Carolyn Steel: Jak jídlo formuje naše města

Každý den se ve městě velikosti Londýna podává 30 mil. jídel. Ale odkud všechno to jídlo pochází? Architektka Carolyn Steel pojednává o každodenním zázraku krmení města a ukazuje, jak starodávné cesty jídla formovaly současný svět.

Jak nakrmit město?

To jej jedna z velkých otázek naší doby.

A přece ji jen málokdo položí.

Bereme jako dané, že když jdeme do obchodu,

nebo restaurace či dokonce haly tohoto divadla za přibližně hodinu,

bude tam na nás čekat jídlo,

které se tam kouzelně odněkud objevilo.

Ale když pomyslíte, že každý den musí být pro město velikosti Londýna

vyroben, dovezen, koupen a prodán

uvařen, snězen a následně zpracován

dostatek jídla,

a že něco podobného se musí opakovat každý den

v každém městě na Zemi,

je pozoruhodné, že se tato města vůbec nají.

Žijeme na takových místech jakoby

to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Zapomínáme, že protože jsme živočichové

a potřebujeme jíst,

jsme závislí na přírodě stejně,

jako byli naši dávní předkové.

A jak se nás stále více stěhuje do měst,

více přírody

se přetváří do neobyčejných krajin jako je ta za mnou -

- jde o pole sóji v Mata Grosso v Brazílii,

aby nás nakrmila.

Jde o obrovské části krajiny.

Ale jen několik z nás je kdy viděla.

A stále více tyto oblasti

nekrmí jen nás.

Jak se nás stále více stěhuje do měst,

tak nás více jí maso,

takže třetina roční globální obilné sklizně

je určena na krmení zvířat

spíše než pro lidi.

A kvůli tomu je zapotřebí třikrát tolik obilí -

- vlastně deset krát více obilí -

k nakrmení lidí, pokud obilí nejdříve projde zvířaty

a to není moc efektivní způsob k našemu nasycení.

A jde také o stupňující se problém.

Očekává se, že do roku 2050 se zdvojnásobí množství

lidí žijících ve městech.

A také se očekává, že se zkonzumuje dvakrát tolik

masa a mléčných výrobků.

Takže maso a urbanismus jdou ruku v ruce.

A to způsobí velký problém.

Nakrmit šest miliard masožravců

do roku 2050.

To je velký problém. A pokud budeme v současném stavu pokračovat,

dostaneme se do problému, který pravděpobobně nebudeme schopni vyřešit.

19 mil. hektarů deštných pralesů je každý rok ztraceno

kvůli vytvoření nové orné půdy.

Přestože ve stejném okamžiku přicházíme o stejné množství

existující orné půdy kvůli zasolování a erozi.

Také velmi lačníme po fosilních palivech.

Na výrobu jedné kalorie jídla, které konzumujeme na Západě,

je zapotřebí 10 kalorií.

A přestože jídlo vyrábíme s velkými náklady,

ve skutečnosti si jej nevážíme.

Polovina jídla vyrobená v USA se v současnosti vyhazuje.

A na závěr, na konci tohoto dlouhého procesu,

ani nezvládáme řádně nakrmit planetu.

Miliarda z nás je obézních, zatímco další miliarda hladoví.

Ani jedno z toho nedává moc smysl.

A když pomyslíte, že 80 % globálního obchodu s jídlem je nyní

ovládáno jen pěti mezinárodními společnostmi,

je to pochmurný obrázek.

Protože se stěhujeme do měst, svět také přejímá západní stravu.

A když nahlédneme do budoucnosti,

jde o neudržitelné stravování.

Jak jsme se k tomu dostali?

A ještě více důležité, co s tím uděláme?

K zodpovězení mírně jednodušší první otázky -

řekla bych, že náš proces začal

asi před 10 000 lety.

Ve starověkém Blízkém Východě,

známém jako Úrodný srpek.

Protože, jak vidíte, měl tvar půlměsíce.

A také byl úrodný.

A právě tam, před 10 000 lety,

došlo ke dvěma výjimečným objevům,

zemědělství a urbanismu,

zhruba na tomtéž místě a čase.

Nejde o náhodu.

Protože zemědělství a města jsou svázána dohromady. Navzájem se potřebují.

