Projektování s nevidomými na zřeteli

Jak by vypadalo město navržené pro nevidomé? Architekt Chris Downey, který v roce 2008 náhle oslepl, srovnává svůj život v San Francisku předtím a potom a ukazuje, jak by promyšlené plánování, které nyní usnadňuje život jemu, mohlo vylepšit život každému, ať už je nevidomý, nebo ne.

Když jsem vystoupil z autobusu,

vrátil jsem se kousek zpět na roh,

abych zamířil na lekci Braillova písma.

Bylo to v zimě roku 2009

a já jsem tehdy byl slepý už asi rok.

Šlo to dobře.

Poté, co jsem bezpečně
přešel na druhou stranu,

otočil jsem se doleva,

stiskl tlačítko zvukového
signálu pro chodce

a čekal, až budu moct přejít.

Jakmile se to spustilo, vykročil jsem

a bezpečně přešel na druhou stranu.

Když jsem vstoupil na chodník,

zaslechl jsem zvuk kovové židle,

jak se sune přede mnou
po betonovém chodníku.

Vím, že tam na rohu je kavárna,

kde mají židle postavené venku,

a tak jsem se jen stáhl více vlevo,

abych byl blíž k silnici.

Když jsem to udělal,
posunula se i ta židle.

Usoudil jsem, že jsem se spletl

a šel jsem tedy zase doprava,

ale ta židle se v naprosté
synchronii posunula také.

Začal jsem pociťovat úzkost.

Šel jsem opět doleva,

a stejně se posunula i židle,

přičemž mi blokovala cestu.

Teď už jsem začal vyšilovat,

Zařval jsem tedy:

„Kdo to sakra je? Co se tu děje?“

A tehdy jsem přes svůj křik

zaslechl něco jiného, povědomé chrčení.

Znělo to povědomě

a ihned mě napadla jistá možnost,

takže jsem natáhl svou levou ruku,

až se mé prsty otřely o cosi chundelatého

a nahmataly nějaké ucho,

ucho psa, nejspíš zlatého retrievera.

Vodítkem byl přivázaný k té židli,

zatímco si jeho pán kupoval kafe,

a ten pes se neúnavně snažil

mě pozdravit a snad
i být podrbán za uchem.

Kdo ví, třeba se hlásil do služby.

(Smích)

Tento krátký příběh je však ve skutečnosti

o obavách a mylných
domněnkách, které souvisejí

s představou o pohybu ve městě

poslepu,

zdánlivě netečně k okolí

a lidem kolem vás.

Ohlédnu se teď do minulosti
a uvedu vás do děje.

Na den sv. Patrika roku 2008

jsem se dostavil do nemocnice na operaci,

při které mi odstraňovali nádor na mozku.

Operace byla úspěšná.

Dva dny poté mi začal selhávat zrak.

Třetí den byl zcela pryč.

Byl jsem okamžitě
zachvácen silným pocitem

strachu, zmatku a zranitelnosti,

jako asi každý.

Ale jelikož jsem měl čas
zastavit se a přemýšlet,

začal jsem si uvědomovat,

že mám za co být vděčný.

Myslel jsem především na svého otce,

který zemřel na následky komplikací

po operaci mozku.

Bylo mu 36, mně bylo v té době 7.

Takže ačkoliv jsem měl proč

se obávat toho, co přijde

a neměl jsem ponětí, co se bude dít,

byl jsem naživu.

Můj syn měl nadále svého otce.

A potom, nebyl jsem prvním člověkem,

který kdy ztratil zrak.

Věděl jsem, že musí existovat
celá řada způsobů,

technik a školení,

které umožní žít plnohodnotný
a smysluplný život

beze zraku.

Když mě tedy pár dní poté

propouštěli z nemocnice,
odcházel jsem s cílem

vyhledat co nejrychleji

ten nejlepší trénink
a znovu vybudovat svůj život.

