Jak fungují rasové předsudky ‒ a jak se jich zbavit

Náš mozek si vytváří škatulky, aby mu svět dával větší smysl, aby rozpoznal vzorce a byl schopný rychle jednat. Tato schopnost si ale také vybírá svou daň v podobě podvědomých předsudků. Psycholožka Jennifer L. Eberhardt v této silné přednášce zkoumá, jak se naše předsudky nespravedlivě zaměřují na černochy ve všech sférách naší společnosti ‒ od škol a sociálních médií až po policejní kontroly a trestní právo ‒ a diskutuje, jak nám vytvoření frikce může pomoci aktivně přerušit a postavit se tomuto znepokojujícímu problému.

Před několika lety jsem seděla v letadle
se svým synem,

kterému bylo pouhých pět let.

Můj syn byl u vytržení z toho,
že letí s maminkou.

Koukal kolem sebe, všechno prozkoumával

a zkoumal také lidi.

A pak spatří jednoho muže a říká:

„Koukej, ten pán vypadá jako táta!“

Prohlédnu si toho muže,

který rozhodně nevypadal jako můj manžel,

ani trošku.

Začala jsem se proto také rozhlížet
a uvědomila jsem si,

že ten muž byl
jediným černochem na palubě.

Myslela jsem si:

“Aha.

Budu si muset promluvit
se svým synem o tom,

že ne všichni černoši vypadají stejně.“

Můj syn ke mně zvedl hlavu a řekl mi:

„Doufám, že neokrade nikoho v letadle.“

Odpověděla jsem: „Cože? Co jsi to řekl?“

A on zopakoval: „Doufám,
že ten pán neokrade nikoho v letadle.“

Řekla jsem: „Proč to říkáš?

Víš přece, že táta by v letadle nekradl.“

A on odpověděl: „Jojo, já vím.“

A já řekla: „No tak proč jsi to řekl?“

Podíval se na mě
se smutným výrazem ve tváři a dodal:

„Nevím, proč jsem to řekl.

Nevím, proč mě to napadlo.“

Žijeme v tak krutém rasovém rozvrstvení,

že i pětiletý nám dokáže říct,
co se má stát,

bez zločince,

bez výslovné nenávisti.

Spojení mezi černošstvím a kriminalitou

si našlo cestu do mysli
mého pětiletého syna.

Najde si cestu do mysli všech našich dětí,

do mysli každého z nás.

Naše mysl je formovaná
rasovými nerovnostmi,

které na tomto světě vídáme,

a výklady, jež nám pomáhají
dát smysl nerovnostem, které vidíme:

„Tito lidé jsou kriminálníci.“

„Tito lidé jsou násilníci.“

„Těchto lidí se máme bát.“

Když můj výzkumný tým přivedl lidi
do naší laboratoře

a ukázal jim různé obličeje,

zjistili jsme, že v souvislosti
s černochy viděli

rozmazané obrysy zbraní
jasněji a rychleji.

Předsudky nejen řídí, co vidíme,

ale také kde hledáme.

Zjistili jsme, že když pobídneme lidi
k myšlení na násilný zločin,

může je to vést k upření pohledu
na černošský obličej

a pryč od bělošského.

Když pobídneme policisty k myšlenkám
na dopadnutí, střílení a zatýkání,

zavede to současně jejich pohled
na černošské obličeje.

Předsudky mohou nakazit každý aspekt
našeho systému trestního soudnictví.

V rozsáhlém souboru dat
zabývajícím se možností trestu smrti

jsme zjistili, že tmavší barva kůže
více než zdvojnásobila šanci

k odsouzení obžalovaného k trestu smrti ‒

minimálně v případech,
kdy obětmi byli běloši.

Toto zjištění má velký význam,

ačkoliv jsme měli kontrolu
nad vážností zločinu

a atraktivností obžalovaných.

A ať jsme použili jakoukoliv proměnnou,

zjistili jsme, že černoši dostali tresty

úměrné jejich fyzickým černošským rysům:

čím tmavší,

tím spíš si zasloužili smrt.

Předsudky mohou také ovlivnit,
jak učitelé trestají žáky.

S mými kolegy jsme zjistili,
že učitelé vykazují potřebu

ukáznit černošské žáky
na druhém stupni přísněji

než bělošské žáky

za stejné opakované přestupky.

