Dovolte mi začít
příběhem nazvaným 'Paisley snail'.
V podvečer 26. srpna 1928
nasedla May Donoghue na vlak z Glasgow
do městečka Paisley sedm mil na východ od města.
Tam si ve Wellmeadow Café
dala Scots zmrzlinový nápoj,
zmrzlinu se zázvorovým pivem,
který jí koupil přítel.
Zázvorové pivo bylo v hnědé neprůhledné sklenici
označené 'D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.'
Vypila trochu zmrzlinového šejku,
ale když lila zbytek piva do
svého pohárku,
vyplaval do horní části sklenice
rozložený hlemýžď.
O tři dny později byla přijata
do nemocnice Glasgow Royal Infirmary
a diagnostikována s těžkým onemocněním
žaludku a střev
a otřesem.
Následující kauza Donoghue vs Stevenson
ustanovila velmi důležitý právní precedens:
Výrobce zázvorového piva Stevenson
nesl povinnost péče
vůči May Donoghue,
i když mezi nimi neexistovala žádná smlouva
a ona ve skutečnosti ani nekupovala ten nápoj.
Jeden ze soudců, Lord Atkin, popsal kauzu takhle:
Musíte se postarat, aby nedošlo k jednání nebo zanedbání,
které můžete rozumně předvídat
a které by pravděpodobně mohlo
poškodit vašeho souseda.
Jeden si samozřejmě klade otázku, kolik lidí
by bez povinnosti péče
trpělo onemocněním žaludku a střev, než
by Stevenson přestal podnikat.
Prosím vás, pamatujte si příběh 'Paisley snail',
protože představuje důležitý princip.
Nestranná charita Hansard Society,
která se snaží posílit parlamentní demokracii
a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti,
v minulém roce vedle ročního auditu
politické angažovanosti
publikovala také dodatečnou část
věnující se výhradně politice a médiím.
Teď vám povím pár spíše deprimujících
postřehů z tohoto průzkumu.
Nezdá se, že by tabloidní noviny
rozvíjely politické občanství svých čtenářů,
a to dokonce v porovnání s těmi,
kdo nečtou noviny vůbec.
Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji
negativní náhled na politiku
než ti, co nečtou žádné noviny.
Nejsou jen méně politicky angažovaní.
Oni konzumují média, která posilují
jejich negativní náhled na politiku,
a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému
postoji k demokracii a jejich roli v ní.
Není divu, že tento průzkum usoudil,
že v tomto ohledu tisk a především tabloidy
zřejmě neplní důležitou roli,
kterou by v demokracii měly hrát.
Nemyslím, že by někdo v sále
vážně pochyboval o tomto pohledu.
Ale jestli mají v Hansard pravdu - a oni
ji většinou mají -
tak máme v rukou velmi vážný problém,
kterým bych se chtěl zabývat
příštích deset minut.
Od případu 'Paisley snail'
a obzvláště během posledního desetiletí
se rozvinulo mnoho uvažování
týkajících se povinnost péče, protože
se tento pojem
vztahuje k počtu aspektů občanské
společnosti.
Povinnost péče všeobecně vzniká,
když jedinec nebo skupina jedinců provádí činnost,
která by mohla potenciálně poškodit druhého
buď fyzicky, mentálně nebo ekonomicky.
Je to hlavně zaměřené na obvyklé oblasti
jako je naše empatická reakce vůči dětem a mladým lidem,
vůči osobním službám a starším a nemohoucím.
Jen zřídka nebo nikdy to zasahuje
stejně důležité argumenty
týkající se křehkosti současného vládního systému
a zmínky, že poctivost, přesnost a nestrannost
jsou základy pro budování
a udržení informované,
účastnické demokracie.
A čím více nad tím přemýšlíte,
tím podivnější to je.
Před pár lety mi bylo ctí
otevírat úplně novou školu
na severovýchodě Anglie.
Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360.
Když jsem procházel jejich působivým
proskleným atriem,
na stěně naproti mně
byl písmeny barvy ohně
vepsán slavný soudní příkaz Marca Aurelia:
'Pokud to není pravda, neříkej to;
pokud to není správné, nedělej to.'
Hlavní učitel spatřil, jak na nápis zírám,
a řekl: 'To je motto naší školy.'
Na cestě vlakem zpět do Londýna
jsem nemohl nápis dostat z hlavy.
Uvažoval jsem, jestli nám opravdu mohlo trvat
více jak dva tisíce let, než jsme se dobrali
k jednoduché poznámce,
která popisuje nejmenší očekávání, jenž
máme jeden k druhému?
Nepřišel čas, abychom rozvinuli
představu povinnosti péče
a rozšířili ji o péči
o naše sdílené a stále ohroženější
demokratické hodnoty?
Koneckonců může absence povinnosti péče
v rámci mnoha profesí
přispět k nařčení ze zanedbání
a opravdu může být v takovém případě příjemné pomyšlení,
že ve skutečnosti zanedbáváme
zdraví našich vlastních společností
a hodnoty, které je nezbytně podepírají?
Mohl by někdo upřímně ve světle důkazů naznačit,
že média, která Hansard tak silně odsoudil,
se dostatečně vyhnula chování,
které by mohlo v budoucnosti
odůvodněně podkopat či dokonce poškodit
naše ze své podstaty křehké demokratické osídlení.
Teď přijdou ti, kteří budou tvrdit,
že toto by se mohlo lehce zvrtnout ve formu
cenzury, ačkoli autocenzury,
ale já takový argument neberu.
Musí být možné
vyrovnat svobodu projevu
s širšími morálními a společenskými odpovědnostmi.
