Paywall: The Business of Scholarship (CC BY 4.0)

Paywall: The Business of Scholarship, produced by Jason Schmitt, provides focus on the need for open access to research and science, questions the rationale behind the $25.2 billion a year that flows into for-profit academic publishers, examines the 35-40% profit margin associated with the top academic publisher Elsevier and looks at how that profit margin is often greater than some of the most profitable tech companies like Apple, Facebook and Google. This film is free to view both in personal and public venues.
For more information please visit: Paywallthemovie.com

Toto je stav věcí.
Mé jméno je Frank Stasio.

Mnoho akademického výzkumu
bylo financováno z veřejných zdrojů,

ale veřejný přístup často znemožňují
drahé platební brány, tzv. paywally.

Některá akademická vydavatelství
přitom mají vyšší ziskové marže,

jako například společnosti
Walmart, Google a Apple.

Existuje však hnutí,
které by to mohlo zvrátit a přinést změnu.

Paywall
Obchod s vědou

Univerzity jsou o vzdělávání lidí,

a skutečně neexistuje žádný důvod
bránit lidem v přístupu k informacím.

Není za tím nic jiného
než peníze a moc,

a věci, proti kterým bychom se měli
chtít jako lidé postavit.

Hodně peněz?

Hodně peněz!

Hodně peněz. Je to obrovský, obrovský trh.
Miliardy dolárů.

V akademickém publikování
je 25,2 miliard dolarů ročně.

Digitální předplatné tohoto časopisu, Biomateriály,
od Elsevieru,

stojí v průměru 10 702 dolarů ročně.

Jsou to dobře vynaložené peníze?
Těžko říct.

V roce 1995 časopis Forbes předpověděl,
že vědecký výzkum bude první obětí internetu.

Akademici jsou progresivní

a časopisům určitě díky digitální distribuci klesnou příjmy.

O 23 let později není
tato předpověď daleko od pravdy.

Myslím, že když se podíváme do historie,
můžeme se ponaučit z jedné věci:

lidé jsou opravdu špatní
při předpovídaní budoucnosti.

Tyto předpovědi, to je něco,
co dělají ráda média,

a lidé, kteří konzumují média,
předpovědi rádi čtou. Je to zábava, je to...

[error]

Omlouvám se.

Nemáte povolení pro přístup
k tomuto dokumentárnímu filmu.

Vyberte si prosím z následujících možností platby.

...

Vědecká vydavatelství mají
ziskovou marži 35 až 40 procent.

A v různých letech,
když jsem se na to podívala,

víte, Walmart měl kolem 3 %,

a mnozí lidé vnímají Walmart
jako takého zlého obra.

Ale ten má 3 procenta v porovnání s 35 procenty.

Myslím, že nyní bych mohla změnit
můj vlastní postoj.

Že Walmart není tak zlý...

... v porovnání s některými
jinými hráči v jiných odvětvích.

Profesionální správa majetku znamená zisky
kolem 21 %, Toyota má asi 12 %.

Jak může být v pořádku pro celé takové odvětví,
aby dosáhlo takového zisku,

když ve skutečnosti neexistují žádné
vstupy, za které byste museli platit?

Jaké jsou korporace,
které mají porovnatelné

zisky, také v rozsahu
těch 32-35 procent?

Upřímně, nikdy jsem neslyšel
o korporacích,

které mají takovou míru ziskovosti.

Ve většině ostatních druhů
běžného podníkání,

jsou takové zisky znakem toho,
že existuje nějaká forma monopolu.

I když lidé mimo akademickou sféru
možná nečtou hodně takových článků,

a nemusí je považovat za užitečné,
stále za ně platí.

Vaše daně směřují k vládám,
které následně financují univerzity,

které pak poskytují finanční prostředky pro knihovny,
které prostřednictvím poplatků za předplatné platí vydavatelstvím.

Časopisy a vydavatelé
dostávají vaše peníze.

Ať už jste to vy nebo váš soused,
každý platí tento systém.

A ti, kdo z toho mají největší prospěch,
jsou vydavatelé.

Každý si zaslouží zisk.

Ale jak mohou mít časopisy - časopisy! -

větší zisky než některé z největších
technologických společností?

No, publikovaní je tak ziskové,
protože pracovníci nedostanou zaplaceno.

Jaké jiné odvětví existuje,
žádné mě nenapadá nenapadá,

ve kterém primární pracovníci,

v tomto případě autoři, recenzenti,
nedostanou zaplacené nic?

V publikovaní jsou ziskové marže
v mnoha ohledech bezkonkurenční,

a před několika lety jsem je porovnal s Facebookem,
a uvědomil jsem si, že jsou ekvivalentní

s nejúspěšnějšími společnostmi
z oblasti softwaru.

A samozřejmě Facebook má
prakticky nekonečnou škálu

a za posledních pět či deset roků
tu pravděpodobně není úspěšnější firmy.

Takže publikovaní je obscénně ziskové

a kvůli tomu vydavatelé nemají
důvod spěchat, aby se tento svět měnil.

Existuje skutečná otázka,
proč jsou marže tak vysoké,

tedy o 35 procent vyšší než marže
společnosti Google; co se tam děje?

No a to je jednoduché,
kvůli síle určovat si ceny.

Dejme tomu, že vy jste Elsevier,
nabízíte přístup k obsahu;

a prodáváte tento obsah
univerzitám.

A to není, jako když jdete
třeba do supermarketu

ve kterém, když vidíte, že nějaké
pivo je příliš drahé, vyberete si jiné.

To není jako univerzitní knihovník,
který nemůže říct,

"No, publikace Elsevieru jsou příliš drahé,
tento rok nakupujeme u Wileyho."

Potřebujete je všechny.

Takže máte možnost zažádat si
o jakoukoliv částku chcete,

a univerzity zřídka
skutečně odmítnou.

Mohou předstírat, že odmítnou, ale
učitelé ve skutečnosti musí mít přístup,

a to je velmi silná
vyjednávací pozice pro vydavatele.

Na trhu je takový problém.

Na trhu je něco, co
kdosi nazval morálním hazardem,

který nemá nic společného
s morálkou, je to ekonomický pojem.

Morální hazard nastává,
když kupující produktu

nejsou jeho spotřebiteli.

A co je ten produkt
na tradičním vydavatelském trhu?

Je to přístup,
čtenářský přístup.

Spotřebitelé jsou lidé jako já,
kteří chtějí číst články,

kupující však nejsem já,
obvykle si nepředplácím odběr časopisů.

Harvardská knihovna vynakládá obrovské množství
financí na předplatné obrovského počtu časopisů.

Takže nejsem citlivý na cenu těchto časopisů,
protože nemusím platiti účet.

Ale ty peníze jsou skutečné. Že ano?

Publikování vědeckých časopisů
je odvětví, které produkuje

příjmy 10 miliard dolarů za rok.

To nejsou drobné.
Jde o významný balík peněz.

Když přemýšlíte o ziskové marži
30 až 40 procent z této sumy,

které by se mohly vrátit
nazpět do výzkumu,

nebo na podporu další vědy,

nebo na podporu univerzit,

na zaměstnání dalších
výzkumníků nebo učitelů,

na zvýšení dostupnosti vysokoškolského studia,

tento finanční aspekt je příznakem toho,

jak velký je nesoulad
mezi komerčním modelem

a snahou zůstat relevantním
v procesu výzkumu.

Obvykle nepřemýšlíme
o vztahu

mezi ziskem
těchto společností na jedné straně,

a stále se zvyšujícím
školným na univerzitách,

ale i toto je součástí příběhu.

Nemluvíme o
marginálním problému.

Nemluvíme o vnitřních
otázkách vědců.

Hovoříme o úplně základních
sociálních problémech.

Jaká bude budoucnost naší společnosti?

Ceny časopisů rostou daleko
rychleji než inflace

a daleko rychleji
než rozpočty knihoven.

