Posuňte své hranice díky chytré práci s myslí | Marisa Peer | TEDxKCS

Svou mysl můžete naučit, aby dělala to, co chcete. Spolupráce s vlastní myslí je zcela zásadní dovednost, protože představy, které si promítáme v hlavě, a slova, která si říkáme, ovlivňují naše pocity. Naučte se na sebe mluvit lépe a posouvat hranice své mysli – zapomeňte na známé a zvykněte si na neznámé.

Marisa Peer je světoznámá terapeutka a autorka bestsellerů s takřka třicetiletou praxí, která se úspěšně věnuje také přednáškové činnosti.

Tato přednáška zazněla na místní akci TEDx, kterou ve formátu konference TED nezávisle uspořádala místní komunita. Podrobnější informace najdete na stránce http://ted.com/tedx.

Dnešním tématem je spolupráce

a já budu mluvit
o nejdůležitější spolupráci,

s jakou se v životě setkáte.

Jde o spolupráci mezi vámi a vaší myslí.

Pokud umíte spolupracovat
s vlastní myslí a říct jí, co chcete,

dosáhnete, čeho chcete.

Měla jsem to štěstí a několikrát získala
titul nejlepšího britského terapeuta.

V průvodci časopisu Tatler
patřím k absolutní špičce.

Lidé mi říkají:

„Víte, mozek je ohromně složitá věc
a trvá léta mu porozumět.“

Ale to není pravda.

Myslím si, že o svém mysli
potřebujete vědět čtyři věci.

Když tyto čtyři věci
budete uplatňovat v praxi,

bude se vám dařit, na co sáhnete.

Dovolte tedy, abych vám pověděla,
o které čtyři věci jde.

Vaše mysl dělá výslovně a přesně to,

co si myslí, že od ní chcete.

Vždycky dělá to, o čem si myslí,
že je ve vašem nejlepším zájmu.

Když nemáte to, co chcete,
ale jednáte tak, jak nechcete,

nespolupracujete se svou myslí,
jak byste měli.

S tím vám dnes pomůžu.

Za druhé: vaše mysl je naprogramovaná tak,

aby vás vedla za potěšením a od bolesti.

Proto lidé žijí v kmenech,

kdo se dokáže vyhnout bolesti,
ten na téhle planetě přežije.

Za třetí: za to, jaké pocity
se ve vás neustále melou,

vždycky můžou jen dvě věci:

představy, které si vytváříte,
a slova, která sami sobě říkáte.

Za čtvrté: vaše mysl
miluje to, co je známé.

Je naprogramovaná tak,
aby se neustále zaobírala tím, co už zná.

Pokud chcete v čemkoli uspět,
musíte si odvyknout od známého

a zvyknout si na neznámé.

Začneme od bodu jedna.

Vaše mysl dělá to, co si myslí, že chcete.

Vždycky jedná ve vašem vlastním zájmu.

Mysl neustále naslouchá tomu, co říkáte.

Vaše jednání a pocity interpretuje
podle slovníku, jaký používáte.

Takže, když říkáte

„ty zkoušky mě zabijou,
to papírování bude moje smrt,

šéf mi pije krev,

mám toho plné zuby, ten stres už neunesu“

nebo když říkáte

„ten tlak mě úplně drtí,
tolik práce mě zabije“,

říkáte své mysli,
že danou věc nechcete dělat.

A když si vaše mysl myslí,
že něco nechcete dělat,

bude vám našeptávat, abyste úkol
odložili, šli za školu, nesnažili se.

Vaše mysl bere vaše slova
natolik vážně, že když řeknete:

„Ten stres mě ničí,
líbilo by se mi zůstat týden v posteli.

Kéž bych měla týden volna
a mohla si doma lenošit,“

řekne na to vaše mysl:
„OK, tady máš chřipku. Neříkala sis o to?

Chtěla jsi zůstat týden v posteli,
tak jsem ti zařídila chřipku.

Týden se můžeš válet.“

Když řeknete: „Vážně se děsím
té prezentace, co mám mít příští středu.

Dala bych cokoli, abych tam nemusela,“
vaše mysl usoudí:

„OK, co kdybych ti po ránu
zařídila migrénu nebo nevolnost?“

Je to váš způsob,
jak se vyhnout prezentacím.

Zní to trochu legračně,
ale takhle mysl opravdu funguje.

