Jacqueline Novogratz o úniku z chudoby

Jacqueline Novogratz vypráví dojemný příběh o setkání v nairobském slumu s Jane, bývalou prostitutkou, jejíž sny o úniku z chudoby, kariéře lékařky a sňatku byly naplněny nečekaným způsobem.

Zabývám se tématem chudoby více než 20 let

a tak je ironické, že problém a otázka, se kterými nejvíce zápasím je,

jak vlastně chudobu definovat. Co to znamená?

Často se díváme na podmínky stanovené penězi –

lidé vydělávající méně než jeden, dva nebo tři dolary za den.

A přece je chudoba natolik všestranná, že se na příjem musí dívat

jenom jako na jednu z proměnných.

Protože ve skutečnosti je chudoba určovaná volbou

a nedostatkem svobody.

Měla jsem zážitek, který opravdu prohloubil a osvětlil mé

porozumění chudobě.

Bylo to v Keni a ráda bych ho s vámi sdílela.

Byla jsem se svojí kamarádkou fotografkou Susan Meiselas

ve slumech v Mathare Valley.

Mathare Valley je jedním z nejstarších slumů v Africe.

Je asi 5 km od Nairobi,

je 1,5 km dlouhý a okolo 300 m široký,

přičemž přes půl milionu lidí tam

žije natěsnaných v malých plechových chatrčích.

Generace za generací si je pronajímá,

často osm nebo deset lidí v místnosti.

Je to místo známé prostitucí, násilím a drogami.

Není lehké v něm vyrůstat.

Když jsme procházely úzkými uličkami,

bylo doslova nemožné nešlápnout do

čerstvých splašků a odpadu podél malých domků.

Ale zároveň bylo

nemožné nevidět lidskou sílu k životu,

úsilí a ambice lidí, kteří tam žijí:

ženy umývající své děti a peroucí oblečení, které věší ven, aby uschlo.

Potkala jsem ženu, Mamu Rose,

která si pronajímala tu malou plechovou chatrč už 32 let

a v které žije se svými sedmi dětmi.

Čtyři spí na jedné dvojposteli

a tři spí na podlaze z bláta a linolea.

Všem platí školu z prodeje vody ve stánku

a z prodeje mýdla a chleba, které má v malém obchůdku uvnitř.

Byl to také den po inauguraci

a bylo mi připomenuto, jak je Mathare stále spojeno se světem.

Viděla jsem děti na rozích ulic

a ony říkaly: "Obama je náš bratr!"

A já jsem odpovídala: "Obama je můj bratr, takže to dělá i vás mými bratry."

A ony se pobaveně podívaly a pak byly jako: "High five!"

A bylo to tady, kde jsem potkala Jane.

Byla jsem okamžitě zasažena laskavostí a něžností v jejím obličeji

a poprosila jsem ji, aby mi řekla svůj příběh.

Začala tím, že mi řekla svůj sen. Řekla: "Měla jsem dva.

Mým prvním snem bylo stát se doktorkou

a tím druhým bylo provdat se za dobrého muže,

který by zůstal se mnou a s mojí rodinou.

Protože má máma neměla manžela

a nemohla si dovolit platit školné,

tak jsem se musela vzdát prvního snu a zaměřila jsem se na druhý."

Provdala se, když jí bylo 18, a hned měla miminko.

A když oslavila 20 a čekala druhé,

její máma zemřela a manžel ji opustil – vzal si jinou ženu.

Takže byla zpět v Mathare, bez příjmu, bez zvláštních dovedností, bez peněz.

Nakonec se dala na prostituci.

Nebyla organizovaná způsobem, jakým si to často představujeme.

Chodívala v noci do města s dalšími asi 20 dívkami,

dívala se po práci a někdy se vrátila zpět s několika šilinky

a jindy s prázdnou.

A řekla mi: "Víš, chudoba nebyla tak špatná. Bylo to to ponížení

a stud z toho všeho."

V roce 2001 se její život změnil.

Měla přítelkyni, která slyšela o této organizaci Jamii Bora,

která půjčovala peníze lidem bez ohledu na to, jak byli chudí,

pokud mohli obstarat přiměřené množství v úsporách.

A tak strávila rok, aby si našetřila 50 dolarů

a začala si půjčovat a za čas si byla schopná koupit šicí stroj.

