V mysli bývalého radikálního džihádisty

"Dlouho jsem žil pro smrt," říká Manwar Ali, bývalý radikální džihádista, který se v 80. letech účastnil násilných, ozbrojených kampaní na Středním východě a v Asii. V této dojemné přednášce reflektuje své zkušenosti s radikalizací a přímo a mocně apeluje na kohokoli, kdo je přitahován islámskými skupinami, které tvrdí, že násilí a brutalita jsou ušlechtilé a ctnostné: "Nechte odejít vztek a nenávist," říká, "a místo toho rozvíjejte své srdce, aby v druhých vidělo dobro, krásu a pravdu."

Dnes před vámi stojím jako muž,
který žije život naplno, tady a teď.

Ale dlouho jsem žil pro smrt.

Byl jsem mladý muž, který věřil,

že džihádu se má rozumět
jazykem síli a násilí.

Snažil jsem se napravovat zlo
silou a agresí.

Byl jsem hluboce znepokojen
utrpením druhých

a měl jsem silnou touhu jim
pomáhat a přinášet jim úlevu.

Myslel jsem si, že násilný džihád
je ušlechtilý, kavalírský

a nejlepší způsob, jak pomoci.

V době, kdy je tolik našich lidí --
zejména mladých lidí --

v ohrožení radikalizace
skrze skupiny jako Al-Qaeda,

Islámský stát a další,
kdy tyto skupiny prohlašují,

že jejich otřesná brutalita
a násilí jsou pravým džihádem,

chci říci, že jejich pojetí
džihádu je špatné --

naprosto špatné --
stejně jako kdysi moje.

Džihád znamená usilovat
o jedincovo maximum.

Zahrnuje úsilí a spiritualitu,
sebeočistu a oddanost.

Odkazuje k pozitivní proměně

skrze učení, moudrost a
vzpomenutí na Boha.

Slovo džihád v sobě spojuje
všechny tyto významy.

Džihád někdy na sebe může
vzít podobu boje, ale jen někdy,

pod přísnými podmínkami,
v rámci pravidel a hranic.

V Islámu musí prospěšnost činu vyvážit
újmu a strádání, které přináší.

A co je důležitější,

verše v Koránu, které jsou
spojeny s džihádem a bojováním,

nevyruší verše, které mluví o odpuštění,
benevolenci nebo trpělivosti.

Ale teď věřím, že na zemi
nejsou žádné okolnosti,

za kterých je násilný džihád přípustný,
protože vede k větší újmě.

Ale myšlenka džihádu
byla nyní ukradena.

Byla zneužita a vyjádřuje násilný boj,
kdekoli muslimové čelí těžkostem

a obrácena v terorismus fašistickými
islamisty jako Al-Qaeda, IS a podobně.

Ale já jsem došel k pochopení, že
opravdový džihád znamená úsilí o maximum,

o posílení a žití kvalitami,
které Bůh miluje:

poctivostí, důvěryhodností,
soucítěním, benevolencí,

spolehlivostí, respektem,
pravdomluvností --

lidskými hodnotami,
které mnozí z nás sdílí.

Narodil jsem se v Bangladéši,
ale vyrůstal jsem převážně v Anglii.

A tady jsem chodil do školy.

Můj otec byl akademik
a do VB jsme se dostali skrze jeho práci.

V roce 1971 jsme byli v Bangladéši,
když se všechno změnilo.

Válka o nezávislost nás
strašlivě zasáhla,

znesvářila rodiny, sousedy.

Ve věku 12 let jsem zažil válku,
chudobu v rodině,

smrt 22 příbuzných hroznými způsoby
a vraždu svého staršího bratra.

Byl jsem svědkem zabití ...
zvířata na ulicích žrala mrtvoly,

všude okolo mě byl hlad,
bezdůvodné, hrůzostrašné násilí --

nesmyslné násilí.

Byl jsem mladý muž,
náctiletý, nadchnutý myšlenkami.

Chtěl jsem se učit, ale čtyři roky
jsem nemohl chodit do školy.

Po Válce o nezávislost byl můj otec
dva a půl let uvězněn

a já jsem ho každý týden
ve vězení navštěvoval

a sám sebe doma vzdělával.

V roce 1973 byl můj otec propuštěn
a utekl do Anglie jako uprchlík

a my ho brzy následovali.
Bylo mi 17.

Tyto zážitky mi daly

ostré vědomí všech zvěrstev
a nespravedlností na světě.

A měl jsem silnou touhu --
velmi intenzivní, hlubokou touhu --

napravit špatnosti
a pomoci obětem útisku.

