Jak školy dětem snižují inteligenci | Eddy Zhong | TEDxYouth@BeaconStreet

Tato přednáška zazněla na lokální události TEDx organizované nezávisle na konferencích TED.

Eddy Zhong, úspěšný podnikatel v technologiích, hovoří o pravdě stojící za naším vzdělávacím systémem základních a středních škol. Eddy silně věří, že vzdělávací systém utlumuje kreativitu a upoutává děti k jedné jisté cestě za úspěchem. Děti jsou podle něj vedeny k přesvědčení, že vysoká škola je nezbytným krokem v životě k dosažení jejich cílů. Jeho řeč zpochybňuje běžnou představu o celé naší vzdělávací struktuře.

Chci se s vámi podělit
o jedno velké tajemství.

A není to něco, co by většina
z vás chtěla slyšet.

Ale zároveň je to tak důležité,
že to musím říct.

To tajemství je:

Co kdybych vám řekl,

že každý den strávený ve škole
snižuje dětem inteligenci?

Jak je to možné?

Když jdou děti do školy,
něco se učí, pravda?

A získávají více vědomostí.

Takže pokud nic jiného,
měly by být chytřejší.

Jak by mohlo být možné,
že se snižuje jejich inteligence?

O čem mluvím?

Doufám, že vám to dnes objasním.

Do svých 14 jsem byl dítě,
které nevědělo, co v životě chce.

Obvykle, když přijdete k někomu,
kdo má 5 nebo 6 let a zeptáte se ho:

„Čím chceš být, až vyrosteš?“

Řekne: „astronautem“ nebo „podnikatelem“.

Já chtěl být profesionálním hráčem
hry Call of Duty.

(smích)

A protože jsem nevěděl,
čím bych chtěl být, až vyrostu,

jednoduše jsem poslouchal
své rodiče téměř na 100 %.

Věřil jsem, že vědí,
co je pro mě nejlepší.

Rodiče ode mě očekávali

totéž, co každý typický rodič
od dítěte čeká:

chodit do školy, mít dobré známky,

chodit ven a cvičit.
Jednou za pár let.

(smích)

A já se snažil dělat vše,
co po mně chtěli,

až na to, že ve škole
mi to zrovna moc nešlo.

Nezvládal jsem přírodovědné předměty,

napsat 5odstavcový esej
pro mě byl přímo nadlidský úkol.

A jsem stále přesvědčen,

že jsem jediné asijské dítě na světě,
které nerozumí matematice.

(smích)

Skutečně.

V mých 14 letech se ale vše změnilo.

Už jsem nebyl jsem jen pouhý
horkovzdušný balón plující prostorem,

nyní jsem byl jako nadzvukový tryskáč
letící vstříc svému cíli

50 000 mil za hodinu
nebo jak rychle tyto věci létají.

Změna nastala,
když jsem obdržel dopisní obálku.

Byla to pozvánka
– ne na narozeninovou party,

nic takového jsem nedostával
– ani na hřiště –

ale na soutěž o podnikatelský plán
v Bostonu.

A mě to zajímalo
tak silně, že jsem musel jet.

Ředitel programu nám vysvětlil,
že v průběhu 5 měsíců

bychom měli vytvořit tým,
vymyslet podnikatelský záměr,

a tento záměr prezentovat porotě,

která by nás ohodnotila

za kvalitu naší prezentace
a za náš podnikatelský nápad.

Zkrátka a dobře, během těch 5 měsíců,

jsem zformoval tým, vytvořil nápad,

a dopadli jsme tak,

že jsme zvítězili a odnesli si domů šek.

A tato jedna událost podnítila můj zájem

častěji se těchto soutěží účastnit.

V průběhu dalších dvou let svého života,

jsem navštívil desítky těchto soutěží,

a vyhrál je téměř všechny.

A uvědomil jsem si,
že jsem se jich účastnil velmi rád

nejen proto,
že jsem je rád vyhrával,

ale také proto,
že jsem měl nenaplněnou vášeň.

Byla to vášeň pro tvoření.

Jedna věc,
kterou můj tým dělal jinak

než naši konkurenti, totiž byla,

zatímco všichni ostatní přišli představit
svůj nápad a spustit k tomu PowerPoint,

my jsme šli do domácích potřeb,

nakoupili zásoby a doslova postavili
myšlenku, o které jsme mluvili.

A porota jenom žasla,

když viděla, že parta teenagerů
dokáže jít a tvořit věci,

dokáže vyrábět prototypy,
minimálně funkční produkty.

Vyhráli jsme téměř každou soutěž

jednoduše proto, že porota ocenila,
že jsme šli a vykonali to.

