Život skýtá víc, než jen být šťastný

Naše kultura je posedlá štěstím, ale co když existuje více naplňující cesta? Štěstí přichází a odchází, říká spisovatelka Emily Esfahani Smith, ale mít v životě smysl - sloužit něčemu, co vás přesahuje a pěstovat v sobě to nejlepší - vám dává něco, o co se můžete opřít. Poznejte rozdíl mezi tím, být šťastný a mít smysl života, pomocí čtyř pilířů smysluplného života od Emily Smith.

Kdysi jsem si myslela,
že cílem života je hnát se za štěstím.

Všichni říkali, že štěstí znamená úspěch,

a tak jsem hledala ideální zaměstnání,
ideálního přítele, krásný byt.

Ale místo pocitu naplnění,
jsem cítila úzkost a neukotvenost.

Mí přátelé se s tímto také potýkali.

Tak jsem se rozhodla studovat
positivní psychologii,

abych zjistila, co činí lidi šťastnými.

Co jsem se dozvěděla, změnilo můj život.

Výzkumy ukazují, že hnát se za štěstím,
může dělat lidi nešťastnými.

A velmi mě udivilo to,
že sebevražednost ve světě stoupá

a v Americe nedávno dosáhla
nejvýše za posledních třicet let.

I když je život objektivně lepší
téměř ze všech možných kritérií,

více lidí se cítí beznadějně,
jsou v depresi a cítí se osamocení.

Je tu jakási nicota, co lidi užírá

a člověk ani nemusí mít diagnostikovanou
depresi, aby to cítil.

Dříve nebo později si asi každý pomyslí:
Je tohle všechno?

Výzkumy ukazují, že zoufalství
nepředchází nedostatek štěstí.

Je to nedostatek něčeho jiného,
nedostatek smyslu života.

Ale to mě přivedlo na několik otázek.

Skýtá život víc než jen být šťastný?

A jaký je rozdíl mezi tím, být šťastný
a mít v životě smysl?

Psychologové definují štěstí jako pohodu,
příjemné pocity v přítomném okamžiku.

Ale smysl je něco hlubšího.

Uznávaný psycholog Martin Seligman tvrdí,

že smysl vychází z pocitu náležitosti
a služby něčemu, co člověka přesahuje

a rozvíjení toho nejlepšího v nás.

Naše kultura je posedlá štěstím,
hledání smyslu je však více naplňující.

Studie ukazují, že lidi se smyslem
v životě jsou odolnější,

lépe se jim daří ve škole a zaměstnání
a dokonce žijí déle.

To všechno mě přivedlo na otázku:

Jak může každý z nás žít smysluplněji?

Proto jsem pět let strávila
rozhovory se stovkami lidí

a četbou tisíců stran psychologie,
neurovědy a filosofie.

V součtu jsem zjistila, že existují čtyři
pilíře smysluplného života.

Všichni můžeme žít smysluplněji,

když postavíme jen některé
nebo všechny tyto pilíře.

První pilíř je náležení.

Pocit náležení vychází ze vztahů,

ve kterých jste oceňováni
za to, jací opravdu jste,

a kde si též vážíte ostatních.

Ale některé skupiny a vztahy poskytují
chabou podobu náležení;

váží si vás za to, čemu věříte,
koho nesnášíte, ne za to, kým jste.

Opravdové náležení vyvěrá z lásky.

Žije ve chvilkách mezi jedinci,

a je to rozhodnutí -- můžete se rozhodnout
pěstovat náležení s druhými.

Uvedu příklad.

Můj kamarád Jonathan si každé ráno kupuje
noviny od stejného trafikanta v New Yorku.

Neprovádějí ale jenom transakci.

Chvilku se zastaví, promluví si
a chovají se k sobě jako lidé.

Jednou ale Jonathan neměl drobné
a trafikant mu řekl: "Nech to být."