Abych vám tento důvod objasnil, vezmu
si na pomoc příklad ze své kariéry filmaře.
Během své kariéry jsem nikdy nepřistoupil na to,
že by měl filmař vytvářet díla,
která se pohybují mimo nebo nad tím,
co filmař považuje za slušný soubor hodnot
pro vlastní život, rodinu
a budoucnost společnosti, ve které všichni žijeme.
Budu pokračovat.
Zodpovědný filmař by nikdy neměl
znehodnotit vlastní práci
do té míry, že by se stala méně než pravdivou
pro svět, ve kterém si on sám přeje žít.
Z mého pohledu jsou filmaři, novináři
a dokonce bloggeři
povinní čelit společenským očekáváním,
která vzcházejí z kombinace vlastní moci jejich média
a jejich vyvinutými profesionálními schopnostmi.
Tohle samozřejmě není nařízení,
ale připadá mi to jako nevyhnutelná skutečnost
pro talentovaného filmaře, zodpovědného
novináře a dokonce i bloggera.
Vždy bychom si měli pamatovat, že naše představa
osobní svobody a její partner, kreativní svoboda,
jsou srovnatelně novými
v historii západní myšlenky.
Kvůli tomu jsou často podceňovány
a mohou být velmi rychle podkopány.
Je to lehce ztracená výhra.
Jakmile ji jednou ztratíme, vzdáme se jí,
může být velmi, ale velmi těžké ji znovu získat.
A její první obrannou linií
musí být naše vlastní standardy.
Ne ty, které pro nás prosazuje
cenzura nebo legislativa.
Musí to být naše vlastní standardy a vlastní bezúhonnost.
Naše bezúhonnost, s jakou jednáme
s našim spolupracovníky,
a naše standardy, s kterými jednáme v rámci společnosti.
Tyto naše standardy
musí být součástí udržitelné
společenské agendy.
Jsou součástí kolektivní odpovědnosti.
Odpovědnost umělce nebo novináře
jednat s takovým světem, jaký doopravdy je.
A tohle na oplátku musí jít ruku v ruce
s odpovědností těch, kteří společnost řídí.
Měli by světu čelit
a ne být v pokušení zpronevěřit
příčiny jeho problémů.
Přesto, jak během posledních pár let
začalo být jasné,
taková odpovědnost byla do velké míry
odvolána rozsáhlými oddíly médií.
Důsledkem je příliš zjednodušená politika
protestujících stran v západním světě
a jejich výzva do jisté míry rozčarované,
starší skupině lidí,
a zároveň alespoň části mladých,
ztělesněných apatií a posedlostí trivialitou,
vzatých dohromady.
Tyto a obdobné současné odchylky
hrozí vymačkáním života
z aktivní, informované debaty a závazku.
Zdůrazňuji 'aktivní'.
Ti nejhorlivější ze svobodomyslných by mohli tvrdit,
že kauza Donoghue vs Stevenson měla být smetena
ze soudního stolu a že Stevenson by nakonec skončil
s podnikáním, kdyby i nadále prodával
zázvorové pivo s hlemýždi.
Ale myslím, že většina z nás uznává malou roli
státu ve vynucování povinnosti péče.
Klíčové slovo pro tento případ je 'rozumný'.
Soudci se musí ptát: Postarali se rozumně
a mohli rozumně předvídat
důsledky svých činů?
Daleko od označení arogantní státní moci
je malý test selského rozumu,
který bychom dle mého názoru měli aplikovat
na ty v médiích,
kdo koneckonců udávají náladu a obsah
pro velkou část naší demokratické rozmluvy.
Aby demokracie fungovala, je třeba
rozumných mužů a žen, kteří by věnovali čas
porozumění a debatování
obtížných a někdy složitých problémů,
a aby tak dělali v atmosféře, která usiluje
o takový typ porozumění, který vede
pokud ne k dohodě, tak alespoň k produktivnímu
a zpracovatelnému kompromisu.
Politika je o volbě.
V rámci této volby je politika o prioritách.
Je o smiřování konfliktních preferencí založených
kdekoliv a kdykoliv na faktu.
Ale pokud jsou samotná fakta zkreslená,
řešení pravděpodobně dají vzniknout jen dalšímu konfliktu,
který nutně přenese veškeré napětí
a tlak na společnost.
Média se musí rozhodnout:
Je jejich rolí rozvášnit
nebo informovat?
Protože nakonec se dostaneme ke kombinaci
důvěry a vedení.
Tento týden před padesáti lety pronesl
John F. Kennedy
dva převratné projevy.
První o odzbrojení, druhý o občanských právech.
Po prvním následovala téměř okamžitě
smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní
a druhý vedl k zákonu o občanských právech v roce 1964.
Obě události představovaly obří skok kupředu.
Dobře vedená a informovaná demokracie
může dokázat úžasné věci.
Musí ale existovat jeden předpoklad.
Musíme důvěřovat, že ti, kdo vykonávají tato rozhodnutí,
nejednají v zájmu sebe samých,
ale v zájmu všech lidí.
Potřebujeme jasně stanovené možnosti
podložené fakty.
Ne těch pár mocných,
potenciálně manipulativních korporací
prosazujících vlastní, často omezené agendy.
Potřebujeme přesné, nepředpojaté informace,
na jejichž základě si vytvoříme vlastní úsudek.
Pokud chceme našim dětem a dětem našich dětí
zajistit slušné, naplňující životy,
potřebujeme uplatňovat povinnost péče
v co největší míře pro vibrující
a snad i trvající demokracii.
Děkuji vám mnohokrát za vaše vyslechnutí.
(Potlesk)