Můžete mít ze staré pizzy halušky? Jste po kávě chytřejší nebo děláte blbosti rychleji? Tyto otázky jsou zcela běžné nejen v psychologii. Lidé nebudou nejjednodušší organismy na pochopení, ale vy jste lidé, ne? Takže byste si měli umět dělat závěry o jiných lidech a co je pohání. Ale měli byste vědět, že vaše intuice není vždy správná. Ve skutečnosti je někdy úplně mimo a často těžce podceňujeme rizika špatné intuice. Pokud máte o někom mínění, které se nakonec potvrdí, posílí to důvěru ve vaši intuici. Třeba kdyby můj kámoš Bob začal jíst pizzu, která týden strašila v ledničce, a pak mu šibne, řeknu mu „Vole, já ti to říkal“. Ale jestli se pletu a je v poho, pravděpodobně na to příště ani nepomyslím. To je „iluze zpětného pohledu“ neboli fenomén „Já to dycky věděl“. To neznamená, že se pleteme, ale že naše intuice lépe popisuje, co se právě stalo, než co se teprve stane. Své intuici byste neměli slepě věřit ani kvůli přirozeně přehnané sebedůvěře. Někdy máte opravdu silný pocit, že máte o lidech recht, ale vlastně se opravdu pletete. Všichni to známe. Také hledáme vzorec v náhodných věcech, což vede k falešným domněnkám. Pokud si pětkrát hodíte mincí, máte stejnou šanci, že vám padnou orli, jako že vám padnou jak hlavy, tak orli, ale vy vidíte pět orlů jako něco neobvyklého, jako rys, a tak dáváte tomuto výsledku nějaký význam, který rozhodně nemá. Proto máme metody a záruky psychologického výzkumu a experimentování a nádherný proces vědeckého bádání. Díky nim ty problémy překonáme a zachráníme tak studium naší mysli před natvrdlostí naší mysli. Snad vám nic neprofláknu, když vám řeknu, že nebudete blouznit z pizzy ani chytřejší z kafe. Soráč. VÝZKUM A EXPERIMENTOVÁNÍ Většinou se psychologický výzkum neliší od jakékoli jiné vědecké disciplíny. Krok první je vždy vymýšlení obecných otázek o daném subjektu a jejich převodu v měřitelné, testovatelné výroky. Tomu se říká operacionalizace vašich otázek. Víte, jak vědecká metoda funguje. Začíná otázkou a teorií. A nemyslím teorii ve smyslu, že si řeknete, že po čtyřech kávách vám to bude pálit. Ve vědě je teorie spíše to, co vysvětluje a organizuje mnoho různých pozorování a předpovídá výsledky. A když přijdete s testovatelnou předpovědí, máte hypotézu. Jakmile budete mít teorii a hypotézu, potřebujete na přednes srozumitelný jazyk. Takže pokud chcete vaší hypotézou o espressu vyjádřit „bude pálit“, umožníte dalším vědcům replikovat experiment. A replikování je klíčové. Můžete sledovat, jak se člověk chová jednou, a nic moc z toho nebude, ale pokud máte stejné výsledky, i když se změní subjekty nebo situace, asi míříte správně. Takový problém má jeden oblíbený psychologický výzkum. Případové studie, které podrobně zkoumají jednoho jedince. Případové studie jsou někdy zavádějící, protože je nelze replikovat, takže můžou být zobecňovány. Přesto nám můžou ukázat, co se může stát, a nakonec vytvoří rámcové otázky pro rozsáhlejší a obecnější studie. Často jsou zapamatovatelné a skrze ně psychologové pozorují a popisují chování. Například Karla vůně kávy najednou znervózní a podráždí, což neznamená, že tak působí na každého. Ve skutečnosti má Karel příšerné vzpomínky na onu vůni, a tak je jeho případ vzácný. Chudák Kája. Ale i tak byste museli projít i jiné případy, abyste si byli jistí. Další metodou psychologického výzkumu je naturalistické pozorování, kdy vědci sledují chování v přirozeném prostředí, ať jde o opice píchající do mraveniště, děti dělající opičárny nebo opilce řvoucí na fotbale. Cílem je nechat subjekty si dělat to svoje bez jakéhokoliv zasahování do situace. Takže jo, chce to šmírovat lidi. Případové studie i naturalistická pozorování skvěle popisují chování, ale vysvětlení nejsou uspokojivá. Psychologové sbírají údaje o chování i průzkumy a rozhovory a žádají lidi, aby sdíleli své názory a chování. Sexuolog Alfred Kinsey tuto techniku skvěle využil, když zkoumal sexuální historii tisíce mužů a žen a svá zjištění publikoval v revolučním dokumentu Sexuální chování muže a poté i ženy. Průzkumy skvěle zachycují vědomé postoje a přesvědčení, ale kladení otázek může být ošemetné. Volba slov může ovlivnit výsledky. Třeba ostřejší slova jako „zákaz“ nebo „cenzurovat“ mohou vyvolat jiné reakce než „limit“ nebo „nedovolit“. Otázka „Věříte v mimozemšťany?“ je úplně něco jiného než „Myslíte si, že je ve vesmíru inteligentní život?