-
- Paní doktorko, chtěla jste mě vidět?
- Sestro, byla jste už u paní Voglerové?
-
- Ne, ještě ne.
- Tak tam zajdeme spolu...
-
..a já vám vysvětlím,
proč se o ní máte starat.
-
Paní Voglerová je herečka,
jak víte, a hrála Elektru,
-
uprostřed hry se najednou odmlčela
a jakoby udiveně se rozhlédla kolem sebe.
-
Zůstala chvíli zticha.
-
Po představení se omluvila tak,
že řekla, že jí přemohl smích.
-
Další den volali z divadla a ptali se,
jestli nezapomněla, že má zkoušku.
-
Když k ní vešla hospodyně,
byla stále ještě v posteli.
-
Byla vzhůru, ale neodpovídala
na otázky a nehýbala se.
-
Tento stav u ní trvá již tři měsíce.
Prodělala všechna myslitelná vyšetření.
-
Výsledek je jednoznačný. Je naprosto
zdravá, jak duševně tak tělesně.
-
Není to ani nějaký druh
histerické reakce.
-
Nechcete se na něco zeptat,
sestro Almo?
-
Ne? Tak tedy můžete jít
k paní Voglerové.
-
Dobrý den, paní Voglerová.
Já jsem sestra Alma.
-
Budu se o vás nějakou dobu starat.
-
Možná bych vám měla říct něco o sobě.
Je mi 25, jsem zasnoubená...
-
Před svěma lety jsem skončila
zdravotní školu.
-
Moji rodiče mají farmu. Má matka
byla také zdravotní sestra, než se vdala.
-
Přinesu vám večeři.
-
Jsou pečená játra a ovocný salát.
Vypadá to moc chutně.
-
Nechcete to za zády trošku zvednout?
Je to takhle dobré?
-
Sestro Almo.
Jaký je váš první dojem?
-
Nevím co říct, paní doktorko.
-
Nejdřív se zdá, že má jemnou, skoro dětskou
tvář. Ale pak se jí podíváte do očí...
-
Připadá mi, že má hrozně přísný pohled.
-
- Nevím, snad bych měla...
- Řekněte, co má te na mysli.
-
- Napadlo mě, že bych ten úkol měla odmítnout.
- Něco vás vyděsilo?
-
Ne, ale spíš by měla mít ošetřovatleku,
která je starší a má víc zkušeností.
-
- Životních zkušeností. Já si s ní možná neporadím.
- Jak neporadíte?
-
Duševně.
-
Pokud je mlčení a nehybnost paní Voglerové
výsledkem jejího rozhodnutí...
-
- ...a to musí být, protože je považována za zdravou.
- Tak?
-
Je to rozhodnutí, které svědčí o její velké
duševní síle. Možná na to nestačím.
-
Možná jste se chtěla dívat, jak se stmívá.
Můžu to zatáhnout později.
-
Mám pustit rádio?
Myslím, že dávají nějakou hru.
-
Odpusť mi, lásko, přece mi musíš odpustit.
-
Netoužím po ničem jiném
než po tvém odpuštění.
-
Čemu se smějete, paní Voglerová?
Je ta herečka směšná?
-
Co ty víš o milosrdenství?
Co ty o tom víš?
-
Co ty víš o milosrdenství?
-
Víte, paní Voglerová,
já takovéhle věci nechápu.
-
Zajímám se sice o film a divadlo,
ale málokdy se někam dostanu.
-
Strašně obdivuji umělce.
-
Myslím si,
že umění je v životě strašně důležité.
-
Zvlášť pro lidi, kteří mají nějaké problémy.
-
Neměla bych s vámi asi mluvit
o takových věcech. Pouštím se na tenký led.
-
Zkusím, jestli tam není nějaká hudba.
-
Je tohle dobré?
-
Dobrou noc, paní Voglerová.
Hezky se vyspěte.
-
Sakra!
-
Je to divné.
Člověk může udělat cokoli.
-
Pustit se do čehokoli.
-
Vezmu si Karla-Henryka, budeme mít
pár dětí a já je budu vychovávat.
-
To všechno už je rozhodnuté.
Je to uvnitř mne.
-
Nepotřebuju o tom, co bude,
vůbec nijak přemýšlet.
-
To mi poskytuje obrovský pocit bezpečí.
-
A mám práci, která se mi líbí,
a při které jsem šťastná.
-
To je taky fajn. Ale zase jinak.
-
Ale je to dobré...dobré.
-
Je to dobré.