Nejen roky,
ale po celá desetiletí.

A je to katastrofa.

Jen před desíti hodinami
zavřeli školu Anthem College.

Své dveře brzo zavře
Saint Joseph College.

Hluboko v dluhu zavře
Dowling College.

Náhlé uzavření nechá
učitele bez práce

a tisíce studentů, kteří
budou narychlo hledat jinou školu.

Akademie jako taková
ve skutečnosti neprozkoumala

plné náklady
vědecké komunikace.

Ve skutečnosti to odnesly
rozpočty knihoven

a často jsme museli jít
s prosbou k vedení,

aby zvýšilo rozpočet na časopisy,

konkrétně na vědu, technologii,
lékařské časopisy,

kterým právě
výrazně zvýšili cenu,

z jakýchkoliv důvodů
si to vydavatelé vymysleli.

A aby se zisk zvyšoval,
musí tu být nedostatek.

Vítejte ve světě paywallů
a blokování přístupu k výzkumu.

- Narazili jste už někdy na paywall?
- Rozhodně.

Jednoznačně ano.

Stává se mi to často.

- Už jste někdy narazili na paywall?
- Och, pff, ano.

Narazila jsem na paywall.

Dost často najdu platební bránu, ano.

Když jsem byla studentkou,
určitě jsem narazila na platební bránu.

Na paywally narážím často.

- Jak se u toho cítíte?
- Hodně mě to vytáčí.

Studenti, absolventi,
dostanou magisterský titul,

přejdou do
spin-off společností,

a najednou zjistí,

že se nedostanou
k výsledkům výzkumu,

které potřebují, protože už nejsou
propojení univerzitou.

Přišli mi zaklepat na dveře.
A musel jsem jim říct, že jako knihovník

jsem v této nepříjemné pozici, že musím
zablokovat uživatele, se kterými už nejsme propojení

a zablokovat jim přístup k veřejně financovanému výzkumu.

A to je úplně v rozporu s posláním
knihovny a knihovníka.

Takže toto otevírá oči.

Chcete nám říct
něco o sobě?

Jmenuji se Dwight Parker,

jsem uprostřed doktorského
studia v psychologii vzdělávání.

Rozhodl jsem se,
že od toho potřebuji přestávku

a prodávám auta.

Během studia jsem měl
přístup ke spoustě věcí,

ale jakmile jste mimo tento program,

tak ty zdroje nejsou
jednoduše k dispozici;

teda alespoň nejsou pro mě.

Víte, můj obor je
psychologie vzdělávání,

a většinu výzkumu
financovala vláda,

takže výzkum financovaly
peníze daňových poplatníků,

a za přístup k němu se musí
někomu platit, to je absurdní.

- Podle mě je to absurdní.
- Rozhodně.

Nemluvě o tom, že je to veřejné dobro.

Myslím určitý akademický výzkum.

Tak či tak k němu potřebujeme
mít přístup.

Chci říct, nemám 79,99 dolarů,
abych za něho zaplatil.

Ne z prodeje aut.

Ani z prodeje nejkrásnějšího auta, jaké existuje.

Když bych pracoval pro Elsevier,
tak bych si to mohl dovolit.

Ano, nebo některé z těchto.
Myslím, že je to tak...

Vždyť víte. Vy s tím pracujete,
víte, jak to chodí...

Peníze pokazí
všechno, víte?

Když máte peníze, máte přístup
k vládě a všechno...

A je to jakoby se ztrácela věda.
Skutečně, ztrácí se.

Moje žena měla
plicní embolii.

A nejsou si jistí proč.

A nikdo si pořád není jistý,
proč měla plicní embolii.

Mohlo to být spoustu různých věcí,
a tak jsem začal dělat to, co dělám,

takže jsem se připojil na internet
a začal jsem s výzkumem.

A narazíte na všechny tyto lékařské výzkumné paywally,

kde lidé dělají studie o plicní embolii

a já si nemůžu dovolit utratit peníze,
abych si přečetl vědecký článek

a vzápětí jsem zjistil, že pro ni není relevantní.
Relevantní pro naši situaci.

Možná bude. Ale možná ne.

Ale nemám dopředu dostatek informací,
abych to věděl!

Ale mohlo by jí to zachránit život!

Důvod, proč máme výzkum,
je snaha vyřešit

problémy světa.
Snažíme se léčit choroby,

snažíme se zabezpečit čistou vodu,

snažíme se přijít na to,
jak snížit chudobu na nulu.

Snažíme se jednou a navždy zničit
jednotlivé chorobné stavy.

A pokud to chceme zabezpečit,
musíme se ujistit, že každý má přístup.

Nejen bohaté krajiny,
nejen lidé, kteří mají doktoráty,

ale všichni mají mít možnost
přečíst si věděcký výzkum,

přemýšlet o něm a pak
přispět svými nápady.

A pokud velká část populace
nemá přístup k výzkumu,

pravděpodobnost, že vyřešíme velké problémy,
je výrazně nižší.

Vydavatelé byli
součástí učebního dialogu

po staletí.
A v tomto ohledu jsou životně důležití.

Zároveň máme globální populaci,
ze které drtivá většina

nemá přístup k výzkumu
o současném dění

ve vědě, medicíně, kultuře,
technologii, vědě o životním prostředí.

A čelí výzvě, jak chápat smysl
světa bez toho, aby o něm měli

ty nejlepší poznatky.
A v jistém smyslu to je tragické.

Západní univerzity mají
opravdu velké finanční prostředky pro své knihovny,

takže jsou v...

mají kapacitu na zakoupení časopisů,
poskytnout přístup svým studentům.

Ale v kontextu rozvojových zemí,
knihovny jsou opravdu chudé.

Takže nakonec to skončí tak, že děláte
všechno sami, bez podpory

z univerzity nebo školy.

A i když se snažíte oslovit
učitele nebo profesory,

dostanete stejnou odpověď:
"My jsme to taky dělali takto,

a budete to muset udělat
stejně i vy."

Takže to jen pokračuje a není z toho
žádný konkrétní výsledek.

Takže můj výzkum byl hlavně
v úplné základní fyzice.

Speciální teorie relativity.

A za mnoho
z vědeckých článků

bylo nutné zaplatit.

Řekl bych, že za vědecký článek
bych nikdy neplatil,

zejména v ekonomice Venezuely,
právě teď je to bohužel ještě horší.

Ale i když jsem tam byl student,
nemůžete jen tak

vzít svou kreditní kartu
a koupit něco z internetu.

Takže z nedostatku přístupu
vzniklo hnutí.

A toto hnutí se nazývá otevřený přístup.

V nejjednoduší formě znamená
otevřený přístup

bezplatný a neomezený
přístup k informacím.

Velmi jednoduše řečeno, je to způsob,
jak zdemokratizovat informace.

Je to snížení rozdílů
a podpora rovnosti.

Je spousta akademiků,
kteří mohou stavět na výzkumu,

který realizovali jiní vědci,
když mají přístup k veškerému výzkumu.

Můžete mít nejlepší myslitele
naší generace,

kteří žijí v Středoafrické republice
a nemají přístup k žádnému obsahu.

Takže, jak mohou stavět na existujícím výzkumu?
Jak mohou pomoct pohnout věcma rychleji dopředu?

A myslím si, že přesně o tomto
je otevřený přístup.

Umožňuje lidem, kteří chtějí
přístup k poznatkům,

aby se k nim dostali,
a rozvinuli poznání dál.

Myslím, že je skvělé
být vášnivým obhájcem otevřeného přístupu.

Mám ale obavy,

když někoho vášeň
pro otevřený přístup

vede k tomu, že není ochotný
myslet na náklady,

stejně jako na přínosy.

Znepokojuje mě, když se otevřený přístup
stává náboženstvím,

nebo když se z něho stává svatozář,

která vyžaduje, abyste milovali
cokoliv, nad co ji umístíte.