Protože to byl prvotní objev obilí

našimi dávnými předky,

který zabezpečil zdroj potravy dostatečně velký a stabilní

pro podporu trvalých osídlení.

A když se podíváme, jak taková osídlení vypadala,

zjistíme, že jsou velmi kompaktní.

Byly obklopeny plodícímí zemědělskou půdou,

a dominovaly jim velké chrámové komplexy

jako tento v Uru

Ty ve skutečnosti byly efektními,

duchovními a centralizovanými jídelními přerozdělovacími místy,

protože to byly právě chrámy, které nakládaly s úrodou,

shromažďovaly obilí, nabízeli je bohům

a následně poskytly obilí, které bohové nesnědli, zpátky lidu.

A tak vlastně

celému duchovnímu a fyzickému životu těchto měst

dominovalo obilí a úroda,

které je vyživovaly.

A tak tomu bylo v každém starověkém městě.

Ovšemže ne všechny byly tak malé.

A jak známo, v Římě žil přibližně milion lidí

již před prvním století př. n. l.

A jak se takové město krmilo?

Odpověď je skrytá v tom, čemu já říkám "dávné potravinové míle".

Řím měl přístup k moři,

což mu umožnilo dovážet jídlo z velkých vzdáleností.

V dávných dobách šlo o jediný způsob, jak to udělat,

protože bylo velmi obtížné převážet jídlo po cestách,

které byly špatné.

A samozřejmě se jídlo rychle kazilo.

A tak Řím vedl efektivně válku

na místech jako bylo Kartágo a Egypt proto,

aby dostal své pracky na jejich obilné rezervy.

A vlastně by se dalo říct, že výboje Říma

byly vskutku takovým dlouhým, protáhlým,

ozbrojeným nákupním tažením.

-

Vlatně - zbožňuji jeden údaj, prostě se o něj s vámi musím podělit:

Řím dovážel ústřice z Británie

v jednom období. Myslím, že je to úžasné.

Řím utvářel své provincie

svou chutí k jídlu.

Zajímavé však je, že v dobách před průmyslovým věkem

se odehrála ještě jiná věc.

Když se podíváme na mapu Londýna ze 17. stol.,

uvidíme, že mu obilí připlouvá po Temži,

podél spodní části této mapy.

Proto se trhy s obilím nacházely na jihu města.

A na cestách, které od nich vedly nahoru

do Cheapside, což byl hlavní trh,

se také prodávalo obilí.

A když se podíváte na jméno jedné z těch ulic,

Chlebová, je vám jasné,

co se tam před 300 lety odehrávalo.

A stejné to samozřejmě bylo s rybami.

Ryby samozřejmě přicházely také po řece. Stejně jako obilí.

A samozřejmě, že Billingsgate, byl známý londýnský rybí trh,

který tam fungoval až do poloviny 80. let 20. století.

Což, když se nad tím zamyslíte, je vskutku mimořádné.

Všichni tam tak postávali

s mobily, které vypadaly jako cihly

a kolem

A to je další věc spojená s potravou ve městech:

Jakmile potraviny jednou někde zakoření,

jen zřídka se stěhují jinam.

S masem je to úplně jinak,

protože zvířata mohou dojít do města po svých.

Proto hodně londýnského masa

přicházelo ze severozápadu,

ze Skotska a Walesu.

A tak zvířata přicházela a zastavovala na severozápadě města,

a proto se Smithfield,

velmi známý londýnský trh s masem, nacházel tam.

Drůbež přicházela ze západní Anglie a podobných míst ze severovýchodu.

Teď se trochu cítím jako když předpovídám počasí. Nicméně,

Drůbež přicházela,

s nožkami chráněnými celtovinou

až se dostala k východnímu konci

Cheapside, kde je prodávali.

Proto se tomu místu říká Drůbeží.

A když se podíváte na mapu města

postaveného před průmyslovým věkem,

rozlišíte potraviny, které do něj přicházely.

Dokonce vidíte, jak bylo město fyzicky utvářeno potravinami

i podle jmen ulic, které vám hodně napoví.

Původní Páteční ulice

byla tam, kde se v pátek kupovaly ryby.

A navíc si ji musíte představit plnou jídla.

Protože ulice a veřejná prostranství

byly jedinými místy, kde se jídlo kupovalo a prodávalo.

