Kathryn Schulz o chybování

Většina z nás se všemožně snaží nedělat chyby. Ale co když to je chyba? „Chyboložka“ Kathryn Schulz má pádné argumenty nejen pro připouštění toho, že někdy chybujeme, ale dokonce hovořící ve prospěch naší omylnosti.

Je rok 1995,

jsem na vysoké

a s kamarádkou vyrážíme na výlet

z Providence na Rhode Islandu

do Portlandu v Oregonu.

Znáte to, byly jsme mladé a bez práce,

takže jsme to vzaly po okreskách

přes národní parky

a chráněné lesy –

v podstatě tou nejdelší možnou trasou.

Někde uprostřed Jižní Dakoty

jsem se natočila ke kamarádce

a položila jí otázku,

která mě trápila

nějakých 3000 kilometrů.

„Co to je za čínské znaky, které pořád vidím na kraji silnice?“

Má kamarádka se na mě podívala jak na blba.

Tady v první řadě sedí pán,

který její pohled dokonale napodobil.

(Smích)

Tak to zopakuju: „Však víš,

všechny ty značky které míjíme,

co na sobě mají čínské znaky.“

Ještě chvíli na mě zírá

a pak jí to docvakne,

protože si všimne toho, o čem mluvím.

Mluvila jsem o tomhle.

(Smích)

Přesně tak, známý čínský znak pro piknikové prostranství.

(Smích)

Posledních pět let svého života jsem strávila

přemýšlením o situacích

jako byla tato –

proč občas špatně pochopíme

náznaky kolem nás,

jak se chováme, když se to stane

a co nám to všechno může říct o lidské přirozenosti.

Jinými slovy, jak už řekl Chris,

strávila jsem pět let

přemýšlením o chybování.

Může vám to připadat jako divná volba zaměstnání,

ale má to vlastně obrovskou výhodu:

žádná konkurence.

(Smích)

Ve skutečnosti většina z nás přemýšlí

o tom, jak se chybování vyhnout

nebo jak se aspoň vyhnout přemýšlení o možnosti,

že jsme se mohli zmýlit my sami.

Smýšlíme o tom dost abstraktně.

Všichni víme, že každý v této místnosti dělá chyby.

Lidský druh obecně není neomylný – to je v pořádku.

Ale když přijde řeč přímo na mě,

na přesvědčení, která mám,

právě teď v současnosti,

zčistajasna se toto abstraktní obeznámení s omylností

někam vypaří –

a najednou si nemůžu vybavit nic, v čem bych se mohla plést.

Chci tím říct, žijeme v současnosti.

V současnosti chodíme na schůzky;

v současnosti bereme rodinu na dovolenou;

v současnosti chodíme k volbám a volíme.

Vlastně jsme skončili tak, že procházíme životem

uvězněni v malé bublince,

ve které se cítíme, že máme ve všem pravdu.

Myslím si, že to je problém.

Myslím si, že je to problém pro každého z nás jako jednotlivce

v našich osobních životech i v zaměstnání,

a myslím si, že je to pro nás problém i hromadně jako pro kulturu.

Dnes tedy chci,

ze všeho nejdříve, mluvit o tom, proč

jsme se zarazili u toho pocitu, že máme pravdu.

A pak o tom, proč to je takový problém.

A nakonec vás budu chtít přesvědčit,

že je možné

se tohoto pocitu zbavit

a že, když tak učiníte,

je to ten největší

morální, intelektuální i kreativní pokrok, který můžete učinit.

Proč jsme se tedy zasekli

u pocitu, že máme vždy pravdu?

Jeden z důvodů má něco málo do činění s pocitem při chybování.

Zeptala bych se vás tady dole na něco –

nebo vlastně se zeptám vás, protože jste při ruce:

Jaké to je – jaký pocit –

jaké to je nemít pravdu?

Příšerné. Palec dolů.

Trapné. OK, skvěle, dobrá.

Příšerné, palec dolů, trapné –

díky, to jsou skvělé odpovědi,

ale odpovídají na jinou otázku.

Právě jste mi odpověděli na otázku:

Jaké to je uvědomit si, že se mýlíte?