-
Copak asi vlastně je paní Voglerové?
-
Elisabet Voglerová...
-
Elisabet.
-
Paní Voglerová, chcete,
abych vám ten dopis otevřela?
-
Mám ho přečíst?
-
Mám ho přečíst nahlas?
-
''Drahá Elisabet! Nesmím Tě teď
vidět, tak Ti píši.''
-
''Pokud nechceš můj dopis číst, nemusíš.''
-
''Musím se pokoušet navázat
s Tebou takhle kontakt'' -
-
- ''protože mě neustále trápí
strach a otázka:''
-
''Ublížil jsem Ti nějak?
Dotkl jsem se Tě nevědomky?''
-
''Došlo mezi námi k nějakému
hroznému nedorozumnění?''
-
Mám opravdu číst dál?
-
''Pokud vím, byli jsme v poslední době
šťastni. Ještě nikdy jsme ... ''
-
''...si nebyli tak blízcí.''
-
''Vzpomínáš, jak si řekla: Teprve
teď začínám chápat, co znamená manželství?''
-
''Naučila jsi mě...''
Tady to nemůžu přečíst.
-
''Naučila jsi mě, že... '' Už to mám...
-
''Naučila jsi mě, že se na sebe musíme
dívat jako na dvě bázlivé děti'' -
-
- ''naplněné dobrou vůlí
a nejlepšími předsevztími''
-
''Ale ovl...''
-
Už to mám. ''Ale ovládané silami,
které jen částečně kontrolujeme.'
-
''Vzpomínáš, že jsi tohle všechno řekla?''
-
''Šli jsme lesem a ty jsi se zastavila
a chytla mě za pásek kabátu...''
-
V tom dopise byla ještě fotografie.
-
Je to fotografie vašeho syna.
Nevím, jestli...
-
Nechcete jí, paní Voglerová?
-
Vypadá strašně roztomile.
-
Přemýšlela jsem, Elisabet. Nemyslím,
že bys měla zůstávat v nemocnici.
-
Myslím, že ti to tu nesvědčí.
Poněvadž nechceš jít domů -
-
- navrhuju, aby ses se sestrou Almou
odstěhovala na mou chatu u moře.
-
Myslíš si, že to nechápu?
Beznadějný sen o tom, že jsi.
-
Ne, že se zdáš, ale že jsi.
-
V každém okamžiku vědomá. Bdělá.
-
A zárověň propast mezi tím,
čím jsi pro ostatní a čím jsi pro sebe.
-
Pocit závrati a nepřestávající touha
po odhalení.
-
Být konečně prohlédnuta,
zredukována, možná i zničena.
-
Každý tón hlasu lež, každé gesto faleš,
každý úsměv grimasa.
-
Spáchat sebevraždu? Ach, to ne.
-
To je ušklivé. To ty neděláš.
-
Ale můžeš znehybnět, můžeš zmlknout.
Potom aspoň nemusíš lhát.
-
Můžeš se uzavřít vevnitř, do sebe.
-
Pak nebudeš muset hrát žádnou roli,
vyjadřovat žádné tváře, dělat falešná gesta.
-
Myslíš si...
-
Ale vidíš, že skutečnost dělá problémy.
Tvůj úkryt není dostatečně utěsněný.
-
Všude do ní prosakují projevy života.
-
Jsi nucena reagovat.
-
Nikdo se tě neptá, jestli to je reálné
nebo ne, jestli říkáš pravdu, nebo lžeš.
-
Ta otázka platí jenom na divadle.
Ostatně ani tam moc ne.
-
Chápu tě, Elisabet. Chápu, že mlčíš,
že zůstáváš nehybná.
-
Že jsi své netečnosti dala
fantastický systém.
-
Chápu tě a obdivuju.
-
Myslím, že bys měla pokračovat
v téhle roli, dokud se neobehraje.
-
Dokud nepřestane být zajímavá.
Potom ji můžeš opustit.
-
Tak jako opouštíš svoje ostatní role.
-
Paní Voglerová a Alma se přestěhovali
do domu doktorky koncem léta.
-
Pobyt u moře herečce velmi prospívá.
-
Apatie, která ji ochromovala během pobytu
v nemocnici, ustupuje -
-
- díky dlouhým procházkám, vyjížďkám na ryby,
vaření, psaní dopisů a jiným rozptýlením.
-
Sestře Almě se venkovská odloučenost líbí
a o svou pacientku se svědomitě stará.