Během studia na vysoké v Anglii

jsem potkal lidi, kteří mi ukázali,
jak mohu nasměrovat tu touhu

a pomoci skrze své náboženství.

Byl jsem radikalizován --

dost na to, abych uvažoval
o násilné nápravě,

za určitých podmínek,
dokonce jako o ctnosti.

Tak jsem se zapojil do
džihádu v Afghánistánu.

Chtěl jsem ochránit afghánské
muslimy proti Sovětské armádě.

A myslel jsem si, že to je džihád:

moje posvátná povinnost,
která bude Bohem odměněna.

Stal jsem se kazatelem.

Byl jsem jedním z průkopníků
násilného džihádu ve VB.

Verboval jsem,
vybíral peníze, trénoval jsem další.

Zaměnil jsem pravý džihád

za tuto perverzi nabízenou
fašistickými islamisty --

lidmi, kteří používají
myšlenku džihádu,

aby ospravedlnili svůj chtíč po moci,
autoritě a kontrole na zemi:

perverzi dnes udržovanou fašistickými
islamistickými skupinami

jako je Al-Qaeda, Islámský stát a jiné.

Po dobu asi 15 let
jsem na krátké časové úseky bojoval,

kromě Afghánistánu,
v Kašmíru a Barmě.

Naším cílem bylo odstranit vetřelce,
přinést úlevu utiskovaným obětem

a samozřejmě zřídit
Islámský stát, chalífát s pravidly Boha.

A dělal jsem to otevřeně.

Neporušil jsem žádné zákony.

Byl jsem pyšný a vděčný,
že jsem Brit -- pořád jsem.

Nenesl jsem si žádné
nepřátelství vůči své zemi,

ani nevraživost vůči
nemuslimským občanům,

a stále tomu tak je.

Během jedné bitvy v Afghánistánu

jsme si já a nějací Britové
utvořili zvláštní vztah

k 15letému afghánskému
chlapci, Abdullahovi,

nevinnému, milujícímu a kouzelnému
dítěti, které chtělo vždy vyhovět.

Byl chudý.

A chlapci jako on dělali
v táboře podřadné práce.

Zdál se být šťastný,

ale nemohl jsem si pomoci
uvažovat nad tím,

že se muselo jeho rodičům velmi stýskat.

Museli si pro něj představovat
lepší budoucnost.

Oběť okolností,
vtažen do války,

která na něj byla krutě vržena
krutými okolnostmi doby.

Jednoho dne jsem v zákopu zvedl
nevybuchlý minometný granát

a nechal jsem ho uložit do provizorní
laboratoře v chatrči z hlíny.

A vydal jsem se do krátké,
nesmyslné šarvátky --

vždycky nesmyslné.

Vrátil jsem se za několik hodin
a zjistil, že je mrtvý.

Snažil se získat z granátu
výbušninu.

Vybuchla a on zemřel násilnou smrtí,

byl rozmetán na kousky stejným zařízením,
které pro mě bylo neškodné.

Tak jsem si začal klást otázky.

Jakému účelu posloužila jeho smrt?

Proč on zemřel a já přežil?

Pokračoval jsem.

Bojoval jsem v Kašmíru.

Naverboval jsem taky na Filipíny,
do Bosny a Čečny.

A otázky narůstaly.

Později jsem v Barmě
narazil na bojovníky Rohingya,

kteří byli sotva náctiletí,
narodili se a vyrostli v džungli,

nosili automatické zbraně
a granátomety.

Poznal jsem dva třináctileté kluky
s jemným chováním a mírným hlasem.

Dívali se na mě,
prosili mě, abych je vzal do Anglie.

Jednoduše chtěli chodit do školy --
to byl jejich sen.

Moje rodina --
mé stejně staré děti --

žili doma v Británii, chodili do školy,
žili bezpečný život.

Nemohl jsem si pomoci
neuvažovat o tom,

jak moc spolu tito chlapci museli
mluvit o svých snech o takovém životě.

Oběti okolností: tito dva chlapci
spali na tvrdé zemi, dívali se na hvězdy,

byli cynicky využíváni svými vůdci
pro jejich vlastní chtíč, slávu a moc.

Brzy jsem byl svědkem, jak se takoví
chlapci navzájem zabíjeli

v konfliktech mezi soupeřícími skupinami.

A bylo to všude stejné ... Afghánistán,
Kašmír, Barma, Filipíny, Čečna;

pošetilí vůdci získali mladé
a zranitelné, aby se navzájem zabíjeli

ve jménu džihádu.

Muslimové proti Muslimům.