Když ztratíme naše schopnosti, nebo hůř,
naši ochotu kriticky myslet,

uvažovat o otevřeném přístupu
tak kriticky a analyticky,

jako o modelu s platbou za přístup,
potom už nefungujeme

v oblasti rozumu a vědy;
tehdy se pohybujeme v oblasti náboženství.

Nemám nic proti náboženství,
i já sám jsem nábožensky založený,

ale je důležité,
abychom si ho nepletli s vědou.

Vidím to,
hlavně, pokud jste na druhé straně,

jak se to zdá být náboženské.
Je tu určitě více víry, že?

Pro mnoho lidí je to
hnutí založené na víře.

Ale mnoho z nejsilnějších částí
hnutí pochází z biomedicínské literatury.

Rodiče, nebo členové rodiny,
kteří nemají přístup.

A ti hovoří s prvkem svědectví,
které je náboženské,

alespoň v hloubce, ne?

A ve svědectví je skutečná síla
a ta je součástí evangelických hnutí.

Můžeme mít intelektuální rozhovor
o inovacích,

nebo vám můžeme povídat emocionální příběh;
co z toho osloví víc lidí?

Hnutí potřebují zahrnout všechny.
Hnutí jsou větší než organizace;

jsou větší než lidé,
když fungují, správně?

To je důvod, proč fungují:
mají aspekt nabalující se laviny.

Pro mě, důvod,
proč toto dělám,

jsou výhody pro efektivnost výzkumu.

Chci vidět celkové zvýšení
efektivnosti výzkumu.

To je můj celkový cíl.

Když byste řekli, že ho dosáhnu přes
uzavřenou vědu, podporoval bych uzavřenou vědu.

Ale tato efektivnost výzkumu
přichází se zvyšováním kvality,

zvyšováním inkluzivity, růstem rozmanitosti,
zlepšováním inovací.

Je výhodou, když je tu víc lidí,
kteří mohou něco udělat.

Máme velké problémy, které je nutné řešit.

Byl jsem intenzivně
zapojený, hluboko zapojený

v prvních dnech
otevřeného přístupu ve vědách o životě.

A naše naděje byla, že otevřený přístup by byl
nejen o velmi významné změně v přístupu;

zdálo se nám úplně šílené,
že většina výzkumů není k dispozici

pro většinu lidí, kteří ji potřebují.

Před několika lety
jsem navštivil Bělehradskou univerzitu

a před mou přednáškou
jsem se potkal se studenty

a jeden po druhém
mi v místnosti vyprávěli

o tom,
jaký dělají výzkum

a čemu se věnují
ve své závěrečné práci.

A téměř všichni v místnosti
pracují na tématu implicitního poznání.

A bylo ohromující, že tam bylo
tolik studentů,

kteří pracují na této konkrétní oblasti výzkumu,
a tak jsem se zeptal:

"Proč to všichni děláte? Jak to,
že se tato oblast stala tak populární?"

A okamžitá odpověď byla:
"Máme přístup k literatuře v této oblasti."

"Co tím myslíte?" Nechápal jsem.

"No, existuje úzus, že všichni
přední výzkumníci v této oblasti,

všichni dávají své články online.
Takže je můžeme najít.

A můžeme vědět, co se dějě
právě teď v této literatuře,

ke které nemůžeme získat přístup
v jiných subdisciplínách."

Toto mě úplně šokovalo.

Že se rozhodli, co studovat, na základě toho,
k čemu mohou mít přístup.

Když jsem byl
ředitel knihovny

a dělali jsme
výrazné škrty v našem předplatném

z důvodu rozpočtových omezení,
tak jak to knihovny dělají,

zrealizovali jsme sérii fokusových skupin,
abychom zjistili, jak se s tím lidé vyrovnávají.

A jeden z lidí, kteří mě skutečně oslovili,
byl mladý student, který si dělal doktorát z medicíny.

Ten mluvil se svým školitelem.
A školiteľ mu řekl:

"Jsou to zajímavé oblasti.
Čtěte v nich zeširoka."

Student řekl: "Takže mám číst zeširoka, ale
uvědomuju si, že moje schopnost číst zeširoka

je omezená tím, jakou literaturu mám k dispozici.

Proto bude téma mojí dizertace omezené tím,
co si můžu dovolit zaplatit,

protože nedokážu číst materiály,
ke kterým nemám přístup."

Některé z největších
výzev na světě

v budoucnosti
nevyřeší

jedna skupina
výzkumných pracovníků.

A víme, že interdisciplinární
výzkum a spolupráce

je způsob, jak se dostat
k řešení rychleji.

A mnoho z těch výzev
jsou tak rozšířené

- čistá voda, potravinová bezpečnost,
globální oteplování, veřejné zdraví -

a je tolik problémů,
které je potřeba vyřešit,

že není důvod, proč bychom
neměli chtít udělat všechno, co můžeme,

abychom podporovali spolupráci
a umožnili, aby se konala.

Lékařské vědomosti a neuvěřitelné zkušenosti
můžeme najít v každém dalekém koutě světa;

akorát jich nevyužíváme příliš často.

Jeden můj přítel je dětský
kardiochirurg na Stanfordě.

Během jeho návštěvy v Indii
si všiml,

když šel do instituce,
kde se teď léčí 10 krát

víc pacientů než u něho,
že dosahují

téměř stejně dobrých výsledků
jako on na Stanfordě,

a dokáží to udělat za
5 až 10 procent nákladů.

A podle mě je to geniální!
To je geniální!

A možná bychom my v západním světě
mohli chtít porozumět tomu,

co se děje v Indii, stejně jako
oni chtějí vědět,

co dokážeme udělat se všemi
našimi technologickými zázraky.

Je jednoduché dospět k závěru,
že věda musí být otevřená,

aby mohl probíhat výzkum.

A proto je zvláštní,
že ještě není otevřená.

Ale tady jsme se skutečně dostali
z historických důvodů.

Když byly založené nebo vytvořené
vědecké časopisy v polovině 17. století,

autoři do nich psali bez nároku na mzdu,

a motivoval je dopad,
ne finanční odměna.

Abychom lépe porozuměli výzkumnému procesu
vycestovali jsme tam, kde vznikly vědecké časopisy:

Do Královské společnosti v Londýně.

Jmenuji se Stuart Taylor a jsem
vedoucí vydavatelství tady v Královské společnosti.

Královská společnost je britská
národní vědecká akademie.

Byla založená v roce 1660
jako společnost prvních vědců,

jako například Robert Hook nebo Christopher Wren.

Několik roků po tom, v roce 1665,
Henry Oldenburg na tomto obrazu,

kterýý byl prvním tajemníkem společnosti,
založil první vědecký časopis na světě,

který se jmenoval Filozofické transakce.

A to bylo poprvé, kdy se
vědecké úspěchy a objevy

prvních vědců
formálně zaznamenanaly.

A ten časopis
v podstatě nastavil model

toho, jak dnes
chápeme vědecké časopisy.

Čtyři hlavní požadavky jsou archivace,
registrace, šíření a ověřování.

Takže to znamená, že máte svůj objev
spojený s vašim jménem a určitým datem,

ověřený vašimi kolegy,
šířený mezi ostatními vědci

a archivovaný pro budoucnost.

Jakmile vznikly digitální sítě,
vědci na nich začali šířit své objevy.

Od té doby, řekněme od začátku devadesátých let,

akademici začali vážně
podporovat otevřený přístup.

Síť používali nejen na distribuci
vědeckých výsledků a na výzkum,

ale na podporu vědy a na to,
aby se do ní zapojili i ostatní.

Může to znít, že si to vymýšlím,

ale tehdy jsem opravdu cítil,
že nejsem sám,

a že když máte
skvělý nápad

nebo uděláte nějaký přelom,
chcete mít pocit, že je to proto,

že jste měli inspiraci nebo že jste
pracovali usilovněji než kdokoliv jiný,

ale nechcete myslet na to, že úspěch vám
zabezpečil privilegovaný přístup k informacím.