-
Ty nevíš, že srovnávat ruce nosí smůlu?
-
Elisabet? Můžu ti přečít něco z mé knihy?
-
Nebo tě ruším? Píšou tady:
-
''Ze vší té bázně, kterou nosíme v sobě,
z našich nenaplněných snů'' -
-
- ''z nepochopitelné krutosti,
z naší úzkosti ze smrti'' -
-
- ''z bolestného poznání
našeho pozemského bytí'' -
-
- ''pomalu vykrystalizovala naše
naděje na spásu mimo tento svět.''
-
''Volání naší víry a našich pochyb
do temnot a ticha '' -
-
- ''je jeden z nehrůznějších důkazů
naší opuštěnosti'' -
-
- ''a našho vyděšeného
nevysloveného vědomí.''
-
Myslíš, že to tak opravdu je?
-
Já tomu nevěřím.
-
Udělat změnu...
Nejhoší je na mě to, že jsem tak líná.
-
A kvůli tomu mám špatné svědomí. Karl-Henrik
mi vždycky nadává, že nemám žádnou ctižádost
-
Říká, že žiju jako náměsíčná.
Ale to je podle mně nespravedlivé.
-
U zkoušek jem byla nejlepší v mé skupině.
Ale on asi myslí něco jiného.
-
Víš...
-
Promiň. Víš, na co někdy myslím?
-
V nemocnici, kde jsem se učila,
je starobinec pro zdravotní sestry.
-
Pro takové ty, co byly sestry celý život
a vždycky nosily stejnokroj.
-
Bydlí tam v malých pokojíčcích. Představ si
- věnovat něčemu celý svůj život.
-
Myslím věřit v něco. Vykonat něco.
-
Věřit, že náš život má smysl.
To se mi líbí.
-
Držet se jedé věci, ať se děje,
co se děje. Tak by to myslím mělo být.
-
Znamenat něco pro druhé lidi.
Ty si to nemyslíš?
-
Já vím, že to zní dětinsky,
ale já tomuhle věřím.
-
Tam ale prší!
-
Ano, byl ženatý.
Měli jsme pět let poměr.
-
Potom ho to přestalo bavit, samozřejmě.
-
Já jsem do něj byla hodně zamilovaná,
to teda ano. A byl to můj první.
-
Pamatuji si na to všechno
jako na utrpení.
-
Dlouhé trápení a pak krátké
okamžiky, kdy...
-
Vzmpomněla jsem si na to teď, když
jsi mě naučila kouřit. On hrozně kouřil.
-
Když o tom přemýšlím takhle s odstupem,
je to opravdu banální. Takový románek.
-
V jistém smyslu to nikdy nebylo
opravdu skutečné.
-
Nevím, jak to popsat. Alespoň já jsem
pro něj nebyla nikdy opravdu skutečná.
-
Moje utrpení bylo skutečné, to vím jistě.
-
Nějakým odporným způsobem
jako by to patřilo k věci.
-
Jako by to tak být mělo.
-
Dokonce i to, co jsme si říkali...
-
Spousta lidí říká, že jsem dobrý
posluchač. To je legrační, viď?
-
Nikdo se nikdy neobtěžoval mě posouchat.
Tak jako ty teď mě. Ty přece posloucháš.
-
Myslím, že jsi první člověk,
co mě kdy poslouchal.
-
Určitě tě to nemůže moc zajímat.
Mohla by sis místo toho číst.
-
Bože, já toho ale napovídám.
Snad tě tím neštvu.
-
Povídat si je tak krásné. Teď mi
všechnno připadá milé a krásné.
-
Cítím se tak, jako jsem se v životě
ještě nikdy necítila.
-
Vždycky jsem chtěla mít sestru.
Ale mám jenom spoustu bratrů. Sedm.
-
Legrační, viď? Pak jsem se narodila já.
Byla jsem celý život obklopená kluky.
-
Mám kluky ráda. Ale ty to určitě znáš,
když jsi toho tolik zažila a jsi herečka.
-
Mám Karla-Henrika moc ráda. Vždyť víš,
člověk možná miluje jenom jednou.
-
Jsem mu věrná. Při mém povolání jinak
není o příležitosti nouze.
-
S Karlem-Henrikem jsme si
pronajali chatu u moře.
-
Byl červen, byli jsme úplně sami.
-
Jednou Karl-Henrik odjel do města,
a já jsem šla sama na pláž.
-
Bylo obavdu krásně a teplo.
-
Byla tam ještě jedna dívka.