Během nedávné studie jsme zjistili,

že učitelé berou
černošské žáky jako skupinu,

ale bělošské žáky jako individua.

Pokud například jeden černošský student
něco provede

a jiný černošský student něco provede
o pár dní později,

v případě druhého studenta učitel reaguje

jako kdyby něco provedl dvakrát.

Jakoby se hříchy jednoho dítěte

kupily na hříchy jiných.

Vytváříme škatulky,
abychom světu dali smysl,

abychom uhájili kontrolu a soudržnost,

když přijde na podněty,
kterými jsme neustále bombardováni.

Škatulkování a předsudky,
které se tím vytvoří,

dovolují našemu mozku tvořit úsudky
rychleji a efektivněji,

jelikož instiktivně spoléhá na vzorce,

které mu připadají předvídatelné.

Tak jako nám škatulky dovolují
se rychle rozhodnout,

zároveň zesilují naše předsudky.

Ty samé věci,
které nám umožňují vidět svět,

nás také mohou zaslepit.

Zjednodušují naše rozhodnutí,

bez zbytečného tlaku.

Jenomže si vybírají vysokou daň.

Co s tím můžeme dělat?

Jsme náchylní k předsudkům,

ale ne vždycky se podle toho chováme.

Za určitých podmínek předsudky oživnou,

za jiných dojde k jejich útlumu.

Dám vám příklad.

Mnoho z vás zná firmu Nextdoor.

Jejím cílem je vytvořit pevnější,
zdravější a bezpečnější sousedské vztahy.

Nabízejí prostor online,

kde se sousedé mohou scházet
a sdílet informace.

Ale Nextdoor brzy zjistil, že mají problém

s rasovým profilováním.

V typickém případě

lidé vyhlédnou z okna,

spatří černošského muže
v jejich jinak bělošském sousedství

a rychle dojdou k závěru,
že má něco za lubem,

ačkoliv neexistuje důkaz
o kriminální činnosti.

V mnoha případech je naše chování online

odrazem našeho chování v opravdovém světě.

Ale my nechceme vytvořit
příliš jednoduchý systém,

který by umocňoval předsudky
a prohluboval rasovou nerovnost

namísto toho, aby je odbourával.

Zakladatel Nextdoor oslovil
mě a pár dalších,

abychom mu pomohli vyřešit, co s tím.

Uvědomili si, že pro omezení
rasového profilování na jejich platformě

budou muset přidat frikci,

což znamenalo,
že budou muset lidi přibrzdit.

Nextdoor měl před sebou volbu

a navzdory všem jejich nutkáním,

se tu frikci rozhodli přidat.

Učinili tak přidáním jednoduchého seznamu.

Na seznam dali tři položky.

První vyzývala uživatele,
aby se na chvíli zastavili

a zamysleli se: „Z jakého důvodu
jim byla tato osoba podezřelá?“

Kategorie „černoch“ nedává
příčinu k podezření.

Druhá položka vyzývala uživatele,
aby popsali fyzické rysy této osoby

namísto jejich rasy a pohlaví.

Třetí ‒ uvědomili si,
že spousta lidí nevěděla,

co rasové profilování vůbec je,

a už vůbec, že se do něj zapojili.

Nextdoor poskytl definici a vysvětlil jim,

že takové chování je striktně zakázané.

Většina z vás si patrně všimla nápisů
na letištích a v metrech:

„Když něco vidíte, řekněte něco.“

Nextdoor se to pokusil upravit:

„Pokud vidíte něco podezřelého,

řekněte něco konkrétního.“

Za použití této strategie
a zpomalením lidí

dokázal Nextdoor snížit
rasové profilování o 75 procent.

Lidé mi často říkají:

„Není možné přidat frikci
ve všech situacích a všech případech,

zejména u lidí, kteří v každé situaci
jednají impulzivně.“

Ukázalo se ale, že frikci můžeme přidat
ve více situacích než si myslíme.

Při spolupráci s policejním oddělením
v Oaklandu v Kalifornii

jsme s mými kolegy pomohli jejich oddělení

snížit počet kontrol u lidí,

kteří se nedopustili
žádného závažného zločinu.

Nutili jsme přitom policisty,

aby si před každým zastavením
kladli otázku:

„Zastavuji na základě rozumného důvodu,

ano nebo ne?“

Jinak řečeno,

mám dostatek informací k tomu,
abych tuto osobu spojil

s konkrétním zločinem?

