Psychologický výzkum - Rychlokurz psychologie #2

Rychlokurz můžete podpořit přímo na http://www.subbable.com/crashcourse. Přihlaste se k odběru zcela zdarma, aby vám od nás už nic neuteklo. Pokud si ale můžete dovolit platit něco málo každý, opravdu nám to pomůže pokračovat ve vytváření skvělého obsahu.

Jak aplikujeme vědeckou metodu na psychologický výzkum? Mnoha způsoby, ale dnes Hank pohovoří o případových studiích, naturalistickém pozorování, průzkumech a rozhovorech a experimentováním. Popisuje také různé druhy zkreslení při experimentování a to, jak nám výzkumné postupy pomáhají se jim vyhnout.

Obsah

Vědecká metoda 2:06
Případové studie 3:05
Naturalistické pozorování 3:48
Průzkumy a rozhovory 4:15
Experimentování 6:35
Správné výzkumné postupy 8:40
-
Chcete Rychlokurz sledovat i jinde na internetu?
Facebook - http://www.facebook.com/YouTubeCrashCourse
Twitter - http://www.twitter.com/TheCrashCourse
Tumblr - http://thecrashcourse.tumblr.com
Podpořte Rychlokurz na Subbable: http://subbable.com/crashcourse

Můžete mít ze staré pizzy halušky?

Jste po kávě chytřejší
nebo děláte blbosti rychleji?

Tyto otázky jsou zcela běžné
nejen v psychologii.

Lidé nebudou nejjednodušší organismy
na pochopení, ale vy jste lidé, ne?

Takže byste si měli umět dělat závěry
o jiných lidech a co je pohání.

Ale měli byste vědět,
že vaše intuice není vždy správná.

Ve skutečnosti je někdy úplně mimo

a často těžce podceňujeme
rizika špatné intuice.

Pokud máte o někom mínění,
které se nakonec potvrdí,

posílí to důvěru ve vaši intuici.

Třeba kdyby můj kámoš Bob
začal jíst pizzu,

která týden strašila v ledničce,
a pak mu šibne,

řeknu mu „Vole, já ti to říkal“.

Ale jestli se pletu a je v poho,

pravděpodobně na to příště
ani nepomyslím.

To je „iluze zpětného pohledu“
neboli fenomén „Já to dycky věděl“.

To neznamená, že se pleteme,

ale že naše intuice lépe popisuje,
co se právě stalo,

než co se teprve stane.

Své intuici byste neměli slepě věřit
ani kvůli přirozeně přehnané sebedůvěře.

Někdy máte opravdu silný pocit,
že máte o lidech recht,

ale vlastně se opravdu pletete.
Všichni to známe.

Také hledáme vzorec v náhodných věcech,
což vede k falešným domněnkám.

Pokud si pětkrát hodíte mincí,

máte stejnou šanci, že vám padnou orli,
jako že vám padnou jak hlavy, tak orli,

ale vy vidíte pět orlů
jako něco neobvyklého, jako rys,

a tak dáváte tomuto výsledku
nějaký význam, který rozhodně nemá.

Proto máme metody a záruky
psychologického výzkumu a experimentování

a nádherný proces vědeckého bádání.

Díky nim ty problémy překonáme

a zachráníme tak studium naší mysli
před natvrdlostí naší mysli.

Snad vám nic neprofláknu,

když vám řeknu,
že nebudete blouznit z pizzy

ani chytřejší z kafe. Soráč.

VÝZKUM A EXPERIMENTOVÁNÍ

Většinou se psychologický výzkum neliší
od jakékoli jiné vědecké disciplíny.

Krok první je vždy vymýšlení
obecných otázek o daném subjektu

a jejich převodu v měřitelné,
testovatelné výroky.

Tomu se říká operacionalizace
vašich otázek.

Víte, jak vědecká metoda funguje.
Začíná otázkou a teorií.

A nemyslím teorii ve smyslu,
že si řeknete,

že po čtyřech kávách
vám to bude pálit.

Ve vědě je teorie spíše to,
co vysvětluje a organizuje

mnoho různých pozorování
a předpovídá výsledky.

A když přijdete s testovatelnou
předpovědí, máte hypotézu.

Jakmile budete mít teorii a hypotézu,
potřebujete na přednes srozumitelný jazyk.

Takže pokud chcete vaší hypotézou
o espressu vyjádřit „bude pálit“,

umožníte dalším vědcům
replikovat experiment.

A replikování je klíčové.

Můžete sledovat, jak se člověk chová
jednou, a nic moc z toho nebude,

ale pokud máte stejné výsledky,

i když se změní subjekty nebo situace,
asi míříte správně.

