Les Choristes [The Chorus] Full Movie HD

Dále!

Pierre, volají z Francie.
Je to důležité.

Až po koncertu.

Jde o vaši matku.

Ano?

SLAVÍCI V KLECI

Poznáváš mě?

Fond de l'Etang!

V sobotu si pro mě přijde táta.

Pépinot!

No ovšem...

Pépinot.

- Jak je to dlouho?
- Padesát let.

Fond de I'Etang.

To jsi ty, ten malý
uprostřed v první řadě.

A to jsi ty.

A vychovatel.
Jak se jmenoval?

Clément Mathieu.

Clément Mathieu.

Co s ním asi je?

Otevři to.

Fond de I'Etang, rok 1949.

Ten deník si Mathieu psal,
když byl ve Fond de I'Etang.

To, o čem píše,
je taky náš život.

Psal to pro tebe.

Raději bych ti ho dal
za jiných okolností, ale...

15. ledna 1949.

Po několika letech neúspěchů
na všech polích

jsem měl jistotu,
že přichází to nejhorší.

Byl to ústav pro převýchovu
těžce vychovatelných dětí.

Alespoň tak to stálo
v inzerátu.

"Fond de I'Etang",
Dno rybníka.

I jméno toho zařízení
se ke mně hodilo.

Dobrý den.

Ty jsi sám?

Co tu děláš?

Čekám na sobotu.

Proč?

přijde si pro mě tatínek.

- Ale dneska není sobota.
- Pépinote.

Pépinote!

Dobrý den. Já jsem Clément
Mathieu, nový vychovatel.

- Už jste to někdy dělal?
- Učil jsem na soukromé koleji.

- Čemu jste vyučoval?
- Hudbě.

To si budete rozumět s panem
ředitelem, ten hrál na trubku.

- Ahoj, Pépinote!
- Dcerušky pana ředitele, bydlí tu.

- Znáte se už s panem ředitelem?
- Ještě ne.

To místo jsem domlouval
s paní Boissemandovou.

To byl Maxence. Hned zkraje mi
vysvětlil, že tu dělá hlídače,

zdravotníka,
skladníka a sklenáře.

Co to dělá?

To má za trest. Dva týdny
obecně prospěšných prací.

- dělá holku pro všechno.
- Jací jsou tu chlapci?

- Oni vám to neřekli?
- Ne.

Moje marodka.
Pak vám ukážu zahrádku.

To budu rád.

- Co to zas provedli?
- Pomůžu vám.

Vy jste Clément Mathieu?

Pan ředitel.

Rachin, ředitel tohoto ústavu.

Omlouvám se.

- Přijel jste pozdě.
- Spletli mi odjezd autobusu.

Dochvilnost a přesnost
je zde základní požadavek.

- Ano.
- Pane řediteli.

- Ano, pane řediteli.
- Tak pojďte se mnou.

Seznámím vás s interním řádem
a potom převezmete třídu.

Co je vám zase?

- Vezmete si to. - Moje oko!
- Tohle jsou naši chovanci.

Položte ho sem.

- Nic nevidím.
- Nepřehánějte. Ukažte!

Přece jenom... Zazvoňte nástup.

- Neměli bychom zavolat doktora?
- To je drahé. Tak zazvoňte!

- Kde je zvon?
- Máte ho před očima. U dveří!

No tak...

Nástup!

Nástup!

- To se tu stává často?
- Zvoňte!

Seřadit do dvojstupu.

Všichni na dvůr. Nástup!

Rychle!

Honem! A potichu!

- Plešatec!
- Ticho!

- Plešoun!
- Ticho!

- V tichosti!
- Já jsem nic neřekl! - Ticho!

Nechal jsem vás nastoupit,
protože otec Maxence se stal...

...obětí odporného útoku.

Podle naší zásady akce-reakce
bude viník přísně potrestán.

Jestli se k činu nikdo
nepřizná, než napočítám do tří,

budou se všichni střídat
v korekci tak dlouho,

dokud se viník nepřihlásí
nebo ho někdo neudá. Rozumíte?

Jedna, dva...

...tři.

Nikdo?

Ovšem. Pojďte sem!

- Vy, Mathieu!
- Já? - Pojďte sem.

Pane Chaberte,
podejte mi seznam žáků. Děkuji.

Váš nový vychovatel pan Mathieu
má to štěstí, že vás ještě nezná.

- Plešatec!
- Ticho!

Rozhodne tedy zcela nezaujatě,
kdo bude potrestán první.

Ticho!

Vyberte jméno.

Jakékoli?

- Kdybych vám směl poradit...
- Nemíchejte se do toho. Honem.

Boniface.

Co naplat.
Dobrá, Chaberte, tak Boniface.

- Já za nic nemůžu.
- Buď zticha! - To je podraz!

Neumíš mluvit slušně? Jdeme.

- Já nechci!
- Mám tě tam dokopat?

Ticho!

Dokud nebude znám viník,
ruším odpolední volno

a vydávám zákaz návštěv.

- Radím vám, udejte ho co nejdřív.
- To jim kazí charakter...

Jako všichni začátečníci
přicházíte s ušlechtilými ideály.

Povíme si to za týden.

Dále vás o vašich povinnostech
zpraví váš předchůdce Régent.

Čisté povlečení.

Děkuji.

Proč odcházíte?

Dva stehy.

Bodli mě nůžkami.

Jen proto, že jsem
Moutonovi zabavil cigarety.

- Moutonovi?
- To byl jeden z chovanců.

Už tu není?

Mimochodem, ty dveře
na Maxence nastražil Le Querrec.

Slyšel jsem,
jak o tom vykládá na chodbě.

- A nic jste neřekl?
- Nechtěl jsem to pokazit.

Maxence ho potrestal za to, že
rozbil dlaždice. Je to pomsta.

To je celý on.

Le Querrec!

Pamatujte si to jméno.
Le Querrec. A taky Morhange.

Moc nemluví, ale pozor na něj.
Je to ďábel s andělskou tváří.

Akce, reakce. Tomu rozumějí.

Tak já jdu.

Hodně štěstí.

Děkuji.

Naše dobrodinkyně.
Tady je rozvrh hodin.

