Bitva Lapithů s Kentaury, Metopy Parthenonu, cca. 440 p. ř. n. l.

Bitva Lapithů s Kentaury, Metopy Parthenonu, jižní strana, mramor, cca. 440 p. ř. n. l. (British Museum, London)

Mluvčí: Dr. Beth Harris and Dr. Steven Zucker

...

Parthenon je
dórský chrám –

to je jeho
architektonický styl.

A jedna z věcí, jimiž je
dórský chrám charakteristický,

jsou triglyfy.

A mezi těmito
triglyfy jsou metopy.

Tahle slova se mi líbí –
triglyfy a metopy.

Triglyf je vlastně
trojitý zářez.

Jsou to takové tři malé řádky –
takové varhánky.

Ano, přesně.
A mezi nimi jsou

tyto čtverce, s opravdu
hlubokou reliéfní řezbou,

mají asi 1,5
metru čtverečního.

Jsou umístěny
přímo nad hlavicemi.

Správně, a pod
frontonem.

A metopy,
které vidíme,

zobrazují bitvu mezi
Lapithy a kentaury.

A myslím, že bychom
měli raději mluvit

o tom, kdo byli a
proč bojovali.

Je to příběh, který by
představoval spíše mýtus

dokonce i pro Řeky pátého
století, kteří jej zobrazují.

A příběh vypráví
o svatbě, Lapithské svatbě.

Lapithové byli kmenem
starověkých Řeků,

který žil
poblíž lesů.

A v lesích byla
tato stvoření,

která byla pouze
napůl lidmi.

Kentauři, napůl lidé,
napůl koně.

A Řekové v nich
viděli spíše monstra.

Víte, pro Řeky tu byla celá
hierarchie podobných stvoření.

Její vrchol představovali
bohové, dále tu byli hrdinové,

kteří byli potomky spojení
mezi bohy a lidmy

a samozřejmě tu
byli také samotní lidé.

A nakonec, pod tím vším,
tu byli podřadní lidé

neboli monstra, kterými
kentauři rozhodně byli.

Takže, nebyli
tak úplně lidmi,

byli spíše součástí
světa zvířat.

A nedalo se
jim úplně věřit.

Nicméně, Lapithové
se cítili velice vděční

a snažili se oslavit
tuto svatbu.

A tak pozvali Kentaury
na tuto svatbu.

A to byla veliká chyba.
Veliká chyba.

Trochu to přehnali
s pitím, že?

Ano a Kentauři
toho využili.

Ve skutečnosti
udělali všichni to,

že začali unášet
Lapithské ženy.

Takže je zobrazeno, jak s
Lapithskými ženami prchají

a jak s nimi
Lapithtší muži bojují.

Kentauři jsou
vcelku impozantní –

nejen, že mají
šest končetin,

ale mají také brutální sílu
divokého zvířete.

Ta, na kterou
se právě díváme,

zobrazuje Lapitha,
který bojuje proti kentaurovi.

Vypadá to, že jej drží za krk
a snaží se jej stáhnout.

Můžete vidět, jak se jeho
prsty zatínají do jeho krku,

i když samotný krk
a hlava je pryč.

A táhne
ho zpět.

Podívejte se na to – skoro
jako by byl lukem či pružinou.

Můžete přímo cítit napjaté tělo,
zatímco je taženo zpět

a sílu Kentaura, který
se skutečně snaží

odtrhnout
a osvobodit se.

Vypadá to, že se kentaur
něčeho pravou rukou drží

a Lapithovi
vzdoruje.

Podívejte se na způsob kompozice –
je tak komplikovaná.

Máte tu dva opačně
orientované oblouky:

oblouk
Lapithova těla

a také oblouk
kentaura.

Ano, je to vlastně skoro taková
kruhová kompozice.

A podívejte, jak
hluboký řez to je!

Je to
úžasné.

Je to téměř
samostatná socha.

