Jonas Eliasson: Jak řešit dopravní zácpy

Dopravní zácpa – nepříjemná realita téměř v každém velkém městě, zejména během dopravní špičky. Jonas Eliasson ukazuje, jak malé popostrčení i jen malého procenta řidičů stačí k tomu, aby se dopravní zácpy staly minulostí. (Záznam z TEDxHelvetia.)

Dobrý den, přišel jsem dnes mluvit o zácpě,

konkrétně o dopravní zácpě.

Dopravní zácpa je častý jev.

V podstatě se vyskytuje v každém městě po celém světě,

což je trochu překvapující, když se nad tím zamyslíte.

Uvědomme si, jak jsou města různá.

Máme typická evropská města,

s hustě zastavěným centrem, dobrou hromadnou dopravu

a omezenou kapacitou silnic.

Ale na druhé straně máme americká města.

Nějak se to hýbe.

Takže americká města:

spousta silnic na velkém území,

prakticky žádná hromadná doprava.

A potom města zemí třetího světa

s různými druhy dopravních prostředků,

s různým rozložením v krajině, spíše rozptýlená,

ale často s velice hustou zástavbou centra.

Dopravní inženýři po celém světě zkusili

spoustu různých přístupů: hustě zastavěné město, rozptýlené město,

hodně silnic nebo hodně hromadné dopravy,

hodně cyklostezek nebo hodně informací

nebo hodně něčeho jiného. Ale nic z toho nefunguje.

Ale všechny tyto pokusy mají společné jedno.

Jsou to v podstatě pokusy přijít na to,

co by lidé měli dělat místo jízdy autem během dopravní špičky.

Do jisté míry to jsou pokusy o plánovat

lidské chování, plánovat lidem jejich životy.

Plánovat komplexní společenský systém

je velice složité. Řeknu vám příběh.

V roce 1989, když spadla Berlínská zeď,

dostal urbanista z Londýna telefonát

od kolegy z Moskvy, který mu říká:

"Ahoj, tady Vladimír. Zajímalo by mě,

kdo se stará o dodávky chlebu v Londýně?"

A londýnský urbanista odpovídá:

"Jak to myslíš, kdo se stará v Londýně --

mám na mysli, nikdo se o to nestará."

"Ale někdo určitě to musí mít na starosti.

Vždyť je to velice komplikovaný systém. Někdo to musí organizovat."

"Ne, ne, nikdo takový není.

V podstatě jsem o tom nikdy nepřemýšlel.

Vlastně se to řídí samo."

Řídí se to samo.

To je příklad komplexního společenského systému,

který je schopen se sám organizovat.

To je dost trefné.

Když se snažíte vyřešit komplexní společenský problém,

většinou je správné

vytvořit pobídky.

Když neplánujete do detailu,

lidi prostě přijdou na to, co dělat,

jak se novému rámci přizpůsobit.

Pojďme se podívat, jak můžeme pomocí tohoto poznatku

bojovat s dopravní zácpou.

Toto je mapa mého rodného města, Stockholmu.

Stockholm je město středního rozměru, žijí tam zhruba dva milióny lidí,

ale ve Stockholmu je spousta vodních ploch,

což znamená spoustu mostů, úzkých, starých mostů,

což znamená spoustu dopravních zácp.

Červené body reprezentují nejvíce ucpaná místa,

což jsou mosty vedoucí do centra.

A pak někdo přišel s nápadem,

že bychom, vedle dobré hromadné dopravy,

vedle utrácení za silnice,

zkusili od řidičů v těchto místech vybírat jedno, dvě eura.

Jedno, dvě eura není mnoho peněz,

ve srovnání s parkovným a provozními náklady, atd.

Takže byste nejspíše čekali,

že řidiči nebudou na tak malý poplatek nijak výrazně reagovat.

Ale to byste se spletli.

Jedno, dvě eura stačily, aby během špičky

ubylo dvacet procent aut.

Říkáte si, dvacet procent, to je docela hodně,

ale stále tu zbývá 80 procent našeho problému, že ano?

Protože je na silnicích stále 80 procent dopravy.

To je opět špatně, protože doprava má

nelineární charakter, což znamená,

že když naplní kapacitu do určité míry,

pak zácpa začne narůstat velice rychle.

Ale naštěstí to funguje i naopak.

Když snížíte intenzitu dopravy jen o trochu, pak zácpa

se zmenší mnohem rychleji, než byste mysleli.

Mýto bylo ve Stockholmu zavedeno

3. ledna 2006 a tento obrázek

je typická ulice Stockholmu 2. ledna.

První den, kdy se začalo platit mýtné vypadal takto.