Bydlela na jednom blízkém ostrově -
-
- ale přijela na naši pláž, protože je otočená
k jihu, a dá se tam chovat nenuceněji.
-
Tak jsme ležely jedna vedle druhé
úplně nahé a opalovaly se.
-
Na chvilku jsem usnuly, probudily se,
a pak se namazaly olejem.
-
Měly jsme obě na hlavě takové klobouky,
víš, takové ty levné, lýkové.
-
Já jsem na tom svém měla modou stuhu.
-
Ležela jsem a dívala se
zpod toho klobouku -
-
- a pak jsem vykoukla na krajinu
a moře a slunce.
-
Bylo to tak příjemné.
-
V tom jsem uviděla na skalách dvě
postavy poskakující vysoko nad námi.
-
Tu a tam se schovaly a vykukovaly.
-
''Dívají se na nás dva kluci'',
řekla jsem jí. Jmenovala se Katarina.
-
''Tak jen ať se dívají'', řekla,
a obrátila se na záda.
-
Byl to takový zvláštní pocit.
-
Chtěla jsem vyskočit a obléct si koupací
plášť, ale jenom jsem klidně ležela...
-
...na břiše, s vystrčeným zadkem,
vůbec jsem se nestyděla, jako by nic.
-
Celou dobu jsem vedle sebe měla Katarinu,
s jejími malými prsy a tlustými stehny.
-
Prostě tam jen tak ležela
a jenom se pro sebe tiše hihňala.
-
Pak jsem viděla, že ti kluci jsou blíž.
Stáli a dívali se na nás.
-
Viděla jsem, že jsou hrozně mladí.
-
Potom jeden z nich, ten odvážnější -
-
- přišel až k nám
a sedl si vedle Katariny na bobek.
-
Dělal, že se zaobírá svou bosou nohou,
a šťoural se mezi prsty.
-
Cítila jsem se hodně zvláště.
-
Pak jsem slyšela, jak Katarina říká:
-
''Pojď sem na chvilku''
-
A potom ho vzala za ruku a pomohla
mu sundat si džíny a košili.
-
Najednou byl na ní a ona mu
pomáhala a svírala mu zadek.
-
Ten druhý seděl na kopci a civěl.
-
Slyšla jsem Katarinu, jak mu šeptá
do ucha a směje se.
-
Měla jsem jeho tvář hned vedle své.
-
Měl ji brunátnou a napuchlou.
-
Najednou jsem se obrátila a řekla,
''Nechceš jít taky ke mně?''
-
Katarina řekla ''Tak jdi k ní''.
Vyjel z ní a ...
-
...vrhl se na mě, až moc drsně.
Chytl mě za jedno prso.
-
Dost to bolelo...
-
Byla jsem tak nějak připravená a
dostala jsem to hned. Rozumíš?
-
Zrovna jsem chtěla říct, ''Buď opatrný,
abys mi neudělal dítě'' -
-
- když to dostal i on. Cítila jsem ...
-
Cítila jsem, tak jako nikdy předtím,
jak do mě stříká semeno.
-
Chytnul mě za ramena a zvrátil se dozadu.
Bylo to, jako by to nikdy nemělo skončit.
-
Katarina ležela na boku, dívala se
a držela ho zezadu.
-
Když byl hotový, objala ho
obsloužila se jeho rukou.
-
A když se udělala,
pronikavě vykřikla.
-
Pak jsme se všichni tři začali smát.
-
Zavolali jsme toho druhého kluka
na kopci. Jmenoval se Peter.
-
Vypadal hrozně zmateně,
a i na slunci se třásl zimou.
-
Katarina mu rozepnula kalhoty
a začala si s ním hrát.
-
Když se udělal
vzala mu ho do pusy.
-
Začal jí líbat na záda.
-
Otočila se, vzala mu hlavu do rukou
a dala mu svůj prs.
-
Ten druhý kluk se tak vzrušil,
že jsem začali znovu.
-
Bylo to stejně tak krásné
jako předtím.
-
Pak jsme se vykoupali a rozešli. Když
jsem se vrátila, byl Karl-Henrik už zpátky.
-
Snědli jsme večeři a vypili víno,
které koupil.
-
Potom jsme spolu spali.
-
Nebylo to už nikdy tak dobré,
ani předtím, ani potom. Rozumíš?
-
Pak jsem pochopitelně otěhotněla.
-
Karl-Henrik, který studuje medicínu, mě
vzal k příteli, který mi udělal potrat.
