Dovolte mi začít příběhem nazvaným 'Paisley snail'. V podvečer 26. srpna 1928 nasedla May Donoghue na vlak z Glasgow do městečka Paisley sedm mil na východ od města. Tam si ve Wellmeadow Café dala Scots zmrzlinový nápoj, zmrzlinu se zázvorovým pivem, který jí koupil přítel. Zázvorové pivo bylo v hnědé neprůhledné sklenici označené 'D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.' Vypila trochu zmrzlinového šejku, ale když lila zbytek piva do svého pohárku, vyplaval do horní části sklenice rozložený hlemýžď. O tři dny později byla přijata do nemocnice Glasgow Royal Infirmary a diagnostikována s těžkým onemocněním žaludku a střev a otřesem. Následující kauza Donoghue vs Stevenson ustanovila velmi důležitý právní precedens: Výrobce zázvorového piva Stevenson nesl povinnost péče vůči May Donoghue, i když mezi nimi neexistovala žádná smlouva a ona ve skutečnosti ani nekupovala ten nápoj. Jeden ze soudců, Lord Atkin, popsal kauzu takhle: Musíte se postarat, aby nedošlo k jednání nebo zanedbání, které můžete rozumně předvídat a které by pravděpodobně mohlo poškodit vašeho souseda. Jeden si samozřejmě klade otázku, kolik lidí by bez povinnosti péče trpělo onemocněním žaludku a střev, než by Stevenson přestal podnikat. Prosím vás, pamatujte si příběh 'Paisley snail', protože představuje důležitý princip. Nestranná charita Hansard Society, která se snaží posílit parlamentní demokracii a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti, v minulém roce vedle ročního auditu politické angažovanosti publikovala také dodatečnou část věnující se výhradně politice a médiím. Teď vám povím pár spíše deprimujících postřehů z tohoto průzkumu. Nezdá se, že by tabloidní noviny rozvíjely politické občanství svých čtenářů, a to dokonce v porovnání s těmi, kdo nečtou noviny vůbec. Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji negativní náhled na politiku než ti, co nečtou žádné noviny. Nejsou jen méně politicky angažovaní. Oni konzumují média, která posilují jejich negativní náhled na politiku, a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému postoji k demokracii a jejich roli v ní. Není divu, že tento průzkum usoudil, že v tomto ohledu tisk a především tabloidy zřejmě neplní důležitou roli, kterou by v demokracii měly hrát. Nemyslím, že by někdo v sále vážně pochyboval o tomto pohledu. Ale jestli mají v Hansard pravdu - a oni ji většinou mají - tak máme v rukou velmi vážný problém, kterým bych se chtěl zabývat příštích deset minut. Od případu 'Paisley snail' a obzvláště během posledního desetiletí se rozvinulo mnoho uvažování týkajících se povinnost péče, protože se tento pojem vztahuje k počtu aspektů občanské společnosti. Povinnost péče všeobecně vzniká, když jedinec nebo skupina jedinců provádí činnost, která by mohla potenciálně poškodit druhého buď fyzicky, mentálně nebo ekonomicky. Je to hlavně zaměřené na obvyklé oblasti jako je naše empatická reakce vůči dětem a mladým lidem, vůči osobním službám a starším a nemohoucím. Jen zřídka nebo nikdy to zasahuje stejně důležité argumenty týkající se křehkosti současného vládního systému a zmínky, že poctivost, přesnost a nestrannost jsou základy pro budování a udržení informované, účastnické demokracie. A čím více nad tím přemýšlíte, tím podivnější to je. Před pár lety mi bylo ctí otevírat úplně novou školu na severovýchodě Anglie. Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360. Když jsem procházel jejich působivým proskleným atriem, na stěně naproti mně byl písmeny barvy ohně vepsán slavný soudní příkaz Marca Aurelia: 'Pokud to není pravda, neříkej to; pokud to není správné, nedělej to.' Hlavní učitel spatřil, jak na nápis zírám, a řekl: 'To je motto naší školy.' Na cestě vlakem zpět do Londýna jsem nemohl nápis dostat z hlavy. Uvažoval jsem, jestli nám opravdu mohlo trvat více jak dva tisíce let, než jsme se dobrali k jednoduché poznámce, která popisuje nejmenší očekávání, jenž máme jeden k druhému? Nepřišel čas, abychom rozvinuli představu povinnosti péče a rozšířili ji o péči o naše sdílené a stále ohroženější demokratické hodnoty? Koneckonců může absence povinnosti péče v rámci mnoha profesí přispět k nařčení ze zanedbání a opravdu může být v takovém případě příjemné pomyšlení, že ve skutečnosti zanedbáváme zdraví našich vlastních společností a hodnoty, které je nezbytně podepírají? Mohl by někdo upřímně ve světle důkazů naznačit, že média, která Hansard tak silně odsoudil, se dostatečně vyhnula chování, které by mohlo v budoucnosti odůvodněně podkopat či dokonce poškodit naše ze své podstaty křehké demokratické osídlení. Teď přijdou ti, kteří budou tvrdit, že toto by se mohlo lehce zvrtnout ve formu cenzury, ačkoli autocenzury, ale já takový argument neberu. Musí být možné vyrovnat svobodu