Co můžeme udělat s kulturou nenávisti

Všichni jsme proti nenávisti, že ano? Shodneme se na tom, že je to problém – jejich problém, ne náš. Jenže Sally Kohn odhalila, že nenávidíme všichni – někteří mírnějším způsobem, jiní zjevně. Sally se postavila čelem těžkému příběhu z vlastního života. Sdílí s námi nápady, jak rozpoznat nenávist, postavit se jí a uzdravovat se z ní – v našich institucích i v nás samých.

Lidé říkají, že jsem hodný člověk...

a je to tak výrazné, že je to součástí
mé osobní a profesionální identity.

Jsem tak hodná a schopná vyjít s každým,

dokonce i se svými nejzarytějšími odpůrci.

To je „to moje“, tím jsem známá.

(Smích)

Ale už nikdo o mně neví...

že jsem šikanovala.

Přiznám se, že jsem
na to moc nemyslela.

Vzpomínky na to jsem dávno pohřbila,

a stejně jsou pořád dost mlhavé.

Mimochodem, popírání,
to je taky „moje“.

(Smích)

Ale čím víc mě lidé chválili,

jaká jsem liberální
a jak vycházím s konzervativci,

a čím více jsem napsala
článků o tom, jak být laskavý,

a čím víc jsem o tom přednášela,

tím víc jsem cítila,
jak se ve mně vzmáhá pokrytectví.

Co kdybych ve skutečnosti
byla opravdu zlá?

Když mi bylo deset let,

chodila jsem do třídy
s dívkou jménem Vicky.

(Povzdech)

Týrala jsem ji...

nemilosrdně.

Teda, stejně jako všichni.

Dokonce i učitelé si na ni zasedli.

Což to nijak neomlouvá, že?

Vicky měla dost problémů.

Sama sobě ubližovala
a dávala si pěstí do nosu

a měla problémy s hygienou –

velké problémy s hygienou.

Ale místo toho,
abychom pomohli holce,

která prostě jenom v životě
trpěla spoustou nesnází,

říkali jsme jí „Lepkavá Vicky“.

I já jsem jí říkala „Lepkavá Vicky“.

Nejlépe si pamatuju,
jak stojím na prázdné chodbě

před učebnou páté třídy

a čekám, až Vicky vyjde ze záchodu.

Mám desky s klipem a pero
a smyšlený dotazník

ohledně výběru šamponů,

jako kdybych dělala průzkum
pro nějakou školní práci.

A když Vicky vyjde ze záchodu,

skočila jsem k ní a zeptala se jí,
jaký šampon používá.

Abych to uvedla v souvislostech:

nepamatuju se jména svých učitelů,

nepamatuju se na názvy knížek,
které jsem v tom roce přečetla,

nepamatuju se skoro nic
z učiva páté třídy,

ale pamatuju se, že mi Vicky řekla,
že používá šampon Bílý déšť.

Jak kdyby to bylo včera,

nebo před chvílí.

A jak se třídy hrnuly ven,

běžela jsem po chodbě
a křičela na ostatní

„Lepkavá Vicky používá Bílý déšť.

Nepoužívejte Bílý déšť

nebo budete smrdět jako Lepkavá Vicky!“

Na dlouho mi tahle vzpomínka zmizela.

Když jsem si ji konečně vybavila,

okamžitě jsem musela zjistit víc.

Ozvala jsem se kamarádům,
hledala na sociálních sítích,

a dělala jsem, co jsem mohla,
abych našla Vicky.

Potřebovala jsem vědět, že je OK

a že jsem jí nezničila život.

(Vzdech)

Jenže jsem rychle pochopila,

že jsem se nejen snažila zjistit,
co se stalo s Vicky –

chtěla jsem vědět,
co se stalo se mnou.

Když mi bylo 10 let,

zacházela jsem s jiným člověkem,
jako s bezcennou věcí...

jako bych byla lepší než ona

a ona byla jen smetí.

Jaký „hodný člověk“ tohle dělá?

Jasně, byla jsem jen dítě,

ale všechny děti to nedělají.

Většina dětí to nedělá, ne?

