Schovává se za obezitou hrozivější problém?

Jako mladý chirurg pocítil Peter Attia opovržení pacientkou s diabetem. Měla nadváhu a myslel si proto, že ona sama je tedy zodpovědná za to, že jí budou muset amputovat nohu. Ale o několik let později zažil Attia nepříjemné zdravotní překvapení, které ho přimělo k pochybnostem: je naše chápaní diabetu správné? Je možné, že prekurzory diabetu způsobují obezitu, a ne naopak? Náhled na to, jak nás domněnky mohou vést k válce na nesprávné medicínské frontě.

Nikdy nezapomenu na ten den

tehdy na jaře roku 2006.

Byl jsem rezidentem na chirurgii

v nemocnici The Johns Hopkins Hospital

a přivolali mě k náhlému případu.

Volali mě z ošetřovny asi ve 2 ráno,

abych vyšetřil ženu s diabetickým vředem

na noze.

Stále si pamatuji zápach hnijícího masa,

když jsem odhrnul závěs, abych ji prohlédnul.

Všichni jsme se shodli, že ta žena byla velmi nemocná

a patřila do nemocnice.

Tuto otázku si nikdo nekladl.

Otázka, kterou mi dali, byla jiná:

je třeba provést amputaci?

Když nyní vzpomínám na tu noc,

strašně rád bych věřil, že jsem onu ženu

té noci ošetřil se stejnou empatií a soucitem,

který jsem projevil 27leté novomanželce,

která přišla na ošetřovnu tři noci předtím

s bolestí beder

a ukázalo se, že se jedná o pokročilou rakovinu slinivky.

Věděl jsem, že v jejím případě jsem nemohl udělat už nic ,

co by jí zachránilo život.

Rakovina byla příliš pokročilá.

Ale byl jsem odhodlán

udělat cokoli, aby byl její pobyt

pohodlnější. Přinesl jsem jí teplou přikrývku

a hrnek kávy.

Přinesl jsem kávu také jejím rodičům.

Ale co bylo důležité: nesoudil jsem ji,

protože zjevně neudělala nic,

čím by si to zavinila.

Takže proč jsem jen o pár nocí později,

když jsem stál v té samé ošetřovně a rozhodl,

že moje diabetická pacientka opravdu potřebuje amputaci,

proč jsem k ní cítil takové hořké opovržení?

Na rozdíl od té ženy předchozí noc,

tahle žena měla diabetes II. typu.

Byla tlustá.

A všichni víme, že je to tím, že příliš mnoho jedla

a málo cvičila, že ano?

Chci říci: copak je to tak těžké?

Když jsem se na ni díval, říkal jsem si pro sebe:

kdybys na sebe aspoň trochu dbala,

nedostala by ses do situace,

že ti nějaký doktor, kterého jsi nikdy neviděla,

bude amputovat nohu.

Proč jsem cítil právo ji soudit?

Rád bych řekl, že to nevím.

Ve skutečnosti to ale vím.

S mladickou arogancí

jsem si myslel, že všecho vím a všechno chápu.

Ta žena jedla příliš mnoho. Měla smůlu.

Dostala cukrovku. Případ je tím uzavřen.

Ironií je, že tou dobou

jsem také prováděl výzkum rakoviny,

konkrétně terapie melanomu na imunitní bázi,

a v tomto oboru jsem byl školen o všem pochybovat,

kriticky rozebírat všechny hypotézy

a dodržet nejvyšší možný vědecký standard.

Ale když šlo o nemoc jako je cukrovka,

která Američany zabíjí 8krát častěji než melanom,

ani jednou jsem nezpochybnil tradiční vědění.

Prostě jsem patologický průběh událostí považoval

za obecně vědecky uznávaný.

O tři roky později jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil.

Tentokrát jsem byl pacientem já.

Přestože jsem poctivě každý den 3 nebo 4 hodiny cvičil

a stravoval se přesně podle potravinové pyramidy,

hodně jsem přibral na váze a rozvinulo se u mě

cosi zvané metabolický syndrom.

Někteří z vás o tom možná slyšeli.

Objevila se u mě rezistence k inzulinu.

Inzulin si můžete představit jako hlavní hormon,

který řídí, co naše tělo udělá s jídlem, které sníme,

zda ho spotřebujeme nebo uložíme do zásoby.

