Persona (1966) [MultiSub] [Film] - (Ingmar Bergman)

- Paní doktorko, chtěla jste mě vidět?
- Sestro, byla jste už u paní Voglerové?

- Ne, ještě ne.
- Tak tam zajdeme spolu...

..a já vám vysvětlím,
proč se o ní máte starat.

Paní Voglerová je herečka,
jak víte, a hrála Elektru,

uprostřed hry se najednou odmlčela
a jakoby udiveně se rozhlédla kolem sebe.

Zůstala chvíli zticha.

Po představení se omluvila tak,
že řekla, že jí přemohl smích.

Další den volali z divadla a ptali se,
jestli nezapomněla, že má zkoušku.

Když k ní vešla hospodyně,
byla stále ještě v posteli.

Byla vzhůru, ale neodpovídala
na otázky a nehýbala se.

Tento stav u ní trvá již tři měsíce.
Prodělala všechna myslitelná vyšetření.

Výsledek je jednoznačný. Je naprosto
zdravá, jak duševně tak tělesně.

Není to ani nějaký druh
histerické reakce.

Nechcete se na něco zeptat,
sestro Almo?

Ne? Tak tedy můžete jít
k paní Voglerové.

Dobrý den, paní Voglerová.
Já jsem sestra Alma.

Budu se o vás nějakou dobu starat.

Možná bych vám měla říct něco o sobě.
Je mi 25, jsem zasnoubená...

Před svěma lety jsem skončila
zdravotní školu.

Moji rodiče mají farmu. Má matka
byla také zdravotní sestra, než se vdala.

Přinesu vám večeři.

Jsou pečená játra a ovocný salát.
Vypadá to moc chutně.

Nechcete to za zády trošku zvednout?
Je to takhle dobré?

Sestro Almo.
Jaký je váš první dojem?

Nevím co říct, paní doktorko.

Nejdřív se zdá, že má jemnou, skoro dětskou
tvář. Ale pak se jí podíváte do očí...

Připadá mi, že má hrozně přísný pohled.

- Nevím, snad bych měla...
- Řekněte, co má te na mysli.

- Napadlo mě, že bych ten úkol měla odmítnout.
- Něco vás vyděsilo?

Ne, ale spíš by měla mít ošetřovatleku,
která je starší a má víc zkušeností.

- Životních zkušeností. Já si s ní možná neporadím.
- Jak neporadíte?

Duševně.

Pokud je mlčení a nehybnost paní Voglerové
výsledkem jejího rozhodnutí...

- ...a to musí být, protože je považována za zdravou.
- Tak?

Je to rozhodnutí, které svědčí o její velké
duševní síle. Možná na to nestačím.

Možná jste se chtěla dívat, jak se stmívá.
Můžu to zatáhnout později.

Mám pustit rádio?
Myslím, že dávají nějakou hru.

Odpusť mi, lásko, přece mi musíš odpustit.

Netoužím po ničem jiném
než po tvém odpuštění.

Čemu se smějete, paní Voglerová?
Je ta herečka směšná?

Co ty víš o milosrdenství?
Co ty o tom víš?

Co ty víš o milosrdenství?

Víte, paní Voglerová,
já takovéhle věci nechápu.

Zajímám se sice o film a divadlo,
ale málokdy se někam dostanu.

Strašně obdivuji umělce.

Myslím si,
že umění je v životě strašně důležité.

Zvlášť pro lidi, kteří mají nějaké problémy.

Neměla bych s vámi asi mluvit
o takových věcech. Pouštím se na tenký led.

Zkusím, jestli tam není nějaká hudba.

Je tohle dobré?

Dobrou noc, paní Voglerová.
Hezky se vyspěte.

Sakra!

Je to divné.
Člověk může udělat cokoli.

Pustit se do čehokoli.

Vezmu si Karla-Henryka, budeme mít
pár dětí a já je budu vychovávat.

To všechno už je rozhodnuté.
Je to uvnitř mne.

Nepotřebuju o tom, co bude,
vůbec nijak přemýšlet.

To mi poskytuje obrovský pocit bezpečí.

A mám práci, která se mi líbí,
a při které jsem šťastná.