Nechránili nikoho proti vetřelcům
nebo okupantům,

nepřinášeli úlevu utiskovaným.

Děti byly využívané,
cynicky zneužívané,

lidé umírali v konfliktech,
které jsem ve jménu džihádu podporoval.

A děje se to dodnes.

Uvědomil jsem si, že násilný džihád,
jehož jsem byl v zahraničí součástí,

byl natolik jiný --

taková propast mezi tím, co jsem zažil,
a tím, co jsem považoval za svatý úkol.

Musel jsem se zamyslet na svými
aktivitami tady v Británii.

Musel jsem zvážit svá kázání,
nábory, vybírání peněz, výcviky,

ale především radikalizování --
posílání mladých lidí do boje a na smrt,

což jsem dělal --
všechno naprosto špatně.

Zapojil jsem se do násilného džihádu
v polovině 80. let, nejprv v Afghánistánu.

Když jsem skončil byl rok 2000.
Byl jsem do toho naprosto ponořen.

Všude kolem mě lidé podporovali, tleskali,
dokonce oslavovali to,

co jsme v jejich jménu dělali.

Ale než jsem dokázal roku 2000 vystoupit,
naprosto zbaven iluzí, uběhlo 15 let.

Tak co se zvrtlo?

Byli jsme zaneprázdněni hovory o ctnosti,
byli jsme zaslepeni příčinou.

A nedali jsme si šanci vyvinout
čestný charakter.

Říkali jsme si, že bojujeme za utiskované,
ale v těchto válkách se nedalo vyhrát.

Stali jsme se samotným nástrojem,
skrze který došlo k dalším úmrtím,

spoluviníky utrpení pro sobecký prospěch
několika krutých jednotlivců.

Po čase, velmi dlouhém čase,
jsem otevřel oči.

Začal jsem se odvažovat čelit pravdě,
přemýšlet, čelit těžkým otázkám.

Dostal jsem se do kontaktu se svou duší.

Co jsem se naučil?

Že lidé, kteří se podílí
na násilném džihádu,

že lidé, kteří jsou přitahováni
k těmto extrémům,

se moc neliší od ostatních.

Ale věřím, že se takoví lidé mohou změnit.

Mohou zpět získat svá srdce
a napravit je tím,

že je naplní lidskými hodnotami,
které hojí.

Když ignorujeme realitu,

zjistíme, že přijímáme, co je nám
řečeno bez kritické úvahy.

A ignorujeme dary a výhody,
kteří by mnozí z nás opatrovali,

i kdyby jen na okamžik v životě.

Zapojil jsem se do akcí,
které jsem považoval za správné.

Ale nyní jsem se začal ptát,
jak jsem věděl, co jsem věděl.

Neustále jsem druhým říkal,
aby přijali pravdu,

ale já jsem nedokázal dát
pochybám jejich právoplatné místo.

Přesvědčení, že se lidé mohou změnit,
je zakořeněno v mé zkušenosti,

mém vlastním příběhu.

Skrze rozsáhlou četbu, přemýšlení,
hloubání, sebepoznávání, jsem objevil,

jsem si uvědomil, že islámský svět nás
a těch druhých je chybný a nespravedlivý.

Skrze uvažování nad nejistotami ve všem,
co jsme tvrdili,

v nedotknutelných pravdách,
nezvratných pravdách,

jsem si vyvinul jemnější pochopení.

Uvědomil jsem si, že ve světě
zahlceném rozdílností a rozpory,

pošetilými kazateli,
jen pošetilí kazatelé jako já,

nevidí paradox v mýtech a fikci,
které využívají k prosazování autenticity.

Porozuměl jsem zásadní význam
sebepoznání, politické uvědomělosti

a nezbytnosti hlubokého a širokého
pochopení našich závazků a činů,

jak ovlivňují druhé.

Moje dnešní prosba na všechny,

zejména ty, co upřímně věří
v islámský džihád ...

odmítněte dogmatickou autoritu,

osvoboďte se od hněvu, nenávisti
a násilí,

naučte se napravovat zlo

bez pokusu o ospravedlňování krutého,
nespravedlivého a zbytečného chování.

Místo toho vytvořte několik krásných
a užitečných věcí, které nás přežijí.

Přistupujte ke světu, životu, s láskou.

Naučte se rozvíjet
a kultivovat svá srdce,

vidět dobro, krásu a pravdu
v druhých a ve světě.

Tímto způsobem budeme znamenat více
sami pro sebe ...

pro druhé, pro své komunity,
a v mém případě, pro Boha.

To je džihád --
můj pravý džihád.

Děkuji vám.

(Potlesk)