Slangově tomu říkáme "rozdělení paliva".

Nuže, neschopnost vytvořit dostatek inzulinu není slučitelná se životem.

A jak název napovídá, inzulinová rezistence nastane,

když vaše buňky začnou vzdorovat

inzulinu, který chce plnit svůj úkol.

Jakmile jste rezistentní na inzulin,

dostanete cukrovku,

což znamená, že slinivka

nedokáže překonat tento odpor a nevytváří dostatek inzulinu.

Pak začne stoupat hladina krevního cukru

a celá kaskáda patologických jevů

se vymkne kontrole, což vede k nemocím srdce,

rakovině, dokonce Alzheimerově nemoci

a amputacím, přesně jako u té ženy o pár let dříve.

Což mě vyděsilo a pustil jsem se do radikální změny stravy,

přidával jsem a omezoval živiny, které by většina z vás

asi určitě považovala za šokující.

Tohle jsem udělal a shodil jsem 40 liber (18 kg), kupodivu i přestože jsem méně cvičil.

Jak vidíte, nyní už nadváhu nemám.

A co je důležitější, nemám inzulinovou rezistenci.

Ale co je nejdůležitější, tyto tři palčivé otázky

zůstaly nezodpovězeny:

Jak to, že se toto přihodilo mně, když jsem domněle

dělal vše správně?

Jestliže tradiční povědomí o výživě selhalo u mě,

je možné, že selhává i u někoho jiného?

A pod tíhou těchto otázek

jsem byl takřka posedlý

snahou pochopit opravdovou souvislost

obezity a inzulinové rezistence.

Většina vědců se domnívá, že obezita

je příčinou inzulinové rezistence.

Logicky tedy, jestliže chcete léčit inzulinovou rezistenci,

přimějete lidi, aby zhubli, ne?

Léčíte tedy obezitu.

Ale co když je to naopak?

Co když obezita vůbec není příčinou inzulinové rezistence?

Co když je to v podstatě symptom mnohem hlubšího problému,

příslovečná špička ledovce?

Vím, že to asi zní bláznivě, protože jsme právě uprostřed

epidemie obezity, ale vyslechněte mě.

Co když je obezita mechanismus, jak zvládat

mnohem zlověstnější problém, který

probíhá pod buněčnou úrovní?

Nechci podsouvat, že obezita je neškodná,

naznačuji ale, že obezita může být tím lepším

ze dvou metabolických zel.

Inzulinovou rezistenci můžete chápat jako sníženou schopnost

našeho těla "rozdělit palivo",

jak jsem se před chvilkou zmínil,

vzít stravou přijímané kalorie

a odpovídajícím způsobem některé spotřebovat a některé uložit do zásoby.

Když se staneme rezistentními na inzulin,

homeostáza se od tohoto rovnovážného stavu vychýlí.

Nyní tedy, když inzulín rozkáže buňce,

aby spotřebovala více energie

než tato buňka považuje za bezpečné, tato buňka odpoví:

"Ne, děkuji, tu energii je lepší uložit do zásoby".

A protože tukové buňky v podstatě postrádají většinu

složitého buněčného mechanismu jiných buněk,

jsou pravděpodobně tím nejlepším místem pro uložení zásob.

Takže pro mnoho z nás - asi 75 milionů Američanů -

tou příslušnou reakcí na inzulinovou rezistenci

může skutečně být ukládání tuku, a ne naopak,

totiž že inzulinová rezistence vzniká v reakci na tloustnutí.

Toto je opravdu jemný rozdíl,

ale následky mohou být nesmírně podstatné.

Zvažme nyní následující analogii:

Představte si pohmožděninu, kterou utrpíte na holeni,

když se neúmyslně uhodíte o konferenční stolek.

Opravdu to hodně bolí a určitě se vám nelíbí

zbarvení modřiny, ale všichni přece víme,

že pohmožděnina samotná není takový problém.

Je to vlastně pravý opak. Je to zdravá reakce na trauma,

všechny imunitní buňky spěchají k místu úrazu

aby zachránily buněčné trosky a zabránily rozšíření

infekce do celého těla.

