Tracy Chevalier: Hledání příběhů skrytých v obrazech

Když se Tracy Chevalier dívá na obrazy, představuje si příběhy, které ukrývají: Jak malíř poznal svoji modelku? Co se skrývá v pohledu jejích očích? Proč se ten muž ... červená? Tracy se podělí o tři příběhy, inspirované portréty, včetně toho, který vedl k jejímu úspěšnému románu "Dívka s perlou".

Povím vám o svém trápení.

A mám takový pocit, že nemálo z vás

tím také trpí.

Když se procházím po galerii,

místnost za místností plné obrazů,

po zhruba 15 až 20 minutách

zjišťuji, že nad těmi obrazy vůbec nepřemýšlím.

Nic mi neříkají.

Místo toho myslím na šálek kávy

který zoufale potřebuji, abych se probudila.

Galerie sama mě unavuje.

Kolik z vás tím také trpí...

Ano. Ha ha, ha ha!

Nuže, někdo z vás třeba vydržíte déle

než 20 minut, jindy ani to ne,

ale myslím, že tím trpíme všichni.

A také máte přitom pocit provinění?

Já, když se dívám na obrazy,

přemýšlím, že je tam musel někdo pověsit, někdo,

kdo věřil že je dost dobrý na to, aby na té zdi visel,

ale ne vždy toto rozhodnutí chápu.

Vlastně, většinou to nechápu.

A odcházím s pocitem nespokojenosti.

Cítím se vina a nespokojená sama se sebou,

místo abych si myslela, že je něco špatně s tím

obrazem, myslím si, že jsem špatná já.

Tak by člověk přeci neměl odcházet z galerie.

(Smích)

Myslím si, že bychom si měli dát pohov.

Vezměte si, že přijdete do restaurace,

a přečtete si jídelníček. Však se nečeká, že si objednáte

vše co je na menu, že?

Ne! Vyberete si.

Když přijdete do obchodu koupit tričko,

vyzkoušíte si všechna trička,

a všechna se vám budou líbit?

Samozřejmě, že ne, vyberete si. Předpokládá se to.

A jak je tedy možné, že se nepředpokládá,

že si budete vybírat i v galerii?

Proč by se vám měl líbit každý obraz bez výjimky?

Takže se k tomu snažím přistupovat jinak.

Dělám dvě věci:

Když přijdu do galerie, nejdřív si ji rychle projdu,

a dívám se na všechno a zapamatuju si ty,

které mě přiměly z nějakého důvodu zpomalit.

Ani nevím přesně proč, ale z nějakého důvodu

mě přitahují jako magnet

a pak ignoruji všechny ostatní a jdu k tomu obrazu.

A první věc, co dělám je, že jsem sama sobě průvodcem.

Vyberu si obraz. Může to být jen jeden z 50ti.

A pak, když už stojím před tím obrazem,

vyprávím si o něm příběh.

Proč příběh? No, myslím si, že jsme tak naprogramovaní,

vyprávění příběhů máme zakódováné v DNA.

Neustále vyprávíme příběhy a o čemkoliv

hlavně proto, že svět je bláznivé a chaotické místo,

a my se jej pomocí příběhu snažíme pochopit,

vnést do něj nějaký řád.

Proč to neaplikovat i na obrazy?

A tak jsem z návštěvy galerie

udělala menu v restauraci.

Ukáži vám tři obrazy,

které mě přiměly se zastavit

a chtěly aby o nich byly vyprávěny příběhy.

První z nich snad netřeba představovat -

"Dívka s perlovou" od Johanna Vermeera,

nizozemského malíře ze 17tého století.

Je to překrásný obraz.

Poprvé jsem ho viděla, když mi bylo 19,

a okamžitě jsem si šla koupit jeho plakát,

který mám dodnes. I po třiceti letech visí v mém domě.

Provází mě, ať jdu kamkoliv,

nikdy se na něj nemůžu dost vynadívat.

To, co mě donutilo se zastavit,

byly ty nádherné barvy, které používá

a světlo, které jí dopadá na tvář.

Ale myslím, že to, kvůli čemu se k němu stále vracím

rok co rok je něco jiného, a to je

výraz v její tváři, ten pohled plný emocí.

Nedokážu říct, jestli je šťastná nebo smutná,

a pokaždé si myslím něco jiného.

A proto se k tomu stále vracím.

Jednoho dne, o šestnáct let později, ten plakát visel na zdi,

já ležela v posteli a dívala se na ni,

a najednou mě napadlo, co jí asi

ten malíř udělal, že se na něj takhle dívá.

A to bylo poprvé, co jsem si uvědomila,

že výraz v její tváři je vlastně odrazem toho,

co k němu cítí.

Kdykoli předtím, jsem se na obraz dívala jako na portrét dívky.

Ale teď jsem o něm začala uvažovat jako o portrétu vztahu.

A ptala jsem se, nuže, jaký je ten vztah?

Rozhodla jsem se to zjistit. Při studiu jsem

zjistila, že se neví, kdo to je.

