Carne Ross: Nezávislý diplomat

Carne Ross se po 15 letech ve službách britské diplomacie stal „diplomatem na volné noze“. Vede svéráznou neziskovou organizaci umožňující i malým, vyvíjejícím se a zatím neuznaným státům vyjádřit se na poli mezinárodních vztahů. Na konferenci BIF-5 (Business Innovation Factory) volá po novém druhu diplomacie, která by dávala prostor malým zemím, která dokáže pracovat s měnícími se hranicemi a která se nebrání inovacím.

Můj příběh je tak trochu o válce.

Je o ztrátě iluzí.

Je o smrti.

A je o znovuobjevení

ideálů

ve všech těch troskách.

Možná je to také ponaučení,

jak se poprat s naším

roztříštěným, rozpadajícím se

a nebezpečným světem 21. století.

Nevěřím na přímočaré historky.

Nevěřím v život nebo dějiny

tvořené tak, že rozhodnutí A vedlo k B,

což vedlo k C –

v tyto uspořádané historky, se kterými se setkáváme,

ve kterých si možná dodáváme kuráž.

Věřím na náhodu –

a jedním z důvodů proč je,

že to byla náhoda, co mě přivedlo k diplomacii.

Jsem barvoslepý.

Narodil jsem se neschopný rozpoznat většinu barev.

To je důvod, proč většinou nosím šedou a černou,

a proč s sebou beru manželku,

když nakupuju oblečení.

A to jsem jako malý chtěl být bojovým pilotem.

Strašně rád jsem sledoval roje letadel

nad naší chatou na venkově.

Stát se bojovým pilotem byl můj dětský sen.

Dělal jsem testy do královského letectva (RAF), abych se stal pilotem –

a samozřejmě jsem neprošel.

Nevidím všechna ta blikající světélka

a nerozpoznám barvy.

Takže jsem si musel zvolit jiné povolání,

což pro mě v podstatě bylo docela snadné,

protože už od dětství jsem jevil vytrvalý zájem

o mezinárodní vztahy.

Jako dítě

jsem pečlivě četl noviny.

Fascinovala mě studená válka,

vyjednávání INF

o jaderných střelách středního dosahu,

zastupitelský konflikt mezi Sovětským svazem a Spojenými státy

v Angole či Afganistánu.

To všechno mě opravdu zajímalo.

A tak jsem se v poměrně raném věku

chtěl stát diplomatem.

Jednoho dne jsem to oznámil svým rodičům –

a můj otec tuto historku dodnes zapírá –

řekl jsem: „Tati, chci být diplomat.“

A on se ke mně otočil a řekl:

„Carne, aby ses stal diplomatem, musíš být hodně chytrý.“

(Smích)

A mé ambice byly zpečetěny.

V roce 1989

jsem se dostal na britské ministerstvo zahraničí.

Toho roku se na 5 000 lidí ucházelo o diplomatické posty

a 20 z nás uspělo.

Jak čísla naznačují,

byl jsem uveden mezi elitu

do fascinujícího a vzrušujícího světa.

Práce diplomata, tehdy i teď,

byla a je neuvěřitelná a miloval jsem ji každičkou chvíli.

Užíval jsem si to postavení.

Koupil jsem si hezký oblek a poctivé kožené boty

a liboval si

ve své účasti na světových událostech.

Cestoval jsem do Pásma Gazy.

Vedl jsem rezort mírových jednání britského ministerstva zahraničí

na Středním východě.

Psal jsem projevy

pro britského ministra zahraničí.

Potkal jsem Jásira Arafata.

Vyjednával jsem

se Saddámovými diplomaty v OSN.

Později jsem odcestoval do Kábulu

a po pádu Talibanu pracoval v Afganistánu.

Cestoval jsem

v letadlech C-130

a navštěvoval jsem válečníky

ukryté v horách

a vyjednával jsem s nimi

o tom, jak vypudit Al-Káidu z Afganistánu,

obklopený eskortou speciálních jednotek,

kteří sami pro sebe potřebovali eskortu od královského námořnictva,

protože to všechno bylo velmi nebezpečné.

Bylo to vzrušující. Bylo to zábavné.

Bylo to opravdu zajímavé.

Je to skvělá společnost lidí,

neuvěřitelně úzce spjatá komunita.

A jak se ukázalo, vrcholem mé kariéry

bylo převelení do New Yorku.

Sloužil jsem v Německu, Norsku,

na mnoha dalších místech,

ale pak jsem se dostal do New Yorku

pracovat pro britskou delegaci v Radě bezpečnosti OSN.

Byl jsem zodpovědný za Střední východ,

na který jsem se specializoval.

Zabýval jsem se tam záležitostmi

jako mírová jednání na Středním východě,

aféra Lockerbie –

o které můžu povykládat později, když budete chtít –

především jsem měl ale na starosti Irák

a jeho zbraně hromadného ničení

a sankce na Irák uvalené,

abychom ho donutili zbavit se těchto zbraní.

Byl jsem v těchto jednáních hlavní

britský vyjednávač

a byl jsem do toho naprosto ponořený.

Rozhodně

to byla zkušenost – byly to velmi zajímavé časy.