Tak to vypadá, když intenzita dopravy klesne o 20 procent.

Tak to vypadá, když intenzita dopravy klesne o 20 procent.

Zácpy se významně zmenší.

Ale jak jsem řekl, řidiči aut se přizpůsobí, že ano?

Takže se asi po nějaké době vrátí,

protože si na mýtné zvyknou.

Opět špatně. Už je to šest a půl roku,

co bylo ve Stockholmu zavedeno mýtné,

a intenzita dopravy je v podstatě stále nízká.

Jak ale můžete vidět, je tady zajímavá mezera v roce 2007.

Jak ale můžete vidět, je tady zajímavá mezera v roce 2007.

Věc se má takto,

mýto bylo nejdříve zavedeno na zkoušku,
takže se zavedlo

v lednu a zrušeno bylo na konci července,

následovalo referendum a bylo znovu zavedeno

v roce 2007, což samozřejmě byla skvělá příležitost pro vědce.

Myslím tím, že to byl opravdu zábavný experiment,

který jsme měli možnost provést dvakrát.

Já osobně bych jej klidně dělal každý rok,

ale to mi nepovolí.

Ale stejně to bylo zábavné.

Takže jsme to sledovali. Co následovalo?

Toto je poslední den, kdy mýto platilo, 31. červenec.

Vidíte tu samou ulici, ale v létě,

léto je ve Stockholmu pěkné,

světlé období roku,

a první den bez mýta

vypadal takto.

Všechna auta byla zpět, člověk skoro musí obdivovat řidiče.

Adaptovali se velice rychle.

První den se vrátili všichni na silnice.

A tento efekt přetrval. Takže na grafu rok 2007 vypadal takto.

Tyto dopravní grafy jsou opravdu zajímavé

a trošku překvapivé a velice užitečné,

ale řekl bych, že nejvíce překvapující snímek,

který vám dnes ukážu, není tento. Je to tento.

Ukazuje, jak je mýtné podporováno veřejností ve Stockholmu.

Jak lze vidět, když bylo mýtné zavedeno

na začátku jara 2006, lidé byli silně proti tomu.

70 procent obyvatel nechtělo mýtné.

Ale když bylo mýtné zavedeno, nestalo se to,

co byste očekávali, že by to lidé nesnášeli čím dál víc.

Naopak, změnili svůj názor až tak,

že teď 70 procent obyvatel podporuje mýtné,

což znamená -- zopakuji to:

70 procent populace Stockholmu

chce platit za něco, co bylo dříve zdarma.

Ok. Proč tomu tak je? Jaký je důvod?

Uvažujme o tom takto. Kdo se změnil?

Přeci těch 20 procent řidičů, kteří zmizeli,

musí být svým způsobem nespokojeno.

Kam zmizeli? Pokud porozumíme tomuto,

pak možná zjistíme, proč jsou lidé z mýtného nadšení.

Provedli jsme tedy velký průzkum a ptali se

uživatelů různých druhů dopravy, a snažili se zjistit,

kdo změnil způsob cestování a jak.

Ukázalo se, že oni sami nevědí. (Smích)

Z nějakého důvodu jsou řidiči ...

jsou přesvědčení, že jezdí po té samé trase, co jezdívali.

Proč tomu tak je? Je to proto, že cestovní návyky

jsou méně stabilní, než byste si mysleli.

Lidé dělají nová rozhodnutí a mění se každý den

a svět se kolem nich také mění. Každý den

jsou jemně postrkováni,

aby nejezdili autem během špičky,

a ani si toho nevšimnou.

Nejsou si toho ani vědomi.

Další otázka je, kdo změnil jejich myšlení?

Kdo změnil jejich názor a proč?

Takže jsme udělali další průzkum, abychom zjistili,

proč lidé změnili svůj postoj a kdo za to může.

Po vyhodnocení odpovědí se ukázalo,

že víc jak polovina lidí věří, že svůj postoj nezměnili.

Jsou přesvědčeni o tom, že byli příznivci

mýtného po celou dobu.

Což znamená, že jsme teď v situaci,

kdy jsme snížili dopravu přes hranici mýtného

o 20 procent a výrazně jsme omezili zácpu.

A lidé si ani nejsou vědomi, že se změnili,

a věří, že byli mýtu nakloněni po celou dobu.

V jemném popostrčení je síla, když se snažíte řešit

komplexní společenský problém.

Přitom byste lidem neměli říkat, jak se adaptovat.

Měli byste je jen popostrčit správným směrem.

A pokud to uděláte dobře,

lidé potom tuto změnu přijmou,

a jestli to uděláte opravdu dobře, budou ji mít dokonce rádi.

Děkuji. (Potlesk)