Na jedné z těchto soutěží

jsem potkal Franka, vznětlivého polského
chlapíka středního věku.

Pokud tu dnes je,
radši bych měl po tomhle zdrhnout.

(smích)

Přišel k nám, prohlédl si
prototyp, a řekl:

„Můžu vám pomoct udělat z toho
skutečný podnik“.

Přemýšlejte o tom.

Není to skvělé?!

Je nám 16 let a jdeme do světa

vytvořit novou hardwarovou
technologickou společnost.

Nejprve jsme si řekli:
„Čas být jako Steve Jobs,

vybudujme Apple
a zanechme školy už teď.“

Ale rychle jsme si uvědomili,
že to není tak snadné.

Takže se neukvapujte, dokud si
svým nápadem nejste naprosto jistí.

Ovšem... (smích)

Uvědomili jsme si, že první krok
k vytvoření velké společnosti

je dát dohromady velký tým.

A jakožto studenti

jsme nemohli jít do barů
a získávat kontakty jako dospělí,

takže jsme šli do naší školy

a zorganizovali malou prezentaci
v posluchárně,

kde bychom představili náš nápad
a doufali, že se děcka připojí k týmu.

Rozeslali jsme pozvánky celé naší škole.

A první, čeho jsme si všimli bylo,
že se skoro nikdo neukázal.

Nebyl skoro žádný zájem.

A ti, kteří se ukázali,
rozšířili klepy po naší škole

a během toho týdne jsme
byli na černé listině,

dělali si legraci z našich nápadů,
a že jsme rádoby Markové Zuckerbergové.

(smích)

Vtipné je, že týden na to
jsme vzali tutéž prezentaci,

a šli s ní do naší základní školy,
tedy k dětem o 5 nebo 6 let mladším.

A reakce byla ohromná.

Tyto děti nám házely své kapesné

a chtěly si koupit prototyp.

(smích)

Ptaly se nás na předinvestiční hodnotu,

kterou určitě znáte ze sledování
pořadu Den D,

ale bylo úžasné, že tyto děti vůbec
věděly, že takový termín existuje,

přestože byly příliš mladé,
aby i jen vyslovily některé z těchto slov.

To mě velmi inspirovalo.

A myslím si, že přesně tohle,
náš vzdělávací systém udělal.

Během pouhých 5 až 6 let
ve vzdělávacím systému,

tyto kreativní děti vyrostly
do teenagerů,

kteří nechtějí myslet originálně.

Takže pojďme zpět k tomu tajemství,
o kterém jsem mluvil.

Jak je možné,
že školy dětem snižují inteligenci?

Pravdou je, že existuje mnohem více
druhů inteligence.

Škola sice zvýší
vaši akademickou inteligenci,

naučí vás fyzice, algebře, počtům,

ale také utlumí kreativní myšlení dětí.

Naučí je určitému způsobu myšlení,

ukáže jim určitou životní cestu,

řekne jim: jděte na střední,
získejte diplom,

jděte na vysokou,
najděte si práci,

a když to tak neuděláte,
nebudete úspěšní.

A pokud by to byla pravda,
jak bych tady dnes mohl stát?

Jak jsem mohl já, trojkař,

založit technologickou společnost
ve věku 16 let?

A jak to, že je moje společnost, o které
psali minulý týden ve Wall Street Journal,

lepší než některé firmy založené
absolventy Harvardu a Stanfordu?

Musí to být něco, co nemůžeme změřit

jen akademickou inteligencí.

Takže zde je to, čemu věřím.

Rodiče, učitelé, pedagogové,

vy máte moc ovlivnit a inspirovat mladé.

Pravdou je, že je velice mnoho lidí
tam venku právě teď

kteří mají potřebu dokola říkat dětem,

aby chodily do školy, našly si práci
a byly „úspěšné“.

Není mnoho těch, kteří dětem říkají,

aby zkoumaly jiné možnosti
a staly se podnikateli.

A je-li zde jedno poselství, které chci,
aby si odnesli rodiče, děti

a vy všichni z toho,
co jsem zde dnes řekl,

je to, že můžete otevřít vlastní dveře,

že se můžete odchýlit
od těchto konvenčních,

omezených a úzkých cest,
na které nás vzdělávání posílá.

Můžete se odlišovat
a tvořit svoji vlastní budoucnost.

Můžete založit své vlastní společnosti
a své vlastní neziskovky.

Můžete tvořit, můžete inovovat.

Je-li zde poselství, které chci,
abyste si odnesli

ze všeho, co jsem řekl, je to toto:

nikdo nikdy nezměnil svět

tím, že dělal, co mu svět nakázal.

Děkuji vám.