Michelangelo, Poslední soud, Sixtinská kaple

Video popisuje Michelangelovu fresku v SIxtinské kapli ve Vatikánu. Popisuje Jednotlivé výjevy na fresce a jejich význam v dobovém kontextu,

Více než 20 let poté,

co Michelangelo domaloval

fresky na stropě Sixtinské kaple,

byl požádán, aby udělal další fresku,

tentokrát na stěně oltáře.

Na stěnu oltáře

Michelangelo namaloval Poslední soud,

což je v historii umění staré téma,

pochází z Nového zákona,
ze Zjevení Janova.

Oltář je místo nedocenitelného významu.

Zejména hlavní oltář Sixtinské kaple,
kde mši sloužil i papež

a dodnes zde kardinálové
volí nového papeže.

Takže, Michelangelo namaloval
Ježíše uprostřed nahoře,

a po každém jeho boku
jsou svatí a biblické postavy,

Pod Ježíšem vidíme oddělení
blahoslavených a zatracených.

Po Kristově levici
jdou zatracení do pekla,

a po pravici Krista jsou blahoslavení
mířící do nebe.

V křesťanské historii
neexistuje dramatičtější,

mocnější obraz.

Toto je konec světa.

Krista vidíme jako mocného soudce

obráceného k zatraceným, které ničí.

Vypadá to, že ukazuje na rány,
které utrpěl na kříži.

Vedle něj je Panna Marie,
která se bezmocně krčí,

jako by se už nemohla za lidi přimluvit.

Dívá se ale dolů směrem
k blahoslaveným

a zdá se, že vydává Kristovi zatracené.

Napravo od Krista se blahoslavení
vydávají z hrobů do nebe.

Vytahují je andělé, kteří jim pomáhají

vystoupat do nebe.

Miluju tato vyobrazení,

protože Michelanagelova těla
jsou tak pevná a silná,

tak svalnatá.

Dokonce i duše, které jsou kříseny,

musí být zvedány s velkým úsilím.

Vidíte anděla, jak zvedá
blahoslavené pomocí růžence.

Přesně tak, dvojice je doslova zvedána
do nebe silou své modlitby,

která je znázorněna růžencem.

Přímo pod Kristem vidíme anděly hrající
na trumpety,

kterými budí mrtvé z jejich hrobů.

Podívejte na ty dlouhé zlaté trubky,

Popisuje je Zjevení Janovo, zde
jsou přímo vyobrazeny.

Ale andělé nevypadají úplně, jak
bychom očekávali,

jsou zjevně silní a mužní,
v poměru k tělu mají malé hlavy.

Při troubení skoro vypadají,

jako by jim měly prasknout tváře.

Mají přece budit mrtvé,
a to přesně dělají.

Vidíme otevírající se krypty, hroby,

vidíme duše, které vyvstávají ze země.

je překvapivé, jakou tělesnost
Michelangelo duším připisuje.

Člověk by řekl, že budou nehmotné,
že nebudou mít žádné tělo,

žádnou tíhu, nebudou nic vážit,

ale zde je opak pravdou.

Vycítíme boj o duše a
obtížnost jejich záchrany

a donesení do nebe.

Ano, tělům se autor nevyhýbá,
to je pro Michelangela typické.

Zajímá se o fyzickou podobu,
o svalnatost těla.

Důraz kladený na tělo vidíme
především u zatracených

vpravo.

Na jedné straně tedy vidíme
blahoslavené, mířící k nebi,

na druhé straně vidíme plameny pekelné a zatracené, kteří tam jsou přinášeni.

Veslař Charon je přiváží na lodi,
přitom máchá veslem, aby je shodil

a démoni mu pomáhají, svými vidlemi,
sklízejí nové duše pro peklo.

Je to celkem ohavná scéna.

Ano, démoni jsou všude,
tahají postavy z lodi do pekla.

Ale nejen démoni plní svůj úkol,

svou práci dělají i andělé, přímo
nad touto scénou vidíme zatracené,

kteří jsou tlačeni do pekla
a zoufale se snaží dostat ven,

ale bijí je andělé, které mají
zatracenci nad sebou.

Asi nejpůsobivější je
zobrazení jediné osoby,

která je tažena ďáblem dolů.
Tomuto výjevu se říká

"zatracený muž".

Vypadá, že si právě uvědomil,
že stráví věčnost v pekle.

Kolem nohou má omotané démony,

táhnou ho dolů k peklu.

Podívejte se na jeho tvář,
zakrývá si jedno oko,

jako by nemohl uvěřit,
nemohl unést pohled na vlastní osud,

Druhé oko má ale úplně otevřené,

jako by právě prozřel.

Když se na tu scénu díváme zde
v Sixtinské kapli,

vidíme Michelangelovy rané práce
na stropě nad námi.

Díváme sa na elegantní, vznešené postavy,

na těla vyzařující důstojnost.

Ale zde, na oltářní stěně,
na vyobrazení Posledního soudu,

vypadají postavy záměrně
ošklivě a záměrně nevzhledně.

Proporčně jsou pojaty naprosto špatně,

mají příliš malé hlavy a obrovské svaly.

Což platí hlavně v případě Krista,
podívejte se na velikost jeho trupu,

je naprosto v nepoměru
k jeho hlavě a výšce.

Michelangelo se dívá na lidské tělo

jinak, než se na něj dívali
ve vrcholné renesanci,

ne jako na odkaz ke klasické tradici
a ideálním proporcím.

Vidí v něm velkou symbolickou hodnotu.

Je ochoten narušit proporce
ve jménu působení malby jako celku.

Náboženské poselství je zde klíčové

a tělo tomuto poslání slouží.

V odobí tvorby fresky čelila církev
učení Martina Luthera

a počátkům protestantské reformace.

Byla to doba velkých nepokojů,

Stárnoucí umělec

propadá pesimismu.

To je nejlépe vidět v postavě
svaté Kateřiny,

která drží kolo, což je její atribut,

protože byla umučena v kole,

na fresce ale vypadá velmi nemotorně,

když ji porovnáme s krásnou Evou,
která je vyobrazena na stropě.

Rozdíl ve ztvárnění obou těl je zřetelný.

Další postavu, která představuje
nefalšovaný pesimismus,

vidíme napravo pod Kristem,

kde je velká nahá postava na oblaku,

dívající se nahoru na Krista,

v jedné ruce drží nůž a v druhé kůži.

To je svatý Bartoloměj, který byl
zavražděn

stažením z kůže zaživa.

Svaté vždy poznáme podle
jejich atributů,

často jsou to nástroje
použité k jejich umučení,

a je tedy logické,
že Bartoloměj drží nůž.

Je ale zajímvé, že se Michelagelo
rozhodl ve vyobrazení Bartoloměje,

použít v kůži světce vlastní portrét.

Musíme si tedy položit otázku:

Proč by Michelangelo umísťoval vlastní
podobiznu v kůži svatého Bartoloměje,

doprostřed mezi Krista,
spasitele, a „zatraceného muže“?

A ještě navíc

se zdá, že Bartoloměj drží kůži
velmi lehce,

jako by mu z prstů mohla vyklouznout a
spadnout dolů na loď do pekla.

Zdá se, že to vyjadřuje Michelangelovu
obavu o osud jeho vlastní duše,

to vidíme i v jeho poezii z tohoto období.

A dokonce můžeme nakreslit úhlopříčku

vedoucí z levé horní části, od kříže,

přes trnovou korunu,

přes Krista, kůži Svatého Bartoloměje,

a„zatraceného muže“ až k pekelným ohňům.