Pan ředitel
učil francouzštinu a dějepis.

Ostatní předměty
učil jistý pan Langlois.

Pane Langloisi,
to je náš nový vychovatel.

Clément Mathieu.

- Vychovatel ve vašich letech?
- Ano, ale už jsem také vyučoval.

To je skvělé.

Je s ním legrace.
Tak můžete jít do třídy.

Myslím, že cestu najdete.

Bacha! Plešoun jde!

Pánové...

Při vyučování se nekouří.

To platí pro všechny.
I pro vás, pane.

Dejte mi to.

Dejte mi to!

Ticho!

Dejte to sem!

Pěkně to začíná.
Blahopřeju, Mathieu!

Sednout!

Přirozeně, vy!

Pokaždé vy!

Co udělal?

Nic, pane řediteli.

Jak to nic?
Chtěl jste ho potrestat.

Ne, jen jsem ho
vyvolal k tabuli.

A když jste vstoupil,
žádal jsem o ticho.

Vskutku by se vám měli ztišit.

Abych se nemusel vracet.

Jdi na hanbu.

Tak.

Když jsme se trochu seznámili,
vyjasníme si jednu věc.

Jeden z vašich kamarádů
je v korekci.

Pronic zanic.

Možná tak nevypadám,
ale na mě si nepřijdete.

Vím, kdo to udělal.
Dávám viníkovi 15 vteřin.

Čekám.

Jak chcete. Už jen 5 vteřin.

Pozdě.

Le Querrec.

Který je Le Querrec?

Já, pane učiteli.

Ale!

- Vy jste poranil pana Maxence.
- Já to nebyl, pane učiteli.

- Neptám se vás, říkám vám to.
- Ale já nic neudělal.

Pan ředitel si už vybere,
kdo z nás dvou má pravdu.

Potřebuji, aby v mé nepřítomnosti
někdo dohlédl na třídu.

Mám-li věřit svému čuchu,
spolehlivý by mohl být...

...pan Morhange.

No tak! Kdopak je pan Morhange?

Já, pane učiteli.

Tak vy jste ta andělská tvář.

Pojďte k tabuli. Dohlédnete
na třídu, dokud nepřijdu.

Tak honem!

Jste skvěle oblečen. Možná si
tu košili vytáhněte ještě víc.

Říká se, že tvrdohlaví lidé
mívají autoritu. Tak uvidíme.

Půjdeme k řediteli.

- Slitujte se.
- Slitovat?

Vy jste měl slitování
s otcem Maxencem?

Já nechtěl, byla to jen legrace.

Pěkná legrace...

Do korekce s vámi!
Mám toho utíkání dost.

Dostanete v ředitelně výprask,
na který do smrti nezapomenete.

- Kdo je to?
- To je Leclerc.

Chtěl zdrhnout. Už potřetí.

- Strčí ho do korekce.
- Aspoň vám tam nebude smutno.

Poslyš, možná si to
vyřídíme mezi sebou.

Hodně jsi
panu Maxenceovi ublížil.

Neodvedu tě k panu řediteli,
ale potrestám tě.

Místo vylomenin budeš po
vyučování pracovat na ošetřovně.

Budeš se osobně starat
o otce Maxence.

Budeš ho ošetřovat,
dokud se neuzdraví. Souhlasíš?

Plešoun

Ujde to.

Ale myslím, že budu lepší.
Postavte se z profilu.

Z profilu!

Přimaluju vám úsměv.

Můžete se obrátit.

Zapomněl jsem,
ještě si vás vybarvíme.

To je lepší, ne?
Běžte si sednout.

Abychom se poznali, napište mi
na papír své jméno, svůj věk,

a také čím byste
chtěli jednou být.

K mému velkému překvapení
začali všichni žáci psát.

Až na jednoho.

Ty nepíšeš?

Jak dlouho jsi tady?

Dlouho?

Nevím.

Tak piš, chlapče.

První, vyčerpávající den.

Nevím, co tu pohledávám.

Rachin mi nahání strach,
dům mi nahání strach, i děti.

Celou dobu mám pocit,
že mě přijdou zamordovat.

To je moje deka.

- Dáš mi šluka?
- Zmlkni!

Lehni si!

Pročítám si,
co mi žáci napsali.

Všichni snili
o pohádkových povoláních.

Měl jsem 2 hasiče, 3 kovboje,
1 krotitele tygrů, 1 pilota,

2 špióny, Napoleonova generála,
pilota vzducholodi,

3 legionáře. Ale nikdo
nechtěl být vychovatel.

To je od tebe hezké,
že se o mě staráš.

Ten nový vychovatel se žáků
zeptal, kdo se o mě chce starat.

A on se přihlásil.
Sám od sebe!

- Zázraky se ještě dějí.
- Pojďte dál.

Pan Mathieu,
náš nový studijní dozorce.

- Pánové...
- Tak co?

Je to ošklivá rána, Maxenci.

Jestli vám to udělají ještě
jednou, nebude vám pomoci.

Ale vy s nimi máte
svatou trpělivost.

Mám tvrdou hlavu.
A nejsem na tom nejhůř.

Je mi těch kluků spíš líto.
Jeden nám tu dokonce umřel.

- Umřel?
- Jmenoval se Mouton.

Skočil se střechy.
Ještě že byl sirotek.

Jako on. Všichni říkají, že se
nedá nic dělat. To není pravda.

Je to hodný chlapec.
Jen ho musíte znát.

Otec Maxence je hodný, viď?

Le Querrecu, něco jsem ti říkal!
Otec Maxence je hodný, viď?

Nebo ne?

- Je. -Neslyším!
- Nechte ho, je zakřiknutý.

Jako já, viď?

Raz, dva, tři...

- Ano?
- Rád bych s vámi mluvil.

- Už chcete odejít?
- Chtěl bych se o něco pokusit.

Ale!

V souvislosti
s nehodou pana Maxence.

- To není nehoda.
- Jistě.

- Prosím vás o tři věci.
- Jen tři?

Abyste odvolal kolektivní trest
a abych směl viníka potrestat já.

A za třetí abych si směl
jeho jméno nechat pro sebe.

- Pokud ho budete znát.
- Jistě, pokud ho budu znát.