Začala šít.

A to se stalo tím, co dělá teď,

což znamená chodit do obchodů se secondhandovým oblečením

a za asi 3 dolary a 25 centů kupuje staré plesové šaty.

Některé z nich jste možná sami dali.

A ona je přeměňuje s pomocí volánků a stužek

a dělá tyto kousky oblečení, které prodává ženám

k 16. narozeninám jejich dcer nebo na první svaté přijímání –

ty životní milníky, které chtějí oslavit lidé

z celého ekonomického spektra.

A ona obchoduje opravdu dobře. Pozorovala jsem ji,

jak procházela ulicí a nabízela své zboží. A než jste si toho všimli,

už kolem ní byl dav žen nakupujících tyto šaty.

A já jsem přemýšlela, jak jsem ji pozorovala prodávat šaty

a také šperky, které dělá,

že Jane teď vydělává více než čtyři dolary denně.

A podle mnoha definic už není chudá.

Ale stále žije v Mathare Valley.

A nemůže se odstěhovat.

Žije se vší tou nejistotou,

a vlastně v lednu, během etnických nepokojů,

byla vyhnána ze svého domova a musela si najít jinou chatrč,

ve které by žila.

Jamii Bora tomu rozumí a chápe,

že když hovoříme o chudobě,

musíme se podívat na lidi po celém ekonomickém spektru.

A tak s trpělivým kapitálem z Acumenu a jiných organizací,

s půjčkami a investicemi, které budou dlouhodobé,

postaví nízkonákladové bydlení

asi hodinu od centra Nairobi.

A oni ho navrhli z pohledu

zákazníků jako Jane,

trvající na solidnosti a zodpovědnosti.

Takže ona musí zaplatit 10 procent z hypotéky –

z celkové částky, nebo asi 400 dolarů v úsporách.

A oni pak upraví její splátky podle toho, kolik platila za pronájem své malé chýše.

Za pár týdnů bude

mezi prvními 200 rodinami, které se do této zástavby přestěhují.

Když jsem se jí zeptala, jestli se něčeho bojí

nebo jestli jí bude něco z Mathare chybět,

řekla: "Čeho bych se bála,

když jsem snad už všemu čelila?

Jsem HIV pozitivní. Už jsem se vypořádala s tím vším."

A pokračovala: "Co mi bude chybět?

Myslíš, že mi bude chybět násilí nebo drogy? Nedostatek soukromí?

Myslíš, že mi bude chybět to, že nevím, jestli mé děti

přijdou ze školy domů?" Řekla: "Kdybys mi dala 10 minut,

má zavazadla by byla sbalená.“

Já jsem odpověděla: "Dobře, ale co tvé sny?"

A ona na to: "Víš,

mé sny nevypadají přesně tak, jak jsem si myslela, že budou, když jsem byla holčička.

Ale když o tom přemýšlím, myslela jsem si, že chci manžela,

ale co jsem doopravdy chtěla, byla

milující rodina. A já miluji své děti z celého srdce a ony mě milují také."

Řekla: "Myslela jsem si, že chci být doktorkou,

ale opravdu jsem chtěla být někým,

kdo slouží, uzdravuje a léčí.

A tak se cítím požehnaná vším, co mám.

Dvakrát týdně chodím a radím pacientům s HIV.

A říkám: 'Podívejte se na mě. Nejste mrtví.

Jste stále živí. A když jste stále živí, musíte sloužit.'"

A řekla: „Nejsem lékař, který rozdává pilulky.

Ale možná rozdávám něco lepšího,

protože jim dávám naději."

A uprostřed této ekonomické krize,

kdy má tolik z nás tendenci propadat

obavám, myslím, že bychom se všichni

mohli inspirovat od Jane

a porozumět, že být chudý neznamená být obyčejný.

Protože když jsou systémy rozbité

jako ty, které vidíme ve světě,

je to příležitost pro vynalézavost a inovaci.

Je to příležitost skutečně vybudovat svět,

v němž můžeme poskytnout služby a zboží

všem lidem, takže oni sami

mohou dělat rozhodnutí a volby.

Opravdu věřím, že zde začíná důstojnost.

Dlužíme to všem Jane, které na světě jsou.

A co je neméně důležité, dlužíme to sobě.

Děkuji.

(Potlesk)