A nyní si představte, že bychom pohmožděniny považovali za problém

a vybudovali obří medicínské instituce

a celou kulturu založenou na léčbě pohmožděnin:

krycí krémy, léky proti bolesti, a tak dále,

a zároveň úplně ignorovali fakt, že lidé si

stále narážejí holeně o konferenční stolky.

Nebylo by mnohem lepší, kdybychom léčili příčinu -

řekli lidem, ať si dávají pozor,

když procházejí obývacím pokojem -

spíše než léčili následky?

Správné pochopení příčiny a následku

má opravdu vážné důsledky.

Budeme-li to chápat špatně, farmaceutický průmysl

bude sice přinášet zisk svým akcionářům,

ale pro lidi s pohmožděnými holeněmi se nezlepší nic.

Příčina a následek.

Takže já naznačuji, že

možná špatně chápeme příčinu a následek

ohledně obezity a inzulinové rezistence.

Možná bychom se měli sami sebe ptát,

zda je možné, aby inzulinová rezistence způsobovala přibírání na váze

a nemoci k obezitě přidružené,

aspoň u většiny lidí?

Co když je obezita jen metabolická reakce

na něco mnohem hrozivějšího,

na nějakou skrytou epidemii,

která by nás měla znepokojovat?

Podívejme se na názorná fakta:

víme, že 30 milionů obézních Američanů

v USA nemá inzulinovou rezistenci.

A mimochodem, zdá se, že nemají o nic

větší riziko nemoci než štíhlí lidé.

A obráceně, víme, že 6 milionů štíhlých lidí

v USA je rezistentní na inzulín,

a mimochodem, zdá se, že jsou dokonce mnohem více ohroženi

těmito metabolickými chorobami, které jsem před chvilkou zmínil,

než jejich obézní protějšky.

Nevím proč, ale je to možná proto,

že v jejich případě jejich buňky nepřišly

na to, jak správně naložit s přebytečnou energií.

Takže fakt, že je možné být obézní a nemít rezistenci na inzulin,

a že je možné být štíhlý a mít ji,

naznačuje, že obezita může být jen zástupný projev

toho, co se ve skutečnosti děje.

Takže co když bojujeme proti nesprávnému nepříteli,

bojujeme proti obezitě a ne proti inzulinové rezistenci?

A co hůř, co když obviňování obézních lidí

znamená, že obviňujeme oběti?

Co když jsou některé z našich základních představ o obezitě

prostě mylné?

Já osobně si již nemohu dovolit luxus arogance,

o luxusu jistoty ani nemluvě.

Mám své vlastní představy, co by mohlo být srdcem problému,

ale jsem otevřený dalším myšlenkám.

Jelikož se mě lidé na to vždy ptají, moje hypotéza

je tato:

Pokud se ptáte, před čím se buňka snaží ochránit,

když se stane rezistentní na inzulin,

odpovědí pravděpodobně není příliš mnoho jídla.

Spíše je to příliš mnoho glukozy: krevní cukr.

Víme, že rafinované obiloviny a škroby

v krátkodobém horizontu zvýší krevní cukr,

a máme dokonce důvod se domnívat, že cukr

může přímo způsobovat inzulinovou rezistenci.

Jestliže tyto fyziologické procesy fungují,

pak má hypotéza je, že to může být náš zvýšený příjem

rafinovaných obilovin, cukrů a škrobů, který pohání

tuto epidemii obezity a diabetu,

ale prostřednictvím inzulinové rezistence,

a ne nezbytně přes prosté přejídání a zanedbávání cvičení.

Když jsem před pár lety shodil oněch 40 liber (18 kg),

dosáhl jsem toho omezením těchto potravin,

což samozřejmě naznačuje, že mám předsudky

vycházející z osobní zkušenosti.

Ale to neznamená, že můj předsudek je mylný,

a co je nejdůležitější, toto vše se dá vědecky ověřit.

Ale krokem číslo jedna je akceptování možnosti,

že naše současné představy o obezitě,

diabetu a inzulinové rezistenci mohou být mylné

a proto musí být prověřeny.

Já na toto sázím svou kariéru.

Nyní věnuji veškerý svůj čas práci na tomto problému

a půjdu tam, kam mě věda zavede.

Rozhodl jsem se, že již dál nemohu a nebudu

předstírat, že mám odpovědi, když je nemám.

