"Panama papers" poukázaly na ohromný globální problém. Co s tím teď dál?

3. dubna 2016 jsme byli svědky největšího úniku dat v historii. "Panama papers" ukázaly, že si bohatí a mocní schovávají obrovské částky na offshorových účtech. Co z toho všeho vlastně plyne? Obrátili jsme se na Roberta Palmera z organizace Global Witness, abychom to zjistili.

[3. dubna 2016 jsme byli svědky
největšího úniku dat v historii.]

[„Panama papers“ ukázaly,
že si bohatí a mocní]

[schovávají ohromné částky
na offshorových účtech.]

[Co z toho plyne?]

[Vysvětlí nám to Robert Palmer
z organizace Global Witness.]

Tenhle týden se na nás hrnou
a zaplavují nás příběhy,

jejichž zdrojem je únik
11 milionů dokumentů

z panamské právní firmy
Mossack Fonseca.

Zveřejnění oněch dokumentů
poodhrnulo závoj

utajovaného světa
offshorových firem.

Vychází nám z toho obrázek,

jak se na společnosti jako Mossack Fonseca
obracejí klienti, co jen řeknou:

"Hele, chceme anonymní firmu.
Zařídíte to?"

Na světlo se dostaly příslušné
e-maily a komunikace,

na světlo se dostalo,
na jakém principu to funguje.

A už teď jsme svědky
bezprostředních dopadů.

Svou funkci složil islandský premiér.

Objevila se zpráva,

že offshorové společnosti vlastní
podnikatel podporující

brutálního syrského diktátora
Bašára al-Asada.

Některá tvrzení spojují ruského
prezidenta Vladimira Putina

se dvěma miliardami dolarů,
ke kterým prý má vazby

přes svého přítele z dětství,
dnes předního hráče na cello.

A spousta dalších boháčů
a jednotlivců nejspíš teď napjatě trne,

jestli se neobjeví další várka
příběhů a uniklých dokumentů.

Zní to jako zápletka ze špionážního filmu
nebo z románu Johna Grishama.

Z pohledu nás, obyčejných lidí,
je to cosi nesmírně vzdáleného.

Co je nám vlastně po tom?

Jenže jádrem pudla je,

že pokud si bohatí a mocní
mohou ukládat peníze v offshorech

a vyhýbat se placení daní,

zůstane méně peněz na důležité
veřejné položky,

jako je zdravotnictví, školství
či infrastruktura.

A to už se týká nás všech.

Z pohledu naší organizace Global Witness
bylo toto odhalení zcela zásadní.

Z médií celého světa
i z úst významných politiků

teď slyšíme, že utajovaný ráz
offshorů umožňuje

ukrývat a zastírat majetek.

To je něco, o čem hovoříme
a na co poukazujeme už deset let.

Řada lidí se v tom asi trochu ztrácí,
mají v tom zmatek

a přijde jim obtížné pochopit,
jak svět offshoru funguje.

Já to přirovnávám k matrjošce.

Jedna společnost zastřešuje
jinou společnost,

která zastřešuje jinou společnost,

až se prakticky nedá zjistit,
kdo za celou strukturou opravdu stojí.

Právní orgány, daňové úřady,
novináři či běžní občané

se pak jen obtížně mohou dopídit,
jak se věci mají.

Je zajímavé, že v USA se o celé záležitosti
zas až tak nemluví.

Možná je to prostě tím,

že ve skandálu nefigurují
žádní prominentní Američané.

Není to ovšem tím,
že by v Americe nebyli boháči,

kteří si ulívají majetek do offshorů.

Spíš jde o to, že v důsledku
dostupnosti jiných offshorů

měla firma Mossack Fonseca
méně klientů z USA.

Kdyby došlo k úniku dat
z Kajmanských ostrovů,

ale třeba i z Delawaru,
Wyomingu či Nevady,

asi by Američané byli zapleteni
do podstatně většího počtu případů.

V řadě států USA po vás ostatně
vyžadují méně informací,

musíte poskytnout méně informací,

když si zakládáte firmu,

než když chcete průkazku do knihovny.

A tahle informační mlčenlivost

umožňuje účelovým výborům pro vzdělávání
rejžovat na školou povinných dětech.

Umožňuje šejdířům odírat naivní investory.

A to je jednání,
které má dopad na nás na všechny.

S organizací Global Witness

jsme chtěli vidět,
jak to vypadá v praxi.

Jak to vlastně chodí.

A tak jsme do právních firem
na 13th Avenue v Manhattanu

vyslali vyšetřovatele
s falešnou identitou.

Představil se jako africký vyslanec,

který chce do Států převést
peníze pochybného původu

a koupit si dům, jachtu či tryskáč.

Bylo to opravdu příšerné,
ale až na jednoho právníka

mu všichni poskytli konzultaci,
jak ty pochybné peníze převést.

Šlo jen o předběžná setkání,
takže k faktické dohodě

či přesunu peněz nedošlo,

ale jasně se ukázalo,
že systém má trhlinu.

A musíme si uvědomit,
že tady nejde o jednotlivé případy.

Nejde jen o jednoho konkrétního právníka,
který zrovna naletěl našemu vyšetřovateli.

Nejde jen o jednoho mocipána,
který se zrovna do něčeho zapletl.

Tady jde o systémový princip,

který nahrává korupci,
daňovým únikům, chudobě a nestabilitě.

Abychom se s tím vypořádali,
musíme změnit pravidla,

přenastavit je, aby znesnadnily
možnost podobného jednání.

Možná to vypadá jako marný boj,

jako něco, co se sotva někdy změní,

protože tu vždycky budou
bohatí a mocní.

Já jsem ale od přírody optimista

a vidím,
že k určitým změnám už dochází.

Během posledních pár let

nastal ve vlastnictví firem podstatný
posun směrem k větší transparentnosti.

David Cameron v roce 2013 nadnesl
tohle téma k politickému jednání

na summitu G8 v Severním Irsku.

Evropská unie od té doby chystá
v každém státě spustit

centrální registr faktických vlastníků
a řídicích orgánů evropských firem.

Smutné na tom je,
že USA v tomto ohledu zaostávají.

Demokraté i republikáni v Kongresu
debatují o příslušné legislativě,

ale pokrok je o dost menší,
než bychom si přáli.

Byli bychom proto rádi,
aby „Panama papers“,

které nám ohromně odkryly
fungování světa offshorů,

podnítily USA i celý svět
k větší transparenci.

Z pohledu nás, lidí z Global Witness,
je to příležitost ke změně.

Je potřeba, aby obyčejné lidi dopálilo,

že je možné schovávat identitu

za utajované společnosti.

Je potřeba, aby čelní představitelé
sféry byznysu jasně řekli:

„Takovéhle tajnosti byznysu škodí.“

Je potřeba, aby vůdčí politici
uznali, že jde o problém,

a deklarovali vůli přijmout
proti němu zákonná opatření.

Máme možnost skoncovat
společně s tajnostmi,

díky nimž v současné době
bují daňové úniky,

korupce a praní špinavých peněz.