Dennis Hong: Jak postavit auto pro nevidomé řidiče

Za použití robotiky, laserových navigátorů, GPS a prvků poskytujících zpětnou vazbu se snaží Dennis Hong postavit auto pro řidiče, kteří jsou nevidomí. Poznamenává, že se nejedná o vůz, který by se řídil sám, ale o auto, u kterého slepý řidič může ovlivňovat rychlost, směr i dráhu celé cesty. Auto, které může sám nezávisle řídit.

Spousta lidí věří, že řízení auta je činnost

výhradně určená pro ty, kteří vidí.

Představa nevidomé osoby, která sama řídí vůz bezpečně,

byla považována za něco nepředstavitelného. Až doteď.

Zdravím vás, jmenuji se Dennis Hong

a přinášíme svobodu a nezávislost slepým lidem,

díky tvorbě vozu určeného pro zrakově postižené.

Než začnu mluvit o tomto vozu pro slepé,

dovolte mi zmínit se o jiném projektu, na kterém jsem pracoval,

jmenoval se DARPA Urban Challenge.

Tento projekt byl o vytvoření robotického auta,

které by bylo schopné řídit se samo.

Pouze zmáčknete "start", nic víc neděláte

a auto samo dorazí do cíle naprosto samostatně.

Nakonec, v roce 2007 náš tým vyhrál půl milionu dolarů

za třetí místo v této soutěži.

A zhruba v tu dobu,

Národní sdružení nevidomých, nebo také NFB,

vyzvala výzkumníky k tomu,

aby se pokusili sestavit auto,

které by umožňovalo slepým lidem řídit bezpečně a samostatně.

Rozhodli jsme se do toho jít,

protože jsme si říkali, hej, jak těžké to může být?!

Samostatné auto už máme hotové.

Prostě do něj posadíme nevidomou osobu a je hotovo, ne?

(Smích)

Nemohli jsme se mýlit více.

To, co NFB hledala,

nebyl vůz, který by nevidomého vozil po okolí,

ale auto, které by nevidomý mohl sám řídit a rozhodovat, co se stane.

Takže jsme museli všechno hodit do koše

a začít celé znovu.

K tomu, abychom si tuto myšlenku otestovali,

jsme vytvořili malý prototyp vozidla,

abychom zjistili, jestli je to vůbec možné.

A v létě roku 2009

jsme pozvali hromadu mladých, nevidomých lidí,

a nechali je s v tom vozidle projet.

Byl to naprosto úžasný zážitek.

Ale problémem tohoto vozu bylo to,

že byl vytvořen pouze k jízdě v bezpečném prostředí,

na uzavřeném parkovišti --

na trati ohraničené červenými kužely.

Po tomto úspěchu

jsme se rozhodli posunout se dále,

vyvinout skutečné auto, které by mohlo jezdit po skutečných cestách.

Jak to tedy funguje?

No, je to docela složitý systém,

ale pokusím se vám ho vysvětlit, možná zjednodušit.

Skládá se to ze 3 částí.

První je vnímání, výpočty

a ne-vizuální uživatelské prostředí.

Takže, samozřejmě, když řidič nic nevidí,

systém musí vnímat okolní prostředí

a předávat informace řidiči.

K tomu účelu používáme základní měřicí jednotku.

Ta měří akceleraci, úhlovou akceleraci --

stejně jako lidské ucho, vnitřní ucho.

Tuto informaci spojíme s GPS jednotkou k tomu,

abychom získali přibližnou polohu vozidla.

Používáme také dvě kamery k rozeznání trati.

Dále používáme tři laserové snímače okolí.

Tyto lasery zkoumají okolí vozu a zjišťují možné překážky --

auto, které se přibližuje zepředu nebo zezadu

a také překážky, které se dostanou na cestu,

cokoli v okolí vozidla.

Všechna tato spousta informací je poté shromážděna v počítači

a ten dělá dvě věci.

Ta první, ze všeho nejdříve analyzuje informace

aby porozuměl tomu, co je kolem něj --

toto je trať vozu, toto jsou překážky --

a poté tyto informace přenese řidiči.

Systém je dokonce natolik chytrý,

že dokáže navrhnout nejbezpečnější způsob jak vůz řídit.

Takže můžeme také vytvořit pokyny,

jak správně vůz řídit.

Problémem je ale to, jak předávat

tyto informace a pokyny

osobě, která nevidí,

dostatečně rychle a přesně tak, aby mohla řídit?

Pro toto jsme vytvořili spoustu různých typů

ne-vizuálního uživatelského prostředí.

Od trojrozměrného zvukového systému,

přes vibrační vestu,

nebo hlasové povely při obsluze volantu, pás na nohu

nebo dokonce i obuv, která mění tlak na chodidlo.

Dnes vám ale povím

o těchto třech ne-vizuálních uživatelských prostředích.

Prvním z nich je DriveGrip.

Toto jsou rukavice,

které mají vibrační zařízení v oblasti kloubů,

takže můžete předávat informace o tom, jak zatáčet,

do jakého směru a s jakou intensitou.

Další systém se jmenuje Speed Strip.

Toto je sedadlo -- ve skutečnosti se jedná o masážní křeslo.

