Proč nás obrazovky dělají méně šťastnými

Co s náim obrazovky dělají? Psycholog Adam Alter studuje, o kolik času nás obrazovky okrádají a proč jim to vždy projde. Vysvětluje, proč by vás všechny ty hodiny strávené zíráním na vaše smartphony, tablety nebo počítače mohly činit nešťastnými - a co s tím můžete udělat.

Před pár lety jsem slyšel zajímavou fámu.

Ředitel jedné velké firmy
na krmivo pro psy

šel na výroční schůzi akcionářů

s plechovkou krmiva pro psy.

A tu plechovku tam snědl.

To byl způsob, jak je přesvědčit,
že když to je dost dobré pro něj,

je to dost dobré pro jejich psy.

Tato strategie je dnes známá
jako "dogfooding" (interní testování)

a v podnikatelském světě je běžná.

To neznamená, že každý jí krmivo pro psy,

ale že podnikatelé používají
své vlastní produkty

k demonstraci toho,

že v ně mají důvěru.

To je velmi rozšířená praxe
a je skutečně

zajímavé, když najdete výjimky

z této praktiky,

když najdete případy firem
nebo podnikatelů,

kteří své produkty neužívají.

Ukázalo se, že v jednom odvětví
se to děje zcela běžně,

docela pravidelně

a je to technologický průmysl,
používající obrazovky.

V roce 2010 při uvádění iPadu

Steve Jobs popsal iPad jako zařízení,
které je „výjimečné“.

„Nejlepší zážitek ze surfování,
který jste kdy měli;

mnohem lepší než laptop,
mnohem lepší než smartphone.

Je to neuvěřitelný zážitek.“

O pár měsíců později mu telefonoval
jeden novinář

New York Times

a dlouho spolu hovořili.

Na konci rozhovoru

novinář položil otázku,
která vypadala jako nahrávka na smeč.

Řekl: „Vaše děti musí iPad milovat.“

Odpověď se zdála zcela zřejmá,

ale to, co Jobs řekl,
novináře opravdu zaskočilo.

Byl velice překvapen,

protože Jobs řekl: „Ještě ho nepoužili.

Omezujeme množství techniky,
které naše děti doma používají.“

To je ve světě techniky velmi běžná věc.

Nedaleko Silicon Valley je škola,

„Peninsulská waldorfská škola“,

která používá obrazovky až od osmé třídy.

Opravdu velmi zajímavé na této škole je,

že 75 procent dětí, které tam chodí,

má rodiče na vysokých postech
ve firmách v Silicon Valley.

Když jsem to slyšel, pomyslel jsem si,
že je to zajímavé a překvapující

a přimělo mě to k uvažování nad tím,
jak obrazovky ovlivňují mě,

mou rodinu, lidi které miluji

a lidi vůbec.

Posledních pět let jsem zkoumal,

jako profesor obchodu a psychologie,

jaký dopad mají obrazovky na naše životy.

Chtěl bych začít tím,
kolik času nám berou,

pak se můžeme bavit o tom,
jak ten čas vypadá.

To co vidíte, je průměrný
24-hodinový pracovní den

ve třech různých obdobích:

V roce 2007 - před deseti lety -

v roce 2015

a potom aktuální data, která jsem
posbíral minulý týden.

Mnoho věcí se moc nezměnilo.

Spíme přibližně sedm a půl
až osm hodin denně.

Někdo říká, že to trochu klesá,
ale příliš se to nezměnilo.

Pracujeme osm a půl
až devět hodin denně.

Věnujeme se aktivitám pro přežití -

to jsou věci jako stravování,
mytí a péče o děti -

okolo tří hodin denně.

Zbývá toto bílé místo.

To je náš osobní čas.

Tento prostor je pro nás
neuvěřitelně důležitý.