Vy si ale troufáte!
Chcete jen tak najít viníka.

Výborně. Jestli se vám to
podaří, odvolám kolektivní trest.

Jenže vy ho nenajdete.
Jinak jsem korunovaný vůl.

Mám toho viníka, pane řediteli.

Aha...

A kdo je to?

Dovolil jste mi, abych si
jeho jméno nechal pro sebe.

Ano. Tak dobře.

Vaše způsoby se mi nelíbí!
Měl byste být přísnější.

- Myslím, že už je mám v rukou.
- Abyste se neukvapil, příteli.

Rychleji!

- To nejsou nahatý ženský.
- Nesliboval jsem nahatý ženský.

Co tam máš ty?

Ave Maria pro soprán.
Napsal Clément Mathieu.

Já mám "Smyčcové kvarteto".
Napsal Clément Mathieu.

- To jsou noty. - Jak to poznáš?
- Není to morseovka?

- Tajný kód.
- Jasně, není to vychovatel.

Je to špión v převleku!

Bacha, Plešoun jde!

Dejte mi to!

Co je to, pane učiteli?

- Po tom vám nic není.
- Děje se něco, Mathieu?

Ne... jsou to jen noty.

K čemu?

Cvičíme sborový zpěv.

Na záchodě?

Koukejte mazat, slavíci!

- To si odpusťte, Mathieu.

- Snad si nemyslíte...
- Protentokrát přimhouřím oko.

- Vy všude vidíte špatnost, viďte?
- Tady? Ano.

Plešoune náš,
marný to máš.

Až se ti zahude,
po tvým to nebude.

Až se ti zahude, po tvým to
nebude. Hele, kluci...

- Ty jsi Corbin, viď?
- Ano. Já nic neudělal.

- Ale ano, zpíváš.
- Ne, pane učiteli... - Zpíváš!

Navíc zpíváš falešně a vůbec
o tom nevíš. Tak znovu.

Poslouchám.

Možná bys chtěl
zazpívat panu řediteli. Spusť.

Plešoune náš,
marný to máš...

Až se ti zahude,
po tvým to nebude...

Nikdo ti nikdy neřekl,
že zpíváš jak valcha?

Pane učiteli, je to pravda,
že máte v aktovce noty?

Starejte se o své.

A jestli někoho ještě chytím,
jak se stará o mou aktovku,

přijde ho to draho.

A teď tiše a spát.
Do postele. Konec debaty!

Spi.

Ta obehraná melodie
mně nešla z hlavy.

Nezpívají sice moc dobře,
ale zpívají!

Dokonce jsem zaslechl
pěkné hlasy.

Opravdu se s těmi chlapci
nedalo nic dělat?

A přitom jsem si přísahal,
že hudbu navždy pohřbím.

Nikdy neříkej navždy.

Vždycky se můžeme
o něco pokusit.

23. ledna.

Týden po té nehodě se stav
otce Maxence povážlivě zhoršil.

Lékař nařídil
převoz do nemocnice.

Umře?

Ne, zachrání ho.

Týž den měl Pépinot malér.

Pane Pépinote, jste lajdák.

Poslední otázka. Poslední!

Jak zemřel maršál Ney?

Čekám.

Na lovu?

Pět!

Do zítřka stokrát napíšete:
"Maršál Ney byl zastřelen."

Jděte!

Bonifaci, pojďte sem, chlapče.

Bonifaci! Tady máte odměnu
za slohovou práci.

Paní Marie vám za to dá sušenku.

Věděl jste,
že maršála Neye zastřelili?

Ano, pane řediteli,
jako Napoleona.

Běžte!

Na okamžik, pane Morhangi.

Při mém výkladu
jste si dělal poznámky.

Takovou píli bych od vás
nečekal. Přineste mi sešit.

Milé.

Přečtěte to.
Jistě oceníte pravopis.

Pan Rachin se cpe hovnama.

Je tam napsáno "pan"?

- Ne.
- Pane Mathieu! Akce, reakce!

Do korekce!

Tak pojď.

Dobrou chuť

Máš hlad, Pépinote?

Najez se.

Pépinot?

To je sirotek.
Rodiče mu umřeli za okupace.

- Jak zemřeli?
- Nevím.

Kluk si vzal do hlavy, že
si pro něj v sobotu přijde táta.

A každou sobotu čeká marně.

Tak mu pořád říkáme,
že táta přijde až za týden.

- Neměli byste mu říct pravdu?
- To jsme zkoušeli, nevěří tomu.

Tak ho necháváme čekat u brány.
Když mu to dělá radost.

Ticho!

Viděl jste?

Akce, reakce.

- Jak to myslíte?
- Akce.

Reakce.

- Morhange má v hovorně návštěvu.
- Morhange je v korekci.

Provinilci
mají návštěvy zakázané.

Tak jí to jděte říct.

Já?

- Dobrý den, paní.
- Dobrý den.

Já jsem nový vychovatel.

- Já jsem matka Pierra Morhange.
- Clément Mathieu.

Já vím, že dnes nejsou návštěvy,
ale je to jediná chvíle, kdy...

- O to nejde.
- Zas je v korekci?

Ne, není v korekci. Ale není tu.

Jak to?

Před hodinou ho odvedli
k zubaři. Rozbolel ho zub.

- Zub?
- Ano, rozbolel ho zub.

Do večera je zpátky.

Nemůžu na něj čekat.
Od pěti mám směnu.

Mohu vám pro něj něco nechat?

Samozřejmě.

Jmenuje se Violette.
Violette Morhangeová.

Svobodná matka,
která na výchovu syna nestačila.

Kradl, uzavíral se do sebe,
pro útěky ho vyloučili ze školy.

Když byl proti matčině vůli
umístěn do Fond de I'Etang,

prohlásila před soudcem:

"Aspoň se v poledne a večer nají."

30. ledna. Začínáme.

Pod kloboučkem fešáci,
ať žijí naši bretaňci...

Pod kloboučkem fešáci,
ať žijí naši bretaňci...

Soprán, nalevo.

Leclerc!

Narodil se Kristuspán,
opěvuj ho každý sám...

Je to skoro čistě.
Alt, nalevo.