Takový problém má jeden
oblíbený psychologický výzkum.

Případové studie, které podrobně
zkoumají jednoho jedince.

Případové studie jsou někdy zavádějící,
protože je nelze replikovat,

takže můžou být zobecňovány.

Přesto nám můžou ukázat,
co se může stát,

a nakonec vytvoří rámcové otázky
pro rozsáhlejší a obecnější studie.

Často jsou zapamatovatelné a skrze ně
psychologové pozorují a popisují chování.

Například Karla vůně kávy
najednou znervózní a podráždí,

což neznamená,
že tak působí na každého.

Ve skutečnosti má Karel příšerné
vzpomínky na onu vůni,

a tak je jeho případ vzácný.
Chudák Kája.

Ale i tak byste museli projít
i jiné případy, abyste si byli jistí.

Další metodou psychologického výzkumu
je naturalistické pozorování,

kdy vědci sledují chování
v přirozeném prostředí,

ať jde o opice píchající do mraveniště,
děti dělající opičárny

nebo opilce řvoucí na fotbale.

Cílem je nechat subjekty
si dělat to svoje

bez jakéhokoliv
zasahování do situace.

Takže jo, chce to šmírovat lidi.

Případové studie i naturalistická
pozorování skvěle popisují chování,

ale vysvětlení nejsou uspokojivá.

Psychologové sbírají údaje o chování
i průzkumy a rozhovory

a žádají lidi, aby sdíleli
své názory a chování.

Sexuolog Alfred Kinsey
tuto techniku skvěle využil,

když zkoumal sexuální historii
tisíce mužů a žen

a svá zjištění publikoval
v revolučním dokumentu

Sexuální chování muže
a poté i ženy.

Průzkumy skvěle zachycují
vědomé postoje a přesvědčení,

ale kladení otázek
může být ošemetné.

Volba slov může ovlivnit výsledky.

Třeba ostřejší slova
jako „zákaz“ nebo „cenzurovat“

mohou vyvolat jiné reakce
než „limit“ nebo „nedovolit“.

Otázka „Věříte v mimozemšťany?“
je úplně něco jiného

než „Myslíte si, že je ve vesmíru
inteligentní život?“

Je to stejná otázka, ale u první
si můžete představit ufouny,

kteří na Zemi dělají kruhy v obilí
a unáší a šťourají se v lidech.

Kromě vyjadřování záleží
i na tom, koho se ptáte.

Můžu se zeptat na držení zbraní
studentů na pacifistické sešlosti,

ale výsledek nezměří správně to,
na jaké straně studenti jsou,

protože tu došlo
k výběrovému zkreslení.

Ke správné reprezentaci populace
potřebuji náhodný vzorek,

kde by všichni z cílové skupiny,
tedy studenti,

měli stejnou šanci
být vybráni do průzkumu.

Až popíšete chování průzkumy, případovými
studiemi nebo naturalistickým pozorováním,

můžete z toho něco vyvozovat
a předpovídat i následné chování.

Můžete se podívat, jak spolu jeden rys
nebo chování souvisí neboli jak korelují.

Zpátky ale k mému kámošovi Bobovi,
který má ledničku za nějaký stroj času,

který uchová jídlo do aleluja.

Řekněme, že se Bob naládoval
pochybnými zbytky pizzy,

které na sobě měly
dost možná plíseň.

Ale měl hlad a byl líný,
a tak to spláchl pálivou omáčkou.

Najednou začne vidět
zelené pásovce s laserovým zrakem.

Nyní lze říct, že jedení neznámé plísně
vyvolává halucinace, to je korelace.

Ale korelace není příčina.

Ano, je jasné, že jedení pochybné
plísně způsobí halucinace,

ale je možné, že Bob už byl
na prachu psychotické epizody

a tyto divné zbytky
byly vlastně v poho.

Nebo může jít o úplně něco jiného.

Třeba tři dny nespal,
nebo se objevila silná migréna,

takže tohle způsobilo halucinace.

Je lákavé vyvodit závěry z korelací,
ale musíme si uvědomit,

že korelace předpovídají možnost vztahů
mezi příčinami a následky,

nemůžou je dokázat.

Už víme, jak bez manipulování
popsat chování

a jak si z těchto zjištění
spojit a předpovědět věci.

To ale stačit nebude.

K objevení příčiny a následku chování
budete muset experimentovat.

Experimenty umožňují
odloučit různé účinky

manipulací s nezávislou proměnnou

a ponechávají ostatní proměnné
konstantní, jak to jen jde.