To je taky fajn. Ale zase jinak.

Ale je to dobré...dobré.

Je to dobré.

Copak asi vlastně je paní Voglerové?

Elisabet Voglerová...

Elisabet.

Paní Voglerová, chcete,
abych vám ten dopis otevřela?

Mám ho přečíst?

Mám ho přečíst nahlas?

''Drahá Elisabet! Nesmím Tě teď
vidět, tak Ti píši.''

''Pokud nechceš můj dopis číst, nemusíš.''

''Musím se pokoušet navázat
s Tebou takhle kontakt'' -

- ''protože mě neustále trápí
strach a otázka:''

''Ublížil jsem Ti nějak?
Dotkl jsem se Tě nevědomky?''

''Došlo mezi námi k nějakému
hroznému nedorozumnění?''

Mám opravdu číst dál?

''Pokud vím, byli jsme v poslední době
šťastni. Ještě nikdy jsme ... ''

''...si nebyli tak blízcí.''

''Vzpomínáš, jak si řekla: Teprve
teď začínám chápat, co znamená manželství?''

''Naučila jsi mě...''
Tady to nemůžu přečíst.

''Naučila jsi mě, že... '' Už to mám...

''Naučila jsi mě, že se na sebe musíme
dívat jako na dvě bázlivé děti'' -

- ''naplněné dobrou vůlí
a nejlepšími předsevztími''

''Ale ovl...''

Už to mám. ''Ale ovládané silami,
které jen částečně kontrolujeme.'

''Vzpomínáš, že jsi tohle všechno řekla?''

''Šli jsme lesem a ty jsi se zastavila
a chytla mě za pásek kabátu...''

V tom dopise byla ještě fotografie.

Je to fotografie vašeho syna.
Nevím, jestli...

Nechcete jí, paní Voglerová?

Vypadá strašně roztomile.

Přemýšlela jsem, Elisabet. Nemyslím,
že bys měla zůstávat v nemocnici.

Myslím, že ti to tu nesvědčí.
Poněvadž nechceš jít domů -

- navrhuju, aby ses se sestrou Almou
odstěhovala na mou chatu u moře.

Myslíš si, že to nechápu?
Beznadějný sen o tom, že jsi.

Ne, že se zdáš, ale že jsi.

V každém okamžiku vědomá. Bdělá.

A zárověň propast mezi tím,
čím jsi pro ostatní a čím jsi pro sebe.

Pocit závrati a nepřestávající touha
po odhalení.

Být konečně prohlédnuta,
zredukována, možná i zničena.

Každý tón hlasu lež, každé gesto faleš,
každý úsměv grimasa.

Spáchat sebevraždu? Ach, to ne.

To je ušklivé. To ty neděláš.

Ale můžeš znehybnět, můžeš zmlknout.
Potom aspoň nemusíš lhát.

Můžeš se uzavřít vevnitř, do sebe.

Pak nebudeš muset hrát žádnou roli,
vyjadřovat žádné tváře, dělat falešná gesta.

Myslíš si...

Ale vidíš, že skutečnost dělá problémy.
Tvůj úkryt není dostatečně utěsněný.

Všude do ní prosakují projevy života.

Jsi nucena reagovat.

Nikdo se tě neptá, jestli to je reálné
nebo ne, jestli říkáš pravdu, nebo lžeš.

Ta otázka platí jenom na divadle.
Ostatně ani tam moc ne.

Chápu tě, Elisabet. Chápu, že mlčíš,
že zůstáváš nehybná.

Že jsi své netečnosti dala
fantastický systém.

Chápu tě a obdivuju.

Myslím, že bys měla pokračovat
v téhle roli, dokud se neobehraje.

Dokud nepřestane být zajímavá.
Potom ji můžeš opustit.

Tak jako opouštíš svoje ostatní role.

Paní Voglerová a Alma se přestěhovali
do domu doktorky koncem léta.

Pobyt u moře herečce velmi prospívá.

Apatie, která ji ochromovala během pobytu
v nemocnici, ustupuje -

- díky dlouhým procházkám, vyjížďkám na ryby,
vaření, psaní dopisů a jiným rozptýlením.

Sestře Almě se venkovská odloučenost líbí
a o svou pacientku se svědomitě stará.