Již jsem byl dost ponížen vším tím, co nevím.

Během uplynulého roku jsem měl to štěstí,

že jsem mohl pracovat na tomto problému s nejlepším týmem

výzkumníků diabetu a inzulinu z celé země,

a nejlepší je,

že jsme se stejně jako Abraham Lincoln obklopili

týmem protivníků.

Najali jsme tým vědeckých rivalů,

těch nejlepších a nejchytřejších, kteří všichni mají odlišné hypotézy

toho, co je příčinou této epidemie.

Někteří věří, že je to příliš mnoho snědených kalorií.

Další si myslí, že je to příliš mnoho tuku ve stravě,

Jini se domnívají, že je to příliš mnoho rafinovaných obilovin a škrobů.

Ale tento tým multidisciplinárních,

vysoce skeptických a nesmírně talentovaných výzkumníků

se shoduje na dvou věcech.

Za prvé, tento problém je prostě příliš důležitý na to,

abychom ho dále ignorovali a mysleli si, že už odpověď máme.

A za druhé, pokud jsme ochotni se zmýlit,

pokud jsme ochotni zpochybnit konvenční znalosti

těmi nejlepšími experimenty, které věda dokáže,

pak tento problém můžeme vyřešit.

Vím, že je lákavé chtít odpověď ihned,

nějaké postupy nebo metody, nějaký stravovací předpis -

jezte toto, ne tamto -

ale pokud tomu chceme porozumět správně,

budeme muset odvést hodně důsledné vědecké práce,

než budeme tento předpis moci napsat.

Ve stručnosti: náš výzkumný program

se zaměřuje na tři okruhy otázek.

Za prvé, jak různá jídla, která konzumujeme,

ovlivňují náš metabolismus, hormony a enzymy,

a skrze které odlišné metabolické mechanismy?

Za druhé, mohou lidé na základě těchto poznatků,

provést nezbytné změny ve svém stravování

tak, aby to bylo bezpečné a prakticky proveditelné?

A konečně, když určíme, které bezpečné

a praktické změny mohou lidé ve svém stravování udělat,

jak je přimějeme, aby se chovali tak,

že se to stane spíše standardem

než výjimkou?

Totiž, i když víte, co dělat, neznamená to,

že to vždy uděláte.

Občas je třeba lidi pobídnout,

aby to šlo snadněji, a věřte nebo ne,

toto se dá vědecky studovat.

Nevím, jak tato cesta skončí,

ale aspoň toto je mi jasné:

Nemůžeme dál obviňovat naše obézní a diabetické pacienty,

jak jsem to dělal já.

Většina z nich chce dělat správnou věc,

ale musí vědět, co ta správná věc je,

a ta věc musí fungovat.

Zdá se mi o dni, kdy naši pacienti

shodí nadbytečná kila

a vyléčí se z inzulinové rezistence,

tak jako my, lékařští profesionálové,

odhodíme zbytečnou mentální zátěž

a dostatečně se vyléčíme z rezistence na nové myšlenky

abychom se mohli vrátit zpět k našim původním ideálům:

otevřené mysli, odvaze zahodit včerejší myšlenky,

když se ukáže, že nefungují

a k pochopení, že vědecká pravda není konečná,

ale že se neustále vyvíjí.

Věrnost této cestě bude lepší pro naše pacienty

a lepší pro vědu.

Pokud je obezita jen pouhý zástupný projev

metabolické nemoci,

jaký má smysl trestat ty pacienty se zástupným projevem?

Občas vzpomínám na tu noc na ošetřovně

před sedmi lety.

Tak rád bych znovu mluvil s onou ženou.

Rád bych jí řekl, jak moc je mi to líto.

Řekl bych jí: jako doktor jsem vám poskytl

tu nejlepší možnou lékařskou péči,

ale jako člověk

jsem vás nechal na holičkách.

Nepotřebovala jste mé odsouzení a pohrdání.

Potřebovala jste mou empatii a slitování,

a nadevšechno jste potřebovala lékaře,

který by byl ochoten zvážit,

že jste možná nepodváděla systém.

Možná, že systém, kteréhož jsem já byl součástí,

podvedl vás.

Jestli se nyní díváte,

doufám, že mi můžete odpustit.

(Potlesk)