Takže, co když vůbec nejsem hodná?

Byla jsem fakt nenávistná zrůda.

Pak jsem si všimla, že sama mívám
tyhle zlé pohnutky,

napadají mě ošklivé myšlenky

a chce se mi je říct.

Přiznávám, že většina z nich
je o konzervativcích.

(Smích)

Ale nejen o konzervativcích.

Přistihla jsem se s ošklivými myšlenkami
o měkkých středových liberálech

a o lakomých bankéřích z Wall Street

a o islamofobech

a pomalých řidičích,

protože já vážně nesnáším
pomalé řidiče.

(Smích)

A zatímco jsem se přistihovala
v těchhle chvílích pokrytectví,

buď jsem si jich jenom všímala,
nebo se zhoršovaly,

zejména v posledních pár letech.

A jak jsem se cítila nenávistnější –

rozzuřená, vážně –

Všimla jsem si, že se i svět okolo mne
začíná taky zdát nenávistnější.

Jako by okolo nás bublal
spodní proud nenávisti

a rostl

a postupně se rozvodňoval.

Myslím si, že pozitivem bylo,

že jsem si uvědomila, že nenávist
není jen můj vlastní problém,

což je tedy asi vůbec
nejsobečtější ze všech pozitiv –

(Smích)

protože jsem najednou měla
krom své vlastní nenávisti a krutosti

celý svět plný nenávisti,
kterou jsem chtěla odkrýt,

pochopit a napravit.

A tak jsem udělala, co dělají všichni
těžcí intelektuálové, když mají problém,

který chtějí pochopit:

napsala jsem knihu.

(Smích)

Napsala jsem knihu o nenávisti.

Pozor, prozradím pointu:

jsem proti.

(Smích)

V tuhle chvíli si možná myslíte:

„Proč se všichni tak bojíte nenávisti?

To s Vicky nebyla nenávist.

Šikana není nenávist.“

Vážně není?

Gordon Allport,

psycholog, který první provedl
na počátku 20. století studii o nenávisti,

vytvořil něco, čemu říkal
„stupnice předsudků“.

Na jednom konci jsou věci jako genocida
a jiné násilím motivované předsudky.

Ale na druhém konci

jsou věci jako víra, že „vaše parta“

je ze své podstaty lepší
než „oni ostatní“,

nebo vyhýbání se kontaktu
s těmi ostatními.

Není to všechno nenávist?

Řekla bych, že to nebylo náhodou,

že jsem byla bohaté dítě,
které si zasedlo na chudé,

nebo, že Vicky, jak se ukázalo,
nakonec odkryla svoji homosexualitu.

U chudých a homosexuálních dětí
je větší pravděpodobnost šikany,

dokonce i od dětí, které se taky
ukáží být homosexuály.

Vím, že se toho v mé malé 10leté mysli
odehrávalo docela hodně.

Neříkám, že za moje zasednutí na Vicky
mohla jenom nenávist,

nebo že jsem se vědomě
chovala nenávistně.

Je ale fakt,

že lidé, které diskriminujeme
našimi zákony i naší kulturou,

jsou zároveň skupiny lidí, u kterých je
větší pravděpodobnost šikany ve škole.

No není náhoda.

To je nenávist.

Definuju nenávist velmi široce,

protože si myslím,
že tu máme velký problém.

A musíme ho vyřešit celý,
ne jenom ty největší extrémy.

Například:

asi se všichni shodneme na tom,
že pochodovat ulicemi

a křičet, že by ta a ta skupina lidí
měla být zbavena svých práv

kvůli své barvě
nebo sexuální orientaci,

to je nenávist, že? OK.

A co když si myslíte,
že nějaká skupina je méněcenná,

ale neříkáte to?

Je toto nenávist?

A nebo, co když věříte, že nějaká
skupina lidí je méněcenná,

ale nevíte o tom, že tomu věříte –

říká se tomu implicitní podjatost.

To je nenávist?

Mají přece všechny stejné kořeny, ne?

V historických vzorcích rasismu a sexismu,

které formovaly naši historii
a stále infikují naši společnost,

– není tam všude nenávist?