Ty nevíš, že srovnávat ruce nosí smůlu?

Elisabet? Můžu ti přečít něco z mé knihy?

Nebo tě ruším? Píšou tady:

''Ze vší té bázně, kterou nosíme v sobě,
z našich nenaplněných snů'' -

- ''z nepochopitelné krutosti,
z naší úzkosti ze smrti'' -

- ''z bolestného poznání
našeho pozemského bytí'' -

- ''pomalu vykrystalizovala naše
naděje na spásu mimo tento svět.''

''Volání naší víry a našich pochyb
do temnot a ticha '' -

- ''je jeden z nehrůznějších důkazů
naší opuštěnosti'' -

- ''a našho vyděšeného
nevysloveného vědomí.''

Myslíš, že to tak opravdu je?

Já tomu nevěřím.

Udělat změnu...
Nejhoší je na mě to, že jsem tak líná.

A kvůli tomu mám špatné svědomí. Karl-Henrik
mi vždycky nadává, že nemám žádnou ctižádost

Říká, že žiju jako náměsíčná.
Ale to je podle mně nespravedlivé.

U zkoušek jem byla nejlepší v mé skupině.
Ale on asi myslí něco jiného.

Víš...

Promiň. Víš, na co někdy myslím?

V nemocnici, kde jsem se učila,
je starobinec pro zdravotní sestry.

Pro takové ty, co byly sestry celý život
a vždycky nosily stejnokroj.

Bydlí tam v malých pokojíčcích. Představ si
- věnovat něčemu celý svůj život.

Myslím věřit v něco. Vykonat něco.

Věřit, že náš život má smysl.
To se mi líbí.

Držet se jedé věci, ať se děje,
co se děje. Tak by to myslím mělo být.

Znamenat něco pro druhé lidi.
Ty si to nemyslíš?

Já vím, že to zní dětinsky,
ale já tomuhle věřím.

Tam ale prší!

Ano, byl ženatý.
Měli jsme pět let poměr.

Potom ho to přestalo bavit, samozřejmě.

Já jsem do něj byla hodně zamilovaná,
to teda ano. A byl to můj první.

Pamatuji si na to všechno
jako na utrpení.

Dlouhé trápení a pak krátké
okamžiky, kdy...

Vzmpomněla jsem si na to teď, když
jsi mě naučila kouřit. On hrozně kouřil.

Když o tom přemýšlím takhle s odstupem,
je to opravdu banální. Takový románek.

V jistém smyslu to nikdy nebylo
opravdu skutečné.

Nevím, jak to popsat. Alespoň já jsem
pro něj nebyla nikdy opravdu skutečná.

Moje utrpení bylo skutečné, to vím jistě.

Nějakým odporným způsobem
jako by to patřilo k věci.

Jako by to tak být mělo.

Dokonce i to, co jsme si říkali...

Spousta lidí říká, že jsem dobrý
posluchač. To je legrační, viď?

Nikdo se nikdy neobtěžoval mě posouchat.
Tak jako ty teď mě. Ty přece posloucháš.

Myslím, že jsi první člověk,
co mě kdy poslouchal.

Určitě tě to nemůže moc zajímat.
Mohla by sis místo toho číst.

Bože, já toho ale napovídám.
Snad tě tím neštvu.

Povídat si je tak krásné. Teď mi
všechnno připadá milé a krásné.

Cítím se tak, jako jsem se v životě
ještě nikdy necítila.

Vždycky jsem chtěla mít sestru.
Ale mám jenom spoustu bratrů. Sedm.

Legrační, viď? Pak jsem se narodila já.
Byla jsem celý život obklopená kluky.

Mám kluky ráda. Ale ty to určitě znáš,
když jsi toho tolik zažila a jsi herečka.

Mám Karla-Henrika moc ráda. Vždyť víš,
člověk možná miluje jenom jednou.

Jsem mu věrná. Při mém povolání jinak
není o příležitosti nouze.

S Karlem-Henrikem jsme si
pronajali chatu u moře.

Byl červen, byli jsme úplně sami.

Jednou Karl-Henrik odjel do města,
a já jsem šla sama na pláž.

