Proč stavby budoucnosti dostanou svůj tvar díky… vám

„Architektura není jen matematika a územní plánování -- jsou to niterné emoce,“ tvrdí Marc Kushner. V širokém záběru své -- často vtipné -- přednášky prolétne vývoj architektury v posledních 30 letech, aby ukázal, jak se veřejnost, dříve naprosto nezúčastněný prvek, stala nezbytnou složkou celého procesu návrhu. Díky sociálním sítím se k architektům dostane zpětná vazba dříve, než je budova postavena. A výsledek? Architektura nám slouží lépe než kdy dřív.

Dnes vám povím

něco o posledních 30 letech
v historii architektury.

Na 18 minut je toho dost.

Je to komplexní téma,

takže se do toho vrhneme
z komplexního místa:

New Jersey.

Protože před 30 lety
-- pocházím z Jersey --

bylo mi šest a žil jsem
tam v domě mých rodičů,

ve městě Livingston,

a toto byl můj pokoj.

Hned za rohem

byla koupelna,
kterou jsem sdílel se svou sestrou.

Mezi mou ložnicí a koupelnou

byl balkon,
ze kterého šlo vidět do obýváku.

Tam se všichni bavili
a koukali na televizi,

takže kdykoli jsem šel
z ložnice do koupelny,

všichni mě viděli.

A kdykoli jsem šel pod sprchu
a vracel se jen v ručníku,

všichni mě viděli.

Vypadal jsem takhle.

Byl jsem divný,

nejistý sám sebou, nesnášel jsem to.

Nesnášel jsem tu cestu,
nesnášel jsem ten balkon,

nesnášel jsem ten pokoj
a nesnášel jsem ten dům.

A to je architektura.

(Smích)

Hotovo.

Ty pocity, ty emoce, které jsem cítil,

to je síla architektury.

Protože architektura není jen
matematika a územní plánování,

týká se i niterných,
emocionálních spojení,

která cítíme k místům,
ve kterých se nacházíme.

A to, že se tak cítíme,
vůbec není překvapující,

protože podle EPA

Američané tráví
90 procent svého času uvnitř.

90 procent času
jsme obklopeni architekturou.

To je moc.

Znamená to, že nás architektura
formuje způsoby, které si ani neuvědomujeme.

A to nás činí trochu naivními
a velmi, velmi předvídatelnými.

Znamená to, že když vám
ukážu budovu, jako je tato,

budu vědět, co si myslíte.

Napadají vás slova jako „síla“,
„stabilita“ a „demokracie“.

A vím, že vás to napadne,
protože je to založeno na budově,

kterou před 2500 lety postavili Řekové.

Je to trik.

Je to spouštěč,
který architekti používají,

abyste si vytvořili emocionální spojení

s formami, ze kterých tvoříme naše budovy.

Je to předvídatelné emocionální spojení

a my tento trik používáme
strašně, strašně dlouho.

Před 200 lety jsme ho
používali při stavbě bank.

V 19. století jsme jej využívali
při stavbách muzeí umění.

A ve 20. století jsme jej v Americe

využívali při budování domů.

Podívejte se na tyto pevné,
neochvějné malé vojáky,

jak čelí oceánu
a drží si přírodní živly od těla.

Je to velmi, velmi užitečné,

protože budování čehokoli je strašné.

Je to drahé, trvá to dlouho,
je to nesmírně složité.

A lidé, kteří cokoli budují --

developeři a vlády --

se přirozeně obávají inovací

a radši dají přednost těmto formám,
u kterých odhadnou vaši reakci.

A tak tedy stavíme budovy jako je tato.

Je docela hezká.

Je to veřejná knihovna v Livingstone,

kterou v mém rodném městě
dokončili v roce 2004.

Má kupoli,

tu kulatou věc, sloupy, červené cihly…

Asi uhádnete, co chtěl
Livingston touto budovou říct:

děti, hodnoty vlastnictví, dějiny.

Nemá to však moc společného s tím,
co knihovna dělá dnes.

Ve stejném roce, 2004,
na opačném konci země,

byla dokončena jiná knihovna.

Vypadá takto.

Je v Seattlu.

Tato knihovna znázorňuje způsob,
jakým konzumujeme média v digitálním věku.