Ale Jonathan trval na tom, že mu zaplatí,

tak šel do obchodu a koupil si něco,
co nepotřeboval,

jen aby měl nějaké drobné.

Ale když chtěl trafikantovi
zaplatit, ten se stáhl.

Dotklo se ho to.

Chtěl se zachovat hezky,
ale Jonathan ho odmítl.

Aniž bychom to tušili, takto
všichni odmítáme druhé.

Já určitě.

Když potkám známého, málem nepozdravím.

Když se mnou někdo mluví,
zkontroluji si mobil.

Tyto činy ponižují ostatní.

Cítí se pak neviditelní a nedůležití.

Ale když přistupujete s láskou,
vytvoříte pouto, které vás oba povznáší.

Pro mnohé je náležení
nejdůležitějším zdrojem smyslu,

vztahy s přáteli a rodinou.

Pro ostatní klíčem ke smyslu
druhý pilíř: účel.

Ale najít svůj účel není to samé

jako najít práci,
která vás dělá šťastnými.

Účel není o tom, co chcete, ale co dáváte.

Jedna ošetřovatelka mi řekla,
že její účel je léčit nemocné.

Rodičové mi říkají,
že jejich účelem je vychovat své děti.

Účel znamená užívat svých
sil ke službě ostatním.

U mnohých se to odehrává skrze zaměstnání.

Tak něčemu přispíváme
a cítíme se potřební.

Ale to taky znamená,
že nezapojení v práci,

nezaměstnanost, nízká pracovitost

nejsou pouze ekonomické problémy,
jsou také existenciální.

Bez něčeho, co stojí za to, lidé tápou.

Není vždycky nutné najít účel v práci,

ale účel vám dává něco, pro co žít,
ono "proč", které vás žene dál.

Třetí pilíř je taky o přesahu sebe sama,

ale úplně jiným způsobem:
transcendence.

Transcendentní stavy jsou vzácné chvíle,
kdy se povznesete nad každodenní shon,

váš pocit sebe sama se rozplyne
a cítíte se ve spojení s vyšší podstatou.

Jeden člověk z mých rozhovorů
zažíval transcendenci skrze umění.

Jiný tento stav objevil v kostele.

Jsem spisovatelka, mně se to děje u psaní.

Někdy při psaní ztratím pojem o čase.

Tyto zážitky vás mohou změnit.

V jedné studii se minutu měli studenti
dívat na 60 metrový eukalyptus.

Poté se cítili méně sebestřední

a chovali se i štědřeji,
když měli možnost někomu pomoct.

Náležení, účel, transcendence.

Čtvrtý pilíř smyslu některé lidi
docela překvapuje.

Je to vyprávění příběhu,

příběhu, který sami sobě vyprávíte o sobě.

Vytváření příběhů o životních událostech
přináší vyjasnění.

Pomáhá vám pochopit,
jak jste se stali tím, kým jste.

Ne vždy si ale uvědomíme,
že jsme autory svých příběhů

a můžeme změnit způsob,
jakým je vyprávíme.

Váš život není jen seznam událostí.

Můžete upravovat, interpretovat,
převyprávět svůj příběh,

i když jste omezeni fakty.

Potkala jsem mladého muže, Emeku,
který ochrnul při fotbale.

Po zranění si řekl:

"Můj život s fotbalem byl skvělý,
ale podívej se na mě teď."

Lidi, kteří takto vyprávějí příběhy -

"Můj život byl dobrý. Teď je špatný." -

jsou častěji úzkostní a v depresi.

Emeka byl na nějaký čas taky.

Ale časem začal splétat jiný příběh.

Jeho nový příběh zněl takto:

"Před tím zraněním
byl můj život bezúčelný.

Hodně jsem pařil a byl docela sobec.

Zranění mě donutilo uvědomit si,
že můžu být lepší."

Tato úprava příběhu změnila Emekovi život.

Poté, co si vytvořil tento nový příběh,
začal vést a učit děti

a uvědomil si svůj účel: sloužit druhým.