Bylo obavdu krásně a teplo.

Byla tam ještě jedna dívka.
Bydlela na jednom blízkém ostrově -

- ale přijela na naši pláž, protože je otočená
k jihu, a dá se tam chovat nenuceněji.

Tak jsme ležely jedna vedle druhé
úplně nahé a opalovaly se.

Na chvilku jsem usnuly, probudily se,
a pak se namazaly olejem.

Měly jsme obě na hlavě takové klobouky,
víš, takové ty levné, lýkové.

Já jsem na tom svém měla modou stuhu.

Ležela jsem a dívala se
zpod toho klobouku -

- a pak jsem vykoukla na krajinu
a moře a slunce.

Bylo to tak příjemné.

V tom jsem uviděla na skalách dvě
postavy poskakující vysoko nad námi.

Tu a tam se schovaly a vykukovaly.

''Dívají se na nás dva kluci'',
řekla jsem jí. Jmenovala se Katarina.

''Tak jen ať se dívají'', řekla,
a obrátila se na záda.

Byl to takový zvláštní pocit.

Chtěla jsem vyskočit a obléct si koupací
plášť, ale jenom jsem klidně ležela...

...na břiše, s vystrčeným zadkem,
vůbec jsem se nestyděla, jako by nic.

Celou dobu jsem vedle sebe měla Katarinu,
s jejími malými prsy a tlustými stehny.

Prostě tam jen tak ležela
a jenom se pro sebe tiše hihňala.

Pak jsem viděla, že ti kluci jsou blíž.
Stáli a dívali se na nás.

Viděla jsem, že jsou hrozně mladí.

Potom jeden z nich, ten odvážnější -

- přišel až k nám
a sedl si vedle Katariny na bobek.

Dělal, že se zaobírá svou bosou nohou,
a šťoural se mezi prsty.

Cítila jsem se hodně zvláště.

Pak jsem slyšela, jak Katarina říká:

''Pojď sem na chvilku''

A potom ho vzala za ruku a pomohla
mu sundat si džíny a košili.

Najednou byl na ní a ona mu
pomáhala a svírala mu zadek.

Ten druhý seděl na kopci a civěl.

Slyšla jsem Katarinu, jak mu šeptá
do ucha a směje se.

Měla jsem jeho tvář hned vedle své.

Měl ji brunátnou a napuchlou.

Najednou jsem se obrátila a řekla,
''Nechceš jít taky ke mně?''

Katarina řekla ''Tak jdi k ní''.
Vyjel z ní a ...

...vrhl se na mě, až moc drsně.
Chytl mě za jedno prso.

Dost to bolelo...

Byla jsem tak nějak připravená a
dostala jsem to hned. Rozumíš?

Zrovna jsem chtěla říct, ''Buď opatrný,
abys mi neudělal dítě'' -

- když to dostal i on. Cítila jsem ...

Cítila jsem, tak jako nikdy předtím,
jak do mě stříká semeno.

Chytnul mě za ramena a zvrátil se dozadu.
Bylo to, jako by to nikdy nemělo skončit.

Katarina ležela na boku, dívala se
a držela ho zezadu.

Když byl hotový, objala ho
obsloužila se jeho rukou.

A když se udělala,
pronikavě vykřikla.

Pak jsme se všichni tři začali smát.

Zavolali jsme toho druhého kluka
na kopci. Jmenoval se Peter.

Vypadal hrozně zmateně,
a i na slunci se třásl zimou.

Katarina mu rozepnula kalhoty
a začala si s ním hrát.

Když se udělal
vzala mu ho do pusy.

Začal jí líbat na záda.

Otočila se, vzala mu hlavu do rukou
a dala mu svůj prs.

Ten druhý kluk se tak vzrušil,
že jsem začali znovu.

Bylo to stejně tak krásné
jako předtím.

Pak jsme se vykoupali a rozešli. Když
jsem se vrátila, byl Karl-Henrik už zpátky.

Snědli jsme večeři a vypili víno,
které koupil.

Potom jsme spolu spali.

Nebylo to už nikdy tak dobré,
ani předtím, ani potom. Rozumíš?

Pak jsem pochopitelně otěhotněla.

