážný problém,

kterým bych se chtěl zabývat

příštích deset minut.

Od případu 'Paisley snail'

a obzvláště během posledního desetiletí

se rozvinulo mnoho uvažování

týkajících se povinnost péče, protože
se tento pojem

vztahuje k počtu aspektů občanské
společnosti.

Povinnost péče všeobecně vzniká,

když jedinec nebo skupina jedinců provádí činnost,

která by mohla potenciálně poškodit druhého

buď fyzicky, mentálně nebo ekonomicky.

Je to hlavně zaměřené na obvyklé oblasti

jako je naše empatická reakce vůči dětem a mladým lidem,

vůči osobním službám a starším a nemohoucím.

Jen zřídka nebo nikdy to zasahuje
stejně důležité argumenty

týkající se křehkosti současného vládního systému

a zmínky, že poctivost, přesnost a nestrannost

jsou základy pro budování

a udržení informované,

účastnické demokracie.

A čím více nad tím přemýšlíte,

tím podivnější to je.

Před pár lety mi bylo ctí

otevírat úplně novou školu

na severovýchodě Anglie.

Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360.

Když jsem procházel jejich působivým

proskleným atriem,

na stěně naproti mně

byl písmeny barvy ohně

vepsán slavný soudní příkaz Marca Aurelia:

'Pokud to není pravda, neříkej to;

pokud to není správné, nedělej to.'

Hlavní učitel spatřil, jak na nápis zírám,

a řekl: 'To je motto naší školy.'

Na cestě vlakem zpět do Londýna

jsem nemohl nápis dostat z hlavy.

Uvažoval jsem, jestli nám opravdu mohlo trvat

více jak dva tisíce let, než jsme se dobrali

k jednoduché poznámce,

která popisuje nejmenší očekávání, jenž
máme jeden k druhému?

Nepřišel čas, abychom rozvinuli

představu povinnosti péče

a rozšířili ji o péči

o naše sdílené a stále ohroženější
demokratické hodnoty?

Koneckonců může absence povinnosti péče

v rámci mnoha profesí

přispět k nařčení ze zanedbání

a opravdu může být v takovém případě příjemné pomyšlení,

že ve skutečnosti zanedbáváme

zdraví našich vlastních společností

a hodnoty, které je nezbytně podepírají?

Mohl by někdo upřímně ve světle důkazů naznačit,

že média, která Hansard tak silně odsoudil,

se dostatečně vyhnula chování,

které by mohlo v budoucnosti

odůvodněně podkopat či dokonce poškodit

naše ze své podstaty křehké demokratické osídlení.

Teď přijdou ti, kteří budou tvrdit,

že toto by se mohlo lehce zvrtnout ve formu

cenzury, ačkoli autocenzury,

ale já takový argument neberu.

Musí být možné

vyrovnat svobodu projevu

s širšími morálními a společenskými odpovědnostmi.

Abych vám tento důvod objasnil, vezmu

si na pomoc příklad ze své kariéry filmaře.

Během své kariéry jsem nikdy nepřistoupil na to,

že by měl filmař vytvářet díla,

která se pohybují mimo nebo nad tím,

co filmař považuje za slušný soubor hodnot

pro vlastní život, rodinu

a budoucnost společnosti, ve které všichni žijeme.

Budu pokračovat.

Zodpovědný filmař by nikdy neměl
znehodnotit vlastní práci

do té míry, že by se stala méně než pravdivou

pro svět, ve kterém si on sám přeje žít.

Z mého pohledu jsou filmaři, novináři
a dokonce bloggeři

povinní čelit společenským očekáváním,

která vzcházejí z kombinace vlastní moci jejich média

a jejich vyvinutými profesionálními schopnostmi.

Tohle samozřejmě není nařízení,

ale připadá mi to jako nevyhnutelná skutečnost

pro talentovaného filmaře, zodpovědného
novináře a dokonce i bloggera.

Vždy bychom si měli pamatovat, že naše představa

osobní svobody a její partner, kreativní svoboda,

jsou srovnatelně novými

v historii západní myšlenky.

Kvůli tomu jsou často podceňovány

a mohou být velmi rychle podkopány.

Je to lehce ztracená výhra.

Jakmile ji jednou ztratíme, vzdáme se jí,

může být velmi, ale velmi těžké ji znovu získat.