Vcelku se divím, že se
toho více neulomilo,

protože to vystupuje
z kamene natolik,

že je to téměř
volně stojící socha.

A mramor je skutečně
jemný kámen.

Také se mi na tom líbí,
že jeho ploché tělo

je zkombinováno se
složitějším pozadím z látky.

Myslím tím, že toto je v jistém
smyslu neuvěřitelně přirozené.

Tak přirozené,
až skoro věříme…

Ani si nevšimnete
té rafinovanosti.

No, nejen rafinovanosti
perfektně zřasené látky v pozadí,

ale, abych
tak řekl,

rafinovanosti, která
nás skoro přiměje

věřit v kentaurovu
existenci.

Jinými slovy, je to téměř uvěřitelné
spojení lidského a koňského těla.

To je pravda. Co mě velice
zaujalo je způsob,

kterým jsou naše oči taženy k
anatomické struktuře Lapithova těla.

Ke hrudi,
k hrudnímu koši,

břišním svalům
a prsním svalům.

A co se týče stejných
struktur v těle Kentaura,

můžete vidět
hrudní koš a žíly.

Takže, je tu jisté vzájemné
zrcadlení těchto postav.

Je tu jisté zrcadlení,
myslím, že je to přesně tak.

Ale je tu také
jistý jemný rozdíl,

kdy se totéž napětí,
které umělec vytvořil

prohnutím
kentaurova těla

neprojevuje v
Lapithově úsilí.

Jinými slovy,
podívejte na Lapitha.

Přestože vynakládá obrovskou
sílu na to, aby udržel koně, kentaura –

má ho pod
kontrolou.

To on je ten, kdo má kontrolu,
je v naprosté rovnováze.

Spíše to vypadá, že jeho
tělo je skoro uvolněné,

setrvává v téměř dokonalé
vznešenosti a rovnováze

i navzdory
tomuto boji.

Podívejte se na
rozdíl mezi způsoby,

jimiž jsou podány hlavy
kentaura a Lapitha, jejich tváře.

Na prvním místě tu
máte věkový rozdíl.

Nejdříve tu máte krásnou
honosnou tvář Řeka, Lapitha.

A i přes to, že jeho
krk je drcen,

přes to, že
je dušen,

je tu jistý dojem
klidu a noblesy.

Ve tváři není
žádná úzkost.

Na druhé straně máme
surovou, vousatou,

dlouhovlasou,
postarší figuru

se srostlým
obočím,

s jakoby divokýma, široce
otevřenýma očima

a se zlomeným
nosem.

Všechno to
vypadá drsně

a není to vznešené vzezření,
jaké Řekové dávali sobě.

Skoro, jako by člověk
byl nadán nadlidskou silou

a nepotřeboval
se uchýlit

k téže brutální
síle jako kentaur.

No, myslím, že to Řekové
skutečně odlišovali.

Byli noblesní
a odlišovali se od

brutálních barbarů, kteří
sídlili za jejich hranicemi.

Ve skutečnosti mnozí
naši historikové

při pohledu na
toto dílo řeknou,

že Lapithové jsou
vlastně Řekové.

Samozřejmě.

Ale kentauři jsou ti,
kdo Řekové nejsou.

A samotní Řekové se
dívali například na Peršany,

jejich velké
nepřátele,

se skutečným strachem
jako na barbary,

skoro jako na zvířata,
jako na kentaury.

Reprezentující jistý
druh chaosu.

Toto umění ve skutečnosti
reprezentuje svou rovnováhou,

svou dokonalostí
a svou idealizací

pocit kontroly, který byl
pro Řeky tolik důležitý.

Není divu, že dokonce i
po tolika stovkách či tisících let

se k tomuto
období vracíme

jako k výjimečnému
a vzácnému období.

Nejen proto, že
to bylo období

sice omezené, ale zato
první demokracie,

ale bylo to
také období,

v němž byly
tělo i mysl vnímány

jako výjimečné
a krásné.

...