Vlastně, nevíme nic o Vermeerových

modelech na jeho obrazech.

A víme jen velmi málo o Vermeerovi samotném.

Načež jsem zvolala: "Jupí!"

Můžu si dělat co chci, můžu si vymyslet příběh, jaký chci.

A tak jsem si vymyslela příběh.

Nejdřív mě napadlo,

nějak jí musím dostat k němu domů.

Jak ji Vermeer poznal?

Uvažuje se, že

je to jeho dvanáctiletá dcera.

Dcera, které by v té době bylo 12.

Ale řekla jsem si: ne, je to příliš intimní pohled,

ne pohled, kterým se dcera dívá na otce.

Pokud měla žena otevřená ústa, nizozemské

malbě té doby, naznačovalo to sexuální dostupnost.

Bylo by pro Vermeera nepřístojné,

aby svoji dceru namaloval právě tak.

Takže to není jeho dcera, ale je to někdo

jemu blízký, fyzicky blízký.

No, kdo další byl v domě?

Služka, půvabná služka.

Takže, je v domě.

Jak ji dostaneme k němu do ateliéru?

O Vermeerovi toho moc nevíme,

ale z toho mála, co víme, víme jedno,

měl za ženu katoličku, žili u její matky

v domě, kde měl vlastní pokoj,

svůj ateliér. Také měl 11 dětí.

Musela to být velmi chaotická a hlučná domácnost.

A pokud jste někdy viděli Vermeerovy obrazy,

víte, že jsou neuvěřitelně tiché a klidné.

Jak mohl malíř namalovat tak tiché a klidné obrazy, když

kolem něj běhalo 11 dětí? Tak, že si uspořádal život.

Odešel do ateliéru a řekl: "Nikdo ke mě nesmí.

Ani žena ani děti. Dobře, služka tu může přijít uklidit."

Je u něj v ateliéru. Má ji v ateliéru, jsou tam spolu.

A rozhodne se ji namalovat.

Nechá ji, aby si vzala velmi prosté šaty.

Všechny ženy, nebo většina žen, které kdy Vermeer namaloval,

měla na sobě samet, hedvábí, kožešiny, velmi drahé materiály.

Tyto jsou velmi neokázalé; jediná věc, která je okázalá

je její perlová náušnice.

Pokud byla služka, není možné aby si mohla dovolit

perlové náušnice.

Takže to nejsou její perlové náušnice. Čí tedy jsou?

Víme, že existuje soupis oblečení jeho ženy Cathariny.

Mezi nimi je žlutý kabát s bílou kožešinou,

žlutočerný korzet,

tyto věci můžete spatřit na mnoha jiných obrazech,

na jiných ženách na Vermeerových obrazech.

Takže zjevně, její oblečení půjčoval mnoha jiným ženám.

Není tak těžké uvěřit,

že ta perlová náušnice ve skutečnosti patřila jeho ženě.

A máme všechny detaily našeho příběhu.

Je s ním v ateliéru velmi dlouho.

Tyto obrazy zabraly mnoho času.

Trávili celou tu dobu o samotě.

Ona má na sobě náušnici jeho ženy.

Je nádherná. A očividně ho miluje. Je na rozpacích.

A ví o tom jeho žena? Možná ne.

A pokud o tom neví, pak ...

si to můžeme domyslet.

(Smích)

Další obraz, o kterém budu mluvit

se jmenuje "Chlapec staví domek z karet" od Chardina.

Francouzský malíř, žijící v 18 století, který se proslavil svými zátišími,

ale příležitostně maloval i lidi.

Ve skutečnosti namaloval čtyři verze tohoto obrazu,

různí chlapci stavící domky z karet, kteří se hluboce soustředí.

Tato verze se mi líbí nejvíc. Někteří chlapci

jsou starší a někteří jsou mladší, a pro mě je tento,

jako ta kaše z pohádky o třech medvědech, tak akorát.

Není už dítě, a není ještě muž.

Stojí na hraně mezi nevinností a zkušeností,

a díky tomu jsem se před tím obrazem zastavila.

A podívala jsem mu do tváře. Je to trochu jako u Vermeerova obrazu.

Světlo dopadá zleva, jeho tvář se koupe

v té oslnivé záři. Je přímo uprostřed obrazu,

a když se na něj podíváte, stejně jako já zjistíte,

že na něj chcete zvolat:

"Podívej se na mě. Prosím, podívej se."

A on se na mě nepodíval. Pořád se jen díval na svoje karty,

a to je jeden ze svůdných prvků tohoto obrazu,

je tak zabraný do toho, co dělá, že se na nás ani nepodívá.

To je pro mě známka mistrovského díla,

když obrazu schází jasné řešení.

Nikdy se na mě nepodívá.

A tak jsem si představila příběh, ve kterém,

jsem na jeho místě, kdo by se na něj díval?

Ne malíř, na toho myslet nechci.

Myslím na starší verzi jeho samotného.

