Ivan Oransky: Nepřeháníme to s léky?

Editor rubriky o zdraví agentury Reuters Ivan Oransky varuje před epidemickou vlnou absurdních onemocnění – pre-diabetes, pre-rakovina a mnoha dalšími. Ve své poutavé řeči na TEDMED přichází s tím, že se zdravotnictví při hledání řešení může inspirovat u baseballu.

Ti z vás, co viděli film Moneyball

nebo četli knihu Michaela Lewise,

budou znát příběh Billyho Beana.

Z Billyho se měl stát famózní hráč baseballu; všichni skautové mu to předpovídali.

Řekli jeho rodičům,

že z něj jednou bude hvězda.

Když pak ale podepsal kontrakt – který původně

nechtěl podepsat, chtěl jít na vysokou školu –

což mi moje matka, která mě opravdu miluje,

doporučila, a taky jsem to udělal –

Billymu se moc nedařilo. Měl obrovské problémy.

Několikrát byl vyměněn a pak hrál po velkou část kariéry v nižší

baseballové lize a nakonec skončil v managementu. Stal se z něj hlavní manažer

Oaklandu Athletics.

Většina z vás bere práci v managementu, ve kterém dělám taky,

jako úspěch.

Ujišťuju vás, že pro kluka usilujícího o kariéru hráče v nejlepších týmech,

není práce v managementu žádnou výhrou. Je to prohra.

Chci se s vámi dnes podělit o to,

že naše zdravotnictví se mýlí v předvídání

toho, co se lidem stane – pacientům a dalším –

stejně tak jako skauti v případě Billyho Beana

Přesto jsou však v této zemi denně

diagnostikovány tisíce lidí

v preklinické fázi.

Dozvídáme se o prehypertenzi, predemenci,

preúzkosti, kterou bych si mohl nadiagnostikovat

při čekání v zákulisí.

Také mluvíme o subklinických onemocněních –

subklinická ateroskleróza, subklinické tvrdnutí tepen,

které můžou vést až k infarktu.

Mým oblíbeným je subklinické akné.

Pokud si vyhledáte subklinické akné, narazíte jako já na webovou stránku,

která říká, že se jedná o nejlépe léčitelné akné.

Nemáte žádné vřídky, zarudnutí ani zanícení.

Možná je to tím, že vlastně žádné akné nemáte.

Já mám pro všechny tyto onemocnění jedno souhrnné označení –

jsou absurdní.

V baseballu zápas následuje předzápas.

Sezóna předsezónu.

To se však netýká spousty zmiňovaných onemocnění, alespoň ne pokaždé.

Je to jako když se odloží spousta zápasů kvůli dešti.

Máme předrakovinové léze,

které často nepropuknou v rakovinu.

Přesto však,

vezmeme-li příklad subklinické osteoporózy, která způsobuje řídnutí kostí,

předklinická fáze,

známá jako osteopenie,

museli bychom léčit 270 žen po tři roky,

abychom předešli jedné zlomené kosti.

Když vynásobíte počet žen,

které byly tímto onemocněním diagnostikovány,

dostanete obrovské číslo.

Můžeme se pak vůbec divit,

bereme-li v úvahu všechny vedlejší účinky a náklady spojené s prevencí těchto onemocnění,

že každý rok utratíme víc jak dvě miliardy dolarů za zdravotnictví,

a přesto každý rok umře 100 000 lidí –

což je umírněný odhad –

ne následkem těchto onemocnění,

ale díky komplikacím spojeným s jejich prevencí a lékům, které jsou těmto lidem předepisovány?

V téhle zemi jsme

všechno zmedikalizovali.

Pro ženy v publiku mám

dost špatné zprávy, o kterých už stejně víte –

váš život byl ve všech aspektech

medikalizován.

První rána je vám uštědřena v pubertě.

Trpíte onemocněním, které se vrací

jednou za měsíc;

a musíte na něj brát léky. Druhou ránu dostanete,

když jste těhotné.

To bylo také zmedikalizováno.

V těhotenství vás musí

obklopovat nejpokročilejší technologie, jinak se něco může pokazit.

Třetí ranou je menopauza.

Všichni víme, co se stalo, když byla milionům ženám po desetiletí předepisována

terapie hormonální výměny zabraňující příznakům menopauzy

až do doby, než vyšla jedna významná studie

sponzorovaná NIH (National Institutes of Health, pozn. překl.).

V ní stálo,

že terapie hormonální výměny může pro mnoho žen

způsobovat více škody než užitku.

Pro jistotu

také zmíním muže –

týká se to totiž i mě –

mám pro vás všechny v téhle místnosti dost špatné zprávy,

stejně jako pro všechny,

co se dívají a poslouchají po celém světě:

všichni trpíte

nevyhnutelně fatálním onemocněním.

Pořádně se nadechněte.

Tomuto onemocnění říkáme pre-smrt.

Každý z vás jím trpí, protože existuje rizikový faktor –

skutečnost, že žijete.

Mám pro vás ale dobré zprávy,

jako novinář mám totiž v oblibě zakončit věci v pozitivním nebo progresivním duchu.

Tou dobrou zprávou je, že pokud dožijete konce mé prezentace,

což brzy uvidíme,

budete tzv. pre-živší (z ang. pre-vivor – přeživší predispozice k rakovině, pozn. překl.)