Dělá to, co si myslí, že chcete.

Jestli nemáte, po čem toužíte,
je to proto, že užíváte slova

„je to moc práce, je to moc těžké,
spolkne to všechen můj čas“.

Svoji první knihu jsem napsala,
když mi ještě nebylo třicet.

Když jsem podepsala smlouvu,

tušila jsem, že se psaním
izoluji od ostatních,

a tak se mi do toho nechtělo.

Hodně času jsem promrhala,
než jsem pochopila, že si musím říct

„chci psát, rozhodla jsem se psát,
rozhodla jsem se z toho mít radost“.

A tahle slova, „rozhodla jsem se to dělat,
rozhodla jsem se z toho mít radost“,

vám změní život.

Tohle je mnohem víc než pozitivní přístup.

Je to spolupráce s vlastní myslí.

Podívejte se na své chování
a pokud nemáte, po čem toužíte,

znamená to, že se svou myslí
nekomunikujete správně.

Význam komunikace s myslí jsem
poznala při práci s fotbalisty a mariňáky.

Námořníky jsem potkala
v jednom televizním pořadu.

Dívala jsem se, jak běhají v naprosté tmě,

s čelovkami na hlavě.

Lilo jako z konve, všude bláto
a oni u toho zpívali.

A vaše mysl si samozřejmě říká:

„OK, padají trakaře,
je tma, je příšerná zima,

ty vybíháš kopce s plnou polní na zádech
a u toho si zpíváš…

Už to chápu! Tobě se to líbí!“

Představte si, že běžíte maraton
a od startu si říkáte:

„Tak, ještě 38 kilometrů. To je peklo.
Taková nuda, jak to uběhnu, to je dávka.“

Takhle to vážně neuběhnete.

Musíte si říkat
„je to super, je to super“,

i když to není pravda.

Takto se na mysl musí, aby spolupracovala.

Musíte jí říct, velmi podrobně,

velmi konkrétními,
velmi přesnými slovy, co chcete.

Používejte formulace typu

„tohle chci, tohle se mi líbí,
pro tohle jsem se rozhodla“

a vždycky si s cílem spojte potěšení,
protože platí i pravidlo dva:

Mysl vás vždy vede tam,
kde je potěšení a pryč od bolesti.

Když něco sníte a pak je vám zle
a spojíte si to s bolestí,

už to nikdy v životě nevezmete do úst.

Vyhýbat se bolesti je lidská přirozenost.

Jenže když si bolest spojíte s učením,
vystupováním na veřejnosti,

situacemi, kdy jste středem pozornosti,
ohromně si tím zkomplikujete život.

Každý den si můžete zvolit,
co je potěšení a co bolest.

Nikdo jiný to pro vás neudělá.

Kočku nedostanete do vířivky,
protože je super, plná bublin, horká.

Nesnáší vodu, ale vy si vybrat můžete.

Někteří mí klienti si spojují potěšení
s bolestí a někteří bolest s potěšením.

Došlo mi to při práci s drogově závislými.

A nemyslím jen závislé z ulice,
ale i velice úspěšné lidi –

hollywoodské herce, hvězdy, modelky –

kteří si potěšení spojili s bodáním jehel
do těla, protože je přenášelo do rauše.

Pro ty byla bolest potěšením.

A mám jiné klienty, kteří měli
letět 1. třídou a řekli:

„Já nepoletím.
Bojím se, že letadlo vybuchne.“

Potěšení měli spojené s bolestí.

Před několika lety jsem si zlomila ruku,

a když mi sundali sádru,
byla v podivném úhlu.

Nemilé překvapení a já na to:
„Jak ji zase narovnám?“

Řekli mi: „Tu ruku už nenarovnáme.

Po rehabilitaci se možná
posuneme o pár centimetrů.“

A já říkám: „To ne,
vy mi nerozumíte. Cvičím jógu.

V tomhle stavu psa hlavou dolů neudělám.

S takovouhle rukou
nezvládnu ani bojovníka.

Prostě ji musím narovnat.“

Řekli mi jen: „Mohli bychom vám
ruku zase zlomit, ale nemusí to pomoct

a možná to bude ještě horší.“

Já se odmítám vzdávat.

Chtěla jsem být zdravá,
našla jsem terapeuta

a zeptala se: „Dokážete to srovnat?“

A on řekl: „Ano, ale bude to
opravdu hodně bolet

a bude to stát spoustu času,
budete sem chodit dvakrát týdně.