A když se podíváte na Smithfield roku 1830,

dojde vám, že by bylo velmi obtížné žít v takovém městě

a nevědět, kde sehnat jídlo.

Pokud jste měli nedělní oběd,

pravděpodobně vám už tři dny bučel nebo mečel

venku pod okny.

Takže je vidět, že Londýn byl organickým městem,

součást organického cyklu.

A o 10 let později se všechno změnilo.

Toto je obrázek Velké západní železnice z roku 1840.

A jak vidíte, někteří z prvních cestujících

byla prasata a ovce.

A tak najednou tato zvířata už na trh nehnali.

Poráželi je mimo zrak a mysl

někde na venkově.

A do města je dopravovali po železnici.

A to vše změnilo.

poprvé

je možné budovat města

vskutku jakékoliv velikosti a tvaru, kdekoliv.

Města bývala omezována geografií.

Své potraviny získávala velmi složitými fyzickými způsoby.

A najednou byla města od polohy osvobozena.

Jak vidíte z těchto londýských map,

po 90 letech od příchodu vlaku

se mění z malého prskance, který bylo celkem snadné nakrmit

nahnanými zvířaty apod.,

do velkého lomozu,

který by bylo velmi těžké nakrmit jen tak pěšky,

ať už by to byla zvířata nebo lidé.

A to byl samozřejmě jen začátek. Po vlacích následovala auta.

A ta znamenala skutečný konec tohoto procesu.

Došlo ke zcela konečnému uvolnění města

od jakéhokoliv zdánlivého vztahu s přírodou.

Bylo to město prosté zápachu,

nepořádku a jistě i zbavené lidí.

Protože nikoho už by nenapadlo jít pěšky tak daleko.

Protože když se chtěli najíst, nastoupili do auta,

jeli do nějaké krabice na předměstí,

vrátili se s nákupem na týden

a řešili, co s tím vlastně budou dělat.

A to je skutečně okamžik, kdy se náš vztah

k jídlu a městu zcela změnil.

Jídlo bývalo středobodem,

jádrem společenského setkávání se ve městě a na periferiích.

Bývalo společenskou událostí nakupovat a prodávat jídlo.

Nyní je to anonymní.

Dříve jsme vařívali. Dnes jen přidáme vodu,

vajíčko, pokud pečete koláč nebo tak něco.

Nečicháme k jídlu, abychom zjistili, že je v pořádku.

Jen si přečteme zadní nálepku na balíčku.

A nevážíme si jídla. Nevěříme mu.

Místo abychom mu věřili, se jej bojíme.

A místo abychom si jej vážili, vyhazujeme jej.

Jedna z největších ironií současných potravinových systémů

je, že místo slíbeného zjednodušení

to celé ztížili.

Tím, že je možné budovat města kdekoliv,

nás vlastně odcizili od našeho nejdůležitějšího vztahu,

což je ten, který máme s přírodou.

A také jsme díky nim závislí na systémech, které mohou doručit jen ona,

a které, jak jsme viděli, jsou neudržitelné.

Takže, co s tím provedeme?

Nejde o novou otázku.

Již před 500 lety se na to sám sebe ptal Thomas More.

Zde je titulní obrázek k jeho knize Utopia.

Šlo o soubory polo-nezávislých městských států

pokud to zní vzdáleně povědomě,

na vzdálenost jednodenní chůze, kde byl každý v zásadě posedlý zemědělstvím

a pěstoval na zahrádce zeleninu

a jedl místní jídlo spolu s ostatními apod.

A myslím, že byste mohli namítnout,

že jídlo je nosným principem uspořádání Utopie.

I když More to nikdy tak nepopsal.

A zde je další velmi známá utopistická vize

Zahradní město od Ebenezera Howarda.

Stejná myšlenka. Soubor částečně nezavislých městských států.

Malé kaňky městského prostředí s ornou půdou kolem,

propojené s ostatními železnicí.

A opět, jídlo se zdá být

nosnou myšlenkou jeho vize.

Dokonce to bylo postaveno, ale nemělo to nic společného

s Howardovou vizí.

A problém s utopickými myšlenkami je právě ten,

že jsou utopické.

Utopie byla slovem, které Thomas Moore užíval velmi volně.

