WEBVTT

00:00:06.403 --> 00:00:08.115
Nacházíme se ve čtvrtém patře 
Muzea moderního umění,

00:00:08.115 --> 00:00:11.510
díváme se na malbu Pabla Picassa 
z roku 1909, z léta roku 1909

00:00:11.510 --> 00:00:18.205
nazvanou Horta de Ebro. Je to jeden z Picassových
zlomových raných kubistických obrazů.

00:00:18.205 --> 00:00:21.337
Již teď vypadá velmi kubisticky.

00:00:21.337 --> 00:00:25.774
Myslím tím, že už teď vypadá
jako radikální odklon od Cézanna,

00:00:25.774 --> 00:00:28.512
ale tohle je dva roky po Avignonských slečnách,

00:00:28.512 --> 00:00:31.651
takže už vykročil tím směrem. Ano.

00:00:31.651 --> 00:00:36.078
Toto je jedna z maleb, které až 
ztělesňuje název hnutí. Kubismus,

00:00:36.078 --> 00:00:39.983
protože to opravdu vypadá jako malé kostky.
Jsou tu historické posloupnosti,

00:00:39.983 --> 00:00:44.245
po té, co namaloval Avignonské slečny, 
tak Braque začíná opravdu zkoumat

00:00:44.245 --> 00:00:48.415
dílo Cézanna. Picassova odezva 
následovala Braqua.

00:00:48.415 --> 00:00:52.246
A ocitá se na jihu Španělska

00:00:52.246 --> 00:00:56.012
ve velmi vyprahlém prostředí
a opravdu může nasát tu atmosféru.

00:00:56.012 --> 00:01:00.153
Díváme se na jezírko v kopci, je tam trocha vody,

00:01:00.153 --> 00:01:04.261
nasbíraná dole, na dně, ano a vlastně 
tam dokonce můžeme vidět odraz na hladině.

00:01:04.261 --> 00:01:07.718
Samozřejmě, co většina lidí na tomto
obraze shledává zajímavé, je jeho

00:01:07.718 --> 00:01:12.219
snaha táhnout a tlačit perspektivu.

00:01:12.219 --> 00:01:16.656
Takže se někdy díváme na vršek věcí, na strany

00:01:16.656 --> 00:01:19.814
věcí, ze spodu a shora, jakobychom

00:01:19.814 --> 00:01:23.652
pohybovali a posouvali náš pohled do strany. Ano, takže

00:01:23.652 --> 00:01:28.188
objekty se stanou plastickými, poddajnými,

00:01:28.188 --> 00:01:31.823
jsou tvarovány našim pohybem
skrz prostor a skrz čas. Ale jsou

00:01:31.823 --> 00:01:35.653
také všechny spojeny mezi sebou. To, že Picasso

00:01:35.653 --> 00:01:40.116
a Cézanne před ním také začali proplétat

00:01:40.116 --> 00:01:43.815
tyto různé roviny podle barvy, takže něco

00:01:43.815 --> 00:01:47.402
co je hnědé se mění v něco jiného,
co je hnědé, jako je tam

00:01:47.402 --> 00:01:51.584
jiný tvar, kterým je vršek domu,
který se pohne na stranu

00:01:51.584 --> 00:01:55.649
toho domu. Takže je tam opravdu jakási ztráta

00:01:55.649 --> 00:01:59.316
oddělení různých forem v prostoru.
Stávají se

00:01:59.316 --> 00:02:03.452
syntetickou jednotou a on vlastně usiluje o
něco jiného, což, já myslím, tomu dále odolává.

00:02:03.452 --> 00:02:07.565
Když se podíváte na stíny a odrazy, téměř 
se stávají objekty a prostorem

00:02:07.565 --> 00:02:11.154
samy o sobě, spíše než pouze jakýsi druh 
optického jevu. Co tím myslíš?

00:02:11.154 --> 00:02:14.865
Když se podíváš, například, na některé
z dveřních otvorů uprostřed plátna,

00:02:14.865 --> 00:02:18.885
můžeš vidět, že jsou tam stíny, odrazy které 
vrhají a že je to v některých směrech téměř tak

00:02:18.885 --> 00:02:23.122
pevné, jako ty samotné objekty, které mají za cíl vytvářet

00:02:23.122 --> 00:02:26.525
tyto optické jevy, mám pravdu?
Takže je to téměř vyrovnávání

00:02:26.525 --> 00:02:31.088
objektu a vizuálna. A povrchu? Více než povrchu,

00:02:31.088 --> 00:02:34.824
objekut a pocitu vizuálního jevu,

00:02:34.824 --> 00:02:38.821
něco, co je čistým pohledem 
a nehmatatelné, se stane

00:02:38.821 --> 00:02:42.590
na plátně budovou. Možná je to způsob, 
kterým začínáme vidět Avignonské slečny,

00:02:42.590 --> 00:02:46.659
jsou to ty pevné mezery mezi 
jednotlivými postavami.

00:02:46.659 --> 00:02:51.195
Ano, přesně, tak. OK. Další věc, která mi přišla 
tak srandovní, jako když jsi řekl, že toto je vesnice,

00:02:51.195 --> 00:02:54.533
bylo, že jsem si představila sluneční světlo v krajině

00:02:54.533 --> 00:02:58.751
a tady, podle mě, vůbec není tento dojem.
Ne, není, máš pravdu.

00:02:58.751 --> 00:03:02.493
Je to srandovní, že tu bylo světlo. Myslím, 
světlo je jasně ta záležitost, která tu buduje

00:03:02.493 --> 00:03:06.264
formu, máš tu stín, máš tu světelné 
plochy, že? Ale vlastně

00:03:06.264 --> 00:03:10.077
tady není jasný směr světla.
A taky to má co dělat

00:03:10.077 --> 00:03:14.243
se subjektivním zážitkem jedné strany, jak se jeden
pohybuje skrz. Ten způsob, jakým je vrháno světlo,

00:03:14.243 --> 00:03:17.908
či jakým je vrhán stín a pak, 
co je vlastně z přírody? Ano

00:03:17.908 --> 00:03:22.075
a další věc, která na mě působí je ten způsob,
kterým jsi na příklad mluvil

00:03:22.075 --> 00:03:26.500
o těch dveřích. Ten uprostřed 
opravdu vypadá jako

00:03:26.500 --> 00:03:29.962
vstup do někam. Ale vlevo od

00:03:29.962 --> 00:03:33.595
něj je tam něco jiného, co vypadá j
ako dveře, co rovněž

00:03:33.595 --> 00:03:37.798
vrhá stín, ale je to tah štětcem

00:03:37.798 --> 00:03:41.666
a téměř to vypadá jako pozitivní forma v 
popředí budovy.

00:03:41.666 --> 00:03:45.503
A nyní je to rovněž stopa štětce.
Správně. Takže to je

00:03:45.503 --> 00:03:49.867
neustálé narušení způsobu, kterým je forma

00:03:49.867 --> 00:03:53.534
tvořena. Takže tu nejde pouze o umělecké vyjádření 
formy, není to pouze pozorování formy, je to

00:03:53.534 --> 00:03:57.210
vlastně také druh tohoto vtipně
vybočujícího procesu

00:03:57.210 --> 00:04:02.035
vyjádření formy. Je to velmi uvědomělé, 
velmi moderním

00:04:02.035 --> 00:04:03.553
způsobem.
To určitě je.


00:04:03.553 --> 00:04:08.263
(hudba)