A její první obrannou linií

musí být naše vlastní standardy.

Ne ty, které pro nás prosazuje
cenzura nebo legislativa.

Musí to být naše vlastní standardy a vlastní bezúhonnost.

Naše bezúhonnost, s jakou jednáme

s našim spolupracovníky,

a naše standardy, s kterými jednáme v rámci společnosti.

Tyto naše standardy

musí být součástí udržitelné
společenské agendy.

Jsou součástí kolektivní odpovědnosti.

Odpovědnost umělce nebo novináře

jednat s takovým světem, jaký doopravdy je.

A tohle na oplátku musí jít ruku v ruce

s odpovědností těch, kteří společnost řídí.

Měli by světu čelit

a ne být v pokušení zpronevěřit

příčiny jeho problémů.

Přesto, jak během posledních pár let

začalo být jasné,

taková odpovědnost byla do velké míry

odvolána rozsáhlými oddíly médií.

Důsledkem je příliš zjednodušená politika

protestujících stran v západním světě

a jejich výzva do jisté míry rozčarované,

starší skupině lidí,

a zároveň alespoň části mladých,

ztělesněných apatií a posedlostí trivialitou,

vzatých dohromady.

Tyto a obdobné současné odchylky

hrozí vymačkáním života

z aktivní, informované debaty a závazku.

Zdůrazňuji 'aktivní'.

Ti nejhorlivější ze svobodomyslných by mohli tvrdit,

že kauza Donoghue vs Stevenson měla být smetena

ze soudního stolu a že Stevenson by nakonec skončil

s podnikáním, kdyby i nadále prodával
zázvorové pivo s hlemýždi.

Ale myslím, že většina z nás uznává malou roli

státu ve vynucování povinnosti péče.

Klíčové slovo pro tento případ je 'rozumný'.

Soudci se musí ptát: Postarali se rozumně

a mohli rozumně předvídat

důsledky svých činů?

Daleko od označení arogantní státní moci

je malý test selského rozumu,

který bychom dle mého názoru měli aplikovat
na ty v médiích,

kdo koneckonců udávají náladu a obsah

pro velkou část naší demokratické rozmluvy.

Aby demokracie fungovala, je třeba

rozumných mužů a žen, kteří by věnovali čas
porozumění a debatování

obtížných a někdy složitých problémů,

a aby tak dělali v atmosféře, která usiluje

o takový typ porozumění, který vede

pokud ne k dohodě, tak alespoň k produktivnímu

a zpracovatelnému kompromisu.

Politika je o volbě.

V rámci této volby je politika o prioritách.

Je o smiřování konfliktních preferencí založených

kdekoliv a kdykoliv na faktu.

Ale pokud jsou samotná fakta zkreslená,

řešení pravděpodobně dají vzniknout jen dalšímu konfliktu,

který nutně přenese veškeré napětí

a tlak na společnost.

Média se musí rozhodnout:

Je jejich rolí rozvášnit

nebo informovat?

Protože nakonec se dostaneme ke kombinaci

důvěry a vedení.

Tento týden před padesáti lety pronesl
John F. Kennedy

dva převratné projevy.

První o odzbrojení, druhý o občanských právech.

Po prvním následovala téměř okamžitě

smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní

a druhý vedl k zákonu o občanských právech v roce 1964.

Obě události představovaly obří skok kupředu.

Dobře vedená a informovaná demokracie

může dokázat úžasné věci.

Musí ale existovat jeden předpoklad.

Musíme důvěřovat, že ti, kdo vykonávají tato rozhodnutí,

nejednají v zájmu sebe samých,

ale v zájmu všech lidí.

Potřebujeme jasně stanovené možnosti

podložené fakty.

Ne těch pár mocných,

potenciálně manipulativních korporací

prosazujících vlastní, často omezené agendy.

Potřebujeme přesné, nepředpojaté informace,

na jejichž základě si vytvoříme vlastní úsudek.

Pokud chceme našim dětem a dětem našich dětí

zajistit slušné, naplňující životy,

potřebujeme uplatňovat povinnost péče

v co největší míře pro vibrující

a snad i trvající demokracii.

Děkuji vám mnohokrát za vaše vyslechnutí.

(Potlesk)