Umění poklidu

Jsem celoživotní cestovatel.

Už jako malý kluk

jsem přišel na to,
že by bylo levnější

jít na internátní školu v Anglii

než na nejlepší školu skoro za rohem
domu mých rodičů v Kalifornii.

Takže už od doby, kdy mi bylo devět,

jsem několikrát ročně sám létal

přes Severní pól, abych se dostal do školy.

A samozřejmě, čím víc jsem létal,
tím víc jsem se do létání zamiloval,

takže sotva jsem odmaturoval
na střední škole,

začal jsem prostírat stoly,

abych mohl každé roční období
svého 18. roku života strávit

na jiném kontinentu.

A tak jsem, skoro nevyhnutelně,
začal psát o cestování,

takže se spojilo příjemné s užitečným.

A opravdu mi začalo připadat,
že když se vám poštěstí

procházet se kolem tibetských chrámů
plných zapálených svíček

nebo po pobřeží Havany

se vší tou hudbou okolo,

mohli byste ty zvuky
a zcela čisté nebe

a odlesky modravého oceánu

přinést svým přátelům domů,

stejně jako vnést trochu kouzla

a jasnosti do vlastního života.

Tedy až na to, jak všichni víte,

že jedna z prvních věcí,
které se na cestách naučíte,

je že to nikde není kouzelné,
dokud se na to nepodíváte správnýma očima.

Přiveďte naštvaného muže do Himálaje

a začne si stěžovat na jídlo.

Zjistil jsem, že nejlepší způsob,

jak si vypěstovat
pozornější a shovívavější pohled,

bylo, trochu překvapivě,

nechodit nikam a zůstat na místě.

Jistě, stát na jednom místě
je přesně ten způsob, jak získat to,

po čem mnoho z nás touží v našich
zrychlených životech: přestávku.

Byl to ovšem také jediný způsob,

který jsem našel, jak protříbit
množství svých zkušeností

a udělat si pořádek v budoucnosti i minulosti.

K mému velkému překvapení

jsem tedy zjistil, že nejít nikam

bylo přinejmenším stejně vzrušující
jako cesta do Tibetu nebo na Kubu.

A tím nechozením nikam
nemám na mysli nic strašlivějšího

než pár minut denně

nebo pár dní každé roční období

nebo dokonce, jak to někteří dělají,

pár let během života,

kdy se zklidníte natolik,

abyste zjistili, co vás pohání kupředu,

abyste si vybavili, v čem spočívá
vaše nejopravdovější štěstí,

a abyste si zapamatovali, že někdy

živobytí a žití

míří opačným směrem.

A ano, je to přesně to,
co nám starší a moudřejší

říkají ve všech kulturách už stovky let.

Je to stará myšlenka.

Už před více jak 2 000 let
nám stoikové připomínali,

že to nejsou naše zkušenosti,
co tvoří naše životy,

ale to, co s nimi provedeme.

Představte si hurikán,
který se náhle prožene vaším městem

a ze všeho udělá hromadu trosek.

Jeden člověk z toho bude
do konce života mimo.

Ale jiný, dost možná i jeho bratr,
se cítí téměř osvobozen

a rozhodne se, že je to skvělá příležitost,
jak začít život od nuly.

Úplně stejná událost,

ale naprosto odlišné reakce.

Neexistuje dobré ni zlé,
jak nám v Hamletovi říká Shakespeare,

to rozhoduje až naše mysl.

A přesně to jsem
zažil jako cestovatel.

Před 24 lety jsem podnikl
naprosto mysl otevírající cestu

napříč Severní Koreou.

Trvala však jen pár dní.

Když jsem pak nikam nejel,
vrátil jsem se tam ve své mysli,

snažil se to pochopit,
najít pro to ve svém myšlení místo,

které přetrvalo již 24 let

a zůstane tam nejspíš navěky.

Jinými slovy, na této cestě
jsem viděl fascinující věci,

ale jen čas strávený v klidu

mi dovolil přeměnit je
v přetrvávající nadhled.

A někdy si myslím,
že se tak moc našeho života

odehrává uvnitř našich hlav,

v paměti nebo představivosti
nebo vysvětlování či v domněnkách,

že kdybych chtěl opravdu změnit svůj život,

musel bych začít se změnou svého myšlení.

A opět, není to žádná novinka.

Shakespeare a stoikové
nám to řekli před stovkami let.

Ale Shakespeare nikdy nemusel
vyřídit 200 mailů denně.

(Smích)

Stoikové, tedy co tak vím,
nebyli na Facebooku.

My všichni víme,
že v našich „životech na vyžádání“

jsme jedním z nejžádanějších

my sami.

Kdekoli se nacházíme,
ve dne v noci,

naši šéfové, spammeři
a rodiče nás mohou zastihnout.

Sociologové zjistili,
že v současnosti

Američané pracují méně hodin
než před 50 lety,

ale připadají si,
jak kdyby pracovali více.

