V roce 1881 běžel doktor Wiiiam Halsted
pomoct své sestře Minnie,
která krvácela po porodu.
Rychle vsunul jehlu do své paže,
odebral krev a vpravil ji do její.
Po několika nejistých minutách
se začala zotavovat.
Halsted netušil, jaké štěstí měli.
Jeho transfuze fungovala jedině díky tomu,
že on a jeho sestra
měli stejnou krevní skupinu ‒
což není garantováno
dokonce ani mezi příbuznými.
Krevní skupiny nebyly
za Halstada objeveny,
přestože lidé s transfuzí
po staletí experimentovali ‒
většinou neúspěšně.
V roce 1667 se francouzský fyzik
Jean-Baptise Denis
stal prvním, kdo zkusil tuto
techniku na člověkovi.
Denis přenesl ovčí krev
do Antoina Mauroye,
muže pravděpodobně trpící psychózou,
doufaje, že zmírní jeho symptomy.
Mauroy byl poté v dobré náladě.
Ale druhá transfuze vyvolala horečku,
vážnou bolest v dolní části zad,
intenzivní pálení ruky
a močil hustou, černou tekutinu.
Přestože to tehdy nikdo nevěděl,
toto byly příznaky nebezpečné
imunitní reakce probíhající v jeho těle.
Tato imunitní reakce začala
produkcí proteinů zvaných protilátky,
které rozlišují vlastní
tělní buňky od narušitelských.
A to tím, že rozpoznávají
cizí proteiny nebo antigeny
vestavěné do narušitelovy buněčné stěny.
Protilátky zapadnou do antigenu
a signalizují ostatním imunitním buňkám,
aby zaútočily a zničily cizí buňky.
Zničené buňky jsou odplaveny z těla močí.
V extrémních případech
způsobuje masivní rozklad buněk
sraženiny v krevním řečišti,
což brání toku krve do důležitých orgánů,
přetěžuje ledviny a vede k jejich selhání.
Denisův pacient naštěstí transfuzi přežil.
Ale když se po dalších
mezidruhových transfuzích prokázala
smrtelnost této procedury,
byla v celé Evropě zakázána
a na několik století upadla v nemilost.
Až dokud roku 1901
rakouský fyzik Karl Landsteiner
neobjevil krevní skupiny,
stěžejní krok k úspěchu
krevní transfuze mezi lidmi.
Všiml si, že když spolu byli smíseny
rozdílné typy, vytvářely sraženiny.
To nastalo, když se protilátky přichytily
na buňky s cizími antigeny,
což způsobilo, že se krevní buňky
shlukovaly k sobě.
Ale když jsou dárcovy buňky stejné
krevní skupiny jako příjemcovy buňky,
dárcovy buňky nebudou označeny
k destrukci a nebudou se shlukovat.
Do roku 1907
míchali doktoři dohromady
malé vzorky krve před transfuzí.
Když se neobjevily žádné shluky,
typově si odpovídaly.
To jim umožnilo zachránit tisíce životů
a položili základy moderní transfuze.
Do té doby probíhaly
všechny transfuze ihned,
přímo mezi dvěma jedinci.
To proto, že se krev
po kontaktu se vzduchem
začala téměř okamžitě srážet ‒
obranný mechanismus
předcházející ztrátě krve po zranění.
V roce 1914 výzkumníci objevili,
že chemický citrát sodíku
zastavil koagulaci krve odstraněním kalcia
nezbytného pro formování sraženin.
Citrátovaná krev mohla být
uchována pro pozdější využití ‒
první krok ke krevním
transfuzím ve velkém.
V roce 1916 objevila
dvojice amerických vědců
ještě efektivnější antikoagulant
zvaný heparin,
který fungoval na bázi deaktivace enzymů,
což umožňovalo srážení.
Heparin využíváme dodnes.
V té samé době vyvinuli američtí
a britští výzkumníci přenosný přístroj,
který mohl transportovat dárcovu krev
na bojiště první světové války.
Kombinací s nově objeveným heparinem
doktoři bezpečně ukládali
a uchovávali litry krve
a dopravovali je přímo na bojiště,
aby je poskytli zraněným vojákům.
Po válce se tato neopracovaná
přenosná krabice stala inspirací
pro dnešní krevní banky,
inventář nemocnic po celém světě.