Picasso, Vodní nádrž Horta de Ebro, 1909

Pablo Picasso, Vodní nádrž Horta de Ebro, olej na plátně, léto1909, 24-1/8 x 20-1/8" (MoMA)

Nacházíme se ve čtvrtém patře
Muzea moderního umění,

díváme se na malbu Pabla Picassa
z roku 1909, z léta roku 1909

nazvanou Horta de Ebro. Je to jeden z Picassových
zlomových raných kubistických obrazů.

Již teď vypadá velmi kubisticky.

Myslím tím, že už teď vypadá
jako radikální odklon od Cézanna,

ale tohle je dva roky po Avignonských slečnách,

takže už vykročil tím směrem. Ano.

Toto je jedna z maleb, které až
ztělesňuje název hnutí. Kubismus,

protože to opravdu vypadá jako malé kostky.
Jsou tu historické posloupnosti,

po té, co namaloval Avignonské slečny,
tak Braque začíná opravdu zkoumat

dílo Cézanna. Picassova odezva
následovala Braqua.

A ocitá se na jihu Španělska

ve velmi vyprahlém prostředí
a opravdu může nasát tu atmosféru.

Díváme se na jezírko v kopci, je tam trocha vody,

nasbíraná dole, na dně, ano a vlastně
tam dokonce můžeme vidět odraz na hladině.

Samozřejmě, co většina lidí na tomto
obraze shledává zajímavé, je jeho

snaha táhnout a tlačit perspektivu.

Takže se někdy díváme na vršek věcí, na strany

věcí, ze spodu a shora, jakobychom

pohybovali a posouvali náš pohled do strany. Ano, takže

objekty se stanou plastickými, poddajnými,

jsou tvarovány našim pohybem
skrz prostor a skrz čas. Ale jsou

také všechny spojeny mezi sebou. To, že Picasso

a Cézanne před ním také začali proplétat

tyto různé roviny podle barvy, takže něco

co je hnědé se mění v něco jiného,
co je hnědé, jako je tam

jiný tvar, kterým je vršek domu,
který se pohne na stranu

toho domu. Takže je tam opravdu jakási ztráta

oddělení různých forem v prostoru.
Stávají se

syntetickou jednotou a on vlastně usiluje o
něco jiného, což, já myslím, tomu dále odolává.

Když se podíváte na stíny a odrazy, téměř
se stávají objekty a prostorem

samy o sobě, spíše než pouze jakýsi druh
optického jevu. Co tím myslíš?

Když se podíváš, například, na některé
z dveřních otvorů uprostřed plátna,

můžeš vidět, že jsou tam stíny, odrazy které
vrhají a že je to v některých směrech téměř tak

pevné, jako ty samotné objekty, které mají za cíl vytvářet

tyto optické jevy, mám pravdu?
Takže je to téměř vyrovnávání

objektu a vizuálna. A povrchu? Více než povrchu,

objekut a pocitu vizuálního jevu,

něco, co je čistým pohledem
a nehmatatelné, se stane

na plátně budovou. Možná je to způsob,
kterým začínáme vidět Avignonské slečny,

jsou to ty pevné mezery mezi
jednotlivými postavami.

Ano, přesně, tak. OK. Další věc, která mi přišla
tak srandovní, jako když jsi řekl, že toto je vesnice,

bylo, že jsem si představila sluneční světlo v krajině

a tady, podle mě, vůbec není tento dojem.
Ne, není, máš pravdu.

Je to srandovní, že tu bylo světlo. Myslím,
světlo je jasně ta záležitost, která tu buduje

formu, máš tu stín, máš tu světelné
plochy, že? Ale vlastně

tady není jasný směr světla.
A taky to má co dělat

se subjektivním zážitkem jedné strany, jak se jeden
pohybuje skrz. Ten způsob, jakým je vrháno světlo,

či jakým je vrhán stín a pak,
co je vlastně z přírody? Ano

a další věc, která na mě působí je ten způsob,
kterým jsi na příklad mluvil

o těch dveřích. Ten uprostřed
opravdu vypadá jako

vstup do někam. Ale vlevo od

něj je tam něco jiného, co vypadá j
ako dveře, co rovněž

vrhá stín, ale je to tah štětcem

a téměř to vypadá jako pozitivní forma v
popředí budovy.

A nyní je to rovněž stopa štětce.
Správně. Takže to je

neustálé narušení způsobu, kterým je forma

tvořena. Takže tu nejde pouze o umělecké vyjádření
formy, není to pouze pozorování formy, je to

vlastně také druh tohoto vtipně
vybočujícího procesu

vyjádření formy. Je to velmi uvědomělé,
velmi moderním

způsobem.
To určitě je.

(hudba)