“ Je to stejná otázka, ale u první si můžete představit ufouny, kteří na Zemi dělají kruhy v obilí a unáší a šťourají se v lidech. Kromě vyjadřování záleží i na tom, koho se ptáte. Můžu se zeptat na držení zbraní studentů na pacifistické sešlosti, ale výsledek nezměří správně to, na jaké straně studenti jsou, protože tu došlo k výběrovému zkreslení. Ke správné reprezentaci populace potřebuji náhodný vzorek, kde by všichni z cílové skupiny, tedy studenti, měli stejnou šanci být vybráni do průzkumu. Až popíšete chování průzkumy, případovými studiemi nebo naturalistickým pozorováním, můžete z toho něco vyvozovat a předpovídat i následné chování. Můžete se podívat, jak spolu jeden rys nebo chování souvisí neboli jak korelují. Zpátky ale k mému kámošovi Bobovi, který má ledničku za nějaký stroj času, který uchová jídlo do aleluja. Řekněme, že se Bob naládoval pochybnými zbytky pizzy, které na sobě měly dost možná plíseň. Ale měl hlad a byl líný, a tak to spláchl pálivou omáčkou. Najednou začne vidět zelené pásovce s laserovým zrakem. Nyní lze říct, že jedení neznámé plísně vyvolává halucinace, to je korelace. Ale korelace není příčina. Ano, je jasné, že jedení pochybné plísně způsobí halucinace, ale je možné, že Bob už byl na prachu psychotické epizody a tyto divné zbytky byly vlastně v poho. Nebo může jít o úplně něco jiného. Třeba tři dny nespal, nebo se objevila silná migréna, takže tohle způsobilo halucinace. Je lákavé vyvodit závěry z korelací, ale musíme si uvědomit, že korelace předpovídají možnost vztahů mezi příčinami a následky, nemůžou je dokázat. Už víme, jak bez manipulování popsat chování a jak si z těchto zjištění spojit a předpovědět věci. To ale stačit nebude. K objevení příčiny a následku chování budete muset experimentovat. Experimenty umožňují odloučit různé účinky manipulací s nezávislou proměnnou a ponechávají ostatní proměnné konstantní, jak to jen jde. Potřebujeme alespoň dvě skupiny. Pokusnou skupinu, se kterou si pohrajeme, a kontrolní skupinu, se kterou si nepohrajeme. Průzkumy využívají náhodné vzorky, a tak i zde se lidé náhodně přerozdělí, aby se snížily možné matoucí proměnné nebo vnější zkreslující faktory. Nelze oddělit bohaté japonské surfaře a zpruzelé puberťáky, musí se prolínat. Někdy není jedné nebo oběma skupinám řečeno, co se vlastně testuje. Vědci můžou třeba testovat, jak látky ovlivňují lidi tím, že je porovnají s placebem, tedy inertní látkou. A často ani vědci netuší, která skupina je pokusná a která kontrolní, takže omylem neovlivňují výsledky svým vlastním chováním, čemuž se říká, uhodli jste to, dvojitě slepý pokus. Uveďme tyto myšlenky do praxe vlastním pokusem, který správně začíná otázkou. Jednou jsme se s Bětkou přeli, zda má kofein vliv na mozek. Ona věří, že po kávě se lépe soustředí a pálí jí to, ale já jsem nervózní jak sáňky v létě a nepálí mi to vůbec. A protože přílišná důvěra může vést k nepravdivým věcem, začali jsme kriticky myslet. Ptáme se tedy, zda lidé řeší problémy rychleji s kofeinem. Teď z toho musíme udělat testovatelnou předpověď. Takže ať je jasná, prostá a výmluvná, aby se mohla replikovat. „Po kofeinu mi to pálí“ není dobrá hypotéza. Lepší by byla „Lidé, kteří požili kofein, projdou bludištěm rychleji než lidé bez kofeinu.“ Dávka kofeinu je vaše nezávislá proměnná, to, co lze změnit. Takže čas na kafe. Výsledek, tedy závislá proměnná, to, co závisí na vaší nezávislé proměnné, bude to, jak rychle subjekt prosviští bludištěm. Na ulici seberte několik různých lidí a náhodně je přiřaďte do tří skupin. Americká psychologická asociace navrhuje, aby s tím všichni zúčastnění souhlasili. Nenuťte nikoho do vašeho pokusu bez ohledu na to, jak hustě zní. Kontrolní skupina má placebo, tedy žádný kofein. Pokusná skupina 1 dostane nízkou dávku kofeinu, tedy 100 miligramů, jen espresso, tedy jedno fofrkafe. Pokusná skupina 2 dostane 500 miligramů, což jsou čtyři kávy utopené v energeťáku. Jak je nakopnete, hoďte je do bludiště a čekejte na konci se stopkami. Stačí jen změřit výsledky všech tří skupin a porovnat je a zjistit, co vám vyšlo. Pokud ho nakopnuté subjekty dají dvakrát rychleji než ostatní skupiny, pak je Bětky hypotéza správná a může mi v tom pěkně vymáchat čumák. Ale to bude jen klasická iluze zpětného pohledu, protože to nevěděla, dokud jsme netestovali. A protože jsme jasně určili naše parametry, mohou ostatní zvědavci pokus snadno replikovat a nakonec shromáždit všechna data a mít něco úplného, co nám řekne, jak na nás to macchiato působilo. Nebo jak rychle prolítnete bludištěm. Věda, zřejmě nejlepší nástroj na porozumění ostatním. Děkuji za zhlédnutí tohoto dílu. Nyní víte, jak použít vědeckou metodu na psychologický výzkum skrze případové studie, naturalistická pozorování, průzkumy, rozhovory a pokusy. Také znáte různé druhy zkreslení a experimentování a jak je výzkumné postupy řeší. Děkuji hlavně našim Subbable odběratelům, bez kterých by tento rychlokurz nebyl, Pokud nás chcete podpořit v chodu rychlokurzu, a získat skvělé bonusy, jako podepsaný vědecký plakát nebo být animování v další epizodě, navštivte subbable.com/crashcourse. Tento díl napsala Katleen Yale, upravil Blake de Pastino a já, odborným poradcem byl dr. Ranjit Bhagwat, režisérem a střihačem Nicolas Jenkins, skriptem a zvukovým designérem Michael Aranda a výtvarným týmem Thought Café. Překlad: Kara Mikešová