Boj nenásilím

Jak se vypořádat s násilníkem, aniž bych se sám stal rváčem? V této moudré a duchaplné promluvě mírová aktivistka Scilla Elworthy mapuje schopnosti, které potřebujeme jako národy i jako jednotlivci, abychom mohli bojovat s extrémním násilím, aniž bychom sílu opětovali. V odpovědi na otázku, jak a proč nenásilí funguje, vyzdvihuje hrdiny jako Aung San Su Ťij, Mahátmu Gándhího a Nelsona Mandelu -- a osobní filozofie, které poháněly jejich pokojné protesty. (Natočeno na TEDxExeter.)

Za půl století snahy pomáhat zabraňovat válkám

mám otázku, kterou nikdy nepouštím ze zřetele:

Jak se máme vypořádat s extrémním násilím,

aniž bychom násilí opláceli?

Když jste vystaveni brutalitě,

ať je to dítě čelící rváči na hřišti

nebo domácí násilí --

nebo když na ulicích dnešní Sýrie

čelíte tankům a šrapnelům,

co je to nejefektivnější,
co můžete udělat?

Bránit se? Vzdát se?

Použít větší sílu?

Tahle otázka: „Jak se postavit násilníkovi,

aniž by se ze mě také stal rváč?"

mě provází od dětství.

Pamatuji si, že když mi bylo asi 13,

sledovala jsem přilepená k zrnící
černobílé televizi v obýváku rodičů,

jak sovětské tanky vjely do Budapešti

a děti ne o mnoho starší než já

se na ně vrhaly

a byly přejety.

A já jsem utíkala nahoru
a začala si balit kufr.

Moje matka za mnou přišla
a řekla: „Co to, prosím tě, děláš?"

A já řekla: „Jedu do Budapešti."

Ona řekla: „A to jako proč?"

A já řekla: „Zabíjejí tam děti.

Děje se tam něco strašného."

Ona řekla: „Neblázni."

A já se rozplakala.

Jí to došlo a řekla:

„Dobře, vidím, že to myslíš vážně.

Jsi příliš mladá na to, abys pomohla.

Potřebuješ výcvik. Pomůžu ti.

Ale musíš si vybalit."

A tak jsem prošla výcvikem,

odjela do Afriky a pracovala tam většinu
roků mezi dvacítkou a třicítkou.

Ale uvědomila jsem si, že to,
co doopravdy potřebuji zjistit,

se nenaučím na výcvikových kurzech.

Chtěla jsem pochopit,

jak násilí a utlačování funguje.

Od té doby jsem přišla na to,

že tyrani používají násilí třemi způsoby:

politické násilí k zastrašování,

fyzické násilí k terorizování

a duševní nebo emoční násilí k oslabování.

A jen velmi vzácně, ve velmi málo případech

funguje použití ještě většího násilí.

Nelson Mandela věřil v násilí,
když šel do vězení

a o 27 let později

on a jeho kolegové

pomalu a opatrně

zdokonalovali ty neuvěřitelné
schopnosti, které potřebovali

k přeměně jedné z nejhorších vlád,
kterou svět znal,

v demokracii.

A udělali to v absolutní oddanosti nenásilí.

Uvědomili si, že použití síly proti síle

nefunguje.

Co tedy funguje?

Během času jsem nasbírala
okolo půl tuctu metod,

které fungují -- samozřejmě
jich je mnohem víc --

které fungují a které jsou účinné.

První z nich je,

že ta změna, která se musí odehrát,

se musí odehrát tady, ve mně.

Je to má odpověď, můj přístup, má tíseň,

nad kterými mám kontrolu

a se kterými mohu něco udělat.

Abych to mohla udělat, potřebuji
rozvinout poznání sebe sama.

To znamená, že potřebuji vědět, jak funguji,

když se hroutím,

co jsou mé silné stránky,

co jsou mé slabší stránky.

Kdy se vzdávám?

Za co se postavím?

Meditace nebo prozkoumání sebe sama

je jedna z cest -- znovu
říkám, že ne jediná --

je to jedna z cest,

jak získat tento druh vnitřní síly.

Mou hrdinkou zde --
stejně jako Satishinou --

je Aung San Su Ťij v Barmě.