Delaire!

Tři kiláky pěšky jdou,
až si boty prošoupou...

Ještě jednou.

To jsem si myslel.
Bas, doprava.

Ricoeur.

Mám tabáček v tabatěrce
a ty z něj nedostaneš zbla...

Ale kouřit se nesmí.
Alt, nalevo.

Illouz!

Láska svobodné je ptáče,
pro ni žádný zákon není dán...

Soprán, samozřejmě, nalevo.

Tak. Pépinot!

Já žádnou písničku neumím.

To nic, však se naučíš.

Zatím budeš pomocník sbormistra.

Běž tamhle.

Boniface!

Pétain nás zavolá!

- Kdo tě to naučil?
- Dědeček.

Je to trochu vyšlé z módy.
Doleva.

Clément!

Do zbraně, občané!
Na kujóny čekaj bataljóny...

- Tak doprava.
- Je to chátra líná,

pije, chlastá a nebude jiná.

- Doleva.
- Zakukala sova...

Výborně. Alt.

A raz...

A raz...

Zazpívej mi, Corbine.
Do-mi-sol... do.

Takový tón neexistuje.
Pojď sem.

Pane Pépinote,
podejte mi partituru.

Děkuji. Nastav ruce. Takhle.

Tak. Budeš dělat stojan na noty.

Pane Pépinote, taktovku!

Děkuji mnohokrát.

Pozor!

Ještě jednou.

Správně! Raz, dva, tři, čtyři...

Le Querrec je o chlebu...

Denně s nimi cvičím jednoduchý
nápěv, který jsem sám složil.

My jsme ti ze dna rybníka,
nikomu se to neříká,

my jsme ti ze dna rybníka
a čas nám líně utíká.

Nebylo to nic světoborného,
ale zaujalo je to.

Abych mohl pokračovat,
potřeboval jsem podporu shora.

Cože?

Pěvecký sbor?

Ano.

Milý Mathieu, vy jste se
musel zbláznit. Pěvecký sbor!

Jestli z nich dostanete
kloudný tón, jsem korunovaný...

Pane řediteli,
raději to ani neříkejte.

Pročpak?

Protože už zpívají.

- Ano?
- Zatím jen trochu.

Tak proč po mně chcete povolení,
když už jste začal beze mě?

- Vaše způsoby se mi nelíbí.
- Pane řediteli...

Nerozčilujte mě!

Mám svoje starosti.
Ale taky bych se chtěl zasmát.

Ať tedy zpívají. Ale jestli se
něco zvrtne, přijdete o místo.

Děkuji, že jste mě
povzbudil, pane řediteli.

8. února. Začínám s nimi zkoušet
a Rachin si zasedl na Morhange.

Po korekci mu uložil exemplární
trest: Měsíc prospěšných prací.

Ještě jednou od začátku. Pozor!

Koukej mi ustlat postel,
Popelko!

15. února.

Dr. Dervaux, psychiatr,
nám přivezl dárek.

Chceme ho propustit z polepšovny
v Saint-Féréolu, abychom zjistili,

zda se dokáže začlenit
do liberálnějšího prostředí.

Oproti ostatním chovancům
umí Pascal Mondain číst a psát.

V každém případě se dokáže
dorozumět téměř běžnou mluvou.

Jeho inteligenci jsme podrobili
Binet-Simonovu testu.

Binet-Simonovu testu!

Dělali jsme mu také Rorschacha
a apercepční test.

- Výborně.
- Jak víte, tento test...

...dělí děti do sedmi kategorií:
Normální, přijatelné,

omezené, lehce debilní,
středně debilní, těžce debilní...

...a nakonec imbecilní.

Mondain patří mezi "omezené",
tedy není přímo dementní.

Musím vás ovšem varovat.

Vykazuje znaky zvrácenosti
se stádním instinktem.

Tedy...

Co to přesně znamená?

Sklony ke krutosti,
parazitnictví, destrukci

- a hlavně k mytomanii.
- Přesně tak.

- Takových tu máme!
- Ale tady dostávají vzdělání.

Uvidíme, jak se do tohoto
prostředí Mondain začlení.

To je maličkost.

Pokusíme se dostát
vašim vědeckým nárokům.

Pánové, postarejte se o to
individuum. Poobědváte s námi?

- S radostí.
- Věnujte mu náležitou pozornost.

Akce, reakce!

Tady se nekouří.

Abych úspěšně naplnil svůj plán,
musel jsem získat autoritu.

Vypadáš jak pitomec.

Dávej si pozor, nebo bude mela.

Tak jo.

Bude mela.

Určitě umíš nějakou písničku.

To jo, ale...

- Jaké ale?
- Nebude se vám líbit.

Tak to zkus. Pojď.

Spusť

Poslouchám.

Když zazpíval mi pták,
tak můj utahovák

Ginettou prosvištěl,
by neudělal sviště...

Dost!

Já vám to říkal!

Ujde to.

Bude s tebou ještě práce,
ale máš pěkný baryton.

- Co mám?
- Baryton, to je hlas.

To znamená, že zpíváš hlubším
hlasem. Jdi dozadu k basům.

- Kurva!
- A tu kurvu si odpusť

- Nesměj se, nebo dostaneš ránu.
- Tak pojď!

Odseděl si to.

Vedu vám Pépinota,
zapomněli ho u brány.

Pépinote, vždyť není sobota.

Mimochodem, napište rodičům...

Já žádný nemám!

Dobře, tak ti, kteří je mají.

...že za vámi mohou přijít vždy
první a třetí čtvrtek v měsíci.

Morhangi! Ty nedáváš pozor!
Co jsem říkal?

Nevím.

Napiš matce, že sem může chodit
každý první a třetí čtvrtek.

Pokud ovšem nebudeš v korekci.
Tak si dávej pozor.

- Já o fotra s mámou nestojím.
- Morhange možná chce matku vidět.

A možná nejen on.

Tak vidíš, Morhangi,
máme skutečný pěvecký sbor.

- Co je mi po tom.
- Co je ti po tom?

Jaký máš hlas? Ukaž.

Chceš se vrátit tam, odkud
jsi přišel? Zazpívej něco!

Hrubost se k tobě nehodí.

