Co jsem objevila v odpadcích v New Yorku

Obyvatelé New Yorku produkují 11 000 tun odpadků každý den. Každý den! Tato ohromující statistika je jenom jedním z důvodů, proč Robin Nagle začala s výzkumným projektem s Městskou úklidovou a odpadovou službou. Prošla si okruhy, pracovala s mechanickými košťaty, dokonce sama řídila popelářské auto - to všechno proto, aby mohla odpovědět na zdánlivě jednoduchou ale přesto složitou otázku: kdo po nás uklízí?

Bylo mi deset,

a jeli jsme s tátou tábořit

do Adirondackých hor, do divočiny,

v severní části státu New York.

Byl nádherný den.

Les se třpytil.

Slunce se opíralo do listů, které zářily jako barevné sklo,

a kdybychom nešli po vyšlapané cestě,

mohli bychom skoro předstírat,

že jsme první lidé, kteří sem kdy vkročili.

Přišli jsme do tábořiště.

Byl to přístřešek na útesu

nad nádherným křišťálovým jezerem,

když jsem objevila něco strašlivého.

Za přístřeškem byla skládka,

velká asi 12 metrů čtverečních

plná hnijících ohryzků

a zmuchlaného alobalu,

a prošlapaných tenisek.

Byla jsem zhrozená,

naštvaná a hodně zmatená.

Ti táborníci, kteří byli líní,

aby si odnesli to, co si přinesli,

si asi mysleli, že to za ně někdo uklidí?

Ta otázka ve mně hlodala

a trochu se zjednodušila.

Kdo po nás uklízí?

Jakkoli to upravíte,

nebo kamkoli položíte ono "nás",

kdo po nás uklízí v Istanbulu?

Kdo po nás uklízí v Riu,

nebo v Paříži nebo v Londýně?

Tady v New Yorku,

po nás uklízí městská odpadní a úklidová služba,

na tuny to činí 11 000 tun odpadu

a 2000 tun k recyklaci každý den.

Chtěla jsem je poznat osobně.

Chtěla jsem pochopit, kdo tu práci vykonává.

Jaké to je nosit tu uniformu

a nést to břemeno?

Začala jsem s nimi pracovat na výzkumném projektu.

Jezdila jsem s popeláři a chodila po ulicích

a zpovídala lidi v kancelářích a podnicích

po celém městě

a hodně jsem se naučila,

ale stále jsem byla jen někdo zvenčí.

Chtěla jsem se dostat blíže.

A tak jsem nastoupila do práce jako popelář.

Už jsem těmi auty nejezdila. Teď jsem je řídila.

Pracovala jsem s mechanickými košťaty a odklízela jsem sníh.

Byla to velká pocta

a hodně jsem se toho naučila.

Každý se ptá na zápach.

Patří k tomu, ale není to tak běžné, jak byste si mysleli,

a i ve dny, kdy je to opravdu špatné,

zvyknete si na to poměrně rychle.

Dlouhou dobu však trvá než si zvyknete na to, že ty věci jsou těžké.

Znám lidi, kteří v takové práci strávili několik let

jejichž těla se stále přizpůsobovala na tíhu,

kterou nesli na svém těle,

tuny odpadu každý týden.

A to jsem ještě nemluvila o tom, jak je to nebezpečné.

Podle statistiky ministerstva práce

je popelář jedním z 10 nejnebezpečnějších

povolání v této zemi,

a zjistila jsem proč.

Celý den se pohybujete dopravou,

která se kolem vás shlukuje

a vší silou vás chce předjet, takže často

řidiči nedávají pozor.

To je pro pracovníky dost špatné.

A odpadky samotné jsou plné nebezpečí

které si často odnášejí z auta

a které dokáže nadělat velké škody.

Také jsem se něco naučila o houževnatosti odpadu.

Když sejdete z chodníku

a podíváte se na město zpoza popelářského auta,

pochopíte, že odpad

je sám o sobě jako přírodní síla.

Nikdy nepřestane.

Je to jako forma dýchání nebo oběhu.

Musí být vždy v pohybu.

A pak je tu stigma.