Vedla skupinu studentů

protestujících v ulicích Rangúnu.

Zahnuli za roh a tam byla
řada vojáků se samopaly.

Ona si okamžitě uvědomila,

že ti vojáci s prsty chvějícími se na spouštích

jsou ještě vyděšenější než
demonstrující studenti za ní.

Ale řekla studentům, aby si sedli.

A kráčela dopředu s takovým
klidem a takovou nezáludností

a s takovou absencí strachu,

že mohla jít přímo k první zbrani,

dotknout se jí a sklonit ji.

A nikdo nebyl zabit.

Takže toto může dokázat překonání strachu --

nejen tváří v tvář samopalům,

ale když se na ulici setkáte se rvačkou na nože.

Ale musíme se cvičit.

Takže co náš strach?

Mám malou mantru.

Moje obava z něčeho bobtná

energií, kterou do ní vkládám.

A pokud naroste do velkých rozměrů,

pak se to pravděpodobně stane.

Všichni známe syndrom třetí hodiny v noci,

kdy vás probudí něco,
čím se znepokojujete,

vidím, že mnoho lidí --

a hodinu se jen převalujete,

a je to horší a horší

a ve čtyři jste už přišpendleni k polštáři

takhle velkým monstrem.

Jediné, co můžete udělat,

je vstát, udělat si čaj

a sednout si s tím strachem jako s dítětem.

Vy jste ti dospělí.

Strach je to dítě.

A mluvíte ke strachu

a ptáte se ho, co chce, co potřebuje.

Jak by se tohle mohlo napravit?

Čím se to dítě může povzbudit?

A uděláte plán.

A řeknete: „Dobře, teď jdeme zase spát.

V půl osmé vstáváme a tohleto pak uděláme."

Já jsem měla jeden z těchto
nočních záchvatů v neděli --

ochromena strachem z toho,
že mám před vámi hovořit.

(Smích)

Tak jsem to udělala.

Vstala jsem, udělala si čaj, sedla
jsem si s tím, všechno jsem to udělala

a jsem tu -- stále trochu
ochromená, ale jsem tu.

(Potlesk)

Takže to byl strach. Co hněv?

Tam, kde je nespravedlnost, je i hněv.

Ale hněv je jako benzín

a když jej nastříkáte okolo
a někdo škrtne sirkou,

máte z toho peklo.

Ale hněv jako pohon -- v motoru -- je mocný.

Když jsme sto dát svůj hněv do motoru,

může nás posouvat dopředu,

může nás dostat skrz hrozné chvíle

a může nám dát opravdovou vnitřní sílu.

A tohle jsem se naučila ve své práci

s tvůrci postupů pro nukleární zbraně.

Protože zpočátku jsem byla tak rozhořčená

nebezpečími, kterým nás vystavují,

že jsem se chtěla jen hádat
a vinit je a dokázat, že jednají špatně.

Zcela neefektivní.

Abychom mohli začít dialog o změně,

musíme se vypořádat se svým hněvem.

Je v pořádku zlobit se na tu věc --

v tomto případě nukleární zbraně --

ale je beznadějné hněvat se na ty lidi.

Jsou to lidské bytosti stejně jako my.

A dělají, co myslí, že je nejlepší.

A to je základ, na kterém
s nimi musíme mluvit.

Takže to je to třetí, hněv.

A to mě přivádí k podstatě toho,

co se děje nebo co vnímám, že se děje,

v dnešním světě,

což je, že v minulém století
šla moc shora dolů.

Stále to byly vlády, které
říkaly lidem, co dělat.

V tomto století je posun.

Moc míří zezdola nahoru,
neboli je to moc řadových lidí.

Je to jako houby vyrážející skrz beton.

Jsou to lidé spojující se s lidmi,
jak to právě vyjádřil Bundy, na míle daleko,

aby přinesli změnu.

Organizace Peace Direct
si docela brzy všimla,

že místní lidé v oblasti
velmi žhavého konfliktu

vědí, co dělat.

Oni vědí nejlépe, co dělat.

Takže Peace Direct se staví
za ně, aby dělala to samé.

Dělají to,

že demobilizují domobrany,

obnovují hospodářství,

navracejí uprchlíky,

dokonce osvobozují dětské vojáky.