A tak časť mojeho záměru v roce 1991
bylo vyrovnání podmínek,

to znamená dát přístup
ke stejným informacím ve stejném čase,

a nemít tyhle, víte,
rozdíly v přístupu.

Čtyřicet procent všech zveřejněných článků
v New England Journal of Medicine

- který je prokazatelně

časopis s největším impaktem na světě -

ale 40 procent autorů
pochází z okruhu 150 mil od Bostonu,

kde má New England Journal of Medicine
své sídlo.

Publikovaní je opravdu hrou pro zasvěcené.

Ti z nás, kteří jsou insideři, mají o mnoho větší
přístup k publikování a dokonce i čtení,

protože přicházíme z bohatších institucí.

Výsledkem je,
že spousta lidí trpí,

což je důsledek
aktuálního systému v akademické oblasti.

Máme spoustu lékařů, kteří by měli mít prospěch
z přístupu k nejnovějším informacím

o tom, jak poskytnout co nejlepší
péči svým pacientům.

Existuje tolik výzkumu,
který už byl realizovaný.

Je to někdy absurdní, když se pokoušíme získat
přístup k článku, který byl napsaný v roce 1975.

A stále je za paywallem.
Nedává to žádný smysl.

Vědecké časopisy prošly od roku 1665
dlouhou cestu.

Dnes jsme schopni najednou oslovit
mnoho lidí po celém světě,

téměř nic to nestojí
a je to obrovský přínos pro vědce.

Spousta autorů si myslí, že když
budou publikovat v běžném časopise,

především když je to důležitý běžný
časopis, s vysokou prestiží a impaktem,

ve vysoce kvalitním běžném časopise,
že se jejich výzkum dostane ke všem,

kteří se zajímají o jejich práci.
To ale není pravda.

Dostane se k těm, kteří mají to štěstí,
že pracují v instituci,

která má dost peněz na to,
aby měla tento časopis předplacený.

A i když jsou tyto časopisy relativně
nejprodávanější nebo když jsou tak potřebné,

že se je všechny knihovny pokoušejí předplatit,
stále existují knihovny, které se k nim nedostanou.

A mnoho knihoven už dávno
zrušilo předplatné časopisů, které jsou klíčové,

jen proto, že nemají peníze.

Takže autoři získají výhodu
širšího publika

a získáním širšího publika
mají výhodu většího vlivu,

protože vaše práce nemůže mít vliv
a není možné na ní dále stavět,

nebo ji citovat či jinak použít,
pokud o ní lidé nevědí.

A většina vědců píše kvůli tomu, že chce mít impakt.

Část toho, co dělají akademici,
je studium otázek,

snaží se získat hlubší pochopení
toho, co se dozvěděli o nějakém fenoménu,

a potom ho sdílet s ostatními,
aby ti ostatní pak mohli říct:

"A co tak tato další věc,
jsi si jistý?"

nebo "Ano, rád bych to použil
nějakým novým způsobem."

Takže skutečně, věda je rozhovor
a jediný způsob, jako mít rozhovor

je vědět, co kdo říká
a jaký je základ pro to, co říká.

A tak je otevřenost základní podmínka,
aby věda dělala to, co má dělat.

{\an1}Je tu jeden z původních
mýtů o otevřeném přístupu.

Neexistuje tu žádné hodnocení,
kvalita je nízká a tak dále.

A my víme,

že když dáte svoje věci ven,

lidé si všimnou,
když píšete nesmysly,

velmi rychle si toho někdo všimne.
Když přehlídnete něco opravdu důležité,

z hlediska důkazu,
někdo vás na to upozorní.

Když nejste opatrní ve svých tvrzeních,
nebo vynecháte kus důležité literatury,

někdo vám to řekne.
A tak vy, jako výzkumník,

máte užitek z těchto postřehů
a kritiky a jiných věcí,

takže váš výzkum proto bude
lepší nikoliv horší!

Když se nepohybujete
v tomto prostoru, nemáte žádné kontakty,

nemáte představu o tom,
jaký dramatický vliv

mají tato napětí
na každého člověka.

Když vidíte, jak EPA
[Agentura na ochranu životního prostředí USA]

odstraní část webové stránky
o klimatických změnách, existuje skutečný,

konkrétní důsledek toho,
že nemáme informace.

Je tu spousta bezplatných informací,
a všichni víme, jak problematické to může být.

Jen proto, že je to zadarmo, to ještě nemusí být dobré;
jen proto, že je to placené, to ještě nemusí být zlé,

a myslím, že toto napětí
bude muset komunita vždy řešit.

Samozřejmě, v prvních dnech
hnutí otevřeného přístupu

a časopisů s otevřeným přístupem toto vnímání,
že publikace s otevřeným přístupem nejsou kvalitní,

bylo velmi dominantní,
ale to se už změnilo.

Otevřený přístup pro nás

vůbec neznamená zvažování
úrovně recenzování.

Když už je reč o recenzovaní,
toto bude ještě lepší.

Systém odměnování v mnohých
krajinách, v mnohých rozvojových krajinách

stále odráží ten náš,
ve Velké Británii a v USA.

Nedávno jsme dělali průzkum a ptali
jsme se na to, jak naši výzkumníci

vnímají otevřený přístup,
a mnoho z nich říkalo:

"Skvělé, otevřený přístup je přesně
to, co, potřebujeme, potrřbujeme

říct celému světu o našem výzkumu.
Každý potřebuje přístup. Toto je skvělé."

Avšak, když jsme se výzkumníků zeptali,
jaké jsou jejich priority pro časopisy,

kde chtěli publikovat své výzkumy,
nejdůležitější byl impakt faktor,

indexování a až na konci seznamu
byl otevřený přístup.

Takže, ačkoliv říkají pěkné věci
o otevřeném přístupu,

bohužel kvůli způsobu odměňování
je otevřený přístup stále vespod,

protože stále je pro ně
důležitý kariérní postup.

Otevřený přístup
je tu s námi už nějaký čas.

Jeho vliv není
tak rychlý, jak jsem očekával,

a trochu se obávám, jak rychle
se posuneme vpřed během dalších pěti roků?

Existuje důvod,
že vědecké časopisy jsou tak

letargické vůči změně?

No, mohli byste je
nazvat houževnaté [smích].

Myslím, že existuje určitý stupeň
letargie. Jak víte,

akademici jsou pravděpodobně nejvíc
konzervativní lidé na světě.

Víte, jejich výzkum může
být inovativní,

ale akademické struktury
se mění velmi pomalu.

Akademická obec
je velmi, velmi konzervativní.

Je velmi těžké měnit věci,
udělat významné systémové změny

v akademické obci.
Náš proces kariérního postupu

je stejný,
jaký byl před 150 lety.

Autoři si velmi dobře uvědomují,
že jejich šance na postup,

na možnost pokračovat v práci,
získat finanční prostředky,

a celé aspekty jejich kariéry,
závísí na tom, kde publikují.

A tato jejich potřeba vytvořila
jistý druh vězení,

ve kterém autoři nemohou mít
alternativní způsob publikování,

kromě těchto časopisů,

u kterých je největší pravděpodobnost,
že jim pomohou v jejich kariéře.

Jedna z velkých překážek
pro otevřený přístup

je současné hodnocení zdrojů,
kariérní postup a všechny tyto věci.

Protože stále existuje
tendence říkat:

když publikujete čtyři články
v časopisech vyšší třídy,

děláte lepší výzkum.

Může být, že tyto články
nebude nikdo citovat ani číst.

Ale impakt faktor časopisu se přijímá
jako náhrada za kvalitu.

A my všichni víme, že ten podléhá
manipulaci a podvodům.

Impakt faktor je ve skutečnosti
průměrný počet citací,

které časopis získá,
v dvouletém období.

