Becci Manson: Retušování životů prostřednictvím fotek

Na počátku roku 2011 uvízly v troskách po japonském zemětřesení a tsunami ztracené a poničené fotky rodin a milovaných lidí. Retušérka fotek Becci Manson je, společně s místními dobrovolníky a celosvětovou skupinou spolupracovníků, které našla díky internetu, pomohla očistit a spravit a tím obnovit zachycené vzpomínky jejich majitelů.

Před březnem roku 2011 jsem pracovala jako retušérka fotek

v New Yorku.

Jsme bledá, šedá stvoření.

Schováváme se v temných místnostech bez oken

a obecně se vyhýbáme slunečnímu svitu.

Děláme hubené modelky ještě hubenější, dokonalou pleť dokonalejší,

nemožné možným

a jsme neustále kritizováni tiskem,

ale někteří z nás jsou skutečně talentovaní umělci

s mnohaletou zkušeností

a opravdovým pochopením pro snímky a fotografování.

11. března 2011 jsem doma sledovala, stejně jako

zbytek světa, vývoj tragických událostí v Japonsku.

Brzy poté organizace, u níž jsem byla dobrovolníkem,

All Hands Volunteers, byla v terénu, během pár dnů,

a zapojila se do reakce na katastrofu.

Já jsem spolu s dalšími stovkami dobrovolníků

věděla, že nemůžeme jenom sedět doma,

tak jsem se rozhodla se k nim na tři týdny připojit.

13. května jsem dorazila do města Ōfunato.

Je to malé rybářské město v prefektuře Iwate,

má asi 50 000 obyvatel

a bylo jedním z prvních, které bylo zasaženo vlnou tsunami.

Bylo zaznamenáno, že voda zde dosahovala

výšky přes 24 metrů

a valila se více než tři kilometry do vnitrozemí.

Jak si můžete představit, město bylo zničené.

Vytahovali jsme trosky z kanálů a příkopů.

Čistili jsme školy. Zbavovali jsme domy bahna a vyprazdňovali jsme je,

aby byly připravené pro renovaci.

Odklidili jsme tuny a tuny zapáchajících a rozkládajících se mrtvých ryb

z místní továrny na zpracovávání ryb.

Ušpinili jsme se, ale zbožňovali jsme to.

Celé týdny všichni dobrovolníci, stejně jako místní,

nacházeli podobné věci.

Nacházeli fotky a alba s fotkami

a foťáky a paměťové karty.

A všichni dělali to samé.

Sbírali je dohromady a předávali je

do úschovy na nejrůznějších místech v různých městech.

Do té doby jsem si neuvědomovala,

jak velkou část osobní ztráty,

kterou lidé cítili, tyto fotky tvořily.

Jak utíkali před vlnou, o holé životy,

naprosto vše, co měli,

všechno museli nechat na místě.

Na konci svého prvního týdne jsem tam

pomáhala v evakuačním centru ve městě.

Pomáhala jsem čistit onsen, komunitní onsen,

což jsou obrovské vany.

Ve městě to zároveň bylo místo, kde

evakuační centrum shromažďovalo fotky.

Tam je lidé předávali

a já jsem měla ten den tu čest, že mi svěřili

jejich ruční čištění.

Bylo to emotivní a inspirativní

a dříve jsem slýchávala o myšlení mimo vyjeté koleje,

ale až v okamžiku, když jsem se já dostala mimo své koleje,

se něco stalo.

Jak jsem se probírala fotkami, našla jsem

některé starší než sto let,

některé ještě stále v obálce z laboratoře.

Nemohla jsem si pomoct, jako retušérka jsem přemýšlela,

jak bych mohla spravit tu roztrženou část a opravit škrábanec

a znala jsem stovky lidí, kteří by dovedli udělat to samé.

Takže toho večera jsem se připojila na Facebook

a požádala několik z nich a do rána

to vyvolalo tak obrovskou a pozitivní reakci,

že jsem věděla, že to musíme zkusit.

Tak jsme začali retušovat fotky.

Tato byla úplně první.

Ne až tak strašně poškozená, ale místo, kde voda způsobila

změnu barvy na obličeji holčičky,

muselo být opraveno s obrovskou přesností a precizností.

Jinak už nebude ta holčička vypadat

jako ona holčička a to je nepochybně stejně nešťastné,

jako mít tu fotku poškozenou.

(Potlesk)

Během doby dorazilo více fotek, naštěstí,

bylo zapotřebí více retušérů

a tak jsem se znovu ocitla na Facebooku a Linkedln

a během pěti dní 80 lidí z 12 různých zemí

chtělo pomoct.

Během dvou týdnů jsem měla 150 lidí,

kteří se chtěli zapojit.

V Japonsku jsme do července rozšířili svoji činnost

do sousedního města Rikuzentakata

a dále na sever do města Yamada.

Jednou týdně jsme připravili naše skenovací zařízení

v dočasných fotoknihovnách, které byly vytvořeny

a kde lidé získávali své fotky zpět.