-
Byli jsme oba dva docela spokojení.
Nechtěli jsme žádné děti.
-
Aspoň ne tehdy.
-
Nedává to smysl.
Nic spolu nesouvisí.
-
A pak dostaneš špatné svědomí,
kvůli prkotinám. Rozumíš mi?
-
Co se stane se všemi našimi předsevzetími?
Copak na nich vůbec nezáleží?
-
Můžeš být jedním a tím samým člověkem
najedou?
-
Chci říct, byla jsem dvěma lidmi...?
Bože, chovám se směšně...?
-
Každopádně nemám důvod bulet.
-
Počkej, musím si utřít nos.
-
Začíná už svítat...
a pořád ještě prší.
-
Představ si, pusa se mi nezastaví.
Já jsem povídala a tys mě poslouchala.
-
To tě musí nudit. Jak by tě mohl
zajímat můj život?
-
Měla bych být jako ty.
-
Víš co jsem si pomyslela potom, co
jsem viděla tvůj film?
-
Když jsem přišla domů, uviděla jsem se v
zrcadle a pomyslela si: jsme si podobné.
-
Nechápej mě špatně, ty jsi mnohem hezčí,
ale určitým způsobem jsme si podobné.
-
Myslím, že bych se mohla změnit
v tebe. Kdybych se opravdu snažila.
-
Myslím uvnitř.
-
Ty by ses taky mohla proměnit ve mě.
-
I když tvoje duše by byla příliš velká.
Všude by vyčuhovala!
-
Měla by sis jít lehnout. Jinak
usneš tady u stolu.
-
Ne, musím si jít lehnout.
Jinak usnu tady u stolu.
-
A to by bylo trošku nepohodlné.
-
Dobrou noc.
-
Poslyš, Elisabet...
-
Mluvila jsi včera na mě?
-
Byla jsi včera večer u mě v pokoji?
-
Nemám vzít taky tvojí poštu?
-
Můžu ochutnat?
-
Ahoj.
-
Drahoušku, takhle bych chtěla žít
pořád. To ticho, život v odloučení -
-
- pocit, že se má poničená duše
konečně začíná narovnávat.
-
Alma mi poskytuje značné rozptýlení.
-
Mimochodem, myslím, že se jí tu líbí
a má mě docela ráda, dokonce -
-
- je do mě nevědomým a okouzloujícím
způsobem trochu i zamilovaná.
-
Je velmi zábavné ji studovat.
Někdy naříká nad starými hříchy -
-
- jakási příležitostná orgie s naprosto
cizím klukem a následující potrat.
-
Stěžuje si, že její představy o životě
nejsou v souladu s jejími činy.
-
Vidím, že čteš nejakou divadelní hru.
To je dobré znamení. Řeknu to doktorce.
-
Nemyslíš, že bychom měli brzy odjet?
Začíná se mi stýskat po městě.
-
Tobě ne?
-
Nemohla bys pro mě něco udělat?
-
Vím, že je to oběť, ale právě
teď bych potřebovala tvou pomoc.
-
Není to nic hrozného.
Jenom bych chtěla, abys mluvila.
-
Nemusíš říkat nic výjimečného.
Cokoliv, co máme zrovna k večeři -
-
- nebo jestli si myslíš, že voda
po bouři je teplá. Nebo studená tak, -
-
- že se v ní nedá koupat. Nebohly bychom
si pár minut povídat? Nebo jen minutu?
-
Můžeš číst ze své knihy.
Jen prostě řekni pár slov.
-
Pokusím se nerozčilovat.
Ty mlčíš a to je tvoje věc.
-
Ale já teď potřebuju,
abys na mě mluvila.
-
Drahoušku,
nemohla bys říct aspoň jedno slovo?
-
Věděla jsem, že odmítneš.
Nemůžeš vědět, jak se cítím.
-
Vždycky jsem si myslela, že velcí umělci
vnímají druhé s velkou účastí.
-
Že tvoří ze soucitu a z potřeby pomáhat.
-
To bylo ode mne hloupé.
-
Ty jsi mě použila. Teď když mě nepotřebuješ,
tak mě prostě zahodíš.
-
Já vím, slyším moc dobře,
jak to zní falešně.
-
Použila jsi mě a teď mě vyhodíš.
Doslova!
-
A pak tyhle brýle!
-
Opravdu jsi mi ublížila. Smála
ses mi za zády.
-
Přečetla jsem si tvůj dopis doktorce.
-
Představ si, nebyl zalepený!