Faktor dopadu je zarytá metrika,
která se z nějaké důvodu hluboko zakořenila

v systému hodnocení a způsobu,
jakým se hodnotí výzkumníci na celém světě.

Za kabelku Gucci si můžete
účtovat mnohem víc,

než za kabelku,
kterou jste právě koupili na ulici.

Impakt faktory
pokazily celý systém

vědecké komunikace,
a to pořádně.

Dokonce i jejich zakladatel, Eugene Garfield,
říkal, že by se neměli používat tímto způsobem.

Potom sa musíte zamyslet,
že něco není v pořádku.

A jejich klamná vědecká povaha,
víte,

skutečnost, že jsou přesně
na tři desetinná místa,

i když zjevně nejsou,
vyvolává tento pseudovědecký pocit.

Královská společnost před pár lety
podepsala něco, co se nazývalo

Sanfranciská deklarace o hodnocení vědy
ve zkratce DORA,

která v podstatě vyzývá instituce
a finančníky, aby hodnotili vědce

způsobem, který nepoužívá
impakt faktor.

Takže daleko větší důraz na recenze (peer review),
a skutečné hodnocení samotné práce

namísto toho, abyste se jednoduše spolehli na metriku,

o které si spousta lidí myslí,
že je velmi chybná.

Způsob, jak
řešit tento problém,

je začít oddělovat
hodnocení vědců

od časopisů, ve kterých publikují.

A když jste schopní hodnotit
vědce na základě samotného výzkumu,

namísto toho, v jakých časopisech
byl tento výzkum uveřejněný,

myslím, že potom můžete dovolit
vědcům, aby začali publikovat

v časopisech, které poskytují lepší služby,
lepší přístup, nižší náklady, všechny tyto věci.

Časopisy, které jsou vysoce selektivní,
odmítnou práci, která je uplně publikovatelná a úplně dobrá,

ale oni ji odmítají,
protože nepředstavuje významný pokrok,

nebo nebudou mít takovou publicitu,
jakou mají studie o nějaké nemoci nebo o kmenových buňkách.

Takže článek je odmítnutý
a pak putuje do jiného časopisu,

projde dalším recenzním kolem,

a takhle to může projít
i několik cyklů.

A důvod vytvoření časopisu PLOS One
byla snaha zastavit přesně toto,

neustálý kolotoč plýtvání času vědců,
recenzentů, redaktorů,

což je všechno
na úkor vědy a společnosti.

Čas, který je potřebný na to, aby článek
zhodnotily nejlepší časopisy a možná ho nevybraly,

a ten pak musí jít do jiného časopisu,

zablokuje daný kousek výzkumu
v časové smyčce.

Je to v zájmu těch,
kteří každoročně platí za výzkum

milióny či miliardy dolarů
na financování výzkumu,

aby byl tento výzkum
otevřeně k dispozici.

Bylo spousta
různých způsobů, jak se k tomuto dopracovat,

a řada lidí řekla,
pojďme to dělat krok za krokem,

nejprve vytvoříme,
co se nazývá zelený otevřený přístup,

kde jednoduše poskytnete přístup k obsahu,
ale žádná uživatelská práva, která jsou s tím spojená.

Gatesova nadace řekla:
"To je jen poloviční přístup,

nám nestačí polovina -
když už to děláme, dělejme to pořádně."

A opravdu je chválím,
že to nedělali polovičatě.

Mají dost předvídavosti
a upřímně řečeno, i dostatečný vliv,

aby požadovali,
že se to udělá pořádně hned poprvé.

{\an1}Z pohledu naší nadace
jsme byli schopní,

prostřednictvím našich finančních prostředků,
pracovat s příjemci naši grantů a říct:

"Ano, dáme váme tyto peníze a ano,
chceme, abyste realizovali

vědecký a technický výzkum
a abyste přinesli konkrétní výsledek,

ale chceme, abyste to udělali
konkrétním způsobem."

A jeden ze způsobů, kterým chceme,
aby lidé pracovali, je zabezpečit,

že výsledky toho, čo dělají,
budou široce otevřené a přístupné.

A společně s tím chceme zabezpečit,
aby nejen peníze, které dáme

přímo na naše investice,
na nový vědecký výzkum a technologie,

přinesly těm lidem hmatatelný přínos,

ale taky bychom chtěli vidět, že to má
násobící efekt, aby se informace

a výsledky toho, co jsme financovali,
dostaly ven pro širší využití vědeckou komunitou,

aby na tom mohla akademická komunita budovat
a urychlit

a rozšířit výsledky,
kterých dosahujeme.

- Co se vám vybaví,
když slyšíte o firmě Elsevier?

O, panebože. He-he.

Elsevier je trn v patě
pro nás v Africe,

protože jejich ceny
jsou pro nás příliš vysoké,

nechtějí s nimi jít dolů.

Víte, myslím si,
že se dá říct, že Elsevier

do komunity vydavatelů
přispívá ve skutečnosti dobře.

- Elsevier. Co se vám vybaví?

No, úroveň zisku, která

je podle mě
bohužel nechutná.

A není ji možné podporovat,
protože z pohledu univerzity,

samozřejmě jde o veřejné prostředky.

Jejich licenční praktiky, které se
určitě v průběhu času vyvíjí.

Víte, když se podíváme na opětovné použití Elsevieru
nebo obchodní praktiky za posledních 10 let,

myslím, že udělali spoustu změn,
které z tohoto vydavatele udělaly

víc přátelského vůči autorům
nebo výzkumným pracovníkům.

Takže tu určitě existuje vývoj.

Tito vydavatelé, kdykoliv v nich
něco publikujeme,

jsou financováni našimi ministerstvy.
Jsou to v podstatě veřejné peníze.

Takže platíme peníze,
ale publikace jsou uzavřené.

Nikdy bych je necharakterizoval
jako zlého hráče.

Myslím, že dělají spoustu dobrého
na podporu inovace

a meziodvětvových iniciativ.

Je spousta
důvodů, proč se

lidé soustředí
na Elsevier jako na zlou postavu.

Podívejte se na jejich výroční zprávu,
je to všechno online.

Jejich zisky jdou nahoru; jejich dividendy jdou nahoru;
velmi se jim daří;

minulý rok vydělali
několik miliárd liber.

Stará se náš průmysl o výzkumníky
ve všeobecnosti dobře?

Chováme se tak efektivně jako zodpovědná
porodní asistentka pro tyto důležité

vědecké koncepty nebo nápady
a zpřístupňujeme je světu

a rozšiřujeme je a vracíme investice
do komunity? Řekl bych, že ano.

Osobně si myslím,
že Elsevier

dostává
spoustu kritiky;

a něco z toho si
podle mě zaslouží.

Taky si myslím, že udělali spoustu
inteligentních inovací v oblasti publikování,

ze kterých jsme se všichni hodně naučili.
Vzpomínám si, když jsem přešla do UC Press,

po 20 letech v komerčním vydavatelství
jsem přešla

do neziskového univerzitního nakladatelského světa a
ukázalo se, že jedna z hlavních obav

některých zaměstnanců byla,
že přeměním UC Press na Elsevier.

To se samozrejmě nestalo.
Ale myslím... Teď vážně,

že ti z nás, kteří jsou v neziskovém vydavatelství,
se mohou skutečně hodně naučit

od velkých konkurentů.

Dopředu upozorňuji,
že jsem rok pracovala pro Elsevier;

Taky jsem pracovala 15 let
pro neziskové vědecké společnosti.

Byla jsem vydavatelkou časopisu
v obou těchto prostředích.

Jsou to různá prostředí. Můj pohled
na komerční vydavatele tvarovaly

moje zkušenosti
ve vědecké společnosti.

Pracovala jsem pro Americkou astronomickou
společnost, kde bylo naše hlavní poslání

dostat vědu
do rukou vědců

tehdy, kdy to chtěli,
a tak, jak to chtěli.