Je to místo pro aktivity,
které z nás činí individuality,

kde se věnujeme koníčkům,
kde máme blízké vztahy,

kde přemýšlíme o našich životech,
kde jsme kreativní,

kde se díváme zpět, abychom zjistili,

zda naše životy mají smysl.

Něco z toho získáváme také v práci,

ale když se lidé
na konci svých životů ohlédnou,

aby zjistili,

jaké jejich životy byly,

hovoří o momentech,

odehrávajících se
v tomto bílém osobním čase.

To je to svaté, to je pro nás důležité.

Nyní vám ukážu,

jak moc z tohoto místa
nám v průběhu času zabraly obrazovky.

V roce 2007,

tolik.

Byl to rok, kdy Apple
představil svůj první iPhone.

O osm let později,

tolik.

Nyní, tolik.

Tak moc času trávíme v našem volnu
před obrazovkami.

V této žluté oblasti, v tom tenkém úseku,
se odehrávají zázraky.

Zde žije vaše lidskost.

A právě teď je to velmi malý prostor.

Takže co s tím uděláme?

Nuže, první otázka je:

Jak vypadá ten červený prostor?

Obrazovky jsou, samozřejmě,

v mnoha ohledech úžasné.

Já žiji v New Yorku,

většina mé rodiny žije v Austrálii

a mám jednoročního syna.

Prostřednictvím obrazovek
jsem jim ho mohl ukázat.

To bych před 15 nebo 20 lety

takto udělat nemohl.

Takže obrazovky přináší mnoho dobrého.

Můžete se ale zeptat sami sebe:

Co se v průběhu toho času děje?

Jak obohacující jsou ty aplikace,
které používáme?

Některé obohacující jsou.

Pokud lidi přerušíte,
když je užívají a řeknete:

„Povězte nám, jak se teď cítíte,“

řeknou, že se u těchto aplikací
cítí dobře -

u těch, které se zaměřují na odpočinek,
cvičení, počasí, čtení,

vzdělávání a zdraví.

V průměru s každou z nich
stráví devět minut denně.

Tyto aplikace je činí
mnohem méně šťastnými.

Když je přerušíte
a zeptáte se: „Jak se cítíte?“

skoro polovina lidí řekne,
že se s nimi dobře necítí.

Zajímavé je, že s těmito aplikacemi -

randění, sociální sítě, hraní,

zábava, zprávy, surfování po internetu -

lidé s každou z nich
stráví 27 minut denně.

Trávíme třikrát více času s aplikacemi,
které nás nečiní šťastnými.

To se nezdá být příliš moudré.

Jeden z důvodů,
proč s nimi trávíme tolik času,

je to, že nám nedávají

podněty k přerušení.

Podněty k přerušení byly
ve 20. století všude.

Byly součástí všeho, co jsme dělali.

Podnět k přerušení je v zásadě signál
k tomu, že je čas jít jinam,

dělat něco nového,
dělat něco jiného.

Představte si noviny -
jednou se dostanete na konec,

noviny složíte a odložíte je stranou.

To samé je s časopisy, knihami -
dostanete se na konec kapitoly

a to vás přiměje zvážit,
jestli chcete pokračovat.

Sledovali jste pořad v televizi,
pořad skončil

a měli jste týden, než přišel další díl.

Podněty k přerušení byly všude.

Ale způsob, kterým konzumujeme média dnes,
žádné podněty k přerušení nemá.

Zprávy stále pokračují,

nic nemá konec:
Twitter, Facebook, Instagram,

emaily, smsky, zprávy.

A když se podíváte
na všechny ostatní zdroje,

můžete pokračovat dál a dál a dál.

K tomu, co s tím udělat, se můžeme
inspirovat v západní Evropě,

kde mají množství velmi dobrých
nápadů z pracovního prostředí.

Zde je příklad jedné
holandské designérské firmy.

Stoly zavěsili ke stropu a v 18 hodin,

nezáleží na tom,

komu píšete e-mail, či co děláte,

stoly se zvednou ke stropu.