A já jsem si ho celý přečetla!
-
Přiměla jsi mě, abych povídala. Abych ti
řekla věci, které jsem nikdy nikomu neřekla.
-
A ty je šíříš dál.
Pěkné studium, viď?
-
Teď budeš mluvit! Jestli k tomu máš
co říct ...
-
Nech toho!
-
Teď jsi se opravdu bála, viď?
-
Na chvilku jsi se byla
opravdově vystrašená, není to tak?
-
Nefalšovaná hrůza ze smrti, viď?
Alma se zbláznila, to sis myslela.
-
Co ty jsi vlastně za člověka?
-
Nebo sis jen myslela tohle:
Tuhle tvář si budu pamatovat.
-
Ten její tón, ten výraz. No počkej,
na mě jen tak nezapomeneš!
-
No jo, ty se směješ!
-
Pro mě to tak jednoduché není.
Ani tak zábavné.
-
Ty se ale můžeš vždycky smát.
-
Musí to být takhle?
-
Je skutečně důležité nelhat,
mluvit pravdu -
-
- používat pravdivý tón?
-
Dá se vůbec žít tak, že by
se nemluvilo o všem možném?
-
Lhát a překrucovat věci, vytáčet se.
-
Není lepší dovolit si být líná
a hloupá, prolhaná?
-
Možná, že se staneš lepší, když
se necháš být takovou, jaká jsi.
-
Ne, nerozumíš mi.
Nechápeš, co říkám.
-
Jsi nepřístupná.
-
Říkali mi, že jsi duševně zdravá,
ale tvoje nemoc je z těch nejhorších.
-
Chováš se jako zdravá. Děláš to tak
dobře, že ti to všichni věří.
-
Všichni kromě mě,
já totiž vím, jak jsi prohnilá.
-
Já ale vyvádím!
-
Elisabet! Elisabet, odpusť mi.
-
Chovala jsem se jako idiot,
nechápu, co mě to popadlo.
-
Jsem tu přece, abych ti pomáhala.
To bylo tím hrozným dopisem.
-
Byla jsem tak zklamaná. A tys
mě prosila, abych ti o sobě povídala.
-
Bylo to tak hezké, vypadalas chápavě,
a já jsem toho tolik vypila...
-
Bylo hezké o tom všem vyprávět.
-
Taky mi lichotilo, že taková velká
herečka se o mě zajímá a poslouchá mě.
-
Nějak jsem si myslela,
že bys to mohla nějak využít.
-
Ale není to hrozné?
Vyložený exibicionismus.
-
Elisabet,
chci, abys mi odpustila.
-
Mám tě moc ráda,
hrozně moc pro mě znamenáš.
-
Tolik jsem se toho od tebe naučila,
nechci, aby z nás byli nepřátelé.
-
Ty mi nechceš odpustit.
Jsi na to moc povýšená!
-
Nesnížíš se ke mně,
protože to nemáš za potřebí!
-
Já ne, já ne ...!
-
Nemluvíme..., neposloucháme...,
nechápeme...,
-
- Elisabet?
- Jaké prostředky bychom měli použít...
-
Když spíš, tvoje tvář je ochablá.
-
Tvoje ústa jsou napuchlá a ošklivá.
-
Máš na čele ošklivou vrásku.
-
Jsi cítit spánkem a slzami.
-
Na krku ti vidím pulzovat tepnu.
-
Máš tam malou jizvu,
kterou si obvykle zakrýváš líčidlem.
-
Elisabet!
-
On už zase volá.
-
Zjistím, co od nás chce.
-
Tady v té naší vzdálené samotě.
-
Elisabet?
-
Elisabet?
Promiň jestli jsem tě vylekal.
-
- Já nejsem Elisabet.
- Já nemám žádné nároky.
-
Nechtěl jsem tě rušit.
Myslíš, že tě nechápu?
-
Doktorka mi hodně věcí vysvětlila.
-
Netěžší je vysvětlit to chlapci.
Dělám, co mohu.
-
Je tu něco, co leží hlouběji,
co je těžké zahlédnout.
-
Milujeme někoho, přesněji,
říkáme, že někoho milujeme.
-
Je to pochopitelné.
Zřejmá, pochopitelná slova.
-
Pane Voglere, já nejsem vaše žena.
-
Také jsme sami milováni.
Vytváříme malé společenství.
-
Dává to pocit bezpečí.
Možnost to všechno vydržet, že ano?
-
Jak jen můžu vyslovit všechno to,
na co jsem myslel a nenudit tě?
