V roce 1881 běžel doktor Wiiiam Halsted pomoct své sestře Minnie, která krvácela po porodu. Rychle vsunul jehlu do své paže, odebral krev a vpravil ji do její. Po několika nejistých minutách se začala zotavovat. Halsted netušil, jaké štěstí měli. Jeho transfuze fungovala jedině díky tomu, že on a jeho sestra měli stejnou krevní skupinu ‒ což není garantováno dokonce ani mezi příbuznými. Krevní skupiny nebyly za Halstada objeveny, přestože lidé s transfuzí po staletí experimentovali ‒ většinou neúspěšně. V roce 1667 se francouzský fyzik Jean-Baptise Denis stal prvním, kdo zkusil tuto techniku na člověkovi. Denis přenesl ovčí krev do Antoina Mauroye, muže pravděpodobně trpící psychózou, doufaje, že zmírní jeho symptomy. Mauroy byl poté v dobré náladě. Ale druhá transfuze vyvolala horečku, vážnou bolest v dolní části zad, intenzivní pálení ruky a močil hustou, černou tekutinu. Přestože to tehdy nikdo nevěděl, toto byly příznaky nebezpečné imunitní reakce probíhající v jeho těle. Tato imunitní reakce začala produkcí proteinů zvaných protilátky, které rozlišují vlastní tělní buňky od narušitelských. A to tím, že rozpoznávají cizí proteiny nebo antigeny vestavěné do narušitelovy buněčné stěny. Protilátky zapadnou do antigenu a signalizují ostatním imunitním buňkám, aby zaútočily a zničily cizí buňky. Zničené buňky jsou odplaveny z těla močí. V extrémních případech způsobuje masivní rozklad buněk sraženiny v krevním řečišti, což brání toku krve do důležitých orgánů, přetěžuje ledviny a vede k jejich selhání. Denisův pacient naštěstí transfuzi přežil. Ale když se po dalších mezidruhových transfuzích prokázala smrtelnost této procedury, byla v celé Evropě zakázána a na několik století upadla v nemilost. Až dokud roku 1901 rakouský fyzik Karl Landsteiner neobjevil krevní skupiny, stěžejní krok k úspěchu krevní transfuze mezi lidmi. Všiml si, že když spolu byli smíseny rozdílné typy, vytvářely sraženiny. To nastalo, když se protilátky přichytily na buňky s cizími antigeny, což způsobilo, že se krevní buňky shlukovaly k sobě. Ale když jsou dárcovy buňky stejné krevní skupiny jako příjemcovy buňky, dárcovy buňky nebudou označeny k destrukci a nebudou se shlukovat. Do roku 1907 míchali doktoři dohromady malé vzorky krve před transfuzí. Když se neobjevily žádné shluky, typově si odpovídaly. To jim umožnilo zachránit tisíce životů a položili základy moderní transfuze. Do té doby probíhaly všechny transfuze ihned, přímo mezi dvěma jedinci. To proto, že se krev po kontaktu se vzduchem začala téměř okamžitě srážet ‒ obranný mechanismus předcházející ztrátě krve po zranění. V roce 1914 výzkumníci objevili, že chemický citrát sodíku zastavil koagulaci krve odstraněním kalcia nezbytného pro formování sraženin. Citrátovaná krev mohla být uchována pro pozdější využití ‒ první krok ke krevním transfuzím ve velkém. V roce 1916 objevila dvojice amerických vědců ještě efektivnější antikoagulant zvaný heparin, který fungoval na bázi deaktivace enzymů, což umožňovalo srážení. Heparin využíváme dodnes. V té samé době vyvinuli američtí a britští výzkumníci přenosný přístroj, který mohl transportovat dárcovu krev na bojiště první světové války. Kombinací s nově objeveným heparinem doktoři bezpečně ukládali a uchovávali litry krve a dopravovali je přímo na bojiště, aby je poskytli zraněným vojákům. Po válce se tato neopracovaná přenosná krabice stala inspirací pro dnešní krevní banky, inventář nemocnic po celém světě.