Všichni nemůžou být takový
formát jako Mondain. Pokračujeme.

- Kam jdeš?
- Sere mě to. Jdu chcát. - Počkej!

- Corbine...
- Můžu jít taky na záchod?

Tak jděte všichni.

Honem!

A v tichosti!

Pěkně zpíváš, holčičko.

Chceš?

Nechali tě tu samotnou?

Já tě ochráním.

Počkej! Sčuchnem se.
Fotr s mámou jsou hajzlové.

Tvoje máma taky.
Nechce tě, aby měla pokoj.

- Moje máma pracuje.
- Jako že šlape?

Co?

Že je děvka!

Já ti srovnám ksicht,
kurví parchante!

Máš to spočítaný!

Jo?

Toho dne chyběl Morhange
odpoledne na nástupu.

Nikdo nevěděl,
kde byl, ale vrátil se.

A to bylo hlavní.

Co tu děláš?

Já nesmím nahoru.

Jak to, že nesmíš nahoru?

Proč?

Nemám peníze.

Peníze, abys mohl jít spát?
Co to povídáš?

Mondain mě nepustí nahoru,
když mu nezaplatím.

Musíme dávat bacha.

V pasťáku mě napadl prefekt,
tak jsem se o něj postaral.

Jak?

Bajonetem. Krev z něj crčela.

- Zabils ho?
- To si piš.

- A tady je to stejný, plešatec ať se drží stranou.
- Mathieu není nejhorší.

Houby. Ukolíbá tě, a když
usneš, začne ti propírat ptáka.

Takový jako je on musíme oddělat.

Dobrý večer, pánové.

- Dobrou chuť

Děláš si
pěkné známosti, Corbine.

Zmiz!

To, co jsem tu viděl, zůstane
mezi námi. Abys neřekl.

Ale varuju tě.
S Pépinotem se už nebav.

Nepřibližuj se k němu.

Zakazuju ti se na něj
podívat. Je to jasné?

Jednou se na něj podíváš,
a budeš mít ze života peklo.

Uprostřed noci...

...vlna naděje,
žár života...

...stezka slávy...

Co tu děláš, Morhangi?

Nic, pane učiteli.

Slyšel jsem nějaké hlasy.
Asi jsem unavený.

Podle řádu mají žáci zakázáno
chodit do učeben mimo vyučování.

Kdyby na to přišel pan Rachin,
musel bys to napsat stokrát.

A ještě by to řekl tvé matce.

Co je mi po ní!

- Co ti udělala?
- Nic vám nebudu vykládat.

Tak snadno se z toho nedostaneš.
Tady se za všechno platí.

Zeptej se Pépinota.

Ty, Morhangi, děláš věci,
které ti nejsou vlastní.

Možná svými vylomeninami bavíš
ostatní, ale na mě to neplatí.

Já ti na to neskočím. Od zítřka
budeš povinně zpívat ve sboru

a budeš dostávat hodiny hudby.
Každý den! A teď si jdi lehnout.

Mazej!

3. března. On o tom nemá tušení,
ale já to vím jistě.

Jeho hlas je zázrak. Vzácný
příslib výjimečného nadání.

Tak. Můžete jít. V tichosti!

Řekl jsem v tichosti!

Spolu s tím,
jak můj sbor dělá pokroky,

snažím se zkrotit
svého nového žáka.

Dětské radosti,
tak rychle zmizí z paměti,

zlatavé světlo bez konce
září na konci cesty.

Uprostřed noci...

...vlna naděje,
žár života...

...stezka slávy...

Vezměte si sešity na počty.

Vy učíte děti zpívat?

Ano, pane učiteli.

- Vytýkáte mi to?
- Naopak! Miluji hudbu.

- Sám si někdy rád zanotuju písničku.
- Skutečně?

Nač čekáme?
Tak buďme šťastní konečně,

Nač čekáme?
Buďme šťastni konečně.

- Poroučím se.
- Já také, pane kolego.

Početnice, strana 27.

Vážení...

Dobrý den, paní.

- Pierra jsem už nechal zavolat.
- Děje se něco?

Všechno je v pořádku.

- A co zuby?
- Ty už ho nebolí.

Řekl jste mu, že jsem tu byla?

Neřekl.

Jak to?

Připadalo mi to lepší.
Pierre je citlivý chlapec.

- A nadaný.
- Ano, na rošťárny

Nejen to.

V tomto ohledu
bych si s vámi měl promluvit.

- Nikdo ho zpívat neučil.
- Má talent, potřebuje školení.

Dobrý den.

Nechám vás.

Přijďte za mnou kdykoli.

Řekl jsem matce, žes byl posledně
u zubaře. Tak mě neprozraď.

- Prý hezky zpíváš.
- Jo...

Pan učitel je s tebou spokojený.

Je hodný?

Ujde.

Tady máš čisté prádlo.
Upekla jsem ti čokoládový dort.

Máš radost?

Duben! Děti mě inspirují.

Věděl jsem, že jednou
budou hrát mou hudbu!

Jmenuji se Clément Mathieu
a jsem hudebník.

A každou noc
pro ně skládám hudbu.

Jako by hladil oceán...

...snáší se zlehka pták...

...na kameny
zaplaveného ostrova.

Pomíjivý zimní vítr

konečně dech svůj vzdaluje

daleko do hor.

Po větru rozepni křídla

v šedém rozbřesku.

Najdi si cestu k duze,
až jaro oblaží...

...poklidný oceán.

- Je to špatně, pane učiteli?
- Ne, bylo to dobré.

- Moc dobré.
- Tak jdeme, darebáku!

Hajzle malá! Jdi!

- Co udělal?
- Kradl mi hodinky.

Přistihl jsem ho. A zavedl
k řediteli. Akce, reakce!

- Kam ho vedete?
- Do korekce. Na dva týdny.

- Počkejte!
- Na co?

To je můj jediný baryton.

Mathieu!

- Ano, pane řediteli.
- Našel jsem čmáranice na zdi.

Promiňte, pane řediteli.
To byl jen zatoulaný míč.

Uhněte!

Mathieu!

Chaberte!

Se mnou!

Květen. Týdny plynou a já
zaznamenávám nová vítězství.