Některé starší dámy nikdy dříve skener neviděly,

ale když našly svoji fotku, v rámci 10 minut

nám ji mohly dát, my jsme ji oskenovali,

nahráli na cloud server a fotka byla stažena

gaijinem, cizincem,

kdesi na druhé straně Země

a začala být spravována.

Nicméně čas, který to zabralo, než jsme ji dostali zpátky,

je zcela jinou kapitolou

a závisel samozřejmě na rozsahu poničení.

Mohlo to zabrat hodinu. Mohlo to zabrat týdny.

Mohlo to zabrat měsíce.

Kimono na téhle fotce muselo být více méně nakresleno ručně

anebo poskládáno dohromady vybíráním zbývajících barevných částí

a detailů, které voda neponičila.

Bylo to časově velmi náročné.

Všechny tyto fotky byly poničeny vodou,

zaplaveny slanou vodou, pokryté bakteriemi,

byly v odpadních vodách, někdy dokonce v ropě, což všechno

je bude časem dále poškozovat,

takže obrovskou částí projektu bylo je ručně čistit.

Nemohli jsme fotku retušovat, dokud nebyla očištěná,

suchá a nepřihlásil se k ní její majitel.

Měli jsme s naším ručním čištěním štěstí.

Vedla nás úžasná místní žena.

Je velmi snadné tyto poškozené fotky poničit ještě více.

Jak řekla vedoucí mého týmu, Wynne,

je to jako někoho tetovat.

Nemáte možnost to zkazit.

Paní, která nám přinesla tyto fotky, měla štěstí,

alespoň pokud jde o ně.

Začala je ručně čistit sama a přestala,

když si uvědomila, že je poškozuje ještě více.

Také měla kopie.

Oblasti, jako ty, kde byl její manžel a její obličej, které by jinak

bylo naprosto nemožné spravit,

jsme mohli spojit dohromady v jedné dobré fotce

a celou ji nově zpracovat.

Když si od nás fotky vyzvedla,

podělila se s námi o kousek svého příběhu.

Její fotky nalezli kolegové jejího manžela

na místní požární stanici v troskách,

daleko od místa, kde dříve stával její dům,

a poznali ho.

V den tsunami měl za úkol

zkontrolovat, že je bariéra proti tsunami zavřená.

Musel jít vstříc vodě, když začaly znít sirény.

Její dva malí chlapci, vlastně už ne tak malí, ale její dva chlapci

byli oba ve škole, v různých školách.

Jeden z nich uvízl ve vodě.

Trvalo jí týden, než je všechny zase nalezla

a zjistila, že všichni přežili.

Ten den, kdy jsem jí dávala fotky, byl také dnem,

kdy měl její mladší syn 14. narozeniny.

Pro ni, navzdory tomu všemu, byly tyto

fotky perfektním dárkem pro něj,

něčím, na co se může podívat znovu, něčím, co si pamatoval z dřívějška,

co nebylo poznamenáno událostmi od toho březnového dne,

kdy se úplně všechno v jeho životě změnilo

nebo bylo zničeno.

Po šesti měsících v Japonsku

prošlo All Hands 1100 dobrovolníků

a stovky z nich nám pomohly ručně vyčistit

více než 135 000 fotek,

většina z nich -- (Potlesk) --

většina z nich skutečně znovu nalezla svůj domov,

což je důležité.

Více než 500 dobrovolníků z celého světa

nám pomohlo dát 90 rodinám stovky fotek zpět,

zcela obnovených a spravených.

Během té doby jsme za výbavu a materiály

neutratili více než asi tisíc dolarů,

z čehož většina byla na inkoust do tiskárny.

Neustále děláme fotky.

A fotka je připomínkou někoho nebo něčeho,

místa, vztahu, milovaného člověka.

Jsou prostředkem k udržování paměti a naší minulosti,

jsou poslední věcí, kterou byste vzali,

a první, kterou byste šli hledat zpátky.

O tom byl celý tento projekt,

o obnovování těch malých kousků lidskosti,

o navrácení toho spojení zpět.

Pokud můžeme takovou fotku vrátit v takovéto podobě,

dělá to obrovskou změnu

v životě člověka, který ji získá.

Tento projekt udělal obrovskou změnu v životech retušérů.

Některým z nich to poskytlo spojení

s něčím větším, dali něco nazpět

za použití svého talentu na něco

jiného než hubené modelky s dokonalou pletí.

Ráda bych na závěr přečetla email,

který jsem dostala od jedné z nich, Cindy,

v den, kdy jsem se konečně vrátila po šesti měsících zpět z Japonska.

"Jak jsem pracovala, nemohla jsem nemyslet na jednotlivé lidi

a příběhy zachycené na fotkách.

Zvláště jedna, fotka zobrazující ženy nejrůznějšího věku

od babičky až po malou holčičku seskupených kolem miminka,

ve mně vyvolala emoce, protože podobná fotka mojí rodiny,

mé babičky, matky, mě

a novorozené dcery, je pověšená na naší zdi.

Po celém světě, napříč časem,

jsou naše základní potřeby jsou docela stejné, že?"

Děkuji vám. (Potlesk)

(Potlesk)