Potřebujeme alespoň dvě skupiny.

Pokusnou skupinu,
se kterou si pohrajeme,

a kontrolní skupinu,
se kterou si nepohrajeme.

Průzkumy využívají náhodné vzorky,
a tak i zde se lidé náhodně přerozdělí,

aby se snížily možné matoucí proměnné
nebo vnější zkreslující faktory.

Nelze oddělit bohaté japonské surfaře
a zpruzelé puberťáky, musí se prolínat.

Někdy není jedné nebo oběma
skupinám řečeno, co se vlastně testuje.

Vědci můžou třeba testovat,
jak látky ovlivňují lidi tím,

že je porovnají s placebem,
tedy inertní látkou.

A často ani vědci netuší, která skupina
je pokusná a která kontrolní,

takže omylem neovlivňují výsledky
svým vlastním chováním,

čemuž se říká, uhodli jste to,
dvojitě slepý pokus.

Uveďme tyto myšlenky do praxe
vlastním pokusem,

který správně začíná otázkou.

Jednou jsme se s Bětkou přeli,
zda má kofein vliv na mozek.

Ona věří, že po kávě se lépe
soustředí a pálí jí to,

ale já jsem nervózní jak sáňky v létě
a nepálí mi to vůbec.

A protože přílišná důvěra
může vést k nepravdivým věcem,

začali jsme kriticky myslet.

Ptáme se tedy, zda lidé řeší
problémy rychleji s kofeinem.

Teď z toho musíme udělat
testovatelnou předpověď.

Takže ať je jasná, prostá a výmluvná,
aby se mohla replikovat.

„Po kofeinu mi to pálí“
není dobrá hypotéza.

Lepší by byla

„Lidé, kteří požili kofein,
projdou bludištěm rychleji

než lidé bez kofeinu.“

Dávka kofeinu je vaše nezávislá
proměnná, to, co lze změnit.

Takže čas na kafe.
Výsledek, tedy závislá proměnná,

to, co závisí na vaší
nezávislé proměnné,

bude to, jak rychle subjekt
prosviští bludištěm.

Na ulici seberte
několik různých lidí

a náhodně je přiřaďte do tří skupin.

Americká psychologická asociace
navrhuje,

aby s tím všichni
zúčastnění souhlasili.

Nenuťte nikoho do vašeho pokusu
bez ohledu na to, jak hustě zní.

Kontrolní skupina má placebo,
tedy žádný kofein.

Pokusná skupina 1 dostane nízkou
dávku kofeinu, tedy 100 miligramů,

jen espresso, tedy jedno fofrkafe.

Pokusná skupina 2
dostane 500 miligramů,

což jsou čtyři kávy
utopené v energeťáku.

Jak je nakopnete, hoďte je do bludiště
a čekejte na konci se stopkami.

Stačí jen změřit výsledky
všech tří skupin

a porovnat je a zjistit,
co vám vyšlo.

Pokud ho nakopnuté subjekty dají
dvakrát rychleji než ostatní skupiny,

pak je Bětky hypotéza správná

a může mi v tom
pěkně vymáchat čumák.

Ale to bude jen klasická
iluze zpětného pohledu,

protože to nevěděla,
dokud jsme netestovali.

A protože jsme jasně
určili naše parametry,

mohou ostatní zvědavci
pokus snadno replikovat

a nakonec shromáždit všechna data

a mít něco úplného, co nám řekne,
jak na nás to macchiato působilo.

Nebo jak rychle
prolítnete bludištěm.

Věda, zřejmě nejlepší nástroj
na porozumění ostatním.

Děkuji za zhlédnutí tohoto dílu.

Nyní víte, jak použít vědeckou metodu
na psychologický výzkum

skrze případové studie, naturalistická
pozorování, průzkumy, rozhovory a pokusy.

Také znáte různé druhy
zkreslení a experimentování

a jak je výzkumné postupy řeší.

Děkuji hlavně našim Subbable odběratelům,
bez kterých by tento rychlokurz nebyl,

Pokud nás chcete podpořit
v chodu rychlokurzu,

a získat skvělé bonusy,
jako podepsaný vědecký plakát

nebo být animování v další epizodě,
navštivte subbable.com/crashcourse.

Tento díl napsala Katleen Yale,
upravil Blake de Pastino a já,

odborným poradcem byl dr. Ranjit Bhagwat,
režisérem a střihačem Nicolas Jenkins,

skriptem a zvukovým designérem
Michael Aranda

a výtvarným týmem Thought Café.

Překlad: Kara Mikešová