Vztyk! Vstávejte!

- Leclercu! Kamarádíš se mnou?
- Jo. Proč?

- Kolik je 5 a 3? - 53.
- Určitě? - Na tuty.

Dík.

Možná si to namlouvám, ale
jako by se změnil i ředitel.

Koukejte, otec Maxence!

Pozor, nehýbat!

Úsměv!

Jdeme, Mondaine.

No tak! Končíme!

Honem! Raz, dva, tři...

Říkal jsem panu řediteli,
že Mathieuův sbor je úžasný.

- Jsem unavený.
- Nevymlouvej se!

- A co vám řekl?
- Abych s tím šel někam.

Kde je Mondain?

Byl tu, než jste šli běhat?

Ráno byl na nástupu,
pane řediteli. Musel až potom...

Dobře. V tom případě zakazuji
do konce roku procházky.

- Vzal hodně peněz?
- Všechno. Skoro 200000 franků.

Z čeho teď zaplatím dodavatelům?

Neměl jsem ho sem brát.
Jen kvůli nějakému pokusu!

To je jako s tou vaší hudbou!

Bez uhlí nemůžu
ohřát teplou vodu. Musí počkat.

Ohlásím to na policii.

Když byl už v rakvi umrlý,
pořád mu stál jak kozlovi...

Co je to?

...utahovák mu celý tekl,

jak nad ním v rakvi
nadzvedával dekl.

Vidím, že zpěv jim tříbí
inteligenci. Dělají pokroky.

- Už tři týdny neteče teplá voda.
- Studená prokrvuje tělo. Jděte!

Mimochodem, Mathieu,
s tím sborem skončíte.

- Ale pane řediteli...
- Děkuji, pane Mathieu.

Dejte mi četnickou stanici.

Nevím, co uděláme se sborem,
ale vodu ohřejeme dřevem.

Dřevo došlo.

A tohle?

Privátní zásoby pana ředitele.

Chaberte! Akce, reakce!

Chabert mě překvapil. Myslel
jsem, že je ředitelův nohsled,

a přitom je to dobrý člověk,
pro kterého sport a hudba

stmelují národ.

S jeho pomocí
organizuji hnutí odporu.

Náš pěvecký sbor
přechází do ilegality.

Ne, na konci fráze se vytrácíte.

Naposledy vás prosím, abyste
oddělovali každou notu.

- Je pozdě. Zkusíme si to zítra.
- Nebudeme zkoušet druhou část?

- Nenaučil jsem tě sólo.
- Já jsem se ho naučil.

Jak, naučil?

Druhá část.

Tak pojď.

13. května po třetí odpoledne
se Mondain vrátil.

- Kde jsou peníze?
- Nevím. - Kdo mi je vzal?

Já to nebyl.

Nestačilo vám to?

Tak co?

- On ho bije?
- Už půl hodiny.

- Zbláznil se!
- Ten kluk nic neřekne.

Tak dobře.

Začneme znovu od začátku.
Kde jsou peníze?

Mluv!

Kde jsou peníze?

Nechte toho!

Pusťe ho.

Uklidni se!

Ten kluk se přiznal.
Zavolám četníky.

Poznáte jiná zařízení,
jiné dozorce a jiné mříže!

Abychom nenarušili
jejich křehkou morálku,

záležitost s Mondainem
jsme před dětmi utajili.

Prostě ho poslali zpátky
do původní školy. A tečka.

Slepice...

...snese v průměru...

...84 vajec...

...za rok.

Je-li o ni dobře postaráno...

- Viděl jsem Rachinovy holky.
- Byly nahý? - Ne.

...snese 150 vajec.

Kolik vajec tak může získat...

...hospodyně...

která chová devět slepic?

Je hezky.

Slunce udělá člověku dobře.
Začínají krásné dny.

Pierre mě překvapuje každý den.

Chtěla jsem vám poděkovat
za to, co pro něj děláte.

Dělám to taky trochu pro vás.

Když na tom Pierre
bude dobře, prospěje to i vám.

- Já vám to utřu.
- To nic není.

Ty pitomče!
Všechny nás strčej do lochu!

Co se tu děje?

Proč ho bijete?

- Řekni mi to, Béberte.
- Morhange na vás hodil inkoust.

Nemůžeš držet hubu?

Děláš mi hanbu, Pierre.

Počkejte, vždyť je to jen inkoust.

Musíte ho chápat.
Jste totiž moc krásná.

- Krásná?
- Jste jiná než ostatní matky.

Protože žiju sama?

Já jsem taky sám.

- Ale vy nemáte děti.
- Ne. Vlastně mám jich šedesát.

Ale ve vás vidí ženu, jakou by
chtěli mít. Chci říct matku...

Proto se o vás
Pierre nechce s nikým dělit.

Vezměte ho odsud, jen tu ztrácí
čas. Musí do hudební školy.

Chtěla bych,
aby měl nějaké zaměstnání.

Hudba je zaměstnání,
když máte solidní základ.

Mohl by jít na konzervatoř
v Lyonu. Dohlédnu tam na něj.

- Aby nepadl na špatného učitele.
- A potom?

Potom z něj bude to,
k čemu je povolán.

Sám nezmůže nic. Má talent.
Slibuju vám, že Pierrovi pomůžu.

- Ale potřebuji i vás.
- Rozumím.

Děkuji.

Tak tohle ne.

Co to s vámi dneska je? Spíte?
Bonifaci! Podívej, jak se hrbíš!

Myslíš, že takhle
se dá zpívat? Narovnej se!

Začneme od "tak sladký koncert".

A co moje sólo?

- Jaké sólo?
- Moje sólo.

Tvoje sólo? Žádné sólo už není.

Neměl jsi špatný hlas,
ale obejdeme se bez něj.

Je mi jedno, jestli zpíváš nebo
ne. Nikdo není nenahraditelný.

Tak začneme od...

Začneme od "Ó, Noci".

Ó, Noci...

...snes na Zem...

...poklidné kouzlo...

...svého tajemství..."

Mathieu!

- Dostanete vyhubováno.
- Chabert říkal, že je ve městě.

Děkuji, děti,
můžete si jít hrát na dvůr.

