Umění poklidu

Jsem celoživotní cestovatel.

Už jako malý kluk

jsem přišel na to,
že by bylo levnější

jít na internátní školu v Anglii

než na nejlepší školu skoro za rohem
domu mých rodičů v Kalifornii.

Takže už od doby, kdy mi bylo devět,

jsem několikrát ročně sám létal

přes Severní pól, abych se dostal do školy.

A samozřejmě, čím víc jsem létal,
tím víc jsem se do létání zamiloval,

takže sotva jsem odmaturoval
na střední škole,

začal jsem prostírat stoly,

abych mohl každé roční období
svého 18. roku života strávit

na jiném kontinentu.

A tak jsem, skoro nevyhnutelně,
začal psát o cestování,

takže se spojilo příjemné s užitečným.

A opravdu mi začalo připadat,
že když se vám poštěstí

procházet se kolem tibetských chrámů
plných zapálených svíček

nebo po pobřeží Havany

se vší tou hudbou okolo,

mohli byste ty zvuky
a zcela čisté nebe

a odlesky modravého oceánu

přinést svým přátelům domů,

stejně jako vnést trochu kouzla

a jasnosti do vlastního života.

Tedy až na to, jak všichni víte,

že jedna z prvních věcí,
které se na cestách naučíte,

je že to nikde není kouzelné,
dokud se na to nepodíváte správnýma očima.

Přiveďte naštvaného muže do Himálaje

a začne si stěžovat na jídlo.

Zjistil jsem, že nejlepší způsob,

jak si vypěstovat
pozornější a shovívavější pohled,

bylo, trochu překvapivě,

nechodit nikam a zůstat na místě.

Jistě, stát na jednom místě
je přesně ten způsob, jak získat to,

po čem mnoho z nás touží v našich
zrychlených životech: přestávku.

Byl to ovšem také jediný způsob,

který jsem našel, jak protříbit
množství svých zkušeností

a udělat si pořádek v budoucnosti i minulosti.

K mému velkému překvapení

jsem tedy zjistil, že nejít nikam

bylo přinejmenším stejně vzrušující
jako cesta do Tibetu nebo na Kubu.

A tím nechozením nikam
nemám na mysli nic strašlivějšího

než pár minut denně

nebo pár dní každé roční období

nebo dokonce, jak to někteří dělají,

pár let během života,

kdy se zklidníte natolik,

abyste našli, co vás pohání kupředu,

abyste si vybavili, v čem spočívá
vaše nejopravdovější štěstí,

a abyste si zapamatovali, že někdy

živobytí a žití

míří opačným směrem.

A ano, je to přesně to,
co nám starší a moudřejší

říkají ve všech kulturách už stovky let.

Je to stará myšlenka.

Už před více jak 2 000 let
nám stoikové připomínali,

že to nejsou naše zkušenosti,
co tvoří naše životy,

ale to, co s nimi provedeme.

Představte si hurikán,
který se náhle prožene vaším městem

a ze všeho udělá hromadu trosek.

Jeden člověk z toho bude
do konce života mimo.

Ale jiný, dost možná i jeho bratr,
se cítí téměř osvobozen

a rozhodne se, že je to skvělá příležitost,
jak začít život od nuly.

Úplně stejná událost,

ale naprosto odlišné reakce.

Neexistuje dobré ni zlé,
jak nám v Hamletovi říká Shakespeare,

to rozhoduje až naše mysl.

A přesně to jsem
zažil jako cestovatel.

Před 24 lety jsem podnikl
naprosto mysl otevírající cestu

napříč Severní Koreou.

Trvala však jen pár dní.

Když jsem pak nikam nejel,
vrátil jsem se tam ve své mysli,

snažil se to pochopit,
najít pro to ve svém myšlení místo,

které přetrvalo již 24 let

a zůstane tam nejspíš navěky.

Jinými slovy, na této cestě
jsem viděl fascinující věci,

ale jen čas strávený v klidu

mi dovolil přeměnit je
v přetrvávající nadhled.

A někdy si myslím,
že se tak moc našeho života

odehrává uvnitř našich hlav,

v paměti nebo představivosti
nebo vysvětlování či v domněnkách,

že kdybych chtěl opravdu změnit svůj život,

musel bych začít se změnou svého myšlení.

A opět, není to žádná novinka.

Shakespeare a stoikové
nám to řekli před stovkami let.

Ale Shakespeare nikdy nemusel
vyřídit 200 mailů denně.

(Smích)

Stoikové, tedy co tak vím,
nebyli na Facebooku.