Dan McAdams to nazývá "spásný příběh",
kde zlé je vykoupeno tím dobrým.

Zjistil, že lidé, kteří žijí
smysluplný život,

vypravují příběhy svých životů,

které v sobě nesou
vykoupení, růst a lásku.

Ale co přiměje lidi změnit jejich příběh?

Některým pomůže terapie,

ale můžete to taky zvládnout sami tím,
že budete přemýšlet nad svým životem,

jak vás utvářely zážitky a zkušenosti,
co jste ztratili a co jste získali.

To udělal Emeka.

Svůj příběh nezměníte přes noc.

Může to být bolestné a trvat roky.

Koneckonců všichni jsme trpěli a bojovali.

Ale přijetí bolestivých zážitků může vést
k novým vhledům a moudrosti,

k dobru, které vás živí.

Náležení, účel, transcendence,
vyprávění příběhů:

to jsou čtyři pilíře smyslu.

Když jsem byla mladší,
měla jsem to štěstí mít všechny pilíře.

Mí rodičové vedli v našem domě
v Montrealu setkávání súfismu.

Súfismus je spirituální praktika
spojována s točícími se derviši

a básníkem Rumim.

Dvakrát týdně se u nás sufisté setkávali,

aby meditovali, pili perský čaj
a sdíleli příběhy.

Jejich praktiky zahrnovaly
i službu celému tvorstvu

pomocí malých činů lásky,

jako být laskavý,
i když vám lidé ublížili.

Dávalo jim to účel, ovládat své ego.

Když jsem odešla na univerzitu,

cítila jsem se bez každodenních
základů Sufismu neukotvena.

A začala jsem hledat věci,
za které stojí za to žít.

To mě přivedlo na tuto cestu.

Zpětně můžu říct, že shromáždění Sufismu
mělo opravdovou kulturu smyslu.

Pilíře byly jeho součástí

a jejich přítomnost nám všem
pomohla prožívat hlouběji.

To samozřejmě platí i u jiných komunit,
jak u dobrých, tak u špatných.

Gangy, kulty mají také kulturu smyslu,
používají tyto pilíře

a dávají tak lidem pro co žít a zemřít.

A to je přesně to, proč jako společnost
musíme nabídnout lepší alternativy.

Musíme stavět ty pilíře
v našich rodinách a institucích,

a pomoci tak lidem
naplnit jejich potenciál.

Smysluplný život vyžaduje práci.

Je to stále trvající proces.

Každým dnem utváříme svoje životy
a přidáváme tak k našemu příběhu.

Někdy také sejdeme z cesty.

Kdykoli se mi to stane,

vzpomenu si na silný zážitek
se svým otcem.

Pár měsíců po mé promoci

utrpěl můj otec silný infarkt,
který ho měl zabít.

Přežil, a když jsem se ho zeptala,
co mu běželo hlavou,

když byl tváří v tvář smrti,

řekl, že pouze potřeba žít,
aby tu mohl být pro mého bratra a mě,

a to mu dodalo odhodlání bojovat o život.

Když ho uspávali na operaci,
místo aby počítal od desíti,

opakoval naše jména jako nějakou mantru.

Chtěl, aby naše jména byla to poslední,
co řekne, pokud by umřel.

Můj otec je tesař a sufista.

To znamená skromný život,
ale dobrý život.

Když tam ležel tváří v tvář smrti,
měl důvod žít - lásku.

To, že náležel ke své rodině,
jeho účel jakožto otec,

transcendence a meditace, když
opakoval naše jména,

to jsou důvody, jak sám řekl,
proč přežil.

Tento příběh sobě vypráví.

To je síla smyslu.

Štěstí přichází a odchází.

Ale když je život opravdu skvělý,
a i když věci vypadají špatně,

smysl vám dá něco, čeho se můžete držet.

Děkuji.

(Potlesk)