Během šesti měsíců
jsem se vrátil do práce.

Můj trénink začal.

Dokonce jsem začal jezdit na dvojkole

se svými starými cyklopřáteli

a do práce jsem cestoval sám,

po městě pěšky a autobusem.

Byla to velká dřina.

Co jsem ovšem nepředvídal,

přes tu nenadálou změnu,

byl ten neuvěřitelný zážitek kontrastu

mé vidomé zkušenosti oproti
mému nevidomému vnímání

těch samých míst a těch samých lidí

v tak krátkém čase.

Z toho se odvíjelo mnoho postřehů,

nebo jak jsem jim říkal, výhledů na věci,

které jsem se ztrátou zraku naučil.

Tyto výhledy se pohybovaly od triviálních

po hluboké,

od všedních po humorné.

Jakožto architektovi mi tak jasný kontrast

mé vidomé a nevidomé zkušenosti

týchž míst a týchž měst

v tak krátkém období

dal mnoho nádherných výhledů

na město jako takové.

Nejzásadnějším z nich

bylo poznání, že města jsou

pro nevidomé vlastně úžasným místem.

Také jsem byl překvapen

tendencí města k laskavosti a péči

oproti netečnosti či horším věcem.

A pak jsem si začal uvědomovat,

že to vypadá, jako by nevidomí měli

na město samotné pozitivní vliv.

To se mi zdálo trochu zvláštní.

Dovolím si malé zamyšlení a vysvětlím,

proč je město pro nevidomé tak skvělé.

Nedílnou součástí
zotavování se ze ztráty zraku

je naučit se spoléhat
na všechny nevizuální smysly,

které byste jinak asi ignorovali.

Otevírá se před vámi úplně nový svět

smyslových informací.

Byl jsem velmi ohromen symfonií

všech těch nenápadných
zvuků města kolem mě,

které můžete slyšet a zpracovávat,

abyste poznali, kde jste,

jak se máte pohybovat a kudy máte jít.

Stejně tak pouhým poklepáním hůlky

můžete poznávat kontrastní
struktury země pod vámi,

a časem si vybudujete
vzorec toho, kde jste

a kam míříte.

A podobně pouhé slunce hřející
jednu stranu vaší tváře

či závan větru na vašem krku

napovídá o vaší poloze,

vašem postupu ulicí

a vašem pohybu v čase a prostoru.

Je tu ale také smysl čichu.

Některé čtvrti a města
mají svůj osobitý pach,

stejně jako místa a věci okolo vás,

a pokud máte štěstí,
můžete následovat svůj nos

až do té nové pekárny,
kterou jste hledali.

To vše mě velice překvapilo,

protože jsem začal zjišťovat,

že má nevidomá zkušenost

zahrnovala mnohem více smyslů,

než kdy má vidomá zkušenost.

Dále mě překvapilo, jak moc se město

kolem mě mění.

Když vidíte,

každý je tak nějak sám se sebou,

hledí si svého.

Když však oslepnete,

je to úplně o něčem jiném.

Nevím, kdo se na koho dívá,

ale mám podezření,
že mnoho lidí se dívá na mě.

Nejsem paranoidní, ale všude, kam přijdu,

dostávám všemožné rady:

Pojďte sem, posuňte se tam,
dávejte si pozor na tamto.

Spousta těch informací je dobrá.

Některé se hodí. Některé jsou
trochu vzhůru nohama.

Musíte si domýšlet, co asi měli na mysli.

Některé jsou špatné a k ničemu.

Ale celkově vzato je to všechno dobré.

Jednou jsem však byl v Oaklandu,

procházel jsem se po Broadwayi,
až jsem došel na roh.

Čekal jsem na zvukový signál pro chodce

a jakmile se spustil,
chtěl jsem vstoupit do vozovky,

když tu náhle byla má pravá ruka

sevřena nějakým chlapem,

škubl s ní, táhl mě na přechod,

vláčel mě přes ulici

a přitom na mě mluvil čínsky.