Karl-Henrik, který studuje medicínu, mě
vzal k příteli, který mi udělal potrat.

Byli jsme oba dva docela spokojení.
Nechtěli jsme žádné děti.

Aspoň ne tehdy.

Nedává to smysl.
Nic spolu nesouvisí.

A pak dostaneš špatné svědomí,
kvůli prkotinám. Rozumíš mi?

Co se stane se všemi našimi předsevzetími?
Copak na nich vůbec nezáleží?

Můžeš být jedním a tím samým člověkem
najedou?

Chci říct, byla jsem dvěma lidmi...?
Bože, chovám se směšně...?

Každopádně nemám důvod bulet.

Počkej, musím si utřít nos.

Začíná už svítat...
a pořád ještě prší.

Představ si, pusa se mi nezastaví.
Já jsem povídala a tys mě poslouchala.

To tě musí nudit. Jak by tě mohl
zajímat můj život?

Měla bych být jako ty.

Víš co jsem si pomyslela potom, co
jsem viděla tvůj film?

Když jsem přišla domů, uviděla jsem se v
zrcadle a pomyslela si: jsme si podobné.

Nechápej mě špatně, ty jsi mnohem hezčí,
ale určitým způsobem jsme si podobné.

Myslím, že bych se mohla změnit
v tebe. Kdybych se opravdu snažila.

Myslím uvnitř.

Ty by ses taky mohla proměnit ve mě.

I když tvoje duše by byla příliš velká.
Všude by vyčuhovala!

Měla by sis jít lehnout. Jinak
usneš tady u stolu.

Ne, musím si jít lehnout.
Jinak usnu tady u stolu.

A to by bylo trošku nepohodlné.

Dobrou noc.

Poslyš, Elisabet...

Mluvila jsi včera na mě?

Byla jsi včera večer u mě v pokoji?

Nemám vzít taky tvojí poštu?

Můžu ochutnat?

Ahoj.

Drahoušku, takhle bych chtěla žít
pořád. To ticho, život v odloučení -

- pocit, že se má poničená duše
konečně začíná narovnávat.

Alma mi poskytuje značné rozptýlení.

Mimochodem, myslím, že se jí tu líbí
a má mě docela ráda, dokonce -

- je do mě nevědomým a okouzloujícím
způsobem trochu i zamilovaná.

Je velmi zábavné ji studovat.
Někdy naříká nad starými hříchy -

- jakási příležitostná orgie s naprosto
cizím klukem a následující potrat.

Stěžuje si, že její představy o životě
nejsou v souladu s jejími činy.

Vidím, že čteš nejakou divadelní hru.
To je dobré znamení. Řeknu to doktorce.

Nemyslíš, že bychom měli brzy odjet?
Začíná se mi stýskat po městě.

Tobě ne?

Nemohla bys pro mě něco udělat?

Vím, že je to oběť, ale právě
teď bych potřebovala tvou pomoc.

Není to nic hrozného.
Jenom bych chtěla, abys mluvila.

Nemusíš říkat nic výjimečného.
Cokoliv, co máme zrovna k večeři -

- nebo jestli si myslíš, že voda
po bouři je teplá. Nebo studená tak, -

- že se v ní nedá koupat. Nebohly bychom
si pár minut povídat? Nebo jen minutu?

Můžeš číst ze své knihy.
Jen prostě řekni pár slov.

Pokusím se nerozčilovat.
Ty mlčíš a to je tvoje věc.

Ale já teď potřebuju,
abys na mě mluvila.

Drahoušku,
nemohla bys říct aspoň jedno slovo?

Věděla jsem, že odmítneš.
Nemůžeš vědět, jak se cítím.

Vždycky jsem si myslela, že velcí umělci
vnímají druhé s velkou účastí.

Že tvoří ze soucitu a z potřeby pomáhat.

To bylo ode mne hloupé.

Ty jsi mě použila. Teď když mě nepotřebuješ,
tak mě prostě zahodíš.

Já vím, slyším moc dobře,
jak to zní falešně.

Použila jsi mě a teď mě vyhodíš.
Doslova!

A pak tyhle brýle!

Opravdu jsi mi ublížila. Smála
ses mi za zády.