Je to nový druh občanské vybavenosti města,

místo k setkávání, čtení a sdílení.

Jak je tedy možné,

že ve stejném roce, ve stejné zemi,

dvě budovy, obě nazvané knihovnami,

vypadají tak naprosto rozdílně?

Odpověď je taková, že architektura
funguje na principu kyvadla.

Na jedné straně jsou inovace

a architekti stále tlačí,
tlačí na využívání nových technologií,

nových typologií, nových řešení toho,
jak dnes žijeme.

A tlačíme a tlačíme a tlačíme,

až si vás poštveme proti sobě.

Chodíme v černém, utápíme se v depresích,

vy si myslíte, že jsme roztomilí,

my jsme však v nitru mrtví,
nemáme jinou volbu.

Musíme se přehoupnout na druhou stranu

a zrecyklovat ty symboly,
o kterých víme, že je milujete.

Uděláme to, vy jste štěstím bez sebe,

my si připadáme jak prodejné děvky,

a tak začneme znovu experimentovat

a tlačíme kyvadlo tam a zpátky,
tam a zpátky, tam a zpátky,

jak jsme to dělali posledních 300 let,

zcela určitě posledních 30 let.

Dobrá, před 30 lety končila 70. léta.

Architekti byli zaneprázdnění experimenty
s tím, co zveme brutalismus.

Bylo to založené na betonu.

(Smích)

To vám asi docvaklo.

Malá okna, nelidské rozměry.

Fakt drsná záležitost.

Pak jsme se posunuli k 80. létům

a začali jsme vzpomínat na ty symboly.

Odtlačili jsme kyvadlo na druhou stranu.

Vzali jsme symboly, které vždycky milujete,

a trošku jsme je vylepšili.

Přidali jsme neony,

pastelové barvy,

použili jsme nové materiály.

Milovali jste to.

Nemohli jste se toho nabažit.

Vzali jsme almaru od Chippendala

a přeměnili ji v mrakodrap.

Mrakodrapy mohly být
i středověké hrady ze skla.

Všechno bylo větší,

výraznější, barevnější.

Z trpaslíků se staly sloupy.

(Smích)

Labutě vyrůstaly do velikosti domů.

Bylo to šílené.

Ale byly to osmdesátky, bylo to hustý.

(Smích)

Poflakovali jsme se v obchoďácích,

stěhovali jsme se na předměstí,

kde jsme, na předměstích,

mohli dát volný průchod
svým architektonickým fantaziím.

Ty fantazie

mohly být středozemní,

francouzské

či italské.

(Smích)

Nejspíš s bezednou sklenicí tyčinek.

O tom je postmodernismus.

O tom jsou ty symboly.

Jsou dostupné, jsou levné,

protože místo vytváření míst

můžeme vytvářet vzpomínky na místa.

Protože já vím, a vím, že vy víte taky,

že toto není Toskánsko.

Toto je Ohio.

(Smích)

My architekti propadáme frustracím

a zase začínáme
tlačit kyvadlo na druhou stranu.

Na přelomu 80. a 90. let

začínáme experimentovat s tím,
čemu říkáme dekonstruktivismus.

Vzdáváme se historických symbolů

a spoléháme na nové
designové techniky s pomocí počítačů,

přicházíme s novými kompozicemi,

formy se tříští o formy.

Je to akademické a opojné,

výjimečně nepopulární,

dokonale jsme si vás
poštvali proti sobě.

Normálně by se kyvadlo
vrátilo na druhou stranu.

A pak se stalo něco úžasného.

V roce 1997 se otevřela tato budova.

Je to Guggenheimovo muzeum
v Bilbao od Franka Gehryho.

Tato budova

od základů změnila
vztah k architektuře na celém světě.

Paul Goldberger řekl, že Bilbao bylo
jedním z těch vzácných okamžiků,

kdy se kritici, akademici
a široká veřejnost

v názoru na nějakou budovu
dokonale shodli.

The New York Times
tuto budovu nazval zázrakem.

Turismus v Bilbao vzrostl o 2500 procent,

když se tato budova dokončila.

Z ničeho nic
všichni chtějí takovou budovu.

LA,

Seattle,

Chicago,

New York,

Cleveland,

Springfield.