Máme víc a víc věcí, které nám šetří čas,

ale občas to vypadá,
že toho času je méně a méně.

Můžeme snadněji
kontaktovat více lidí

z nejvzdálenějších koutů planety,

ale někde v tom procesu

ztrácíme kontakt se sebou.

A co mě jako cestovatele
překvapilo asi nejvíce,

bylo to, že to jsou často
ti stejní lidé,

kteří nám umožnili dostat se kamkoli,

kdo nemají v plánu někam jít.

Jinými slovy, přesně ti,

kdo vytvořili ty technologie,

které boří stará omezení,

jsou ti nejmoudřejší,
kteří znají důležitost omezování,

i co se technologií týče.

Jednou jsem navštívil
ředitelství Googlu

a viděl jsem všechno to,
o čem jste kdy slyšeli:

indoorové domy na stromech, trampolíny,

zaměstnance, kteří mohou 20 %
své placené pracovní doby

využívat, jak se jim zlíbí,
kam se jim zatoulá představivost.

Co mě ale zaujalo ještě víc,

zatímco jsem čekal,
až mi vystaví digitální visačku,

byl jeden Googler,
který mi vyprávěl o programu,

jenž měl začít učit
mnoho, mnoho Googlerů,

kteří se věnují józe,
jak se stát jejími instruktory.

A jiný Googler mi vyprávěl
o knize, kterou plánoval napsat,

o vnitřním vyhledávači

a o způsobech, jak věda
empiricky prokázala,

že bytí v klidu nebo meditování

nejen povede k lepšímu zdraví
nebo jasnějšímu myšlení,

ale i k emoční inteligenci.

V Silicon Valley mám dalšího známého,

který je vskutku jedním
z nejhlasitějších obhájců

moderních technologií,

je to vlastně jeden ze zakladatelů
magazínu Wired, Kevin Kelly.

Kevin svou poslední knihu
o moderních technologiích

napsal bez smartphonu,
notebooku či televize.

Jako hodně lidí v Silicon Valley

bedlivě pozoruje,

jak mu internetový šábes –

což je 24 nebo 48 hodin týdně,

kdy je naprosto offline –

pomáhá zorientovat se

a získat odstup,
než se zase připojí online.

Jednou z věcí,
kterou nám technologie nedávají,

je vědomí, jak technologie
využívat nejlépe.

A když už je řeč o šábesu,

podívejte se na Desatero přikázání.

Jen pro jednu frázi se tam
používá sloveso „světit“:

den sváteční, šábes.

Když se podívám
do židovské svaté knihy Tóry,

nejdelší kapitola je o šábesu.

A všichni víme, že to je
ten největší luxus,

mít prostor.

Ve spoustě hudebních skladeb
je pauza nebo odmlka,

která skladbě dodává
krásu a výraz.

U sebe vím, že jako spisovatel

se často pokouším nechat
na stránce dostatek volného místa,

aby čtenář mohl dokončit
mé myšlenky a věty,

aby se jeho představivost
mohla volně rozvíjet.

Ve fyzickém světě se mnoho lidí,

když na to mají, pochopitelně,

snaží najít místo na venkově,
druhý domov.

Nikdy jsem na toto nezačal spořit,

ale občas si uvědomím,
že kdykoli jen chci,

mohu najít druhý domov v čase,
když už ne v prostoru,

prostě tak, že si vezmu den volna.

A nikdy to není snadné,
protože ať už dělám cokoli,

přespříliš se děsím toho,

co se na mě sesype druhý den.

Někdy si říkám, že bych se radši vzdal
masa, sexu nebo vína,

než možnosti zkontrolovat si e-maily.

(Smích)

V každém ročním období se snažím
vzít si tři dny volna,

ale část mého Já se cítí provinilá,
že doma nechám svou nebohou ženu

a že budu ignorovat všechny ty
zdánlivě veledůležité e-maily

od mých šéfů

a že možná zmeškám
oslavu narozenin svých přátel.

Ale jakmile se dostanu
na opravdu klidné místo,

uvědomím si, že jedině tím,
že půjdu právě sem,

budu moci se svou ženou, šéfy a přáteli

sdílet vše nové, tvůrčí a radostné.

Jinak bych jim jen

vnucoval své vyčerpání a roztěkanost,

což by nepomohlo nikomu.

Když mi tedy bylo 29,

rozhodl jsem se
přetvořit celičký svůj život

tak, že nepůjdu nikam.

Jednoho večera jsem se vracel z kanceláře,

bylo už po půlnoci, seděl jsem v taxíku,
jeli jsme přes Times Square,

a já si náhle uvědomil,
že spěchám všude možně tak moc,

že už nikdy nedoženu svůj vlastní život.

A to můj život vypadal

skoro přesně tak,
jak jsem si ho jako malý vysnil.

Měl jsem zajímavé přátele i kolegy,

měl jsem hezký byt na rohu
Park Avenue a 20. ulice,

měl jsem fascinující práci,
psal jsem o světových záležitostech,

ale nikdy jsem se od toho všeho
neodloučil dost na to,

abych vnímal své myšlenky –

abych opravdu porozuměl tomu,
zda jsem opravdově šťastný.