Šlo o žert. Protože z řečtiny má dvojí odvození.

Může znamenta dobré místo, nebo žádné místo.

Protože je to ideál. Věc představivosti. Nemůžeme toho dosáhnout.

A já to považuji za koncepční nástroj

pro uvažování o hlubokých problémech lidského obydlí,

který to dělá málokdy užívané.

Proto jsem vymyslela alternativu,

Sitopii, ze starověké řečtiny

"sitos" znamená jídlo a "topos" znamená místo.

Myslím, že v Sitopii již žijeme.

Žijeme ve světě utvářeném jídlem

a pokud si to uvědomíme, můžeme jídlo používat jako opravdu mocný nástroj -

koncepční nástroj, nástroj designu, abychom utvořili jiný svět.

Pokud bychom se do toho pustili, jak by Sitopia vypadala?

No, myslím, že nějak takto.

Prostě jsem musela použít tento snímek. Už kvůli výrazu toho psa.

Nicméně, jde o

jde o jídlo jako střed života,

střed rodinného života, oslavu jídla,

užívání si jídla, čas, který mu lidé věnují.

To je čím by mělo být jídlo v naší společnosti.

Ale takových scén nedosáhnete, pokud nebudete mít takovéto lidi.

Mimochodem, mohl by to být i muž.

Jde o lidi, kteří o jídlu přemýšlejí,

kteří myslí napřed, plánují,

kteří se dívají na regál se syrovou zeleninou

a dokonce ji rozpoznají.

Takové lidi potřebujeme. Jsme součástí společenství.

Protože bez takových lidí nemůžeme mít takováto místa.

To jsem vybrala schválně, protože tam je muž, jak si kupuje zeleninu.

Nícméně - společenství, trhy, kde se potraviny pěstují lokálně.

Je to dostupné. Je to čerstvé.

Jde o součást společenského života města.

Protože bez toho nemůžeme mít takováto místa,

kde jídlo je pěstováno lokálně a je součástí krajiny

a ne jen hrou s nulovým součtem

bůh ví kde, u kterého čerta.

Krávy s rozhledem,

pařící se hromady kompostu.

které v zásadě celou věc propojují.

A toto je komunitní projekt,

který jsem nedávno viděla v Torontu.

Je to skleník, kde dětem říkají

vše o jídle a kde si pěstují vlasní potraviny.

Toto je rostlina, která se jmenuje Kevin, anebo to možná

je rostlina, která patří Kevinovi. Nevím.

Nicméně, takovéto projekty,

které se pokouší o náš návrat k přírodě, jsou velmi důležité.

Takže Sitopia, je pro mne skutečně o tom, jak se na to díváte.

Jde v podstatě o rozpoznání, že Sitopia

už v malých střípcích všude existuje.

Kouzlo je v tom připojit se,

užívat jídlo jako způsob, jak se dívat.

A pokud to uděláme, přestaneme se na města dívat jako

na velké metropolitní kaňky jako je tato.

Uvidíme je spíše takto,

jako součást produktivní organické soustavy,

které jsou nevyhnutelně součástí,

symbioticky propojené.

Ale samozřejmě ani toto není skvělý obrázek.

Protože potřebujeme přestat získávat jídlo takto.

Potřebujeme více přemýšlet o trvalé kultuře.

Proto si myslím, že tento obrázek jen

shrnuje způsob myšlení, který potřebujeme.

jako znovuvytvoření konceptů

kterými jídlo formuje naše životy.

Nejlepší obraz o tomto, o kterém vím je 650 let starý

Je od Ambrogio Lorenzettiho 'Alegorie dobré vlády'

o vztahu města a venkova

a jeho poselství je velmi jasné:

Pokud se město bude starat o venkov,

venkov se bude starat o město.

A tak se chci zeptat,

co by asi Ambrogio Lorenzetti namaloval

kdyby ten obraz maloval dnes

Ja by taková alegorie dobré vlády vypadala dnes?

Myslím totiž, že je to naléhavá otázka

kterou si musíme položit

a začít na ni odopovídat.

Víme, že jsme to, co jíme,

musíme si uvědomit, že svět také je to, co jíme.

Ale když uchopíme tuto myšlenku, můžeme užít jídlo

jako nástroj k tomu vytvořit lepší svět.

Děkuji vám.

-