Přečetla jsem si tvůj dopis doktorce.

Představ si, nebyl zalepený!
A já jsem si ho celý přečetla!

Přiměla jsi mě, abych povídala. Abych ti
řekla věci, které jsem nikdy nikomu neřekla.

A ty je šíříš dál.
Pěkné studium, viď?

Teď budeš mluvit! Jestli k tomu máš
co říct ...

Nech toho!

Teď jsi se opravdu bála, viď?

Na chvilku jsi se byla
opravdově vystrašená, není to tak?

Nefalšovaná hrůza ze smrti, viď?
Alma se zbláznila, to sis myslela.

Co ty jsi vlastně za člověka?

Nebo sis jen myslela tohle:
Tuhle tvář si budu pamatovat.

Ten její tón, ten výraz. No počkej,
na mě jen tak nezapomeneš!

No jo, ty se směješ!

Pro mě to tak jednoduché není.
Ani tak zábavné.

Ty se ale můžeš vždycky smát.

Musí to být takhle?

Je skutečně důležité nelhat,
mluvit pravdu -

- používat pravdivý tón?

Dá se vůbec žít tak, že by
se nemluvilo o všem možném?

Lhát a překrucovat věci, vytáčet se.

Není lepší dovolit si být líná
a hloupá, prolhaná?

Možná, že se staneš lepší, když
se necháš být takovou, jaká jsi.

Ne, nerozumíš mi.
Nechápeš, co říkám.

Jsi nepřístupná.

Říkali mi, že jsi duševně zdravá,
ale tvoje nemoc je z těch nejhorších.

Chováš se jako zdravá. Děláš to tak
dobře, že ti to všichni věří.

Všichni kromě mě,
já totiž vím, jak jsi prohnilá.

Já ale vyvádím!

Elisabet! Elisabet, odpusť mi.

Chovala jsem se jako idiot,
nechápu, co mě to popadlo.

Jsem tu přece, abych ti pomáhala.
To bylo tím hrozným dopisem.

Byla jsem tak zklamaná. A tys
mě prosila, abych ti o sobě povídala.

Bylo to tak hezké, vypadalas chápavě,
a já jsem toho tolik vypila...

Bylo hezké o tom všem vyprávět.

Taky mi lichotilo, že taková velká
herečka se o mě zajímá a poslouchá mě.

Nějak jsem si myslela,
že bys to mohla nějak využít.

Ale není to hrozné?
Vyložený exibicionismus.

Elisabet,
chci, abys mi odpustila.

Mám tě moc ráda,
hrozně moc pro mě znamenáš.

Tolik jsem se toho od tebe naučila,
nechci, aby z nás byli nepřátelé.

Ty mi nechceš odpustit.
Jsi na to moc povýšená!

Nesnížíš se ke mně,
protože to nemáš za potřebí!

Já ne, já ne ...!

Nemluvíme..., neposloucháme...,
nechápeme...,

- Elisabet?
- Jaké prostředky bychom měli použít...

Když spíš, tvoje tvář je ochablá.

Tvoje ústa jsou napuchlá a ošklivá.

Máš na čele ošklivou vrásku.

Jsi cítit spánkem a slzami.

Na krku ti vidím pulzovat tepnu.

Máš tam malou jizvu,
kterou si obvykle zakrýváš líčidlem.

Elisabet!

On už zase volá.

Zjistím, co od nás chce.

Tady v té naší vzdálené samotě.

Elisabet?

Elisabet?
Promiň jestli jsem tě vylekal.

- Já nejsem Elisabet.
- Já nemám žádné nároky.

Nechtěl jsem tě rušit.
Myslíš, že tě nechápu?

Doktorka mi hodně věcí vysvětlila.

Netěžší je vysvětlit to chlapci.
Dělám, co mohu.

Je tu něco, co leží hlouběji,
co je těžké zahlédnout.

Milujeme někoho, přesněji,
říkáme, že někoho milujeme.

Je to pochopitelné.
Zřejmá, pochopitelná slova.

Pane Voglere, já nejsem vaše žena.

Také jsme sami milováni.
Vytváříme malé společenství.

Dává to pocit bezpečí.
Možnost to všechno vydržet, že ano?