Vyměnil jsem tedy svůj život snů

za jednoduchý pokoj v uličkách
japonského Kjóta,

což bylo místo,
které na mě dlouho působilo silnou

a vskutku záhadně přitažlivou silou.

Už jako dítěti mi připadalo,

že to místo poznávám,
kdykoli jsem se podíval na obraz Kjóta.

Věděl jsem to, ještě než jsem se podíval.

Je to ale také

nádherné město obklopené kopci

s více než 2 000 chrámů a svatyní,

kam lidé chodili pobýt v klidu
déle jak 800 let.

A krátce poté, co jsem se tam přestěhoval,
jsem skončil tam, kde jsem teď.

Se svou ženou, dříve i dětmi,

ve dvoupokojovém bytě
uprostřed ničeho,

kde nemáme kolo, auto

ani televizi, které bych rozuměl.

A stále musím své milované podporovat

jako novinář a spisovatel o cestování,

takže to asi není úplně ideální
pro povýšení v práci,

kulturní nadšení

či společenskou rozmanitost.

Ale uvědomil jsem si, že mi to dává to,
čeho si cením nejvíce.

Tedy dny

a hodiny.

Nemusel jsem tu nikdy
použít mobilní telefon.

Skoro nikdy se tu
nemusím dívat na hodinky,

a každé ráno, když vstávám,

se přede mnou den rozprostírá

jako otevřená louka.

A když se život vytasí
se svými nemilými překvapeními,

a to vytasí, nejednou,

až do mého pokoje vkročí lékař

s vážným výrazem,

nebo až auto přede mnou
na dálnici najednou dostane smyk,

vím, cítím to v kostech,

že to je právě čas,
který jsem strávil nechozením nikam,

co mě podrží víc

než veškerý čas strávený
v Bhútánu nebo na Velikonočním ostrově.

Vždy budu cestovatel –

závisí na tom mé živobytí –

ale jedna z krás cestování je,

že vám umožňuje do pohybu a ruchu světa

vnést trochu klidu.

Jednou jsem ve Frankfurtu, v Německu
nasedl do letadla

a vedle mě si sedla mladá Němka

a zapředla se mnou
velmi přátelskou konverzaci

zhruba na půl hodinky.

A pak se prostě otočila

a seděla v klidu po 12 hodin.

Nezapla si obrazovku před sebou,

nevytáhla knihu,
ani si nezdřímla,

prostě tiše seděla

a něco z jejího pokoje a klidu
se přeneslo i na mě.

Všiml jsem si, že stále více a více lidí
úmyslně podniká opatření,

kterými zkouší získat prostor
ve svých vlastních životech.

Někteří navštěvují rekreační střediska,

kde utratí stovky dolarů za noc

za to, že při příjezdu na recepci

odevzdají telefon a notebook.

Další lidé, které znám,
místo čtení zpráv

nebo koukání na YouTube

před spaním

prostě zhasnou světla
a poslouchají hudbu

a zjišťují, že spí mnohem lépe

a probouzejí se odpočatější.

Kdysi se mi poštěstilo

přijet do vysokých a temných hor
za Los Angeles,

kde báječný básník a zpěvák

a mezinárodní lamač srdcí Leonard Cohen

žil a mnoho let pracoval
jako mnich na plný úvazek

v zenovém centru Mount Baldy.

Ani v nejmenším mě nepřekvapilo,

že se jeho deska,
kterou vydal v 77 letech

a kterou úmyslně pojmenoval
velice nesexy jako „Staré nápady“,

umístila na přední příčce žebříčku
v 17 zemích světa

a v první pětce v dalších devíti zemích.

Něco v nás podle mě křičí

po pocitu důvěrnosti a hloubky,
kterou čerpáme od lidí jako je on.

Kteří si umí udělat čas
být v klidu.

Podle mě máme dojem,
já tedy určitě,

že stojíme pět centimetrů
od obrovské obrazovky,

která je hlučná a přeplácaná

a mění se každou vteřinu.

A ta obrazovka je naším životem.

A jen když o krok ustoupíme
a pak ještě dál

a budeme chvíli stát,

teprve pak uvidíme,
co to všechno znamená.

Zachytíme celý obraz.

A pár lidí to pro nás udělalo tím,
že nikam nešli.

V době zrychlování však

nic není náročnější, než jít pomalu.

V době rozptylování

není většího luxusu, než dávat pozor.

A v době neustálého pohybu

není nic důležitější, než zůstat v klidu.

Další dovolenou můžete strávit

v Paříži nebo na Havaji nebo v New Orleans.

A vsadím se, že si to užijete.

Ale jestli se chcete vrátit domů
živí a plní čerstvé naděje,

zamilováni do světa,

myslím, že byste mohli chtít
zvážit nechození nikam.

Děkuji vám.

(Potlesk)