Šla jsem pracovat pro komerčního vydavatele.
Přijali mě do práce;

Myslela jsem, že budu dělat víceméně
to stejné. Ale ta práce byla o něčem jiném.

Měla jsem na starosti řídit soubor časopisů
tak, abychom dosáhli specifického zisku.

A to jednoduše nebylo pro mě
a neodpovídalo to hodnotám, které mám.

Tak jsem se vrátila
k neziskovému publikování.

Nemyslím si, že oni jsou
zlí, ale jejich cíl

je vytvořit zisk svým akcionářům.
Nejsou to organizace řízené misí.

A to je v pořádku;
jsou to obchodní společnosti.

Moje otázka je: právě teď v 21. století,
kdy máme tyto další mechanizmy,

které umožňují tok vědy,
pomáhají nebo ubližují?

A ráda bych viděla,
aby upravili svoje modely

tak, aby byly trochu více užitečné,
než škodlivé.

Existují absolutní spravedlivé kritiky,
které je možné směrovat vůči Elsevieru.

Existují spravedlivé kritiky,
které je možné směrovat vůči PLOS.

Existují spravedlivé kritiky,
které je možné smerovat na kohokoliv a cokoliv.

Nesnažím se posuzovat legitimnost
kritiky podle toho, na koho směruje.

Snažím se posuzovat legitimnost
kritiky podle jejího obsahu.

Ó ano, dobře, jen jsem se chtěl
ujistit, že to někdo řekl.

Musím mluvit o tom, jaký druh
společnosti Elsevier je.

Nepřátelství, které vůči nim někdy směřuje,
není to jen o penězích;

důvodem je,
jaká jsou firma...

Jsou to činy, které často dělají,
které jsou proti-kolegiální.

Posílají žádosti
o vymazání článků z academia.edu,

kde akademici zveřejnili
PDF soubory s částí svého výzkumu,

a pak byli nuceni
vymazat je.

A samozřejmě taky soudní spor
proti Sci-Hubu z 2015.

A ano, obě tyto věci byly nezákonné,
ale akademické komunitě na tom nezáleží;

ve skutečnosti je takovým způsobem nevnímá.

Když jsem dostal
žádost o vymazání článku, nedostal jsem

toto upozornění
přímo od společnosti Elsevier,

ale poslali ho
zástupci Princetonu.

V samotném oznámení se zmiňuje pouze pár
článků od dvou akademických pracovníků v Princetoně.

Když se podíváte na webové stránky Princetonu,
jsou tam pravděpodobně stovky, jestli ne tisíce

článků v PDF, které byly publikované v Elsevieru.

Takže, proč se zaměřili jen na ten malý počet
článků a jen na tyto dva výzkumníky?

Nevím to určitě, ale mám podezření,
že zkouší, co jim projde.

Elsevieru nic nebrání,
aby prohledali celý web,

našli všechny publikované PDF soubory
a rozeslali obrovské množství žádostí o vymazání

každému, kdo porušuje jejich licenční
smlouvu, ale nedělá to.

Myslím si, že důvodem je,
že chtějí být opatrní.

Nechtějí vytvořit
vlnu hněvu, která by úplně

odstránila zdroj bezplatné práce,
na které jsou závislí.

Důležité je, že když se toto stalo,
byl jsem vděčný Princetonu,

že zatlačil nazpět a Elsevier stáhl
žádost o vymazání souborů.

Myslím si, že dostali ochutnávku
toho, co by to znamenalo,

když by opravdu chtěli jít proti
mase vědců jako celku.

Způsob, jakým Elsevier jako organizace
uvažuje, je jednoduše protiklad

toho, jak podle mě mnoho akademiků
uvažuje o podstatě své práce.

Poslali jsme žádosti na základě svobodného přístupu
k informacím na každou univerzitu ve Spojeném království.

Takže v roce 2016 přijal Elsevier
42 miliónů liber z britských univerzit.

Dalším největším vydavatelem byl
Wiley; teď je to 19 miliónů.

Elsevier, Wiley, Springer,
Taylor and Francis a Sage

společně vezmou přibližně
polovinu penězí a zbytek si rozdělí ostatní.

Hlavně Elsevier je velkým lobbistou
v Evropské unii a také ve Washingtonu.

Zaměstnávají spoustu zaměstnanců, kteří jsou
v podstatě lobbisti na plný úvazek.

Mají pravidelná střetnutí
s vládami na celém světě,

aby prezentovali svůj pohled na věc.

Vydavatelé mají
také povědomí o tom,

že publikování musí být velmi nákladné
a že publikování vyžaduje publicisty

a redaktory textu, PR agenty,
šéfredaktory a další.

Proto se hodně akademických institucí,
aby to finančně zvládly,

rozhodlo kupovat výzkumné časopisy
v balících,

namísto jednotlivých titulů.

Praktcky každá
instituce vyjednává,

a to s každým vydavatelem,

aby získala v podstatě
veškerý výzkum od daného vydavatele,

nebo jeho velkou část
ve velkoobchodním formátu.

Takže balíky s předplatným,

do kterých je zapojená
většina knihoven,

protože takto můžeme
ušetřit víc peněz,

jsou jednoznačně
jako kabelová televize.

Dostanete spoustu obsahu; možná se vám
vždy nelíbí všechny programy.

Ale když chcete platit jen
jednotlivé tituly,

cena stoupá exponenciálně
a nemůžete si to dovolit.

Takže jsme uvízli ve smlouvách s obsahem,
který můžeme nebo nemusíme potřebovat,

abychom se pokusili udržet nižší cenu.

Vydavatel ale může z balíku
odstránit obsah bez upozornění.

Takže když se vydavatel rozhodne,
že nechce, aby měl někdo

určitý obsah ve svém balíku,
může ho okamžitě odstranit.

To neznamená,
že můžete zrušit smlouvu;

to jednoduše znamená, že už nemáte
přístup ani žádnou kontrolu.

Ačkoliv institucionální přístup k běžnému
výzkumu většinou funguje jako kabelové předplatné,

našli jsme jednu knihovnu, která
se rozhodla, že bude mít jen hmotný obsah.

Hledali jsme způsob, jak být hodnocený
pro výzkumnou komunitu.

Jak bychom mohli přidat hodnotu,

i když nemůžeme zvládat

rostoucí náklady na
elektronické publikace?

A uvědomili jsme si,
že bychom mohli přinést hodnotu

tím, že zůstanete
knihovna založená na tiskové produkci.

- Nemohou vám vypnout přístup
ke konkrétním časopisům.

- Ne. To opravdu ne.

A když vypnou elektřinu,
stále máme přístup k obsahu baterkou.

Na využití služeb naší knihovny nepotřebujete
přihlašovací jméno ani institucionální příslušnost.

Jsme otevření pro veřejnost; ačkoliv máme
soukromé financovaní, jsme veřejně dostupní.

Nepotřebujete přihlášení; přístup má každý.

V moderním světě se taková knihovna
zdá být celkem progresivní.

Možná tak polovina našich problémů pramení
z toho, že jsme se zapletli do digitálního rokování.

Představte si trh s kabelovou televizí,
kde nevíte a nemůžete zjistit,

kolik platí váš soused
za stejný balík, jako máte vy.

- "Kolik platíte za HBO?"
- "Nemůžu ti to říct,

podepsal jsem s Comcastem dohodu o mlčenlivosti."
Knihovny a univerzity toto dělají neustále.

Komerční vydavatelé mohou zachytit
všechno, co se nazývá spotřebitelský přebytek.

Nemusí stanovit jednotnou cenu,
která maximalizuje jejich příjmy

nebo zisk, platnou na celém trhu.

Mohou o ceně rokovat
s každou jednou institucí.

A to je důležité, protože je to jako
kdybyste kupovali zdravotní péči

a lékař by se mohl podívat na vaše finanční prostředky
a říct: "Dobře, když chcete tuto léčbu,"

a vy víte, že lékař si je vědom toho, že jste milionář,
"tak teda cena je 500 000 dolarů."