Neříkám, že jde o totéž.

Ani neříkám,

že šikanovat je stejně špatné
jako být nacista,

ani, že je totéž být nacista
a zbít nacistu...

(Smích)

Ale nenávidět nacistu –
to je nenávist, že?

Co když nenávidíte někoho,
kdo není tak osvícený jako vy?

Podívejte, já jsem zjistila,

že jsme všichni proti nenávisti

a všichni si myslíme,
že nenávist je problém.

Myslíme si, že to je jejich problém,

ne náš problém.

To oni nenávidí.

Jakože když si myslím,
že lidé, co nehlasovali jako já,

jsou pitomé rasistické zrůdy,
co si nezaslouží nazývat se Američany,

jasně, v pohodě, nejsem hodná.

Rozumím.

(Smích)

Není to nenávist, jenom mám pravdu, ne?

(Smích)

Chyba.

Všichni nenávidíme.

A nemyslím to v nějaké abstraktní,
obecné rovině.

Myslím tím všichni z nás...

Já i vy.

Ten posvěcený piedestal nadřazenosti,
na který se sami stavíme,

protože oni nenávidí a my ne,

je jen názornou ukázkou
základního kořene nenávisti:

pocitu, že my jsme
z podstaty dobří, a oni ne.

A to se musí změnit.

Ve snaze porozumět nenávisti
a něco s ní udělat

jsem přečetla každou knihu
a každou studii, kterou jsem našla,

ale také jsem začala mluvit
s bývalými nacisty

a bývalými teroristy

a bývalými vrahy.

Protože mám pocit,
že pokud oni unikli nenávisti,

určitě to zvládneme i my.

Dovolte mi uvést jeden příklad
bývalého palestinského teroristy,

se kterým jsem mluvila.

Když bylo Bassamu Araminovi 16 let,

pokusil se pomocí granátu
vyhodit do povětří izraelský konvoj.

Naštěstí se mu to nepovedlo.

I tak byl ale odsouzen
k sedmi letům ve vězení.

V tom vězení jim jednou
pouštěli film o Holokaustu.

Až do té doby si Bassam myslel,

že Holokaust byl něco jako mýtus.

Na ten film se chtěl podívat,

protože myslel, že bude pěkné vidět,
jak někdo zabíjí Židy.

Když ale viděl, co se skutečně dělo,
rozbrečel se.

Po propuštění z vězení pak dokonce

vystudoval na univerzitě dějiny Holokaustu

a založil organizaci, ve které se
bývalí palestinští bojovníci

setkávají s těmi izraelskými,

a společně hledají styčné body.

Jak Bassam říká,
dříve Izraelce nenáviděl.

Ale díky tomu, že je poznal,
že se seznámil s jejich příběhy,

že spolu pracovali pro mír,

překonal svou nenávist.

Bassam sám říká,
že necítí nenávist k Izraelcům,

přestože mu izraelští vojáci...

zastřelili jeho desetiletou dceru Abir,

když šla do školy.

(Povzdech)

Bassam dokonce odpustil vojákovi,
který jeho dceru zavraždil.

Bassam říká, že ten voják

byl jenom produktem stejného
nenávistného systému jako on.

Pokud i bývalý terorista...

Když se i bývalý terorista
dokáže naučit žít bez nenávisti,

a vytrvá bez nenávisti,
i když mu zabijí dítě,

určitě i my ostatní dokážeme přestat

s ponižováním a dehumanizováním druhých.

Věřte mi, po celém světě jsou
příběhy jako ten Bassamův.

A jeden výzkum za druhým ukazují,

že jako lidské bytosti opravdu nejsme
stvořeni ani odsouzeni k nenávisti,

jen nás nenávisti učí svět okolo nás.

Čestné slovo, že nikdo z nás

nevylezl mámě z břicha s nenávistí
vůči černochům nebo republikánům.

V naší DNA není žádný kód nenávisti
proti muslimům nebo Mexičanům.

V dobrém i zlém

jsme prostě produkty kultury,
která je kolem nás.