projevu s širšími morálními a společenskými odpovědnostmi. Abych vám tento důvod objasnil, vezmu si na pomoc příklad ze své kariéry filmaře. Během své kariéry jsem nikdy nepřistoupil na to, že by měl filmař vytvářet díla, která se pohybují mimo nebo nad tím, co filmař považuje za slušný soubor hodnot pro vlastní život, rodinu a budoucnost společnosti, ve které všichni žijeme. Budu pokračovat. Zodpovědný filmař by nikdy neměl znehodnotit vlastní práci do té míry, že by se stala méně než pravdivou pro svět, ve kterém si on sám přeje žít. Z mého pohledu jsou filmaři, novináři a dokonce bloggeři povinní čelit společenským očekáváním, která vzcházejí z kombinace vlastní moci jejich média a jejich vyvinutými profesionálními schopnostmi. Tohle samozřejmě není nařízení, ale připadá mi to jako nevyhnutelná skutečnost pro talentovaného filmaře, zodpovědného novináře a dokonce i bloggera. Vždy bychom si měli pamatovat, že naše představa osobní svobody a její partner, kreativní svoboda, jsou srovnatelně novými v historii západní myšlenky. Kvůli tomu jsou často podceňovány a mohou být velmi rychle podkopány. Je to lehce ztracená výhra. Jakmile ji jednou ztratíme, vzdáme se jí, může být velmi, ale velmi těžké ji znovu získat. A její první obrannou linií musí být naše vlastní standardy. Ne ty, které pro nás prosazuje cenzura nebo legislativa. Musí to být naše vlastní standardy a vlastní bezúhonnost. Naše bezúhonnost, s jakou jednáme s našim spolupracovníky, a naše standardy, s kterými jednáme v rámci společnosti. Tyto naše standardy musí být součástí udržitelné společenské agendy. Jsou součástí kolektivní odpovědnosti. Odpovědnost umělce nebo novináře jednat s takovým světem, jaký doopravdy je. A tohle na oplátku musí jít ruku v ruce s odpovědností těch, kteří společnost řídí. Měli by světu čelit a ne být v pokušení zpronevěřit příčiny jeho problémů. Přesto, jak během posledních pár let začalo být jasné, taková odpovědnost byla do velké míry odvolána rozsáhlými oddíly médií. Důsledkem je příliš zjednodušená politika protestujících stran v západním světě a jejich výzva do jisté míry rozčarované, starší skupině lidí, a zároveň alespoň části mladých, ztělesněných apatií a posedlostí trivialitou, vzatých dohromady. Tyto a obdobné současné odchylky hrozí vymačkáním života z aktivní, informované debaty a závazku. Zdůrazňuji 'aktivní'. Ti nejhorlivější ze svobodomyslných by mohli tvrdit, že kauza Donoghue vs Stevenson měla být smetena ze soudního stolu a že Stevenson by nakonec skončil s podnikáním, kdyby i nadále prodával zázvorové pivo s hlemýždi. Ale myslím, že většina z nás uznává malou roli státu ve vynucování povinnosti péče. Klíčové slovo pro tento případ je 'rozumný'. Soudci se musí ptát: Postarali se rozumně a mohli rozumně předvídat důsledky svých činů? Daleko od označení arogantní státní moci je malý test selského rozumu, který bychom dle mého názoru měli aplikovat na ty v médiích, kdo koneckonců udávají náladu a obsah pro velkou část naší demokratické rozmluvy. Aby demokracie fungovala, je třeba rozumných mužů a žen, kteří by věnovali čas porozumění a debatování obtížných a někdy složitých problémů, a aby tak dělali v atmosféře, která usiluje o takový typ porozumění, který vede pokud ne k dohodě, tak alespoň k produktivnímu a zpracovatelnému kompromisu. Politika je o volbě. V rámci této volby je politika o prioritách. Je o smiřování konfliktních preferencí založených kdekoliv a kdykoliv na faktu. Ale pokud jsou samotná fakta zkreslená, řešení pravděpodobně dají vzniknout jen dalšímu konfliktu, který nutně přenese veškeré napětí a tlak na společnost. Média se musí rozhodnout: Je jejich rolí rozvášnit nebo informovat? Protože nakonec se dostaneme ke kombinaci důvěry a vedení. Tento týden před padesáti lety pronesl John F. Kennedy dva převratné projevy. První o odzbrojení, druhý o občanských právech. Po prvním následovala téměř okamžitě smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní a druhý vedl k zákonu o občanských právech v roce 1964. Obě události představovaly obří skok kupředu. Dobře vedená a informovaná demokracie může dokázat úžasné věci. Musí ale existovat jeden předpoklad. Musíme důvěřovat, že ti, kdo vykonávají tato rozhodnutí, nejednají v zájmu sebe samých, ale v zájmu všech lidí. Potřebujeme jasně stanovené možnosti podložené fakty. Ne těch pár mocných, potenciálně manipulativních korporací prosazujících vlastní, často omezené agendy. Potřebujeme přesné, nepředpojaté informace, na jejichž základě si vytvoříme vlastní úsudek. Pokud chceme našim dětem a dětem našich dětí zajistit slušné, naplňující životy, potřebujeme uplatňovat povinnost péče v co největší míře pro vibrující a snad i trvající demokracii. Děkuji vám mnohokrát za vaše vyslechnutí. (Potlesk)