Neužívejme Mars jako záložní planetu

Lucianne Walkowicz, astronomka a TED Senior Fellow, pracuje na misi Kepler spuštěné NASA, která hledá ve vesmíru vhodná místa pro život. Stojí za to si poslechnout, jak nás žádá, abychom si důkladně promysleli kolonizaci Marsu. V krátké přednášce navrhuje, že bychom neměli snít o Marsu jako o místě, kam se časem přesuneme, až si zaneřádíme Zemi. Měli bychom přemýšlet o průzkumu planet a záchraně Země jako o dvou stranách k dosažení stejného cíle. Říká: „Čím déle hledáte planety podobné Zemi, tím více si ceníte naší planety samotné.“

Nacházíme se ve zlomovém okamžiku
historie našeho druhu,

můžeme jednou dosáhnout ke hvězdám
a zároveň přijít o svou domovskou planetu.

Dokonce i během několika posledních let

jsme si hodně rozšířili povědomí o tom,

kam Země patří v rámci vesmíru.

Mise Kepler objevila okolo dalších hvězd
tisíce potenciálních planet,

což svědčí o tom, že Země je jen jednou
z miliard planet v naší galaxii.

Kepler je vesmírný dalekohled,

který měří mírné snížení jasu hvězd,
když před nimi přeletí planeta,

která zablokuje trochu z toho světla,
jež k nám doletí.

Data z Keplera odhalují rozměry planet

a také vzdálenost od jejich
rodičovské hvězdy.

Současně nám to pomáhá usuzovat,
jestli jsou ty planety malé a skalnaté,

jako terestrické planety
v naší sluneční soustavě,

a také to, kolik světla
přijímají od svého slunce.

To zase napovídá o tom,
jestli planety, které objevujeme,

mohou být obyvatelné nebo ne.

Bohužel, zatímco odhalujeme pokladnici
potenciálně obyvatelných světů,

naše vlastní planeta se prohýbá
pod tíhou lidské činnosti.

Rok 2014 byl dosud
nejteplejším zaznamenaným rokem.

Ledovce a led v mořích,
které tu s námi byly po tisíce let,

nyní mizí během desetiletí.

Enviromentální změny
celosvětového měřítka,

které jsme uvedli do pohybu,

velmi rychle snižují naši
schopnost změnit jejich kurs.

Já ale nejsem klimatolog,
já jsem astronom.

Zabývám se tím, jak hvězdy ovlivňují
obyvatelnost planet

a doufám přitom,
že ve vesmíru najdeme místa,

kde bychom mohli objevit mimozemský život.

Dalo by se říci, že jsem taková
mimozemská realitní makléřka.

A jako někdo, kdo je hluboce ponořen
do pátrání po životě ve vesmíru,

vám mohu říci, že čím více hledáte
planety podobné Zemi,

tím více si ceníte naší planety samotné.

Každý z těchto nových světů
nás vybízí ke srovnání

s planetami, které známe nejlépe:

těmi z naší sluneční soustavy.

Vezměte si třeba Mars, našeho souseda.

Mars je malý a skalnatý,
a přestože je moc daleko od Slunce,

mohl by být považován
za potenciálně obyvatelný svět,

kdyby jej našla mise, jako je Kepler.

Je opravdu možné, že byl Mars
v minulosti obyvatelný,

a to je z části důvod,
proč jej tolik studujeme.

Naše rovery, jako třeba Curiosity,
brázdí jeho povrch

a pátrají po stopách původu života,
tak jak jej známe.

Oběžné sondy, například sonda MAVEN,
sbírají vzorky z jeho atmosféry

a snaží se přijít na to,
proč asi přestal být obyvatelný.

Soukromé vesmírné společnosti

dnes nenabízejí pouze
krátké výlety na oběžnou dráhu,

ale i vzrušující možnost
strávit život na Marsu.

Ale přestože nám tyto marsovské krajiny
připomínají pouště naší Země,

což jsou místa, která jsou pro nás spojená
s průkopnictvím a překonáváním hranic,

je Mars ve srovnání se Zemí
dost děsivým místem pro život.

Uvědomte si, že jsme ještě ani neosídlili

pouště naší vlastní planety,

což jsou ve srovnání s Marsem
naprosto pohostinná místa.

I na těch nejsušších a nejvýše
položených místech na Zemi

je vzduch bohatý na kyslík,
vyprodukovaný deštnými pralesy,

vzdálenými tisíce kilometrů.

Mám obavu, že toto nadšení
z kolonizace Marsu a ostatních planet

v sobě skrývá stinnou stránku:

předpoklad a víru některých,
že se na Marsu zachráníme,

než si sami zničíme jedinou opravdu
obyvatelnou planetu, kterou známe: Zemi.

A stejně hluboce jako miluji
mezihvězdný průzkum,

tak také hluboce nesouhlasím
s touto myšlenkou.

Pro odchod na Mars existuje
mnoho skvělých důvodů,

ale kdokoli, kdo by vám říkal,
že budeme mít Mars jako zálohu,

by byl jako kapitán Titaniku,
který tvrdí, že ta pravá párty

bude až na záchranných člunech.

(Smích)

(Potlesk)

Děkuji.

Ale cíle mezihvězdného výzkumu nejsou
protikladem snahy o záchranu planety.

Ne, ve skutečnosti tvoří
dvě strany stejného cíle:

pochopit, zachovat a zlepšit
život do budoucna.

Extrémní prostředí na naší planetě
jsou mimozemskými krajinami.

Jen jsou o něco blíže domovu.

Kdybychom dokázali přijít na to,
jak z nehostinných míst tady na Zemi

vytvořit obyvatelná místa a udržet si je,

pak možná dokážeme naplnit obojí,
zachovat naše životní prostředí

a posunout se ještě dál.

Rozloučím se s vámi závěrečným
myšlenkovým experimentem:

Fermiho paradoxem.

Před mnoha lety se v něm
fyzik Enrico Fermi ptal,

proč, když náš vesmír existuje
tak dlouhou dobu

a je v něm nejspíše spousta planet,

tak proč jsme doposud nenašli
nějaký důkaz o mimozemském životě.

Takže kde jsou?

Jedno z možných řešení
Fermiho paradoxu je to,

že když se civilizace stanou
dostatečně technologicky vyspělými,

aby mohly uvažovat o životu mezi hvězdami,

přestanou mít na zřeteli, jak důležité
je chránit svůj domovský svět,

který jim umožnil onoho pokroku dosáhnout.

Je příliš sebevědomé myslet si,
že nás samotná kolonizace cizích planet

zachrání před námi samými,

ale záchrana planet a mezihvězdný průzkum

mohou fungovat ruku v ruce.

Pokud opravdu věříme v naši schopnost

změnit nepříznivé podmínky
pro život lidí na Marsu,

pak bychom měli zvládnout
i mnohem snadnější úkol –

zachovat Zemi obyvatelnou.

Děkuji.

(Potlesk)