(Smích)

Můžete se tak i jinak cítit, když si uvědomíte svůj omyl, že?

Chci říct, že to může být také zničující, může to pomoci pochopit,

může to být i celkem vtipné,

jako třeba moje hloupá příhoda s čínskými znaky.

Ale při omylu samotném

se necítíte nijak.

Ukážu to na příkladu.

Pamatujete si animáky od Loony Tunes,

kde je ten nebohý kojot, který se

vždycky snaží – a nikdy se mu to nepodaří – chytit toho rychlého ptáka?

Skoro v každém dílu této kreslené grotesky

je moment, kde kojot honí běžícího ptáka,

který nakonec skočí z útesu –

je mu to fuk, je to pták, umí létat.

Pointa je, že kojot přeběhne přes kraj za ním.

A co je zábavné –

přinejmenším když je vám šest let –

je to, že kojotovi to je také fuk.

Prostě utíká –

až do chvíle, kdy se koukne dolů

a zjistí, že je ve vzduchu.

Až pak spadne.

Když se v něčem mýlíme –

ne když si to uvědomíme, ale předtím –

jsme jako ten kojot,

poté, co přeběhne přes útes, a před tím, než se podívá dolů.

Víte, už se vlastně mýlíme,

už vlastně máme problém,

ale stále se přitom cítíme pevní v kramflecích.

Takže bych vlastně měla opravit to, co jsem řekla před chvílí.

Přeci jen něco cítíme, když se mýlíme;

cítíme, že máme pravdu.

(Smích)

To je tedy jeden důvod, ten nosný,

proč se vždycky zasekneme v pocitu neomylnosti.

Nazývám to chybovou slepotou.

Většinou

nemáme žádné vnitřní náznaky,

které by nás upozornily, že se v něčem mýlíme,

dokud není příliš pozdě.

Je tu ovšem i druhý důvod, proč se také zasekáváme v tomto pocitu –

a to důvod kulturní.

Vraťte se v mysli zpátky na základní školu.

Sedíte ve třídě

a vaše učitelka rozdává opravené testy,

přičemž jeden z nich vypadá takto.

není můj, jen tak mimochodem.

(Smích)

Takže jste na základce

a víte úplně přesně, co si myslet

o dítěti, které dostalo tuto práci.

Je to hloupé dítko, potížista,

ten, co nikdy nedělá domácí úkol.

Takže zhruba ve věku devíti let

jste se už naučili, že zaprvé

lidi, kteří dělají chyby,

jsou líní, nezodpovědní zabedněnci –

a zadruhé

že způsob jak uspět v životě

je nikdy nedělat chyby.

Tyto hrubé omyly se učíme až moc dobře.

A spousta z nás –

a hádám, že spousta z nás zejména v této místnosti –

se s nimi vypořádává prostě tím, že se

stanou výbornými jedničkáři,

puntičkáři a nesmírně ambiciózními lidmi.

Je to tak,

pane finanční řediteli, astrofyziku a ultra-maratonče?

(Smích)

Všichni jste finančníci, astrofyzici a ultra-maratonci, jak to tak vypadá.

Dobře, to je v pořádku.

Kromě toho, že nás děsí

možnost, že bychom něco mohli udělat špatně.

Protože podle tohoto, to,

že něco občas uděláme špatně,

znamená, že je špatně i něco s námi.

Proto prostě trváme na tom, že máme pravdu,

protože se pak cítíme chytří a zodpovědní

a perfektní a jistí.

Povím vám jeden příběh.

Před pár lety

přišla jedna žena na operaci do zdravotnického centra Beth Israel Deaconess.

Beth Israel je v Bostonu.

Je to fakultní nemocnice Harvardu –

jedna z nejlepších nemocnic v zemi.

Takže tato žena přišla a hned ji vzali na operační sál.

Dostala anestetika, chirurg odvedl svou práci –

zašil ji, poslal ji na pooperační oddělení.

Všechno se zdálo být v pořádku.

A pak se probrala, podívala se na sebe

a řekla: „Proč mám obvázanou tu druhou stranu těla?“

Inu, druhá strana těla byla obvázaná proto,

že chirurg provedl hlavní operaci

na její levé noze místo na noze pravé.