A když jste někdo, kdo
nemá tolik peněz,

mohou účtovat méně,
ale stále dosahují dobrou návratovost.

Mám dojem, že v mnohých ohledech funguje
vydavatelský trh nějak takto.

Vydavatelé se mohou podívat na základnu,
na to, jak bohatá je instituce,

kolik zaplatili, víte,
během předešlých desetiletí

a potom nastavit cenu na takovou úroveň,
o které si myslí, že je ještě možná.

Knihovny mají
velkou možnost volby.

Knihovny nemusí
podepsat tyto smlouvy.

A veřejné univerzity, jako např.
Michiganská univerzita

se snaží být o dost transparentnější
v tom, jaké mají výdaje.

A Akademická aliancie Velké desítky,
které jsme součástí,

dělají společně hodně
transparentní práce.

Takže jsem se vydal na testovaní transparentnosti Velké desítky.
Naneštěstí jsem se potkal s tím stejným.

Vždy jsem sympatizovala s knihovníky,
kteří láteří proti Elsevieru,

a vždy jim říkám:
"Zrušte smlouvu." A vy ji nezrušíte.

"Nemůžeme ji zrušit." Můžete ji zrušit,
ale musíte udělat tuto volbu,

a nikdo tu volbu nedělá,
a tak Elsevier zůstává silný.

Ano, a myslím,
že jen, víte,

to všechno
je jen proces rokování,

je to tradiční faktor

akvizice
v knihovnách,

a je s tím spoustu problémů. Ale
je to součást rokovacího procesu.

A nevidím, že by se to změnilo, protože...

- Mohla by univerzita jako Rutgers říct někomu,
kolik za to zaplatili?

- Ne, nemůžeme. Ne.
- Protože jste smluvně zavázaní?

- Ano, tak to funguje. Takže,
znova není na mně, abych se vyjádřila

k tomuto konkrétnímu aspektu,
ale toto je způsob, jak věcí fungují,

a takto to funguje u všech vydavatelů.
Nejen u těch, o kterých slyšíte.

Ale je to, víte, nevím, s čím bych to mohla
porovnat, ale takto věci fungují,

takže si nemyslím, že by brzy
nastala nějaká změna.

Víte, rozumím, proč knihovna
chce získat konkurenční výhodu,

chce prokázat,
že získávají ekonomický přínos,

získavají větší skupinu obsahu.

A institucionální knihovny jsou
od seba velmi odlišné

a někteér musí opravdu demonstrovat
různé druhy hodnot,

ale je to volba. Knihovny nemusí
podepisovat klauzule o důvěrnosti.

Často se to děje na oplátku za to,
co vypadá jako konkurenční výhoda

z krátkodobého hlediska, ale z dlouhodobého hlediska
to není konkurenční výhoda.

Sníží to transparentnost cen
a zvyšuje riziko, že budete platit víc,

stejně jako potenciálně platit míň.

Je to fraktální tajemství, že?
Všechno je obchodní tajemství na každé úrovni.

Jaká byla cena, kdo platil co,
jaké jsou podmínky. A toto je záměrné.

Zabraňuje to kolektivnímu vyjednávání.
A všechny tyto věci v podstatě udržují

opravdu radikálně nespravedlivý trh.

Někteří lidé věří,
že v současnosti je dost financí

ve vědeckém publikování
a že je stačí přeuspořádat;

nepotřebujeme najít víc peněz. Musíme
len jen změnit způsob, jak se investují.

Existuje rostoucí skupina
časopisů, které považují za výhodné

odklonit se od prospěšného paradigmatu.

Takže v případě časopisu
Lingua / Glossa,

se stalo to, že
tato komunita

výzkumných pracovníků
se rozhodla, že už stačilo

a celá redakční rada rezignovala.
A potom založila další časopis

na neziskové platformě,
s otevřeným přístupem a tak dál.

Není moc podobných případů
ale tento příkad ukazuje,

že to může skutečně fungovat. Takže celá
komunita nebo vůdcové této komunity

- protože to je v podstatě redakční rada -
vůdcové této komunity

se rozhodli odstoupit kolektivně;
všichni zúčastnění rezignovali

a potom založili nový časopis s přesně
stejným zaměřením

a s přesně stejnou kvalitou, protože
z čeho pramení kvalita časopisu?

Není to razítko vydavatelů.
Je to vlastně šéfredaktor

a redakční rada, kteří dělají
všechna vědecká rozhodnutí.

Jmenuji se
Johan Rooryck,

jsem profesor
francouzské lingvistiky

na Univerzitě v Leidenu.

A jsem také
redaktor časopisu.

Nejprve jsem byl 16 roků redaktorem
časopisu Lingua v Elsevieru.

V roce 2015 jsme se rozhodli opustit Elsevier a
založit open access časopis s názvem Glossa,

v podstatě je to jen řecký překlad
latinského jména, abychom ukázali kontinuitu.

Takže organizace Linguy byla taková, že jsme
měli spolu 5 redaktorů, malý redakční tým:

čtyři spolupracující redaktory
a ja jsem byl výkonný redaktor.

A potom jsme měli redakční radu
asi 30 lidí.

Všechno jsem připravil
dva roky dopředu,

a Elsevier nevěděl nic,
až když jsme to překlopili.

Takže dva roky, v období 2013-2015,
jsem mluvil s více lidma

na redačkní radě, ale, samozřejmě
všechno pod radarem.

A už jsem mluvil i se všemi členy
mého redakčního týmu a řekl jsem:

"Podívejte se, připravuju tuto věc.
Když to udělám, jste se mnou

nebo se mnou nejste?
Protože to musím vědět.

Protože to buď všichni uděláme
společně nebo ne."

A tak jsem se jim všem podíval do očí,
a všichni řekli:

Ano, když se ti to podaří udělat,
jdeme na to.

Redakční rada Elsevieru v Lingue, která se
změnila na ekvivalent s otevřeným přístupem Glossa,

nastavila precedens o tom, jak úspešný a
respektovaný časopis může změnit

svůj obchodní model a přesto zachovat
důvěryhodnost pro specifickou oblast,

kvalitní recenzní řízení,
a celkový impakt.

Žijeme v kultuře, která upřednostňuje
startupy, inovace a podnikání.

A skutečností je, že přávě teď existuje
doslova jedna společnost, kter dokáže inovovat

v oblasti vědecké literatury,
a tou je Google.

A Google je skvělý; používám
Google pro všechno, jako většina lidí,

ale líbilo by se mi, kdybychom měli
stovku firem, které by soutěžily.

Celkem by se mi líbilo, kdyby s nimi mohly
soutěžit neziskové organizace a pokusit se

vytvořit alternativy, které by říkaly:
"Víte co, možná by to neměl být komerční produkt;

měla by to být veřejná služba."

Taková soutěž není možná
bez otevřeného přístupu.

Taková soutěž je zabudovaná
do principu otevřeného přístupu.

A vidíte to u velkých
komerčních vydavatelů,

vidíte, že chápu, že toto je
vlastně důležitý argument.

Strčí do obsahu malé slámky do nápojů
a vytáhnou malé kousky obsahu,

na kterých můžete dělat textové dolování.
Dnes ale vyrábíme auta, které dokáží jezdit samy.

Vy mi říkáte, že nedokážeme
zpracovat literaturu lépe?

Jak se auto může řídit samo díky
výpočetní síle, kterou máme k dispozici,

a existuje víc konkurenčních společností,
které vyrábí samojezdící auta

než firem, které zpracovávají
biomedicínskou literaturu,

a pomohou nám rozhodnout se,
jaké léky máme užívat.

A toto je přímý důsledek toho,
že literatura je zamknutá.

To je základní ***** problém.

Začali jsme oslovovat Kongres, aby daňoví poplatníci
měli přístup k výsledkům výzkumu financovaného daňovými poplatníky.

