David Bolinsky animuje buňku

Lékařský animátor David Bolinski představuje tři minuty ohromující animace, která ukazuje rušný život uvnitř buňky.

Jsem lékařským ilustrátorem

a přicházím s trochu odlišným pohledem.

Od té chvíle, co jsem vyrostl, sleduji

vyjádření pravdy a krásy v umění

a pravdy a krásy ve vědě.

A přestože tyto dvě věci jsou nádherné samy o sobě,

je také spousta báječných věcí, které k nim vedou --

pravda a krása jako ideály, na které se můžeme dívat prostřednictvím vědy a matematiky,

a které jsou skoro spojeny jako ideální dvojčata,

s kterými by vědec rád randil.

(Smích)

Toto jsou výrazy pravdy jako věci budící respekt

a myslím tím věci, o kterých můžete svědčit.

Jsou to mocné ideály. Není možné je nějak redukovat.

Jsou jedinečné. Jsou užitečné --

někdy, často až zadlouho poté, co se fakticky staly.

A teď skutečně můžete pustit nějaké ty obrázky,

protože se nechci dívat na té obrazovce na sebe.

Pravda a krása jsou věci,

které jsou často pro lidi mimo vědu neprůhledné.

Jsou to věci, které popisují krásu způsobem,

který je často přístupný pouze tehdy, pokud porozumíte jazyku

a vyjadřování té osoby,

která studuje předmět, ve kterém je pravda a krása vyjádřena.

Když se podíváte na matematiku, E=mc na druhou,

když se podíváte na kosmologickou konstantu,

kde je nějaký antropický ideál, kde vidíte, že by se musel vyvinout nějaký život

z těch čísel, která popisují vesmír --

toto jsou věci, které je skutečně obtížné pochopit.

A já jsem se pokusil o to, abych

-- protože jsem získal praxi jako lékařský ilustrátor

-- protože animaci mne učil můj otec,

který byl sochařem a mým vizuálním rádcem --

chtěl jsem přijít na nějaký způsob, jak pomoct lidem

pochopit pravdu a krásu v biologických vědách

použitím animace, obrazu a vyprávěním příběhů,

takže věci, které lidem nejsou nutně hned zřejmé,

mohou být uskutečněny, vyučovány a mohou být pochopeny.

Dnes jsou studenti často ponořeni v prostředí,

kde se učí předměty, které v sobě mají pravdu a krásu.

Ale způsob, jakým se to učí, je rozškatulkování

a vyčerpání až do bodu, kde pravda a krása

nejsou vždy evidentní.

Je to skoro jako v tom starém receptu na kuřecí polévku,

kde vaříte kuře tak dlouho, dokud není veškerá chuť pryč.

A tohle my našim studentům dělat nechceme.

Takže máme příležitost skutečně zpřístupnit vzdělání.

Před pár lety mi na Harvardu zavolal Robert Lue

z Ústavu molekulární a buněčné biologie.

Zeptal se mne jestli bychom já a můj tým

měli zájem a ochotu skutečně změnit způsob,

jak se na Harvardu dělá lékařské a vědecké vzdělávání.

A tak jsme spustili projekt, který má za cíl probádat buňku --

a prozkoumat všechnu tu pravdu a krásu obsaženou

v molekulární a buněčné biologii,

aby si studenti udělali ten větší obrázek,

do kterého je možné zarámovat všechna tato fakta.

Mohli by získat mentální obraz buňky

jako velkého, rušného, velmi komplikovaného města,

které je obydleno mikrostroji.

A tyto mikrostroje jsou skutečně v srdci života.

Tyto mikrostroje,

na které závistivě hledí nanotechnologové po celém světě,

jsou sebeřídící, mocná, přesná zařízení

vyrobená z řetězců aminokyselin.

A tyto mikrostroje určují, jak se buňka pohybuje.

Určují, jak se buňka replikuje. Rozhodují o našich srdcích.

Rozhodují o našich myslích.

Takže chtěli jsme ukázat právě to,

jak tento příběh předělat do animace,

která by se stala základem BioVisions na Harvardu,

což je website, který má Harvard

pro své studenty molekulární a buněčné biologie

a který bude -- navíc ke všem textovým informacím,

navíc ke vší didaktické látce --

dávat všechno dohromady vizuálně, aby tito studenti

měli vnitřní vhled do toho, čím buňka skutečně je,

ve vší její pravdě a kráse; a byli schopni studovat

s touto představou v mysli, aby to zapalovalo jejich představivost,

aby to rozněcovalo jejich vášně,

a aby tak byli schopni pokračovat

a používat tyto vize ve svých hlavách k novým objevům

a k odkrytí toho, jak život skutečně funguje.