Když pak vicepresident pro kvalitu zdravotnické péče v Beth Israel

o této nehodě mluvil,

řekl něco velice zajímavého.

Řekl: „Z nějakého důvodu

měl chirurg prostě pocit,

že je na správné straně pacientky.“

(Smích)

Pointa tohoto příběhu

je ta, že přes-přílišná důvěra v pocity

toho, že jsme na správné straně čehokoli,

může být velmi nebezpečná.

Vnitřní pocit správnosti,

který tak často všichni zažíváme,

není věrohodným obrazem

toho, co se ve skutečnosti děje ve světě tam venku.

A když se takto chováme,

když přestaneme zvažovat možnost toho, že bychom se mohli mýlit,

no… pak skončíme tak,

že napumpujeme 7,5 milionu hektolitrů ropy do Mexického zálivu

nebo že potopíme ke dnu. globální ekonomiku.

Je to obrovský praktický problém.

Ale je to také velký sociální problém.

Přemýšlejte chvíli o tom, co to znamená cítit se neomylně.

Znamená to, že si myslíte že vaše přesvědčení

perfektně odráží realitu.

Když máte ten pocit,

objeví se jeden problém k vyřešení

a to: jak hodláte vysvětlit

všechny ty lidi, kteří s vámi nesouhlasí?

Ukazuje se, že většina z nás tyto lidi vysvětluje stejně,

že se uchýlí k řadě velmi nešťastných předpokladů.

První věc, kterou obvykle děláme, když s námi někdo nesouhlasí,

je to, že předpokládáme, že o tom nic neví.

Že nemají přístup ke stejným informacím, jaké máme my,

a že když jim tyto informace velkoryse poskytneme,

že je to osvítí a že se přidají na naši stranu.

Když to nefunguje,

když vyjde najevo, že tito lidé mají stejná fakta jako my,

a přesto s námi nesouhlasí,

přejdeme k druhé domněnce:

že to jsou idioti.

(Smích)

Mají sice všechny kousky skládačky,

ale jsou tak pitomí, že je nedokážou složit dohromady.

A když toto nefunguje,

když se ukáže, že tito lidé, kteří s námi nesouhlasí,

mají stejná fakta jako my

a že jsou docela chytří,

uchýlíme se ke třetímu předpokladu:

znají pravdu,

ale záměrně ji překrucují

ke svým vlastním zlovolným záměrům.

Tohle je prostě příšerné.

přesvědčení o naší vlastní neomylností

nám brání předcházet chybám,

když je to nezbytně potřeba,

a vede nás ke strašnému zacházení s ostatními.

Ale pro mě je naprosto nepochopitelné

a nejsmutnější to,

že to úplně nechápe celý smysl lidského bytí.

Je to jako kdybychom si představovali

své mysli jako dokonale průzračná okna,

skrze která bychom mohli zírat

a popisovat svět tak jak se před námi rozkládá.

A my bychom chtěli, aby se kdokoli jiný díval ven stejným oknem

a viděl přesně ty samé věci.

To však není pravda,

a kdyby byla, život by byl šíleně nudný.

Zázrak vaší mysli

není to, že můžete vidět svět takový, jaký je.

Je to možnost vidět svět takový, jaký není.

Můžeme vzpomínat na minulost

a můžeme přemýšlet o budoucnosti,

můžeme si představovat, jaké by to bylo,

být nějakou jinou osobou na nějakém jiném místě.

A každý z nás to dělá trochu jinak,

což je důvod, proč se můžeme všichni podívat na tu samou noční oblohu

a vidět toto

a také toto

nebo toto.

A ano, je to také důvod, proč občas něco děláme špatně.

1 200 let před tím, než Descartes vyslovil své známé

„Myslím, tedy jsem,“

si tento chlapík, Sv. Augustin, sedl

a napsal „Fallor ergo sum“ –

„Chybuji, tedy jsem.“

Augustin rozuměl naší

schopnosti cokoli zpackat,

že to není nějaká trapná porucha

v systému lidstva,

něco, co bychom mohli vymýtit nebo přecházet.