Dobré na tom je,

že jsme zároveň těmi,
kdo tu kulturu tvoří.

To znamená, že ji můžeme změnit.

Prvním krokem je rozpoznat
nenávist uvnitř sebe sama.

Musíme přistihnout sami sebe

a své nenávistné myšlenky,
ve všech jejich podobách,

v nás všech,

a zpochybňovat své nápady i předpoklady.

To se nestane přes noc,

věřte mi, že to je cesta

na celý život – ale všichni
ji musíme podniknout.

A zadruhé:

pokud chceme zvládnout
nenávist ve společnosti,

musíme prosazovat politiku
v institucích a v praxi,

které nás bude spojovat.

Doslova – jako jsou integrované
čtvrti a školy.

Tohle je opravdový důvod,
proč propagovat integraci:

nejen proto, že to je správné,

ale protože integrace
systematicky potírá nenávist.

Podle výzkumů se u studentů
zapojených do rasově

integrovaných tříd a aktivit
snížily rasové předsudky.

A když malé děti chodí
do integrovaných školek

a základních škol,

rozvine se u nich menší předpojatost.

Jenže ve skutečnosti jsme všude po světě
na mnoha a mnoha místech

od sebe oddělováni.

Například ve Spojených státech

3/4 bílých lidí nemají žádné
kamarády jiné barvy pleti.

Takže vedle vyzdvihování
proaktivních řešení

musíme také obrátit naruby
nenávist v našich institucích

a našich politikách,

které tvoří nekonečný kruh
dehumanizace, oddělování,

rozlišování a nenávisti,

jako schémata sexuálního obtěžování
na pracovišti i jinde,

nebo náš silně rasově nevyvážený

a silně rasově předpojatý
systém trestního „práva“.

To musíme změnit.

Ani to se nestane přes noc.

Ale musí se to stát.

A pak...

Až se propojíme,

na místech k tomu vybudovaných,

podporováni systémem,

musíme změnit způsob,
jakým spolu mluvíme,

jakým se propojujeme,

a musíme najít cestu
ke štědrosti, otevřenosti,

laskavosti a soucitu

a ne nenávisti.

A je to.

A je to.

(Potlesk)

Tak jsem to vyřešila, že?

A je to.

A to je zhruba --

až na pár detailů --

to je zhruba vše, co je třeba udělat.

Není to tak složité, že?

Ale je to těžké.

Nenávist, kterou cítíme
vůči některým skupinám lidí,

protože jsou nějací,
nebo v něco věří,

je tak zakořeněná v našich myslích
a v naší společnosti,

že se zdá být nevyhnutelná

a nezměnitelná.

Změna je možná.

Však se podívejte na teroristu,
ze kterého je mírový aktivista.

Nebo se podívejte na tu tyranku,
která se dokázala omluvit své oběti.

Po celý ten čas, kdy jsem
cestovala po Blízkém Východě

a Rwandě a Spojených státech,

poslouchala neuvěřitelné příběhy
lidí a jejich komunit,

kteří za sebou nechali
celé dějiny nenávisti,

jsem pořád hledala Vicky.

Bylo tak těžké ji najít, že jsem si
najala soukromého detektiva,

a ten ji našel.

Tedy, tak trochu ji našel.

Po pravdě bylo dost jasné,
že ta žena, které říkám Vicky,

udělala nesmírně mnoho pro to,
aby skryla svou identitu.

Nicméně rok poté,
co jsem se do toho pustila,

jsem napsala Vicky svou omluvu.

O několik měsíců později

mi odepsala.

(Povzdech)

Nebudu vám lhát,

toužila jsem po odpuštění.

Neodpustila mi.

(Povzdech)

Nabídla mi něco jako
podmínečné odpuštění.

Napsala mi...

„Dopisy jako ten tvůj
nemohou odčinit, co jsi kdy provedla.

Jediný způsob, jak toho dosáhnout,
je zlepšovat svět,

bránit ostatním v tom,
aby se chovali podobně,

a šířit soucit.“

A Vicky má pravdu.

A proto jsem tady.

Děkuji vám.

(Potlesk)