Jak funguje krevní transfuze? - Bill Schutt

Celou lekci můžete vidět zde: https://ed.ted.com/lessons/how-does-blood-transfusion-work-bill-schutt

V roce 1881 přiběhl doktor William Halsted pomoct své sestře Minnie, která krvácela po porodu. Rychle si vsunul jehlu do paže, odebral krev a vpravil ji do její. Po několika nejistých minutách se začala zotavovat. Proč byla tato transfuze úspěšná? Bill Schutt vysvětluje historii procedury, která zachraňuje životy.

Lekci připravil Bill Schutt, režie Hype CG.

V roce 1881 běžel doktor Wiiiam Halsted
pomoct své sestře Minnie,

která krvácela po porodu.

Rychle vsunul jehlu do své paže,

odebral krev a vpravil ji do její.

Po několika nejistých minutách
se začala zotavovat.

Halsted netušil, jaké štěstí měli.

Jeho transfuze fungovala jedině díky tomu,
že on a jeho sestra

měli stejnou krevní skupinu ‒

což není garantováno
dokonce ani mezi příbuznými.

Krevní skupiny nebyly
za Halstada objeveny,

přestože lidé s transfuzí
po staletí experimentovali ‒

většinou neúspěšně.

V roce 1667 se francouzský fyzik
Jean-Baptise Denis

stal prvním, kdo zkusil tuto
techniku na člověkovi.

Denis přenesl ovčí krev
do Antoina Mauroye,

muže pravděpodobně trpící psychózou,

doufaje, že zmírní jeho symptomy.

Mauroy byl poté v dobré náladě.

Ale druhá transfuze vyvolala horečku,

vážnou bolest v dolní části zad,
intenzivní pálení ruky

a močil hustou, černou tekutinu.

Přestože to tehdy nikdo nevěděl,

toto byly příznaky nebezpečné
imunitní reakce probíhající v jeho těle.

Tato imunitní reakce začala
produkcí proteinů zvaných protilátky,

které rozlišují vlastní
tělní buňky od narušitelských.

A to tím, že rozpoznávají
cizí proteiny nebo antigeny

vestavěné do narušitelovy buněčné stěny.

Protilátky zapadnou do antigenu

a signalizují ostatním imunitním buňkám,
aby zaútočily a zničily cizí buňky.

Zničené buňky jsou odplaveny z těla močí.

V extrémních případech
způsobuje masivní rozklad buněk

sraženiny v krevním řečišti,
což brání toku krve do důležitých orgánů,

přetěžuje ledviny a vede k jejich selhání.

Denisův pacient naštěstí transfuzi přežil.

Ale když se po dalších
mezidruhových transfuzích prokázala

smrtelnost této procedury,
byla v celé Evropě zakázána

a na několik století upadla v nemilost.

Až dokud roku 1901
rakouský fyzik Karl Landsteiner

neobjevil krevní skupiny,

stěžejní krok k úspěchu
krevní transfuze mezi lidmi.

Všiml si, že když spolu byli smíseny
rozdílné typy, vytvářely sraženiny.

To nastalo, když se protilátky přichytily
na buňky s cizími antigeny,

což způsobilo, že se krevní buňky
shlukovaly k sobě.

Ale když jsou dárcovy buňky stejné
krevní skupiny jako příjemcovy buňky,

dárcovy buňky nebudou označeny
k destrukci a nebudou se shlukovat.

Do roku 1907

míchali doktoři dohromady
malé vzorky krve před transfuzí.

Když se neobjevily žádné shluky,
typově si odpovídaly.

To jim umožnilo zachránit tisíce životů

a položili základy moderní transfuze.

Do té doby probíhaly
všechny transfuze ihned,

přímo mezi dvěma jedinci.

To proto, že se krev
po kontaktu se vzduchem

začala téměř okamžitě srážet ‒

obranný mechanismus
předcházející ztrátě krve po zranění.

V roce 1914 výzkumníci objevili,
že chemický citrát sodíku

zastavil koagulaci krve odstraněním kalcia
nezbytného pro formování sraženin.

Citrátovaná krev mohla být
uchována pro pozdější využití ‒

první krok ke krevním
transfuzím ve velkém.

V roce 1916 objevila
dvojice amerických vědců

ještě efektivnější antikoagulant
zvaný heparin,

který fungoval na bázi deaktivace enzymů,
což umožňovalo srážení.

Heparin využíváme dodnes.

V té samé době vyvinuli američtí
a britští výzkumníci přenosný přístroj,

který mohl transportovat dárcovu krev
na bojiště první světové války.

Kombinací s nově objeveným heparinem

doktoři bezpečně ukládali
a uchovávali litry krve

a dopravovali je přímo na bojiště,
aby je poskytli zraněným vojákům.

Po válce se tato neopracovaná
přenosná krabice stala inspirací

pro dnešní krevní banky,
inventář nemocnic po celém světě.