Úžasný příběh muže, který dal světu lék proti bolesti

Lékaři po celou věčnost v podstatě ignorovali tu nejzákladnější a nejvíce frustrující část průběhu nemoci - bolest. V tomto lyrickém, výpravném projevu, nám Latif Nasser představí neobyčejný příběh zápasníka a lékaře Johna J. Bonicy, který přesvědčil lékařskou obci, aby brala bolest vážně - a milionům tím změnil život.

Před několika lety

se u mojí maminky projevila
revmatoidní artróza.

Opuchly jí zápěstí, kolena i prsty
a ochromily ji chronickou bolestí.

Musela zažádat o invalidní důchod.

Přestala chodit do naší mešity.

Pro samou bolest si po ránu
někdy ani nevyčistila zuby.

Chtěl jsem jí pomoct.

Ale nevěděl jsem jak.

Nejsem lékař.

Zato jsem historik dějin medicíny.

A tak jsem začal studovat
dějiny chronických bolestí.

V archivech Kalifornské univerzity
je na tohle téma

celá sbírka.

Našel jsem tam fantastický příběh

o muži, který od bolesti zachránil,
ba přímo vysvobodil, milióny lidí.

Lidí jako moje máma.

A přesto jsem ho neznal.

Nebyly o něm žádné knihy
ani hollywoodské filmy.

Jmenoval se John J. Bonica.

Ale na začátku našeho příběhu

byl známější jako Johnny "Bull" Walker.

Bylo to v létě roku 1941.

Do městečka Brookfieldu v New Yorku
právě zavítal cirkus.

Přihrnuly se davy natěšené
na provazochodce a klauny,

a kdoví, možná uvidí
i lidskou dělovou kouli.

Přišli se podívat i na siláka
Johnnyho "Bulla" Walkera,

svalnatého surovce,
co vás složí za dolar.

Onoho dne však
z cirkusových tlampačů

zaznělo hlášení.

U klece divokých zvířat
je naléhavě třeba doktor.

Krotiteli lvů se něco stalo.

Vrcholné číslo se nepovedlo

a krotitelova hlava uvízla
ve lví tlamě.

Nemohl dýchat.

Publikum zděšeně přihlíželo,

jak bojuje a padá do mdlob.

Když lev konečně povolil čelisti,

krotitel se sesul na zem,
jako mrtvola.

Za několik minut však přišel k sobě

a viděl nad sebou známou postavu.

Byl to "Bull" Walker.

Silák dal krotiteli umělé dýchání
a zachránil mu život.

Nikdo to nevěděl,

ale silák studoval
třetím rokem medicínu.

Přes léto si u cirkusu
vydělával na školu,

ale držel to v tajnosti.

Měl být surovcem, padouchem,

ne dobrotivým študákem.

Jeho tajemství neznali
ani spolužáci z medicíny.

Jak sám věděl: "Sportovec je
automaticky natvrdlej trouba."

A tak jim o cirkusu neřekl.

Ani o tom, že po večerech
a o víkendech profesionálně zápasí.

Používal pseudonymy
jako "Bull" (Býk) Walker

nebo "Masked Marvel"
(Zázrak v masce).

Držel to v tajnosti dokonce i poté,

co vyhrál titul mistra světa

ve středně těžké váze.

A tak vedl John J. Bonica
po léta dva souběžné životy.

Byl zápasník;

a byl lékař.

Hrál zlého;

ale byl hrdina.

Způsoboval bolest,

a také ji léčil.

Během následujících padesáti let

zásluhou oněch neslučitelných identit

vytvořil nový způsob,
jak přistupovat k bolesti.

Změnil moderní medicínu
tak zásadně,

že jej časopis "Time" prohlásil za
"otce zakladatele" v oboru léčby bolesti.

Ale to přišlo až později.

V roce 1942 Bonica graduoval
a oženil se s Emmou,

s dívkou, s níž se před lety seznámil
na jednom ze svých zápasů.

S tajnými zápasy neskončil. Nemohl.

Za praxi v nemocnici
sv. Vincence nic neměl.

Jako mistr světa
se účastnil velkých zápasů,

třeba i v Madison Square Garden,

proti zvučným soupeřům,

jako byl Everett "Blonde Bear" Marshall

či trojnásobný mistr světa Angelo Savoldi.

Zápasy se na něm podepisovaly.

Vykloubil si kyčle; měl zlomená žebra.

Jednou mu soupeř poškrábal tvář,

až měl jizvu jako Al Capone.

V práci to poté zakrýval
chirurgickou rouškou.

Dvakrát se Bonica ocitl na operačním sále
s okem tak podlitým,

že na něj neviděl.

Ale nejhůř dostaly zabrat
jeho květákové uši.

Připadalo mu, že má na hlavě
dva tenisáky.

Bolesti v jeho životě stále přibývalo.

Jednoho dne byl ve své nemocnici
svědkem porodu své ženy.

Lapala po dechu
a zjevně trpěla hroznou bolestí.

Porodník přivolal asistenta,

aby jí podal proti bolesti éter.

Asistent byl však nezkušený mladík,

byl nervózní, a podávaným éterem

podráždil Emmě hrdlo.

Ta začala zvracet,
dusit se a modrat.

Přihlížející Bonica asistenta odstrčil

a vyčištěním dýchacích cest

zachránil život své ženě
i nenarozené dceři.

Od toho okamžiku se rozhodl zasvětit
svůj život anesteziologii.

Pro ženy při porodu později
vyvinul epidurální anestezii.

Ale než se mohl věnovat porodnictví,

musel nastoupit vojenskou službu.

V době vylodění v Normandii

se Bonica ocitl ve vojenské nemocnici

poblíž Tacomy.