-
Miluju tě,
stejně jako jsem tě milovala předtím.
-
Nebuď tak úzkostlivý, miláčku.
Máme jeden druhého.
-
Máme víru,
známe myšlenky toho druhého.
-
Máme jeden druhého rádi.
Je to tak, ne?
-
Nejdůležitější je snaha,
ne to, co dosáhneme. Není to tak?
-
Navzájem se považovat za děti.
Za utrápené, bezmocné, osamělé děti.
-
- Elisabet.
- Řekni chlapci, že se brzo vrátím.
-
Mamince nebylo dobře,
ale stýská se jí po jejím malém chlapci.
-
Nezapomeň mu koupit nějakou hračku.
Od maminky, nezapomeň.
-
Víš, já k tobě cítím tolik něhy.
-
To je těžké snést.
-
Nevím, co si s tou něhou počít.
-
Já z tvé něhy žiju.
-
Elisabet, jsi se mnou ráda?
Je to hezké?
-
- Jsi skvělý milenec. Vždyť víš.
- Moje drahá...
-
Umrtvi mě... odhoď mě!
-
Já už nemůžu, už nemůžu dál!
-
Nech mě být!
Je to hanba, všechno je hanba!
-
Nech mě být!
Jsem studená a prohnilá a zkažená!
-
Všechno to jsou jenom lži a faleš,
všechno!
-
Elisabet, co to tam máš?
-
Co tam pod rukou schováváš?
Ukaž!
-
Je to fotografie tvého chlapce.
Ta, kterou jsi roztrhla.
-
Musíme si o tom promluvit.
-
Pověz mi o tom, Elisabet.
-
Tak tedy dobrá, řeknu to já.
-
To bylo jednou v noci na večírku,
mám pravdu? Už bylo pozdě a rušno.
-
K ránu, někdo z těch lidí řekl:
-
''Elisabet, jako žena a umělkyně
jsi takřka dokonalá.''
-
''Ale chybí ti mateřskost.''
-
Smála ses,
protože sis myslela, že to zní hloupě.
-
Ale po nějaké době jsi zjistila,
že o tom chvílemi přemýšlíš.
-
Byla jsi čím dál víc neklidnější.
Nechala sis od svého manžela udělat dítě.
-
Chtěla jsi být matkou.
-
Když sis uvědomila,
že je to definitivní, začala ses bát.
-
Bát se zodpovědnosti, závazku,
ztráty divadla.
-
Bát se bolesti, smrti,
že ti napuchne tělo.
-
Ale pořád jsi hrála tu roli. Roli
šťastné, mladé, nastávající maminky.
-
Všchni říkali ''Není nádherná?
Nikdy nebyla krásnější.''
-
Mezitím ses několikrát
pokusila sama potratit.
-
Ale nepodařilo se ti to.
-
Když sis uvědomila, že to už nezvrátíš,
začalas to dítě nenávidět.
-
A přála sis, aby to byl potrat.
-
Přála sis, aby se dítě narodilo mrtvé.
-
Přála sis mrtvé dítě.
-
Byl to těžký a dlouhý porod.
-
Několik dnů jsi byla v agónii.
Nakonec vytáhli dítě kleštěmi.
-
Dívala ses se znechucením a zlostí
na svoje pískající dítě a šeptalas:
-
''Umři, tak umři už přece.''
-
Ale zůstalo na živu.
-
Chlapec plakal ve dne i v noci.
-
A tys ho nenáviděla. Bála ses,
mělas špatné svědomí.
-
Nakonec se o chlapce začali
starat příbuzní a chůva.
-
Mohla ses zvednout z lůžka
a vrátit se do divadla.
-
Ale trápení ještě neskončilo.
-
Chlapeček se do matky nepochopitelně,
vášnivě zamiloval.
-
Bráníš se.
Bráníš se zoufale.
-
Cítíš, že to nemůžeš opětovat.
Zkoušíš to, zkoušíš to...
-
Ale mezi vámi dochází jen ke krutým
a nemotorným setkáním.
-
Nezmůžeš nic.
Jsi chladná a lhostejná.
-
Divá se na tebe.
Miluje tě a je tak jemný.
-
Chceš ho udeřit,
protože tě nenechá na pokoji.
-
Myslíš si, že je odporný, s těmi svými
tlustými rty a ošklivým tělíčkem.
-
Se svýma vlhkýma a úpěnlivýma očima.
Je hnusný a ty se bojíš.