Budu muset potrhat všechny ty kapiláry.“

Bylo mi jasné, že to bude bolet,

ale umím spolupracovat s vlastním mozkem.

Tak jsem kývla a celou dobu jsem
mozku opakovala: „Tohle chci.

Rozhodla jsem se mít zdravou ruku,
tu bolest vydržím, tu bolest chci.“

Zpívala jsem si tu písničku
od Black Eyed Peas

„let’s do it, let’s do it,
let’s get this started…“

Když mi fyzioterapeut ruku začal
natahovat, vážně to bolelo.

Jakmile vám někdo působí bolest,
instinktivně ucuknete.

Já jsem mu ale musela naopak pomoct.

Pořád jsem si zpívala písničku
a říkala si, že to chci.

A ruku teď mám úplně v pořádku.

Můj fyzioterapeut mi nakonec řekl:

„Nevím, jak jste to dokázala,
většina lidí to vzdá.“

Já na to: „Řekla jsem mozku, že to chci.“

Tak to bylo.
Pořád jsem si opakovala, že to chci.

Tvářila jsem se, že mě nic nebolí
nebo že mě bolest těší.

To je ohromně důležité.

Jestli jste někdy četli před celou třídou,

přeřekli se a všichni se vám smáli,

asi jste si řekli: „Končím.
Už nikdy nebudu mluvit veřejně.

Už nikdy nebudu středem pozornosti.“

Pak jste na to zapomněli.

A za deset let,
když se chystáte na projev,

prezentaci nebo vedení porady,

se dostaví záchvat paniky,

protože si vaše mysl vzpomene:

„Tohle ne… copak si nepamatuješ,
že vystupování před lidmi bolí?“

Tyhle pochody musíte změnit.

Musíte své mysli říct, co přesně chcete,

a s obtížnými věcmi si musíte
spojit potěšení, ne bolest.

Třetí pravidlo fungování mozku říká,
že mysl reaguje jen na dvě věci:

na představy, které si promítáte v hlavě,
a na slova, která si říkáte.

A to je všechno.

Letíte třeba do Los Angeles,

sedíte vedle někoho,
užíváte si společný let

a hlavou vám běží: cesta do LA,

krásné pláže, skvělí lidé,
nádherné počasí, spousta zajímavých míst,

cítíte se určitým způsobem.

Ale když si říkáte:
„To letadlo divně vrčí,

chlap vedle je podezřelý,

nejspíš terorista,
který to tu vyhodí do vzduchu,“

prožíváte něco úplně jiného –
kvůli dvěma věcem:

kvůli představám, které vám běží hlavou,
a slovům, která si říkáte.

Pokud se svým mozkem spolupracujete,
musíte změnit své představy

a musíte změnit svá slova.

Jednou jsem pracovala s fotbalistou
z nějaké Horní Dolní.

Nehrál ani za žádný divizní tým

a přešel rovnou do Premier League.

Nebyl žádný dlouhán.

Řekl mi: „Víte, já si nevěřím,
protože nejsem dost vysoký.“

Řekla jsem mu: „Tak si představte,
že jste Maradona.

Když Maradona nastupuje na hřiště,
myslíte, že si říká ‚nejsem dost vysoký‘?

Samozřejmě že ne.

Myslíte, že si to říká Michael Owen?“

Musíte změnit způsob přemýšlení
a slova, která volíte.

Představy, které si promítáte v hlavě,
a slova, která si v duchu říkáte,

změní úplně všechno –
to je vše, co musíte udělat.

Předvedu vám, jak to funguje.
Natáhněte před sebe ruku.

Představte si, že v ní držíte
půlku velkého, šťavnatého citrónu,

veliký citrón.

Zavřete prosím oči a nechte je zavřené.

Teď si představte,
že si ten citrón přibližujete k ústům,

můžete ho i zmáčknout,
vnímejte tu citrusovou krásu.

Můžete se nadechnout
a nasát to úžasné citrónové aroma.

Teď otevřete ústa a pořádně se zakousněte.

Překousněte citrón napůl,
vykousejte dužninu a začněte ji žvýkat.

A okamžitě si uvědomíte,

jak se vám při té představě
v ústech hromadí sliny.

Oči už otevřte.
Žádný citrón tu není, že?