Trošku jsme ho vykuchali a přestavěli vibrační zařízení do jiného tvaru.

Používáme ho k předávání informací o rychlosti,

ale také instrukcí o tom, jak sešlápnout plyn a brzdu.

Tady můžete vidět,

jak počítač rozpoznává své okolí.

A protože vibrace nejsou vidět,

přidělali jsme malé červené žárovičky na řidiče, takže vidíte, co se vlastně děje.

Toto jsou data ze senzorů,

která jsou přenášena do těchto ovládacích systému prostřednictvím počítače.

Takže tyto dva systémy, DriveGrip a SpeedStrip,

jsou velice efektivní.

Problémem ale zůstává,

že se jedná pouze o systémy předávající instrukce.

To není skutečná svoboda, že ne?

Počítač vám řekne, jak řídit --

zatoč vlevo, zatoč vpravo, zrychli, zastav.

To je jako mít s sebou spolujezdce.

Namísto na systémy, které by jenom předávaly instrukce,

se zaměřujeme více

na systémy, které předávají informace.

Dobrým příkladem právě takového systému

je AirPix.

Představte si to jako monitor pro nevidomé.

Jedná se o malý tablet, který má v sobě díry

a vychází z nich stlačený vzduch,

takže je to vlastně schopné vytvářet obrazce.

Takže i když jste slepý, pokud nad toto položíte svou ruku,

uvidíte všechny tratě i překážky na cestě.

Ve skutečnosti můžete také změnit frekvenci, s jakou je vzduch vyfukován

a nebo také jeho teplotu.

Takže se jedná o více úrovňový systém.

Tady tedy vidíte levou a pravou kameru na vozidle

a to, jak počítač předává tyto informace prostřednictvím AirPix.

K tomuto máme i simulátor

pro nevidomého člověka, který řídí pomocí AirPix.

Tento simulátor byl také velice užitečný při výcviku nevidomých řidičů

a také pro rychlé testování dalších nápadů

pro jiné ne-vizuální systémy.

Takže, takhle to vlastně funguje.

Je to měsíc zpátky,

29. ledna,

kdy jsme toto vozidlo poprvé představili veřejnosti,

a to na slavném závodním okruhu Daytona International Speedway

během závodu Rolex 24.

A měli jsme k tomu také pár překvapení. Pojďme se na to podívat.

(Hudba)

(Video) Hlasatel: Toto je historický moment

Přijíždí před hlavní tribunu.

(Ovace)

(Troubení)

Tady je hlavní tribuna.

A on jede za dodávkou, která je před ním.

A tady je první krabice.

Pojďme se podívat, jestli se jí Mark vyhne.

Vyhnul. Objíždí ji zprava.

Třetí krabice je ven. Čtvrtá krabice je venku.

A on bez nejmenších problémů projíždí mezi nimi.

Přibližuje se k dodávce,

aby ji mohl předjet.

Celé je to vlastně o tomto,

ukázka odvahy a vynalézavosti.

Už se blíží ke konci,

projíždí mezi těmito barely, které jsou na něj nachystané.

(Troubení)

(Potlesk)

Dennis Hong: Jsem z Tebe nadšený.

Mark mě dneska odveze zpátky do hotelu.

Mark Riccobono: Ano.

(Potlesk)

DH: Od chvíle, kdy jsme tenhle projekt začali,

dostávali jsme stovky dopisů, mailů, telefonátů

od lidí po celém světě.

Děkovných dopisů, ale také zábavných dopisů jako třeba tenhle:

"Teď už rozumím, proč je Braillovo písmo na průjezdním bankomatu."

(Smích)

Ale občas taky --

(Smích)

Ale občas taky dostaneme --

nenazýval bych je nenávistnými dopisy --

ale dopisy s velkými obavami:

Dr. Hongu, jste šílený,

když se snažíte dostat slepé lidi na cesty?

Musíte být úplně mimo."

Ale toto auto je jenom prototyp vozu,

a na cesty se nedostane,

dokud nebude prokázáno za stejně, nebo možná i více, bezpečné jako dnešní vozy.

A já skutečně věřím, že toto se stane.

Ale stejně, bude společnost

ochotná přijmout tak radikální myšlenku?

Jak budeme řešit otázku pojistky?

Jak budeme vydávat řidičské průkazy?

Je spousta takovýchto problémů mimo technologických otázek,

které budeme muset vyřešit než se toto vše stane realitou.

Samozřejmě, cílem tohoto projektu

je vytvořit auto pro nevidomé.

Ale možná mnohem důležitější než toto

je ten nevyčíslitelný pokrok v technologii,

která může vzejít z tohoto projektu.

Senzory, které jsou použity, vidí i ve tmě,

za mlhy i deště.

A spolu s těmito novými systémy

můžeme použít tuto technologii

a zakomponovat ji do dnešních aut.

Nebo pro nevidomé pro každodenní činnosti --

ve školách, v kancelářích.

Jenom si to představte, ve třídě píše učitel na tabuli

a nevidomý student je schopný přečíst, co je tam napsáno,

za použití těchto ne-vizuálních systémů.

Toto je neocenitelné.

Takže dnes, věci, které jsem vám ukázal, jsou zatím pouze začátkem.

Děkuji vám.

(Potlesk)