Takže vyrazíme na cestu pohledem na to, jak jsou tyto molekuly složeny dohromady.

Pracovali jsme s jistou kompozicí, tj. máme zde makrofágy

které proudí dolů kapilárami

a dotýkají se povrchu kapilární stěny

a sbírají informace od buněk,

které jsou na kapilární stěně, a dostávají tyto informace o tom,

že někde venku existuje zánět,

který ještě nevidí a necítí.

Ale dostávají informaci, která je přiměje zastavit,

způsobí, že uvnitř provedou to, co potřebují

všechny různé součástky, které způsobí, že změní tvar,

a snaží se dostat ven z této kapiláry a zjistit, co se to děje.

Takže tyto molekulární motory -- musíme pracovat

s modely databanky a vědců z Harvardu

atomicky přesných molekul

a vyřešit, jak se pohnuly a co provedly.

A vyřešit, jak to udělat způsobem,

který je věrným obrazem toho, co se děje,

ale ne tak věrným, aby ten kompaktní shluk v buňce

zabraňoval našemu výhledu na děj.

A tak vám chci ukázat tříminutovou ukázku první části

z Reader's Digest verze tohoto filmu,

který jsme vyrobili. Je to dlouhodobý projekt,

který bude pokračovat další čtyři nebo pět let.

A chci, abyste se na to podívali

a viděli všechny cesty, které buňka vyrábí --

tyto malé chodící stroje, které nazýváme kinesiny --

které si berou tyhle obrovské náklady,

které by dělaly problém mravenci o příslušné velikosti.

Pusťte ten film, prosím.

Ale tyto stroje, které určují vnitřek buňky,

jsou skutečně zcela udivující, a jsou skutečně základem všeho života,

protože všechny tyto stroje jsou ve vzájemné interakci.

Předávají si mezi sebou informace.

Způsobují, že se uvnitř buňky dějí různé věci.

A buňka si ve skutečnosti sama vyrábí komponenty, které potřebuje,

za pochodu, z informací,

které jsou vzaty z jader molekulami, které čtou geny.

Žádný život, od toho nejmenšího až po každého z nás tady,

by nebyl možný bez těchto malých mikrostrojů.

Ve skutečnosti, při absenci těchto strojů, by skutečně

návštěvnost tady v sále hodně prořídla, Chrisi.

(Smích)

(Hudba)

Tohle je pro buňku jakýsi pošťák od FedExu.

Tenhle drobeček se jmenuje kinesin

a tahá sáček plný zbrusu nově vyrobených proteinů

na místa, kde jsou v buňce potřeba --

ať už k membráně nebo k organele,

kde je potřeba něco postavit nebo opravit.

A každý z nás má asi 100,000 těchto věcí

běhajících sem a tam, právě teď,

uvnitř každé z vašich 100 bilionů buněk.

Takže bez ohledu na to, jak líně se cítíte,

nedá se říct, že byste uvnitř nedělali vůbec nic.

(Smích)

Takže bych rád, abyste -- až přijdete domů --

přemýšleli o tomhle a také o tom, jak mocné naše buňky jsou.

A přemýšlejte o některých věcech,

které se učíme o buněčné mechanice.

Jednou přijdeme na to, co všechno se tam děje --

a věřte mi, už známe skoro jedno procento toho, co se tam děje --

takže jak to jednou poznáme,

získáme možnost mít kontrolu

nad tím, co děláme se svým zdravím,

s tím, co děláme s budoucími generacemi

a jak dlouho budeme žít.

A doufejme, že budeme schopni to použít,

abychom objevili více pravdy a více krásy.

(Hudba)

Ale je skutečně zcela udivující, že tyto buňky, tyto mikrostroje

jsou si dostatečně vědomy potřeb buňky, pro kterou pracují.

Oni spolupracují. Přimějí buňku dělat to, co potřebuje.

A jejich vzájemná spolupráce pomáhá našim tělům --

obrovská množství, která se vzájemně nikdy neuvidí -- fungují správně.

Užijte si zbytek této show. Děkuji.

(Potlesk)