Ale dvě věci jsou jasné:
v hlavě jste si promítali obrázek citrónu

a říkali jste si, že jíte citrón.

Citrón jste ale nejedli.

Vaše tělo nezajímá, jestli je to,
co mu říkáte, pravda nebo lež,

jestli to je prospěšné,
jestli to je dobré nebo špatné.

Reaguje pouze na slova a představy.

Uděláme si ještě jeden pokus. Postavte se.

Vlastně můžete klidně zůstat sedět.

Teď všichni předpažte levou ruku.
Všichni prosím levou ruku.

Chci, abyste dali paži dozadu,
co nejdál dokážete.

Zkuste ji přetočit co nejdál.

A zapamatujte si, kde jste skončili,
kam až jste dosáhli.

Teď ruku vraťte dopředu a zavřete oči.

A řekněte své levé ruce,
že ten pohyb za chvilku zopakujete

a že dosáhnete o třetinu dál.

Představte si, že dosáhnete o třetinu dál.
Zatím zůstaňte v klidu.

Řekněte své ruce,
že dosáhne o třetinu dál.

Představte si, že jsou svaly
ve vašem levém rameni jako z gumy.

Řekněte ruce, že má jít o třetinu dál.
Teď otevřete oči. Předpažte levou ruku.

Až ji stočíte dozadu,
uvidíte, že dojde o třetinu dál,

protože jste si to představili,
protože jste jí to řekli.

(hovor mezi diváky)

Doma to můžete trénovat,

ale hlavně si musíte uvědomit,
že toto je ten princip spolupráce.

Hlavou vám musí běžet
správné představy a správná slova.

Pracovala jsem
i s olympijským týmem bobistů.

A ti spolu vůbec nevycházeli,
což je hodně znevýhodňovalo.

Poradila jsem jim,
ať si představí, že jsou jako lovečtí psi,

kteří se pohybují na jedné vlně –
stejně jako hejna ryb nebo ptáků,

seskupí se do tvaru velkého zvířete
a komunikují specifickým způsobem.

A to jim výrazně pomohlo.

Čtvrté pravidlo lidské mysli říká,

že mysl miluje to, co je jí známé,
a automaticky volí, na co je zvyklá.

Když je tím návykem prokrastinace,

poflakování se, nevěnování se ničemu,

pocit nervozity na veřejnosti
nebo podceňování vlastních schopností,

je potřeba si od toho dokonale odvyknout

a zvyknout si na to, co zatím známé není:

na pilnou práci, víru ve své schopnosti,
investování času a pocit, že vás to baví.

My Angličané o sobě neradi říkáme

„jsem nejlepší, jsem jednička,

ve svém oboru jsem vážně dobrý,
v tomhle se opravdu vyznám“.

Myslíme si totiž, že by to byla faleš.

Ale jak jste viděli,
když věříte, že jíte citrón,

vyvoláte stav, jako by to bylo doopravdy.

Arnold Schwarzenegger jednou řekl:

„Skromnost je slovo,
které se ke mně vůbec nehodí,

a doufám, že to tak zůstane napořád.“

A to se mi moc líbí.

Muhammad Ali zase řekl:

„Lidé nepřijímají výzvy proto,
že mají strach.

Já jsem si říkal, že jsem hvězda,
ještě než jsem se jí stal.

Věřil jsem si a jak to dopadlo?
Je ze mě hvězda.“

To je přístup!

Řekl si, že je hvězda, a stal se hvězdou.

Ale neopakoval si jen: „Jo, jsem hvězda.“

Trénoval, posiloval, měl disciplínu.

Věřil, že je nejlepší.

Mám zkušenosti s velmi úspěšnými lidmi,

s nejlepšími řediteli, herci, elitou
z různých oborů, s rockovými hvězdami.

Ti všichni si musí říkat,
že jsou nejlepší.

Protože jaká je druhá varianta?

„Ale, jsem jen průměrný.

Vlastně na to nestačím,
tohle nejspíš nezvládnu,

je to moc těžké,
vyžaduje to příliš mnoho úsilí.“

Před chvílí jsem vám ukázala,
že vaše mysl věří všemu, co jí řeknete.

Tak jí říkejte hezčí věci.

Nejprve si vy utváříte přesvědčení
a pak vaše přesvědčení utváří vás.

Pokud si budete věřit,
budou vám věřit i ostatní.