Tím, že jsme otázku přidali na seznam,

který vyplňují během kontroly,

policisté přibrzdí, zastaví se a zamyslí:

„Proč se chystám tuto osobu zastavit?“

V roce 2017, než jsme tuto otázku
vedenou rozumem přidali na formulář,

proběhlo ve městě
kolem 32 000 policejních kontrol.

Rok po přidání této otázky

se toto číslo snížilo na 19 000 kontrol.

Jen samotné kontroly Afroameričanů
klesly o 43 procent.

A díky méně kontrolám černošských občanů
se město nestalo nebezpečnějším.

Ve skutečnosti se kriminalita snižovala

a město se stalo pro všechny bezpečnějším.

Jedním řešením může být
snížení počtu nadbytečných kontrol.

Dalším může být zlepšení kvality kontrol,

které policisté provádí.

S tím nám může pomoci technologie.

Všichni víme o smrti George Floyda,

protože ti, co se mu snažili pomoci,
drželi v ruce mobilní telefony

a natočili to hrůzné,
osudné střetnutí s policií.

Máme ale také další technologie,
jejichž potenciál plně nevyužíváme.

Policejní oddělení v celé zemi

mají teď nařízeno nosit na těle kamery,

takže máme záběry nejen nejextrémnějších
a nejhrůznějších střetů,

ale také z každodenní práce.

Spolu s interdisciplinárním týmem
ze Stanfordu

jsme začali používat strojové učení,

abychom mohli analyzovat
velké množství střetů.

Abychom lépe rozuměli tomu, co se stane
během rutinních policejních kontrol.

Zjistili jsme, že i když se policisté
chovají profesionálně,

mluví s černošskými řidiči
méně zdvořile než s bělošskými.

Jen z výběru slov, které použili,

jsme byli schopní určit, zda mluvili
s černošským nebo bělošským řidičem.

Problém je,
že valnou většinu kamerových záznamů

policejní oddělení nepoužívají,

aby zjistili, co se v ulicích děje,

nebo k tréninku policistů.

A to je velká škoda.

Jak se rutinní kontrola promění
ve smrtelné střetnutí?

Jak k tomu došlo v případě
George Floyda?

Jak k tomu došlo v ostatních případech?

Když mému nejstaršímu synovi
bylo 16, uvědomil si,

že když na něj běloši koukají,
mají strach.

Nejhorší je to ve výtahu, řekl mi.

Když se zavřou dveře,

lidé se v tom malém prostoru
cítí jako lapeni v pasti, s někým,

s kým se naučili spojovat nebezpečí.

Můj syn cítí jejich rozpaky,

a tak se na ně usměje, aby je uklidnil,

aby zmírnil jejich strach.

Když promluví,

jejich tělo se uvolní.

Lépe se jim dýchá.

Líbí se jim jeho intonace,

jeho dikce a výběr slov.

Mluví jako jeden z nich.

Myslívala jsem si, že můj syn
je přírodně extrovertní po otci.

Během této konverzace
jsem si ale uvědomila,

že jeho úsměv nebyl znamením,

že se chce přátelit s cizími.

Šlo o talisman,
který používal k sebeobraně,

dovednost k přežití, kterou natrénoval
během tisíců jízd výtahem.

Naučil se přizpůsobit napětí,
které působí jeho barva kůže

a která ohrožuje jeho život.

Jsme si vědomi, že náš mozek je
naprogramovaný k předsudkům

a jeden způsob, jak to změnit,
je zastavit se

a zamyslet se nad důvody
našich domněnek.

Musíme se sami sebe zeptat:

Jaké domněnky si s sebou bereme,
když nastupujeme do výtahu?

Nebo do letadla?

Jak si můžeme být vědomi
našich vlastních podvědomých předsudků?

Koho tyto předsudky ochraňují?

Koho ohrožují?

Dokud si takové otázky nebudeme pokládat

a nebudeme trvat na tom, aby naše školy
naše soudy, naše policejní oddělení

a všechny instituce udělaly to samé,

budeme i nadále dovolovat předsudkům,
aby nás zaslepovaly.

A dokud to neuděláme,

nikdo z nás nebude opravdu v bezpečí.

Děkuji.