Když si obléknete uniformu, stanete se neviditelnými,

dokud někdo, kdo je na vás z nějakého důvodu naštvaný,

protože jste třeba zablokovali s autem dopravu,

nebo si uděláte přestávku jen kousek od jejich domu,

nebo pijete kávu v jejich restauraci,

přijdou a budou vámi opovrhovat

a řeknou vám, že nechtějí, abyste se k nim přibližovali.

Pro mě je toto stigma obzvlášť ironické,

protože pevně věřím, že popeláři

jsou nejdůležitější pracovní síly

v ulicích města, a to ze tří důvodů.

Jsou to první strážci veřejného zdraví.

Jestliže neuklidí odpadky

účinně a efektivně každý den,

začnou vypadávat z odpadkových košů

a nebezpečí s tím spojené nás

reálně ohrožuje.

Nemoci, které jsme drželi v šachu po desetiletí a staletí

by znovu propukly a začaly by nás trápit.

Ekonomika je potřebuje.

Pokud nevyhodíme staré věci,

nebudeme mít prostor na nové věci,

a pak se motory ekonomiky

začnou zadrhávat protože konzumace je zbržděna.

Neobhajuji kapitalismus. Jenom poukazuji na jejich vztah.

A pak je tu ještě to, čemu říkám

naše průměrná nutná každodenní rychlost.

Tím jednoduše myslím

jak rychle jsme zvyklí se pohybovat

v současné době.

Většinou se nestaráme o opravy, uklízení, nošení

svého hrnku na kávu nebo nákupní tašky,

nebo láhve na vodu.

Použijeme je, vyhodíme je, zapomeneme,

protože víme, že je na druhé straně

pracovní síla, která to odklidí.

Tak chci navrhnout několik způsobů, jak

přemýšlet o hygieně, která snad pomůže

vyvážit stigmata

a dostat je do konverzace o tom,

jak vytvořit město, které je udržitelné a lidské.

Jejich práce, řekla bych, je tak trochu liturgická.

Jsou na ulici každý den, rytmicky.

Nosí uniformu v mnoha městech.

Víte, kdy je očekávat.

A díky jejich práci můžeme dělat naši práci.

Jsou téměř formou ujištění.

Tok, který udržují,

nás chrání před námi samotnými,

před našim smetím a našimi odpadky

a ten tok musí být vždy zachován,

ať se děje, co se děje.

Den po 11. září v roce 2001

jsem slyšela vrčení popelářského auta na ulici,

popadla jsem svého malého syna a běžela jsem dolů

kde byl muž, který svážel tříděný papír

jako každou středu.

Snažila jsem se mu poděkovat za jeho práci

za všechny ty dny,

ale začala jsem brečet.

On se na mě podíval

a jen přikývl a řekl:

"Budeme v pořádku.

Budeme v pořádku."

O něco málo později jsem začala

svůj výzkum o popelářích

a potkala jsem ho znovu.

Jmenuje se Paulie a pracovali jsme spolu mnohokrát

a stali jsme se dobrými přáteli.

Chci věřit, že Paulie měl pravdu.

Budeme v pořádku.

Ale v naší snaze překonfigurovat

jak na této planetě existujeme jako druh,

musíme zahrnout a brát v úvahu

veškeré náklady včetně velmi reálných lidských nákladů,

tedy práce.

A také bychom se měli informovat

dostat se k lidem, kteří tuto práci vykonávají,

a k jejich znalostem

o tom, jak uvažujeme,

jak si vytváříme systémy kolem udržitelnosti,

které nás možná odvádějí od pouliční recyklace,

což je za 40 let neuvěřitelný úspěch

napříč Spojenými státy a zeměmi po celém světě,

a odkryje se vám širší horizont,

kde jsou i ostatní formy odpadu,

které by se mohly snížit

z výrobních a průmyslových zdrojů.

Komunální odpad, který si představíme, když se bavíme o odpadcích,

tvoří pouhá tři procenta z toku odpadů v zemi.

Je to pozoruhodná statistika.

A tak v toku své dnů,

v toku života,

až příště uvidíte někoho, jehož prací je

aby po vás uklízel,

udělejte si čas a projevte uznání.

Řekněte děkuji.

(Potlesk)