Když posunete hranice své mysli,

už nikdy, nikdy se nevrátí tam, kde byly,

protože když se blížíte naplnění
svého potenciálu, váš potenciál roste.

Nikdy vlastně nemůžete říct,
jaký potenciál máte.

Když si Roger Bannister usmyslel,
že zaběhne míli pod 4 minuty,

což v té době ještě nikdo nezvládl,
udělal čtyři věci.

Řekl si:
„Chci to udělat, chci to dokázat.“

Svůj cíl bral jako obrovskou zábavu.

Neustále si představoval,

jak po 239 sekundách protíná pásku,
a na tu představu si zvykl,

protože míli pod 4 minuty skutečně zaběhl.

V témže roce to pak
zvládlo osm dalších lidí,

v následujícím roce
jeho výkon zopakovalo 57 běžců.

Díky němu se dříve nezvyklé stalo běžným.

Když plavec Mark Spitz získal
sedm zlatých olympijských medailí –

to většina z vás nebyla na světě –
stal se hrdinou.

Byl to fenomenální úspěch.

Dnes už jeho časy nejsou nijak výjimečné.

Protože když se blížíme
naplnění potenciálu, potenciál roste.

Pokud tedy chcete umět perfektně
spolupracovat sami se sebou,

musíte si zapamatovat tyto čtyři věci.

Říkejte své mysli, co chcete.

S cestou k cíli si spojte obrovské
potěšení a s nečinností naopak bolest,

abyste svou mysl mohli motivovat,
a to velmi konkrétními slovy.

Změňte své představy, změňte slovník.

A odvykněte si od známého
a zvykněte si na neznámé.

Když jsem napsala první knihu
a přišla do nakladatelství Penguin,

řekli mi tam:
„Kniha je skvělá, ale chceme ji upravit.

Chceme, abyste napsala 10 kapitol
o tomhle aspektu psychologie mozku.

Půjde to?“

Myslela jsem, že ne,
že jich napíšu tak pět.

Mohla jsem říct buď

„ne, promiňte, to nezvládnu,
tady máte zpátky zálohu“,

nebo „ano, samozřejmě že to půjde.“

Tak jsem řekla: „Samozřejmě že to půjde.

Deset? Jistě, to nebude problém.“

A věřila jsem, zkrátka jsem pevně věřila,

že můj mozek
všechny ty zbývající kapitoly vymyslí.

Pak jsem jednoho dne jela po Court Road
a dvě se mi jen tak vylíhly v hlavě.

Tak jsem zastavila a zapsala je.

A než jsem odevzdala druhou verzi knihy,
měla jsem nápady na 35 kapitol,

protože můj mozek celou dobu
překonával sám sebe,

protože jsem ho správně naprogramovala.

Dala jsem mu pokyn, ať se snaží
a najde informace, které potřebuji.

Mohla bych vykládat ještě dlouho,

ale ono vlastně nejde o to,
kolik vám toho řeknu.

Důležité je, kolik z toho vstřebáte.

Jestli je vaší mysli blízký model
„jít na přednášku, poslouchat,

jít domů a všechno zapomenout“,
odvykněte ji od toho.

Když budete dělat tyto čtyři věci,
můžete neuvěřitelně získat.

Říkejte své mysli, co přesně chcete.

Používejte velmi konkrétní, popisná,
pozitivní, silná slova.

Nejde o pozitivní myšlení.

Jde o přeprogramování mozku na úspěch
a tím myslím úspěch ve všech oblastech,

nejenom v podnikání, nejenom ve sportu,

ale ve všem, dokonce i ve vztazích.

Spojte si obrovské, mimořádné
potěšení s prací na plnění cílů,

a bolest s nečinností a stagnací.

Změňte své představy, změňte slovník.

Když máte brilantní mozek,
a brilantní mozek máme všichni,

máte dvě možnosti:

buď hledat důvody, proč vám je mizerně,
nebo si ten mizerný pocit rozmluvit.

„Ty zkoušky nemůžu zvládnout,
hrozně málo spím.“

Podejte si to jinak:

„Je to přechodné, to zvládnu,
chci to udělat, dospím to později.“

A odvykněte si od známého.

A to nejdůležitější:
zvykněte si na to, že si věříte,

do té míry, že vám budou věřit i ostatní.

Děkuji vám za pozornost.

(potlesk)