(Smích)

Každý nějakou chce
a Gehry je najednou všude.

Je to první starchitekt.

Jak je možné, že tyto tvary,

tak nespoutané a radikální,

jak je možné, že se po celém světě
staly tak všudypřítomnými?

Došlo k tomu,
protože se díky nim vzchopila média,

která nás rychle naučila, že tyto
tvary znamenají kulturu a turismus.

Vytvořili jsme si k těmto formám
emocionální reakci.

Stejně tak jako každý starosta na světě.

Každý starosta pochopil,
že když mají tyto formy,

mají i kulturu a turismus.

Tento fenomén na začátku nového milénia

poznalo i pár dalších starchitektů.

Je tu Zaha,

poznal to i Libeskind.

To, co zažilo těchto
pár elitních architektů

na začátku nového tisíciletí,

se vlastně může přihodit
celému oboru architektury

s tím, jak digitální média
zvyšují rychlost toho,

jak konzumujeme informace.

Přemýšlejte o tom,
jak konzumujete architekturu.

Před tisíci lety

jste se museli projít do vedlejší vesnice,
abyste se na nějakou budovu podívali.

Doprava se zrychluje:

můžete jet lodí, letět letadlem,
můžete se stát turistou.

Zrychluje se technologie:
můžete se podívat do novin,

na televizi, až konečně --
stáváme se fotografy architektury.

Budovy se stávají
nezávislé na svém umístění.

Architektura je nyní všude

a to znamená, že rychlost komunikace

se konečně vyrovnává
rychlosti architektury.

Architektura se totiž
vyvíjí docela rychle.

Vymyslet budovu netrvá dlouho.

Hodně času zabírá budovu postavit,

tři až čtyři roky.

Mezitím architekt zvládne
navrhnout další dvě či osm,

klidně stovky jiných budov,

aniž by tušili, jestli ta budova,
kterou navrhli před čtyřmi lety,

bude mít úspěch nebo ne.

Nikdy totiž na architekturu
neexistovala dobrá zpětná vazba.

A proto jsme tvořili budovy jako je tato.

Brutalismus nebyla dvouletá záležitost.

Trvalo to 20 let.

Po 20 let jsme tvořili
budovy jako je tato,

protože jsme neměli nejmenší tušení,
jak moc je nesnášíte.

Už se to nikdy nestane,

myslím,

protože nyní žijeme na začátku
největší revoluce v architektuře

od objevení betonu,

oceli či výtahů.

A tou je mediální revoluce.

Řekl bych, že když
na kyvadlo aplikujete média,

začne se houpat rychleji a rychleji,

až je na obou koncích prakticky zároveň.

A to skvěle stírá rozdíly
mezi inovací a symboly,

mezi námi architekty a vámi veřejností.

Můžeme nyní okamžitě vytvářet
emocionálně nabité symboly

z něčeho dočista nového.

Ukážu vám, jak to dopadlo

v projektu, který jsme teď
dokončili v mé firmě.

Měli jsme za úkol nahradit
tuto budovu, která vyhořela.

Nachází se ve středu města Pines

na Fire Island ve státě New York.

Patří rekreační komunitě.

Navrhli jsme budovu, která byla odvážná,

odlišná od čehokoli,
na co komunita byla zvyklá.

My jsme se toho báli,
klient se toho bál,

komunita se toho bála.

Vytvořili jsme tedy sadu
fotorealistických ilustrací

a nahráli je na Facebook

a na Instagram

a nechali lidi dělat to,
co obvykle dělají:

sdílet, komentovat, lajkovat, nesnášet.

Znamenalo to, že se budova
dva roky před svým dokončením

stala součástí komunity.

Takže když ilustrace vypadaly
stejně jako hotový produkt,

nekonalo se žádné překvapení.

Budova se již stala součástí komunity

a hned to první léto,

kdy lidé přijeli a sdíleli
budovu na sociálních sítích,

ta budova přestala být jen stavbou
a stala se médiem,

protože toto, toto nejsou jen
nějaké obrázky nějaké budovy,

toto jsou vaše obrázky této budovy.

A s tím, jak je používáte
k vyprávění svého příběhu,

stávají se součástí vás

a to, co děláte,
je zkratování

naší společné paměti.