Jak jen můžu vyslovit všechno to,
na co jsem myslel a nenudit tě?

Miluju tě,
stejně jako jsem tě milovala předtím.

Nebuď tak úzkostlivý, miláčku.
Máme jeden druhého.

Máme víru,
známe myšlenky toho druhého.

Máme jeden druhého rádi.
Je to tak, ne?

Nejdůležitější je snaha,
ne to, co dosáhneme. Není to tak?

Navzájem se považovat za děti.
Za utrápené, bezmocné, osamělé děti.

- Elisabet.
- Řekni chlapci, že se brzo vrátím.

Mamince nebylo dobře,
ale stýská se jí po jejím malém chlapci.

Nezapomeň mu koupit nějakou hračku.
Od maminky, nezapomeň.

Víš, já k tobě cítím tolik něhy.

To je těžké snést.

Nevím, co si s tou něhou počít.

Já z tvé něhy žiju.

Elisabet, jsi se mnou ráda?
Je to hezké?

- Jsi skvělý milenec. Vždyť víš.
- Moje drahá...

Umrtvi mě... odhoď mě!

Já už nemůžu, už nemůžu dál!

Nech mě být!
Je to hanba, všechno je hanba!

Nech mě být!
Jsem studená a prohnilá a zkažená!

Všechno to jsou jenom lži a faleš,
všechno!

Elisabet, co to tam máš?

Co tam pod rukou schováváš?
Ukaž!

Je to fotografie tvého chlapce.
Ta, kterou jsi roztrhla.

Musíme si o tom promluvit.

Pověz mi o tom, Elisabet.

Tak tedy dobrá, řeknu to já.

To bylo jednou v noci na večírku,
mám pravdu? Už bylo pozdě a rušno.

K ránu, někdo z těch lidí řekl:

''Elisabet, jako žena a umělkyně
jsi takřka dokonalá.''

''Ale chybí ti mateřskost.''

Smála ses,
protože sis myslela, že to zní hloupě.

Ale po nějaké době jsi zjistila,
že o tom chvílemi přemýšlíš.

Byla jsi čím dál víc neklidnější.
Nechala sis od svého manžela udělat dítě.

Chtěla jsi být matkou.

Když sis uvědomila,
že je to definitivní, začala ses bát.

Bát se zodpovědnosti, závazku,
ztráty divadla.

Bát se bolesti, smrti,
že ti napuchne tělo.

Ale pořád jsi hrála tu roli. Roli
šťastné, mladé, nastávající maminky.

Všchni říkali ''Není nádherná?
Nikdy nebyla krásnější.''

Mezitím ses několikrát
pokusila sama potratit.

Ale nepodařilo se ti to.

Když sis uvědomila, že to už nezvrátíš,
začalas to dítě nenávidět.

A přála sis, aby to byl potrat.

Přála sis, aby se dítě narodilo mrtvé.

Přála sis mrtvé dítě.

Byl to těžký a dlouhý porod.

Několik dnů jsi byla v agónii.
Nakonec vytáhli dítě kleštěmi.

Dívala ses se znechucením a zlostí
na svoje pískající dítě a šeptalas:

''Umři, tak umři už přece.''

Ale zůstalo na živu.

Chlapec plakal ve dne i v noci.

A tys ho nenáviděla. Bála ses,
mělas špatné svědomí.

Nakonec se o chlapce začali
starat příbuzní a chůva.

Mohla ses zvednout z lůžka
a vrátit se do divadla.

Ale trápení ještě neskončilo.

Chlapeček se do matky nepochopitelně,
vášnivě zamiloval.

Bráníš se.
Bráníš se zoufale.

Cítíš, že to nemůžeš opětovat.
Zkoušíš to, zkoušíš to...

Ale mezi vámi dochází jen ke krutým
a nemotorným setkáním.

Nezmůžeš nic.
Jsi chladná a lhostejná.

Divá se na tebe.
Miluje tě a je tak jemný.

Chceš ho udeřit,
protože tě nenechá na pokoji.

Myslíš si, že je odporný, s těmi svými
tlustými rty a ošklivým tělíčkem.