(smích)

(potlesk)

Na čtyři dny v týdnu se prostor
promění na studio pro jógu,

jeden den v týdnu na taneční klub.

Je opravdu jen na vás, čeho se zúčastníte.

Ale je to skvělé ukončovací pravidlo,

protože to znamená, že na konci dne

všechno skončí,
není možnost pracovat dál.

V německé automobilce Daimler
mají jinou skvělou strategii.

Když je někdo na dovolené,

místo oznámení:
„Tato osoba je na dovolené,

po návratu se Vám ozve,“

řeknou: „Tato osoba je na dovolené,
takže jsme Váš e-mail vymazali.

Tato osoba Váš e-mail nikdy neuvidí.“

(smích)

„Můžete poslat e-mail znovu za pár týdnů,

nebo napsat někomu jinému.“

(smích)

A tak…

(potlesk)

Můžete si představit, jaké to je.

Jedete na dovolenou
a opravdu jste na dovolené.

Lidé v této společnosti cítí,

že mají opravdu volno.

Ale to nám samozřejmě
neříká mnoho o tom,

co bychom měli dělat doma,
v osobních životech,

tak vám chci dát pár podnětů.

Je jednoduché říct, že mezi 17. a 18.
hodinou nebudu používat svůj mobil.

Problém je, že 17 a 18 hodina
vypadá každý den jinak.

Myslím si, že mnohem lepší je si říct:

Každý den dělám určité věci,

určité události se dějí každý den,

jako večeře.

Někdy budu sám,

někdy s dalšími lidmi,

někdy v restauraci,

někdy doma.

Pravidlo, které jsem si osvojil:
nikdy u stolu nebudu používat mobil.

Odložím ho velmi daleko,

tak daleko, jak je to jen možné.

Protože pokušení odoláváme velmi špatně.

Ale když máte podnět k přerušení,
který začíná s každou večeří,

mobil jde pryč

a pokušení se zcela vyhnete.

Nejdříve to bolí.

Měl jsem obrovské FOMO
(strach, že o něco přijdu).

Bojoval jsem s tím.

Ale zvyknete si na to.

Překonáte ty abstinenční příznaky
stejně jako u nějaké drogy

a život se stane více barevným, bohatším,

zajímavějším -

vedete s lidmi lepší rozhovory.

Skutečně vnímáte lidi,
kteří jsou s vámi.

Myslím, že je to skvělá strategie

a vím, že to funguje,
protože když to lidé dělají -

a já sledoval mnoho lidí,
kteří to zkusili -

a šíří se to dál.

Cítí se díky tomu tak dobře,

že to začnou dělat
první hodinu každý den ráno.

Přepnou své mobily
do režimu letadla každý víkend.

Tak váš mobil zůstane foťákem,
ne však už telefonem.

Je to opravdu silná myšlenka

a my víme, že když to lidé udělají,
mají ze svého života mnohem lepší pocit.

Co byste si z toho měli odnést?

Obrazovky jsou zázračné,
to už jsem řekl,

cítím, že je to pravda.

Ale způsob, kterým je užíváme, je jako
jízda po velmi rychlé a dlouhé silnici,

v autě,
kde je plyn sešlápnutý k podlaze

a v té chvíli je pak těžké použít brzdu.

Ale máte volbu.

Můžete buď jet, řekněme,
po nádherném oceánském pobřeží

a fotit z okna -
to je ten jednoduchý způsob -

nebo můžete zajet na okraj silnice,

šlápnout na brzdový pedál,

vylézt ven,

zout si boty a ponožky,

ujít pár kroků po písku,

cítit, jaké to je, mít písek pod nohama,

dojít k oceánu

a cítít vlny oceánu na svých nohách.

Váš život bude bohatší
a smysluplnější,

protože ucítíte ten zážitek

a protože jste svůj mobil nechali v autě.

Děkuji vám.

(potlesk)