Nejčastější reakce
při našich úvodních návštěvách byla:

"Chcete říct, že veřejnost
ještě nemá k těmto věcem přístup?"

Nechtěli tomu uvěřit ani politici.
Toto bylo pro ně,

napadá mě slovo "samozřejmost".

Výzkumníci chtějí,
aby se jejich práce četly.

Chtějí posouvat dál
objevy a inovace.

A zatím, co já trávím
spoustu času bojem za to,

proč by díla měla být
otevřená versus uzavřená,

na konci dne je jádrem to, jestli chceme
inovace nebo nechceme inovace?

A myslím, že existuje jasný argument
za otevřenost na odemknutí inovací.

Vidíme spoustu vynalézavého odporu
ze strany některých tradičních vydavatelů.

Ale myslím, že tu taky
sehrává úlohu generační faktor.

Myslím si, že pro mladší generaci vědců,
studentů, akademických pracovníků,

samotný starý model
už nedává smysl.

Veřejnost by měla stydět za to,
že dovolila, že takový model může existovat.

Dnes máme k dispozici soubor nástrojů
na sdílení poznatků včetně akademického výzkumu

takovým způsobem,
který neexistoval před 20 roky.

Víte, při našich vztazích
s akademickým sektorem,

a tím mám na mysli
konkrétně příjemce našich grantů,

protože poskytujeme granty akademickým
institucím, ale práci

nakonec dělají akademici.

Vidím, že je tu o dost silnější ocenění
úlohy otevřeného přístupu k výsledkům jejich výzkumu.

Víte, oni to vidí jako něco,
co je pro nich přínosem,

aby měli přístup
k informacím, údajům atd.,

které vytvořili jiní lidé,
a vnímají pozitivně,

když jsou informace a data
otvořené a přístupné.

Nejsem si jistá,
jaké je správné řešení.

Vlastně, když
mluvím s vydavateli, přemýšlím:

"Můžu udělat tuhle věc?
Nebo ji nemůžu udělat?"

Víte, je tolik otázek
týkajících se autorských práv;

existuje tolik otázek
o duševním vlastnictví;

existuje spousta otázek o tom,
co jednotliví autoři mohou a nemohou udělat,

když se rozhodnou publikovat
v konkrétním časopise.

Mám pocit, že se objevuje spoustu otázek
s každou interakcí.

SciHub je zdroj,
který zjednodušil vědu.

Ten propojuje jednotlivce
s vědeckými zdroji, které potřebují

tehdy, když je potřebují, a zadarmo.

Víte, ti z nás,
kteří pracujeme ve vědecké komunikaci,

zjevně musíme
vnímat Sci-Hub

jako pošťouchnutí do boku,
které říkají:

"Dělejte to lepší."

Musíme se podívat na Sci-Hub a říct:
"Co bychom měli udělat

jinak v oblasti infrastruktury,
kterou jsme vyvinuli

na distribuci článků v časopisech
a na šíření vědeckých výsledků?"

Protože Sci-Hub objevil to tajemství.
A udělali to poměrně lehce.

A myslím si, že se musíme podívat
na to, co se děje se s Sci-Hubem,

jak se vyvíjí, kdo ho používá,
kdo na něho přistupuje,

a dovolit, aby byl pro nás lekcí,
jak dělat věci jinak.

Lidé používají webové stránky jako Sci-Hub,
který považují za akademický pirátsky zdroj.

Je to jako Napster pro vědecké články.

Vím, že bojovali se společností
Elsevier, který dosáhl jejich zrušení,

oni se však prostě přesunuli na jinou webovou stránku.
Stále fungují a jsou populárnější než kdykoliv předtím.

Takže, kdybych měl poradit studentům,
nebo lidem, kteří nejsou členy institucí,

které poskytují přístup k mnohým z těchto
časopisů, Sci-Hub je skvělým zdrojem,

a poskytuje je zdarma. Spoustu lidí nemá
pocit viny z používaní těchto zdrojů,

jako když přišel Napster, protože
průmysl v současnosti vydělává příliš hodně

na lidech, kteří dávají sami sebe
a dělají skvělý výzkum,

a jsou takto využívaní. Takže, aby
jste naopak využili vydavatelů

a zadarmo získali články, které
se využívají na vzdělávání a rozvoj věcí,

které se využívají pro veřejné blaho,
toto je krok, který je spousta lidí

ochotna udělat.

Ani já nejsem úplně proti.

Víte, líbí se mi takové činy, které
považuji za občanskou neposlušnost.

Myslím, že jsou důležité.
Myslím, že existuje moment,

kdy bychom o nich měli mít otevřenou diskuzi,

a obávám se, že v otevřenosti diskuze...
neexistují tady žádné drobné rozdíly.

Je to buď, jako jsme slyšeli, Sci-Hub se rovná zlo.
Prostě to tak musí být.

Sci-Hub je v podstatě nezákonný.
Je to úplně kriminální činnost,

a proč si někdo myslí, že je v pořádku
vzít něčí duševní vlastnictví

a v podstatě ho ukrást?

To mi vadí.

Není to jen o lidech,
kteří nemají přístup.

Sci-Hub používají i lidé
v institucích, které mají plný přístup,

protože funguje
velmi jednoduše a efektivně.

Co Sci-Hub ukazuje, je úroveň
frustrace mezi mnoha akademiky

z množství případů,
kdy narazí na paywall.

Mám pocit, že jsme uprostřed
jakéhosi přechodného období,

a každý chce, aby už toto období
skončilo. A nikdo nechce říct:

"Víte co? Nikdo z nás opravdu
netuší, co se stane

v následujících 15-20 letech."

Víme jen to, že jsme
na okraji přesně té propasti,

do které spadla hudba s Napsterem.
To mi ukazuje Sci-Hub.

Po Sci-Hubu by nebyla žádná poptávka,
kdybychom poskytovali úspešné služby

nebo když by úspešné služby poskytl
vydavatelský průmysl, že ano?

Zjevně jsme vytvořili
předpoklady na obou stranách,

naší i na straně vydavatelů,
které nás dovedly do tohoto okamžiku.

A tak teď vidíte,
jaký potenciál má systém,

který vám umožní najít libovolný článek.
Přes Sci-Hub jsem vyhledal články mého otce.

Můj otec zemřel začátkem tohoto roku, byl to nositel
Nobelovy ceny za práci na klimatických změnách.

Snažil jsem se vytvořit archív všech jeho článků,
abych je mohl dát mému synovi.

Nešlo to udělat! Stálo by to
desítky tisíc dolarů.

Nejsem jediný člověk, který potřebuje články.
Nejsem jediný človek, který to dělá tímto stylem.

Nesnažím se ty věci
redistribuovat.

Doslova z nich dělám tištěnou knihu.
Proste je svážu pro mého syna.

Aby poznal svého dědečka, co jeho
dědeček udělal, protože si to nebude pamatovat.

Toto je selhání trhu.
Toto je obrovské selhání trhu.

Priority se budou měnit.

A věřím, že Elsevier je firma plná inteligentních
lidí, kteří chtějí, aby dělaly objevy,

ale nemají lepší nápad,
jak při tom vydělat peníze.

A je pro nich smůla,, že internet
je příběh o odstranění prostředníků.

Oni jsou prostředníky, v některých případech
stojí mezi výzkumem a dalšími objevy.

Jak je něčí výzkum za paywallem,
a brání mi, abych dělal výzkum

v této oblasti během mého života,
kolik dalších životů musíme čekat,

aby tento evoluční krok udělal
někdo jiný?

Inovace se někdy dějí, když je správný člověk
na správném místě ve správný čas

a jediná věc, kterou paywall zajistí,
že je o dost méně pravděpodobné, že správná osoba

bude na správném místě v ten správný čas
na to, aby se něco stalo.

Přepis: Elena Milova, Joshua Conway,
anonymní člen lifespan.io

Synchronizace: Giannis Tsakonas
Překlad: Světlana Hrabinová