Se svýma vlhkýma a úpěnlivýma očima.
Je hnusný a ty se bojíš.

Co tam pod rukou schováváš?
Ukaž!

Je to fotografie tvého chlapce.
Ta, kterou jsi roztrhala.

Musíme si o tom promluvit.

Pověz mi o tom, Elisabet.

Tak tedy dobrá, řeknu to já.

To bylo jednou v noci na večírku,
mám pravdu?

Už bylo pozdě a rušno.

K ránu, někdo z těch lidí řekl:

''Elisabet, jako žena a umělkyně
jsi takřka dokonalá.''

''Ale chybí ti mateřskost.''

Smála ses,
protože sis myslela, že to zní hloupě.

Ale po nějaké době jsi zjistila,
že o tom chvílemi přemýšlíš.

Byla jsi čím dál víc neklidnější.
Nechala sis od svého manžela udělat dítě.

Chtěla jsi být matkou.

Když sis uvědomila,
že je to definitivní, začala ses bát.

Bát se zodpovědnosti, závazku,
ztráty divadla.

Bát se bolesti, smrti,
že ti napuchne tělo.

Ale pořád jsi hrála tu roli. Roli
šťastné, mladé, nastávající maminky.

Všchni říkali ''Není nádherná?
Nikdy nebyla krásnější.''

Mezitím ses několikrát
pokusila sama potratit.

Ale nepodařilo se ti to.

Když sis uvědomila,
že to už nezvrátíš...

...začalas to dítě nenávidět.

A přála sis, aby to byl potrat.

Přála sis, aby dítě bylo mrtvé.

Přála sis mrtvé dítě.

Byl to těžký a dlouhý porod.

Několik dnů jsi byla v agónii.
Nakonec vytáhli dítě kleštěmi.

Dívala ses se znechucením a zlostí
na svoje pískající dítě a šeptalas:

''Umři, tak umři už přece.''

Chlapec plakal ve dne i v noci.
A tys ho nenáviděla.

Bála ses,
mělas špatné svědomí.

Nakonec se o chlapce začali
starat příbuzní a chůva.

Mohla ses zvednout z lůžka
a vrátit se do divadla.

Ale trápení ještě neskončilo.

Chlapeček se do matky nepochopitelně,
vášnivě zamiloval.

Bráníš se.
Bráníš se zoufale.

Víš, že to nemůžeš opětovat.
Tak to zkoušíš, zkoušíš to...

Ale mezi vámi dochází jen ke krutým
a nemotorným setkáním.

Nezmůžeš nic.
Jsi chladná a lhostejná.

Divá se na tebe.
Miluje tě a je tak jemný.

Chceš ho udeřit,
protože tě nenechá na pokoji.

Myslíš si, že je odporný, s těmi svými
tlustými rty a ošklivým tělíčkem.

Se svýma vlhkýma a úpěnlivýma očima.
Je hnusný a ty se bojíš.

Ne!

Já nejsem jako ty.
Necítím se jako ty.

Já jsem sestra Alma,
jsem tu jenom proto, abych ti pomohla.

Já nejsem Elisabet Voglerová.
Ty jsi Elisabet Voglerová.

Ráda bych ...

Miluju...

Neměla jsem ...

Docela dost jsem se toho naučila.

Uvidíme, jak dlouho vydržím.

Nikdy nebudu jako ty, nikdy.
Pořád se měním.

Můžeš dělat, co chceš,
ale ke mě nepronikneš.

Mluvení nepomůže.

Jakási jinakost.
Ne, teď ne. Ne, ne.

Varování a čas už vypršel.
Nepředvídané.

Když se mělo objevit,
neobjevilo se, a tak pochybení.

Ty tam, kde jsi.
Ale měla jsem to udělat.

Ne dovnitř, ne...
Radit druhým...

Bezútěšnost, zřejmě...

Vzít, ano... ale co je nejblíž..?

Jak se tomu říká...? Ne, ne, ne...

Nám, my, já, ...

Mnoho slov a jakási nevolnost...
Nepochopitelná bolest. Hodit..

Teď mě zkus poslouchat.
Opakuj po mě.

Nic...

Nic. Ne, nic...

Nic.

To je ono. To je dobré.
Tak to má být.