Rozčilujete mě!

Pane řediteli,
úkoly mají hotové.

Naše dobrodinkyně se dověděly
o vašem pěveckém sboru.

Paní hraběnka nás přijde příští
týden s přítelkyněmi navštívit.

- Chtějí si to poslechnout.
- To je úžasné... To je dobře.

Už to vidím! Pitvoření, hudba,
aby se napekly keksy.

Jako bych neměl nic jiného
na práci než ty vaše pitominy.

Pane řediteli,
hudba zlepšila kázeň žáků.

- Už tolik nezlobí.
- Náhoda. - Já na náhody nevěřím.

To jsem pochopil. Kdo jiný než
vy jim to o sboru mohl napsat?

Já.

- Vy umíte psát?
- Pan Maxence to myslel dobře.

Ušetřete mě svých komentářů.
Vaše způsoby nemám rád.

- Vy nemáte rád skoro nic.
- Pane Rachine, máte tu návštěvu.

Ještě si o tom promluvíme.

To je pro vás.

Někdy si říkám, že jsme měli
Mondaina nechat, aby ho uškrtil.

Violette mi děkovala za to,
co dělám pro jejího syna.

Chtěla se mnou mluvit
o něčem důležitém.

Měli jsme schůzku dvacátého
ve čtyři v kavárně na náměstí.

Napsal jsem na konzervatoř
do Lyonu. Znám se s ředitelem.

Mile mi odepsal,
že si Pierra rádi poslechnou,

a bude-li přijat, udělá všechno
pro to, aby dostal stipendium.

Myslím, že po této stránce
bude teď všechno jednodušší.

Ano?

Ano, od té doby,
co jsem vás potkala, mám...

Můj život... jak bych to řekla...

- Úplně se změnil?
- Ano.

Díky vám...

- Nečekal jsem už...
- Já také ne, už jsem nevěřila...

Možná bych si neměla
hned dělat takové naděje...

Ne, můžete mi věřit.

Opravdu jste mi přinesl štěstí.

Štěstí?

Někoho jsem potkala.

Je to inženýr z Lyonu.
Seznámili jsme se v kavárně.

Pracuje tu v okolí
na stavbě mostu.

Je vám něco?

To bude dobré.

Je to úžasná příležitost
pro vás i pro Pierra.

Nehněvejte se, už musím jít.

Ale mohli bychom jít někdy
všichni tři na oběd.

Povíte mu o Pierrovi, ano?

Proč ne?

Tak na shledanou.

Na shledanou.

A děkuji vám za všechno.

Abych nezapomněla...

Pierrovi zatím nic neříkejte.

Můžu si vzít tu židli?

- Jistě.
- Děkuji.

Tak běž.

Paní hraběnko,
těchto pár květin...

Sice ti úplně nerozumím, ale
chápu, co máš na mysli. Děkuji.

Paní hraběnko, s vaším dovolením,
to je náš vychovatel pan Mathieu.

- On vede náš dětský sbor.
- Paní hraběnko.

Blahopřeji. Se zájmem sledujeme
humánní metody pana Rachina.

A děkujeme, že mu takto pomáháte.
Ten sbor, čí to byl nápad?

- Tedy...
- Můj, paní hraběnko. Můj.

Jsem rád, že jsem mohl pomoci
řediteli, který má pochopení.

Tak ať zazpívají.

Pan Rachin je skromný.
Nemá rád, když ho někdo chválí.

Tak copak nám zazpíváte?

- Rameauovu "Noc", paní hraběnko.
- To bude úžasné.

Omluvte mě.

Kdo je ten chlapeček, který
stojí stranou? Je na hanbě?

- Tenhle?
- Ano.

To je zvláštní případ. Dovolíte?

Ó, Noci,

snes na Zem...

...poklidné kouzlo...

...svého tajemství.

Stín, jenž tě provází,
je tak sladký...

...tak sladký je koncert...

...tvých hlasů,
jež zpívají o naději.

Tak velká je tvá moc,

která vše proměňuje v sen.

Ó, Noci,

ponech ještě Zemi...

...poklidné kouzlo...

...svého tajemství.

Stín, jenž tě provází,
je tak sladký...

Co svojí krásou...

...vyrovná se snu...

Jaká pravda je sladší...

...nežli naděje...

Morhange dodržoval takt
a jeho oči prozrazovaly mnohé.

Byla v nich hrdost
a radost, že došel odpuštění,

ale také, a to u něj bylo
něco nového, jakoby vděk.

První letní den. V našem sboru
se objevil nový prvek.

Ne, ne...

Promiňte,
zmeškal jsem zkoušku. Můžeme.

Tak znovu.

V očích svých chlapců
cítím touhu prchnout do daleka

a vystavět si příbytky
co nejblíž obloze.

Krásné počasí je rozesmutňuje.

Pojďte se podívat,
je to důležité.

Umýval jsem nápisy na záchodě,
zvedl jsem kámen a našel tohle.

- To je Corbinova harmonika!
- A tohle.

Je tam nejmíň dvě stě tisíc.

Nikdo o tvé skrýši nevěděl.

Tak neříkej, že se tam
peníze dostaly samy od sebe.

Víš, že Mondaina poslali pryč,
protože ho obvinili z krádeže?

To jsem nevěděl.

Ano, tos nevěděl.
Tak teď to víš.

Co tě to napadlo?
Cos chtěl dělat s těmi penězi?

A neřeknete to nikomu?

Nikomu.

Slibuju.

Chtěl jsem si koupit...

Co sis chtěl koupit?

Vzducholoď.

Nevím, kdo to ukradl, ale Mondain
je nevinný. Kvůli tomu musel pryč.

Až se vrátím, vyšetřím to.
Ale nedělejte si s tím hlavu.

Jestli to neudělal dneska, udělal
by to jindy. Takovým není pomoci.

- Ale existuje spravedlnost.
- A ta se o něj postará.

Pane řediteli! Počkejte na mě!

- Vy také odjíždíte?
- Jedu na prázdniny k příbuzným.

Sestra...

...má klavír.

Víte, proč jel Rachin do Lyonu?

Má projednat finanční rozvahu
se správní radou.

- Ne?
- Ano.