Pre-smrt jsem si vymyslel.

Pokud jsem pre-smrt někomu vyfouknul, omlouvám se,

je to jen smyšlené.

Pre-živšího jsem si ale nevymyslel.

Každá nátlaková skupina pro rakovinu by

chtěla, aby si každý, kdo má rizikový faktor,

ale ve skutečnosti nemá rakovinu,

říkal pre-živší.

Jste pre-živší.

Dneska ránu tu byl někdo z HBO. Zajímalo by mě,

jestli tu někde v publiku je Mark Burnett, rád bych mu totiž navrhnul

novou reality show, která by se jmenovala "Pre-živší".

Pokud u vás propukne nemoc, jdete z ostrova pryč.

Problém je, že máme systém,

který de facto

přesně tohle podporuje.

V každém bodě našeho systému jsme určili,

co učiníme, každého diagnostikujeme s preklinickou fází

a nakonec, v některých případech, se samotným onemocněním.

Začněme u vztahu doktor-pacient. Většina doktorů

pracuje ve zpoplatněném systému. Jsou v podstatě pobízeni k tomu,

aby dělali více procedur, testů,

předepisování léků.

Pacienti k nim přijdou

a chtějí, aby s nimi něco udělali. My jsme Američané, my prostě nemůžeme jen tak sedět,

musíme něco udělat. A tak chceme lék.

Chceme vyléčit. Chceme slyšet, že trpíme tady tímhle a takhle

se to musí vyléčit. Pokud nám doktor nevyhoví,

jdeme někam jinam.

To není pro doktory moc dobrý kšeft.

Může být však i hůř –

pokud vás někdo diagnostikuje a doktor nenařidil udělat ten test,

je zažalován.

Jsou firmy, které se ustavičně snaží rozšířit indikace,

zvýšit počet lidí vhodných pro danou léčbu,

protože to zkrátka zlepšuje jejich hospodářský výsledek. Jsou zde nátlakové skupiny

podobné té co přišla s pre-živším,

které chtějí, aby se čím dál tím víc lidí cítilo v nebezpečí (nebo že trpí onemocněním),

aby přilákaly víc peněz,

zviditelnily se a podobně.

Nejedná se však o to,

přestože to novináři většinou dělají,

konkrétně někoho obvinit.

Můžeme za to všichni.

Můžu za to já.

Hrozně fandím Yankees, teda

fandil bych i tomu nejhoršímu

delikventovi, kdyby na to došlo.

Děkuji.

Každý z nás nese svou odpovědnost.

Studoval jsem medicínu

a neměl jsem kurzy jako Skeptické myšlení nebo

Jak nenařídit testy.

V našem systému

se to tak prostě dělá.

Musel jsem přejít k novinařině,

abych všechny tyhle pobídky pochopil. Ekonomové říkají,

že nejsou špatní lidé,

ale špatné pobídky.

A je to pravda.

My jsme totiž vytvořili něco jako Hřiště snů, co se zdravotní technologie týče.

Když máte na každém rohu MRI (magnetická rezonance, pozn. překl.), dáte do každé nemocnice robota,

čímž se míní, že každý musí mít robotickou operaci.

Vytvořili jsme systém, který lidé využijí.

Naopak, pervezně, můžete

lidem namluvit, aby přišli, přesvědčit je,

že musí přijít.

Když jsem se stal novinářem, poprvé jsem si uvědomil, že jsem součástí tohoto problému,

že jsme jím všichni.

Bral jsem v potaz každý rizikový faktor, psal jsem příběhy, zakázkové příběhy,

jejichž cílem nebylo přimět lidi,

aby se o sebe báli, nicméně se tak často stalo.

Existují však východiska.

Minulý týden jsem byl u mého obvodního lékaře

a ten mi řekl,

"Víš co", a řekl mi něco, co by mi tady

mohl kdokoli z vás říct taky a zdarma,

ale za tuto výsadu jsem ho ještě náležitě odměnil, a ta byla,

že bych měl zhubnout.

Má pravdu. Namouduši, už dvanáct let

mám vysoký tlak,

dostal jsem ho ve stejném věku jako můj otec

a jedná se o opravdovou nemoc – není to pre-hypertenze, ale opravdová

hypertenze, vysoký krevní tlak.

Měl pravdu,

ale neřekl mi,

že mám pre-obezitu

nebo pre-diabetes nebo tak. Neřekl,

že bych měl začít brát Statin na snížení cholesterolu.

Řekl mi: "Začni cvičit a zhubni. Pak se za mnou stav

nebo mi zavolej a řekni mi, jak na tom jsi."

To je podle mě

cesta vpřed.

Billy Beane, mimochodem, zjistil to samé.

Od toho kluka, kterého sledoval a pak ho i najal,

a byl podle něho opravdu úspěšný,

se naučil, že tu nejde o to pálit každý míček na home run

jak to dělají ranaři, které všechny bohaté týmy jako Yankees

chtějí mít.

Ten kluk mu řekl, že musí hráče sledovat a najít ty,

co rádi chodí.

Protože dostat se na metu chůzí

je stejně dobré, a to platí i pro náš zdravotní systém –

musíme přijít na to,

jestli ten nadhoz stojí za to,

anebo jestli radši vůbec nepálit.

Díky.