Je to základ toho, co jsme zač.

Protože, narozdíl od boha,

ve skutečnosti nevíme, co se všude děje.

A narozdíl od ostatních tvorů

jsme posedlí touhou na to přijít.

Pro mě je tato posedlost

zdrojem a základem

veškeré naší produktivity a kreativity.

Loni jsem z různých důvodů

poslouchala spoustu dílů veřejnoprávního

rozhlasového pořadu Ten americký život.

A jak tak poslouchám a poslouchám,

v jednu chvíli začnu cítit,

že ty všechny příběhy jsou o omylnosti.

Moje první myšlenka byla:

„Tak jsem se zcvokla“.

Stala se ze mě zcvoklá omylnostní dáma.

Vidím omyly prostě všude,“

což se taky stalo.

Ale o několik měsíců později

jsem měla možnost mluvit s Irou Glassem, který pořad moderoval.

Pověděla jsem mu to

a on na to, že „Ne tak docela, vlastně to je pravda.

Ve skutečnosti,“ řekl,

„jsme jako tvůrci žertovali,

že každý díl našeho pořadu

měl stejné skryté téma.

A tím skrytým tématem je:

'Myslel jsem si, že se něco stane,

a ono se stalo něco úplně jiného.'

A co je hlavní,“ řekl Ira Glass, „potřebujeme to.

Potřebujeme tyto chvíle

překvapení, zvratů a omylnosti,

aby tyto příběhy fungovaly.“

A my všichni ostatní, členové publika

jako posluchači či čtenáři,

na to vždycky skočíme.

Milujeme věci jako zamotané zápletky,

falešné stopy a nečekané konce.

Když přijde na naše historky,

milujeme chybování.

Ale, víte, naše historky jsou takové,

protože jsou takové i naše životy.

Myslíme si, že se stane tohleto,

a ono se přitom stane něco jiného.

George Bush si myslel, že vpadne do Iráku,

najde hromadu zbraní hromadného ničení,

osvobodí lid a přinese na Střední východ demokracii.

A stalo se něco jiného.

A Husní Mubárak

si myslel, že bude egyptským diktátorem po zbytek svého života,

dokud nebude příliš starý a nemocný

a bude moci předat otěže moci svému synovi.

A stalo se něco jiného.

Možná jste si mysleli,

že dospějete a vezmete si svého miláčka ze střední

a pak se vrátíte do rodného města a vychováte spolu spoustu dětí.

A stalo se něco jiného.

A musím se přiznat,

že jsem si myslela, že píšu neuvěřitelně nudnou knihu

o předmětu, který všichni nesnáší,

pro publikum, které se nikdy neobjeví.

A stalo se něco jiného.

(Smích)

Chci tím říct, je to život.

V dobrém i ve zlém

vytváříme tyto neuvěřitelné příběhy

o světě kolem nás,

a pak se svět otočí a ohromí nás.

Bez urážky, ale tato celá konference

je neuvěřitelná památka

naší schopnosti dělat věci špatně.

Strávili jsme celý týden

povídáním o inovaci a pokroku

a zlepšeních,

ale víte proč potřebujeme všechny ty inovace,

pokroky a zlepšení?

Protože polovina těch věcí,

které byly šokující a světoborné –

TED 1998 –

ech.

(Smích)

Nebyly takové, jaké se zdály, že.

(Smích)

Kde je mé vznášedlo, Chrisi?

(Smích)

(Potlesk)

A jsme u toho znovu.

A takhle to funguje.

Přicházíme s dalšími myšlenkami.

Vyprávíme další příběhy.

Pořádáme další konference.

Téma této,

jak jste všichni již slyšeli milionkrát,

je znovunalezení zázraku.

Podle mě,

když chcete opravdu znovu objevit zázrak,

musíte opustit

ten malinký, děsivý kamrlík správnosti

a podívat se na sebe navzájem,

podívat se na rozlehlost

a složitost a záhadnost

vesmíru

a být schopni říct:

„Wow, já nevím.

Možná se pletu.“

Děkuji vám.

(Potlesk)

Díky!

(Potlesk)