Ale hlavně bude leštit kliky,
aby ho povýšili a dali mu metál.

Myslíte, že se mu to podaří?

Ten se vyzná. Určitě jim
naservíruje idylickou rozvahu

a zamlčí všechny hrůzy,
o kterých dobře víte.

A přisvojí si úspěch
pěveckého sboru.

- Úspěch...
- Ano, zpívali moc pěkně.

Pane učiteli, je pravda,
že Langlois odjel s říďou?

Ano. Chabert a Carpentier
si vzali dva týdny dovolené.

- Takže to tu máme pod palcem.
- Dneska není vyučování?

Ne.

- A co budeme dělat?
- Odpočívat. - Mám lepší nápad.

Děkuji.

Nerad bych na vás...

Vaše rozeta?

Ano.

Ruka je v rukávě, pane Rachine.

Nevím, jak bych vám poděkoval.

Pane řediteli,
volají vás k telefonu.

Omluvte mě...

- Pane řediteli, mám tam syna...
- Nechte mě projít.

Oheň se vzňal pod střechou.
Plameny šlehaly z ložnic,

kde svědkové děti
viděli naposledy.

60 chlapců zmizelo.
Octli se v pasti jako krysy.

Rachinovi hořelo před očima jeho
povýšení i jeho Čestná legie.

Když tu najednou...

Po obědě jsem je odvedl
zadní brankou,

aby nás neviděla matka Marie
ani lidi z vesnice.

Potom jsme šli
do lignanského lesa.

Co jste tam dělali?

Hráli jsme na stopovanou.
Chlapci měli radost.

Nemusím vám říkat, pane Maxenci,
že jste mě zcela zklamal.

Pane řediteli, za ten útěk
nesu odpovědnost já.

Pan Maxence mi to
celou dobu rozmlouval.

Tomu se říká
být nepřesvědčivý.

Z druhé strany lze také říci,
že jsme dětem zachránili život.

Kdybyste nenechali ústav
bez dozoru, nemuselo se nic stát.

Ani nevím,
proč vás ještě poslouchám.

Pane Maxenci, vzhledem
k vašim dlouholetým službám

jste dočasně suspendován.

Vás, pane Mathieu, propouštím
pro porušení pracovní kázně.

- V tom případě mě vyhoďte taky.
- O tom vy nerozhodujete.

Jen tu zůstaňte.
Vás tu bude ještě zapotřebí.

Myslete na chlapce,
protože... on na ně nemyslí.

Připravil jsem vám
vyúčtování. Tady je.

Odjedete okamžitě
autobusem v 18 hodin.

Své bývalé žáky
už neuvidíte, zakazuji to.

- Jak to?
- Pane Maxenci, dohlédněte na to.

Jděte!

Dovolte, abych vám na rozloučenou
řekl, co si o vás myslím.

- Já to vím, Mathieu.
- Jste neschopný a zlý člověk.

- A oni? - Oni si to tu nevybrali.
- Já také ne.

Nechtěl jsem být vychovatel. Vy
jste se tu snad chtěl zahrabat?

- Jistě jste měl jiné ambice.
- Jim se za to ale nemusíte mstít.

Myslíte, že mě baví dělat jim
bachaře? Někdo je hlídat musí.

Zkuste si to sám. Jděte
do Paříže a obcházejte ministry.

To chce vychovatele,
a ne takového ňoumu!

Jděte a bojujte za své ideály!
Matěji! Svatý Matěji!

Jste jen
zkrachovalý muzikant. Dozorce!

Jen malý pěšák! Pěšák...!

Co děláte, pane Mathieu?
Jsem dozorce. Obyčejný pěšák.

- Vy jste šílený!
- Jsem unavený.

- Jděte k čertu!
- Naopak od něj odcházím.

Doufal jsem, že žáci poruší
zákaz a rozloučí se se mnou.

Ale nic se nedělo.

Vypadalo to,
že lhostejně uposlechli.

A Morhange...

Ale co...

Na shledanou, pane Mathieu

Sbohem, Plešoune

Na prvním lístku jsem poznal
pečlivé písmo Bonifaceovo.

Ten s pravopisnými
chybami psal Pépinot.

Ten s hudebními notami
byl od Morhange.

A tenhle...

Tenhle...

Ticho! Ať hned přestanou.

Zamkli se tam.

V tu chvíli mě zalila
vlna radosti.

Chtěl jsem volat do celého
světa. Ale kdo by mě poslouchal?

Mě, o jehož existenci
nikdo nevěděl.

Velký umělec se vracel zpět
do svého obyčejného života.

Jmenuji se Clément Mathieu,
jsem zkrachovalý hudebník

- a vychovatel bez místa.
- Jmenuji se Clément Mathieu,

jsem zkrachovalý hudebník
a vychovatel bez místa.

A co bylo dál?

To si už nenašel čas napsat.

Ale můžu ti to povědět.

Odpověděl mi Pépinot.

Druhý den na zpáteční cestě
mě mé dětství dostihlo.

Když Mathieua propustili,
matka si mě vzala k sobě.

Odjeli jsme do Lyonu,
kde mě přijali na konzervatoř.

Ten inženýr
mě chtěl dát do internátu.

Matka to odmítla
a on od nás odešel.

Chabert, Langlois a Maxence si
stěžovali na ředitelovy metody.

Po šetření mezi dětmi
byl Rachin propuštěn.

Clément Mathieu až do konce
života dával hodiny hudby.

Aniž čekal na uznání. Vše, co
vykonal, si nechával pro sebe.

Pro sebe? Nejen pro sebe.

Pane učiteli!

Počkejte chvilku.

Pane Mathieu!

Co tu děláš?

Vezmete mě s sebou?

Pane!

To nemůžu. Musíš se vrátit do
internátu. Nebo tě potrestají.

- Prosím vás.
- Tak jedete? -Hned to bude.

Na to nemám právo. Nesmím tě
vzít s sebou. Vrať se zpátky.

Honem!

Běž!

Tak měl Pépinot nakonec pravdu.
Mathieua propustili v sobotu.

Violettě

...a Carole,
bez které by nic nebylo

České titulky
Anna Kareninová

STUDIO BUDÍKOV