Se 7.700 lůžky šlo o jednu z největších
vojenských nemocnic v Americe.

Bonica měl na starosti
veškeré léky na bolest.

Bylo mu teprve 27.

Měl spoustu pacientů
a mezi nimi i případy,

jež odporovaly všemu,
co se učil.

Bolest měla být, v pozitivním smyslu,
varovným signálem,

jímž tělo avizuje své poškození,
například zlomeninu.

Jenže v některých případech,

třeba u pacientů s amputovanou nohou,

bolest přetrvávala, i když tu
bolavá noha již nebyla.

Proč varovný signál neustal,
když byl zdroj bolesti odstraněn?

V některých případech ani nebylo
patrné poškození tkáně,

a přesto pacienta trápila bolest.

Bonica oslovil všechny nemocniční
odborníky: chirurgy,

neurology, psychiatry a mnoho dalších.

Chtěl znát jejich názor.

Během oběda začal
pořádat skupinová setkání.

Jako by vytvářel tým odborníků
na boj s bolestí.

Takhle se bolesti dosud
nikdo nevěnoval.

Pak se pustil do knih.

Prošel si všechny lékařské příručky

a pečlivě prošel veškeré zmínky o bolesti.

Ze 14.000 stran, jež přečetl,

obsahovalo slovo 'bolest'
sedmnáct a půl z nich.

Sedmnáct a půl.

O tom, co každého nejvíc trápí
a frustruje na tom, že je pacient.

Bonica byl v šoku.
Cituji jeho slova:

"Co si z tohohle mám sakra vzít?

O tom, co je z pohledu
pacienta nejdůležitější,

se vůbec nemluví."

A tak o tom dalších osm let mluvil Bonica.

Psal o tom, aby doplnil chybějící stránky.

Napsal knihu později označovanou
jako "Bible bolesti".

Představil v ní nové strategie,

nové léčebné postupy
s pomocí obstřiků.

Navrhl novou instituci,
centrum pro léčbu bolesti,

k níž ho inspirovaly
odborné debaty u obědů.

Jeho kniha však byla především

emotivním apelem na medicínu.

Zoufalou výzvou, aby lékaři
brali v životech pacientů

bolest vážně.

Redefinoval poslání medicíny.

Cílem už nebylo postarat se o pacienta,

ale postarat se o jeho pohodlí.

Svou vizi prosazoval desítky let,

než se v polovině 70. let konečně ujala.

Po celém světě se vyrojily
stovky center pro léčbu bolesti.

V tom okamžiku však došlo
k tragickému zlomu.

Zápasnická kariéra Bonicu dostihla.

Už přes 20 let nebyl v ringu,

ale 1.500 zápasů z dřívějška
mu zhuntovalo tělo.

Ještě jako padesátník začal
trpět těžkou osteoartrózou.

Během následujících 20 let podstoupil
22 chirurgických zákroků,

včetně čtyř operací páteře

a celé série výměn kyčelního kloubu.

Měl potíže zvednou paži,
otáčet krkem.

Nedokázal chodit bez hliníkových berlí.

Z jeho přátel a bývalých studentů
se stali jeho lékaři.

Jeden z nich poznamenal,
že tolik obstřiků

nedostal nikdo na celé planetě.

Ještě více vystupňoval svůj workoholismus,

pracoval 15-18 hodin denně.

Tím, že od bolesti pomáhal ostatním,
ulevoval i sám sobě.

"Kdybych neměl tolik práce,"
řekl jednomu novináři,

"byl bych už nejspíš na vozíčku."

Během služební cesty na Floridu
začátkem 80. let

se Bonica nechal svým bývalým
studentem zavést do Tampy.

Projeli okolo palem
a zastavili u starého domu,

v jehož garáži se skrývaly
obří stříbřité kanóny.

Dům patřil rodině Zacchiniových,

smetánce americké cirkusové scény.

Před desítkami let je Bonica sledoval,

jak se s brýlemi a ve stříbrných oděvech

průkopnicky nechali vystřelit z kanónu.

Teď už byli, stejně jako on, v penzi.

Nikdo z té generace už nežije,
ani Bonica.

A tak nevíme,
o čem si ten den povídali.

Rád si to ale představuji.

Silák se po letech setkává s kolegy;
předvádějí si staré i nové šrámy.

Možná jim Bonica dal pár lékařských rad.

Možná jim řekl to,
co později uvedl i ve svých memoárech,

totiž že cirkus i zápasení
hluboce formovaly jeho život.

Bonica poznal bolest zblízka.

Pociťoval ji. Prožíval ji.

A proto si nemohl nevšímat
bolesti u ostatních.

Díky své empatii vymyslel
celý nový obor.

Hlavně jeho zásluhou začala
medicína brát bolest

jako specifický problém.

Ve svých memoárech

Bonica uvedl, že bolest

je nejsložitější lidský prožitek.

Že se týká vaší minulosti
i přítomnosti,

vašeho společenského života,
vaší rodiny...

O Bonicovi to určitě platilo.

Ale platí to i o mojí mamince.

Lékaři mají tendenci
brát moji mámu

jako pacientku na plný úvazek.

Jako ženu, která zkrátka
tráví dny v čekárnách.

Někdy do toho zabřednu
a vidím ji tak také.

Ale díky Bonicově bolesti,
v níž se zračila plnost jeho života,

jsem si začal vybavovat,
co se zračí v bolesti mé matky.

Než jí opuchly prsty,

psala jimi na psacím stroji,

protože pracovala jako personalistka.

Připravovala jimi samosu pro celou mešitu.

Když jsem byl malý,
stříhala mi jimi vlasy,

utírala nos,

zavazovala tkaničky.

Děkuji.

(potlesk)