A musí riskovat své životy skoro každý den,

aby to mohli dělat.

Uvědomili si,

že použití násilí v situacích,
ve kterých působí,

je nejen méně lidské,

ale i méně efektivní,

než používání metod, které budují,
které spojují lidi s jinými lidmi.

Myslím, že americká armáda

si to konečně začíná uvědomovat.

Doposud bylo jejich
protiteroristickou zásadou

zabít vzbouřence za téměř jakoukoli cenu

a pokud se do cesty dostali civilisté,

byli odepsáni jako „nevyhnutelné oběti".

A to je tak rozhořčující a ponižující

pro obyvatele Afghánistánu,

že to velmi usnadňuje Al-Káidě nábor,

když jsou lidé tak znechuceni,

například pálením Koránu.

Takže výcvik vojáků se musí změnit.

Myslím, že už tu jsou známky
toho, že se měnit začíná.

Britská armáda v tomhle
byla vždy mnohem lepší.

Ale je tu pro ně jeden skvělý
příklad, ze kterého se mohou poučit,

a to je vynikající americký podplukovník

Chris Hughes.

Vedl své muže po ulicích Najafu --

to je v Iráku --

a najednou se z okolních domů
na obou stranách silnice začali hrnout ven lidi,

křičící, řvoucí, zuřivě rozlobení

a obklopili tyto velmi mladé vojáky,
kteří byli úplně vyděšení,

nevěděli, co se děje, neuměli arabsky.

Chris Hughes nakráčel
doprostřed té tlačenice

se zbraní nad hlavou, ukazuje k zemi,

a řekl: „Klekněte si."

A ti mohutní vojáci,

se svou polní a vším svým vybavením,

se nemotorně posadili na zem.

Nastalo úplné ticho.

A asi po dvou minutách

se všichni obrátili a šli domů.

Tak tady byla podle mě při práci moudrost.

V tom okamžiku, kdy toto udělal.

A teď se to děje všude.

Vy mi nevěříte?

Zeptali jste se sami sebe,

proč a jak to, že se
tolik diktatur zhroutilo

v posledních 30 letech?

Totalita v Československu,
východním Německu,

Estonsku, Lotyšsku, Litvě,

na Mali, Madagaskaru,

v Polsku, na Filipínách,

v Srbsku, Slovinsku,
mohla bych pokračovat

a nyní v Tunisku a Egyptě.

To se nestalo jen tak.

Hodně z toho způsobila kniha

napsaná osmdesátiletým mužem
z Bostonu, Genem Sharpem.

Napsal knihu nazvanou
„Od diktatury k demokracii"

s 81 metodikami nenásilného odporu.

Byla přeložena do 26 jazyků.

Obletěla svět.

Je všude používána mladými i staršími lidmi,

protože to funguje a je to efektivní.

Tak tohle mi dává naději --

a nejen naději, proto
se teď cítím velmi pozitivně.

Protože lidským bytostem to konečně dochází.

Dostává se nám praktických,
proveditelných metodik,

které jsou odpovědí na mou otázku --

jak se vypořádáme s násilníkem,
aniž bychom se stali rváčem?

Používáme ty dovednosti,
které jsem nastínila:

vnitřní sílu -- rozvíjení vnitřní
síly -- skrze sebepoznání,

rozpoznání strachu a práci s ním,

používání hněvu jako paliva,

spolupráci s ostatními,

spojování se s ostatními,

odvahu

a hlavně odhodlání k aktivnímu nenásilí.

Ne že bych v nenásilí pouze věřila,

já v ně nepotřebuji věřit.

Všude vidím důkazy toho, že funguje.

Vidím, že my, obyčejní lidé,

můžeme dělat to, co dělali Aung San Su Ťij
a Gándhí a Mandela.

Můžeme ukončit

nejkrvavější století, které
lidstvo kdy poznalo.

Můžeme se zasadit o překonání útisku

otevřením svých srdcí,

a také upevněním tohoto
neuvěřitelného rozhodnutí.

Tato dobrosrdečnost je přesně to, co zakouším

v celé organizaci tohoto shromáždění
od chvíle, kdy jsem sem včera přijela.

Děkuji vám.

(potlesk)