-
Co tam pod rukou schováváš?
Ukaž!
-
Je to fotografie tvého chlapce.
Ta, kterou jsi roztrhala.
-
Musíme si o tom promluvit.
-
Pověz mi o tom, Elisabet.
-
Tak tedy dobrá, řeknu to já.
-
To bylo jednou v noci na večírku,
mám pravdu?
-
Už bylo pozdě a rušno.
-
K ránu, někdo z těch lidí řekl:
-
''Elisabet, jako žena a umělkyně
jsi takřka dokonalá.''
-
''Ale chybí ti mateřskost.''
-
Smála ses,
protože sis myslela, že to zní hloupě.
-
Ale po nějaké době jsi zjistila,
že o tom chvílemi přemýšlíš.
-
Byla jsi čím dál víc neklidnější.
Nechala sis od svého manžela udělat dítě.
-
Chtěla jsi být matkou.
-
Když sis uvědomila,
že je to definitivní, začala ses bát.
-
Bát se zodpovědnosti, závazku,
ztráty divadla.
-
Bát se bolesti, smrti,
že ti napuchne tělo.
-
Ale pořád jsi hrála tu roli. Roli
šťastné, mladé, nastávající maminky.
-
Všchni říkali ''Není nádherná?
Nikdy nebyla krásnější.''
-
Mezitím ses několikrát
pokusila sama potratit.
-
Ale nepodařilo se ti to.
-
Když sis uvědomila,
že to už nezvrátíš...
-
...začalas to dítě nenávidět.
-
A přála sis, aby to byl potrat.
-
Přála sis, aby dítě bylo mrtvé.
-
Přála sis mrtvé dítě.
-
Byl to těžký a dlouhý porod.
-
Několik dnů jsi byla v agónii.
Nakonec vytáhli dítě kleštěmi.
-
Dívala ses se znechucením a zlostí
na svoje pískající dítě a šeptalas:
-
''Umři, tak umři už přece.''
-
Chlapec plakal ve dne i v noci.
A tys ho nenáviděla.
-
Bála ses,
mělas špatné svědomí.
-
Nakonec se o chlapce začali
starat příbuzní a chůva.
-
Mohla ses zvednout z lůžka
a vrátit se do divadla.
-
Ale trápení ještě neskončilo.
-
Chlapeček se do matky nepochopitelně,
vášnivě zamiloval.
-
Bráníš se.
Bráníš se zoufale.
-
Víš, že to nemůžeš opětovat.
Tak to zkoušíš, zkoušíš to...
-
Ale mezi vámi dochází jen ke krutým
a nemotorným setkáním.
-
Nezmůžeš nic.
Jsi chladná a lhostejná.
-
Divá se na tebe.
Miluje tě a je tak jemný.
-
Chceš ho udeřit,
protože tě nenechá na pokoji.
-
Myslíš si, že je odporný, s těmi svými
tlustými rty a ošklivým tělíčkem.
-
Se svýma vlhkýma a úpěnlivýma očima.
Je hnusný a ty se bojíš.
-
Ne!
-
Já nejsem jako ty.
Necítím se jako ty.
-
Já jsem sestra Alma,
jsem tu jenom proto, abych ti pomohla.
-
Já nejsem Elisabet Voglerová.
Ty jsi Elisabet Voglerová.
-
Ráda bych ...
-
Miluju...
-
Neměla jsem ...
-
Docela dost jsem se toho naučila.
-
Uvidíme, jak dlouho vydržím.
-
Nikdy nebudu jako ty, nikdy.
Pořád se měním.
-
Můžeš dělat, co chceš,
ale ke mě nepronikneš.
-
Mluvení nepomůže.
-
Jakási jinakost.
Ne, teď ne. Ne, ne.
-
Varování a čas už vypršel.
Nepředvídané.
-
Když se mělo objevit,
neobjevilo se, a tak pochybení.
-
Ty tam, kde jsi.
Ale měla jsem to udělat.
-
Ne dovnitř, ne...
Radit druhým...
-
Bezútěšnost, zřejmě...
-
Vzít, ano... ale co je nejblíž..?
-
Jak se tomu říká...? Ne, ne, ne...
-
Nám, my, já, ...
-
Mnoho slov a jakási nevolnost...
Nepochopitelná bolest. Hodit..
-
Teď mě zkus poslouchat.
Opakuj po mě.
-
Nic...
-
Nic. Ne, nic...
-
Nic.
-
To je ono. To je dobré.
Tak to má být.