Je to muž, sluha, starší sluha se dívá na tohoto mladšího sluhu,

a říká: "Podívej se na mě. Chci tě varovat před tím,

čím se chystáš projít. Prosím, podívej se na mě."

A on to nikdy neudělá.

Ono chybějící rozřešení, chybějící rozřešení u Dívky s perlovou -

nevíme jestli je šťastná nebo smutná.

Napsala jsem o ní celý román,

a stále nevím jestli je šťastná nebo ne.

Znovu a znovu, se k tomu obrazu vracím,

hledám odpověď, hledám příběh, který by tu mezeru zaplnil.

Můžeme si vymyslet příběh, který nás krátkodobě uspokojí,

ale ne doopravdy, a my se vracíme znovu a znovu.

Poslední obraz, o kterém budu mluvit

se jmenuje "Anonym" a namaloval ho anonym. (Smích)

Je to tudorovský portrét, který koupila National Portrait Gallery.

Mysleli, že je to portrét muže jménem Sir Thomas Overbury,

a pak zjistili, že není,

a že nemají páru, kdo to je.

Jenže v National Portrait Gallery,

je vám obraz k ničemu, pokud nevíte

co a koho představuje.

Nemohou jej nechat viset na zdi, protože neví, kdo to je.

Tak naneštěstí, tento sirotek strávil mnoho času ve skladišti,

společně s mnoha dalšími sirotky,

mezi nimiž jsou i nádherné malby.

Tato malba mě přiměla se zastavit ze třech důvodů:

Prvním je ten rozpor mezi jeho ústy,

která se usmívají a jeho očima, které zračí melancholii.

Není šťastný, ale proč není šťastný?

Druhá věc, která mě k němu přitahuje,

jsou jeho sytě rudé tváře.

Červená se. Červená se, když ho malují!

Musí to být muž, který se červená v jednom kuse.

Co se mu honí hlavou, že se červená?

Třetí věc, která mě přiměla se zastavit

je jeho absolutně nádherný kabát.

Hedvábný, šedý, ty krásné knoflíky.

A víte, co mě u něj napadlo?

Je to tak trochu těsné i nařasené; je to jako přehoz přes postel.

A tak jsem přemýšlela o postelích a rudých tvářích,

a samozřejmě jsem myslela na sex, když jsem se na něj dívala,

a ptala jsem se sama sebe, je to to, nač myslí?

A řekla jsem si, pokud si mám představit příběh,

jakou další věc tam mám dát?

Tedy, čím by se tudorovský gentleman zaobíral?

A řekla jsem si, no, Jindřich VIII, dobře.

Zaobíral se svým dědictvím, kdo po něm bude dědit.

Kdo zdědí jeho jméno a jeho bohatství?

Když si to dáte dohromady, máte příběh,

kterým zaplníte mezeru, jež vás nutí vracet se zpět.

Nuže, zde je ten příběh.

Je krátký.

"Stydlín"

Pořád nosím ten bílí brokátový kabátec, který jsem dostal od Caroline.

Má vysoký hladký límec, odepínatelné rukávy

a důmyslné zapínání na knoflíky z motaného hedvábí,

které jsou tak blízko u sebe, že mi těsně padne.

Ten kabátec mi připomíná přehoz na široké posteli.

Možná to byl záměr.

Poprvé jsem si ho oblékl na slavnostní večeři s jejími rodiči, na naši počest.

Věděl jsem, ještě než jsem se odhodlal promluvit,

že moje tváře jsou jako v ohni.

Vždycky snadno zčervenám, z fyzického úsilí,

z vína, z velkého vzrušení.

Jako chlapce si mě dobíraly mé sestry a kluci ve škole,

ale George nikdy.

Jenom George mi mohl říkat Stydlíne.

Nikomu jinému bych to nedovolil.

Z jeho úst to slovo znělo něžně.

Když jsem oznámil svatbu, George

nezčervenal, ale zbledl jako můj kabátec.

Neměl by být překvapený.

Mohl přece čekat,

že si jednoho dne vezmu jeho sestřenici.

Ale není to snadné slyšet ta slova nahlas.

Vím to, jen ztěží jsem je dokázal vyslovit.

Potom jsem potkal George na terase, jak hledí do zahrady.

Přestože celé odpoledne vytrvale pil, byl stále bledý.

Stáli jsme tam spolu a pozorovali služky, jak sbírají salát.

"Jak se ti líbí můj kabátec?" zeptal jsem se ho.

Pohlédl na mě. "Ten límec vypadá, jako by tě škrtil."

"Pořád se budeme vídat," trval jsem na svém.

"Pořád můžeme jezdit na lov a hrát karty a potkávat se u dvora.

Nic se tím přece nemění."

George nepromluvil.

"Je mi 23 let. Je na čase, abych se oženil

a zplodil potomka. Očekává se to ode mne."

George vyprázdnil další sklenku klaretu a obrátil se na mně.

"Gratuluji ti k tvojí nadcházející svatbě, Jamesi.

Věřím, že budete spolu šťastní."

Už nikdy nepoužil moji přezdívku.

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)