(Smích)

Zdálo se, že ze smrtelného sevření
toho muže není úniku,

nicméně mě bezpečně
převedl na druhou stranu.

Co jsem mohl dělat?

Věřte však, že jsou i zdvořilejší způsoby,

jak nabídnout pomoc.

Nevíme, že jste tu,

takže je celkem hezké
začít pozdravem: „Dobrý den“.

„Nepotřebujete pomoct?“

V Oaklandu jsem však byl
skutečně zaskočen tím,

jak se to město změnilo poté,

co jsem oslepl.

Rád jsem ho viděl. Bylo příjemné.

Je to úžasné, skvělé město.

Ale co jsem oslepl

a procházel se po Broadwayi,

bylo mi požehnáno na každém rohu.

„Buď požehnán, chlape!“

„Jen do toho, brácho!“

„Bůh ti žehnej!“

Toho se mi jako vidomému nedostávalo.

(Smích)

A dokonce i jako nevidomému
se mi toho nedostává v San Francisku.

Vím, že to trápí některé
mé nevidomé přátele,

nejen mě.

Často je to chápáno jako

emoce, která pramení z lítosti.

Já si spíš myslím, že to pramení
z naší sdílené lidskosti,

z naší pospolitosti,
a to je podle mě bezvadné.

Pravda je, že když jsem skleslý,

vydám se na Broadway do centra Oaklandu,

projdu se a hned se cítím lépe,

okamžitě.

Také to ovšem ukazuje,

jak postižení a slepota

boří všechny etnické, společenské,

rasové i ekonomické hranice.

Postižení poskytuje rovné příležitosti.

Každý je vítán.

V komunitě postižených jsem slyšel,

že existují v podstatě jen dva typy lidí:

ti s postižením

a ti, kteří to své ještě neobjevili.

Je to jiný způsob, jak o tom přemýšlet,

ale podle mě je nádherný,

protože je daleko více sdružující

než takové to my versus oni

či zdatný versus postižený,

a je to také mnohem více upřímné a uctivé

vůči křehkosti života.

Můj závěrečný vzkaz pro vás proto je,

že město je nejen dobrým
místem pro nevidomé,

ale že město nevidomé potřebuje.

Jsem si tím natolik jistý,

že si tu dnes dovolím navrhnout,

aby nevidomí byli bráni
jako prototyp obyvatel města

v našich představách o nových
a úžasných městech,

a ne jako lidé, na které se začne myslet,

až když byly základy položeny.

Pak už je příliš pozdě.

Pokud navrhnete město
s nevidomými na zřeteli,

dostanete bohatou, schůdnou síť chodníků

s celou řadou možností

dostupných na úrovni ulice.

Pokud navrhnete město
s nevidomými na zřeteli,

chodníky budou předvídatelné a velkorysé.

Prostor mezi budovami
bude spravedlivě rozdělený

mezi auta a chodce.

Kdo vlastně potřebuje auta?

Když jste slepí, neřídíte. (Smích)

Lidé to nevidí rádi, když řídíte. (Smích)

Pokud navrhnete město
s nevidomými na zřeteli,

vznikne město s robustním,

snadno dostupným a dobře propojeným
systémem hromadné dopravy,

který propojuje všechny části města

i celý region.

Pokud navrhnete město
s nevidomými na zřeteli,

vzniknou pracovní místa, hodně míst.

Nevidomí chtějí také pracovat.

Chtějí si vydělávat na živobytí.

Doufám, že si začínáte uvědomovat,

že město navržené pro nevidomé

je mnohem celistvější,

slušnější a spravedlivější pro všechny.

Na základě mé předchozí vidomé zkušenosti

se to jeví jako docela fajn město,

ať už jste slepí,
nebo žijete s postižením,

nebo jste to své ještě neobjevili.

Děkuji vám.

(Potlesk)