Usnadňujete nám
pochopení těchto nových symbolů.

To znamená, že už
nepotřebujeme staré Řeky,

aby nám říkali, co si
o architektuře máme myslet.

Můžeme si navzájem říct,
co si o architektuře myslíme,

protože digitální média nezměnila
jen vztahy mezi námi,

změnila i vztahy mezi námi a budovami.

Zamyslete se na chvilku
o knihovnících v Livingstonu.

Kdyby se ta budova měla stavět dnes,

to první, co by udělali, by bylo připojení
na internet a hledání slov „nové knihovny“.

Vyhrnuly by se na ně příklady
experimentů, inovací,

hranic toho, co dnes může být knihovnou.

To všechno jsou argumenty.

To jsou argumenty, které mohou předložit

starostovi Livingstonu,
lidem v Livingstonu

a říct, že dnes neexistuje jediná odpověď
na to, jak má vypadat knihovna.

A ať jsou toho součástí.

Přehršel experimentů

jim dává volnost
v experimentech vlastních.

Všechno je dnes jiné.

Architekti už nejsou ta záhadná stvoření

v mlze velkých slov a složitých kreseb.

A vy už nejste jen usmolená veřejnost,

spotřebitel, který nepřijme nic,
co už předtím neviděl.

Architekti vás mohou vyslyšet

a vy nejste architekturou zastrašeni.

Znamená to, že houpání kyvadla sem a tam,

od stylu ke stylu, od hnutí k hnutí,

ztrácí svůj význam.

Můžeme se pohybovat kupředu

a hledat řešení problémů,
kterým čelí dnešní společnost.

Je to konec historie architektury.

Znamená to, že budovy zítřka

budou vypadat jinak než budovy dneška.

Znamená to, že veřejný prostor
starověkého města Sevilla

může být unikátní a přizpůsobený tomu,
jak funguje moderní město.

Znamená to, že stadion v Brooklynu
může být stadion v Brooklynu,

nikoli historická napodobenina
z červených cihel,

jak si myslíme, že by stadiony měly vypadat.

Znamená to, že naše budovy
budou stavět roboti,

protože jsme připraveni na formy,
které budou vytvářet.

A znamená to, že se budovy
přizpůsobí vrtochům přírody,

místo toho, aby to bylo opačně.

Znamená to, že parkovací dům
na Miami Beach na Floridě

může být i místem pro sport,

pro hodiny jógy,

i místem pro svatbu v pozdních hodinách.

(Smích)

Znamená to, že si tři architekti
mohou vysnít plavání

v East River v New Yorku

a pak vybrat skoro půl milionu dolarů

od komunity, které se ten nápad líbí.

Už žádní klienti.

Znamená to, že žádná budova
nebude pro inovace příliš malá,

jako tento sobí pavilon,

který je tak svalnatý a šlachovitý jako
zvířata, která z něj můžete pozorovat.

A znamená to, že budovy
nemusí být nádherné,

abyste je milovali,

jako tato ošklivá chatrč ve Španělsku,

kde architekti vykopali jámu,

zaplnili ji senem,

zalili betonem

a když beton zaschl,

pozvali někoho, aby se toho sena zbavil.

Takže nakonec z toho vznikl

tento šeredný pokojík,

ve kterém je otisknut způsob, jak vznikl,

a který se stal nejnádhernějším místem
k pozorování španělského západu slunce.

Nezáleží na tom,
jestli budovu postavila kráva

nebo robot.

Nezáleží na tom, jak budujeme,
záleží na tom, co budujeme.

Architekti umí stavět budovy,
které jsou ekologičtější,

chytřejší a přátelštější.

Čekáme jen na to,
až je všichni budete chtít.

Koneckonců už nejsme
na opačných stranách barikády.

Najděte architekta, najměte architekta,

pracujte s námi na návrhu lepších budov,
lepších měst a lepšího světa,

protože v sázce je hodně.

Budovy neodrážejí jen naši společnost,
ony naši společnost formují,

už od nejmenších míst:

místních knihoven,

domů, kde vychováváme děti,

a těch cest, kterými musí projít
z pokoje do koupelny.

Děkuji vám.

(Potlesk)