Jakože to byla dost dramatická diplomacie.

Během mého pobytu v New Yorku

jsme prošli několika válkami.

Vyjednával jsem za svou zemi

rezoluci v Radě bezpečnosti

dne 12. září 2001,

odsuzující útoky den předtím,

které nás všechny tou dobou žijící v New Yorku

pochopitelně hluboce zasáhly.

Byly to svým způsobem nejlepší i nejhorší časy,

prostě zkušenosti.

Žil jsem si na vysoké noze.

Přestože jsem pracoval dlouho do noci,

žil jsem v podkrovním bytě na Union Square.

Byl jsem nezadaný britský diplomat v New York City;

zkuste si domyslet, co to znamenalo.

(Smích)

Měl jsem se dobře.

Ale v roce 2002,

kdy má mise skončila,

jsem se rozhodl nevrátit se zpátky

k práci, která na mě čekala v Londýně.

Dopřál jsem si studijní volno,

v New School, Bruce.

Svým způsobem jsem si nejasně

uvědomoval, že je tu něco špatně,

se mnou a mou prací.

Byl jsem vyčerpaný,

byl jsem také rozčarovaný

tak, že jsem to nemohl pochopit.

Rozhodl jsem se na chvíli odpočinout od práce.

Ministerstvo zahraničí bylo velmi velkorysé.

Můžete odejít na takovou zvláštní neplacenou dovolenou, jak tomu říkají,

a stále zůstat v diplomatických službách, jen bez žádných úkolů.

Bylo to hezké.

Nakonec jsem se rozhodl

pro přeložení k jednotkám OSN v Kosovu,

které tehdy bylo pod správou OSN.

V Kosovu se staly dvě věci,

které – opět –

prokázaly náhodnost bytí,

protože tyto dvě události se nakonec staly

dvěma středobody mého života

a pomohly mi posunout se dál.

Ale obojí bylo dílem náhody.

Ta první se udála v létě 2004, kdy se

britská vláda, poněkud zdráhavě,

rozhodla pustit do oficiálního vyšetřování

využití rozvědky ohledně zbraní hromadného ničení (ZHN)

při vstupu do války v Iráku,

nepříliš veřejné téma.

Svědčil jsem v tomto tajném vyšetřování.

Byl jsem namočený do výzvěd o Iráku

a jeho ZHN

a má výpověď obsahovala tři věci:

že vláda výzvědnou službu přeceňovala,

což bylo jasné po celou dobu.

A opravdu, naše vlastní zhodnocení situace bylo jasné –

tedy že irácké ZHN

nepředstavovaly žádnou hrozbu jejich sousedům, natož nám.

Za druhé, vláda ignorovala všechny možné alternativy války,

což svým způsobem

nestoudně přetrvává.

Třetí výrok vynechám.

Každopádně jsem svědčil,

a právě to mě dostalo do vnitřní krize.

Co budu dělat?

Svědectví bylo velmi kritické k mým kolegům

a nadřízeným, kteří podle mého názoru

celou válku zakládali na lžích.

Takže jsem byl ve vnitřní krizi.

Nebylo to nic příjemného.

Trápilo mě to, váhal jsem,

stále znovu a znovu jsem to probíral se svou nesmírně trpělivou ženou,

až jsem se nakonec rozhodl z britského ministerstva zahraničí odejít.

Cítil jsem se – ve filmu „Insider: Muž, který věděl příliš mnoho“ s Al Pacinem je scéna,

kde se vrací do televize poté,

co ho nechali na holičkách kvůli tomu chlápkovi od tabákového koncernu,

a on povídá: „Víte, nemůžu to už dělat. Něco je špatně.“

Tak nějak jsem se cítil. Miluju ten film.

Cítil jsem, že je něco špatně.

Nemohl jsem si už sednout s ministrem zahraničí

nebo s ministerským předsedou, úsměv na tváři,

a dělat, co jsem dřív vesele dělal.

A tak jsem se rozběhl

a skočil jsem z útesu.

Byl to velmi, opravdu velmi nepříjemný, nemilý pocit.

Začal jsem padat.

A dodnes jsem vlastně nedopadl;

stále padám.

Svým způsobem jsem si na to ale zvykl.

A svým způsobem se mi

takový pocit líbí mnohem víc,

než když jsem stál na vrcholku útesu

a přemýšlel, co mám dělat.

Druhá věc, která se stala v Kosovu,

což – promiňte, potřebuju trochu vody.

Druhá věc, která se stala v Kosovu,

nadhodila otázku,

kterou jsem neuměl zodpovědět,

a to: „Co teď budu se svým životem dělat?“

Miluju diplomacii.

Nemám žádnou práci.

Myslel jsem, že budu diplomatem po celý život, že budu sloužit své zemi.

Chtěl jsem být velvyslancem,

a přitom jsem své učitele, hrdiny,

lidi, kteří se dostali na vrchol mé profese,

na ty všechny jsem chtěl zapomenout.

Byly tu spousty mých přátel.

Byla tu má penze.

Toho všeho jsem se vzdal.

A co jsem pak měl dělat?

Toho roku se v Kosovu

stala strašná, strašlivá věc, které jsem byl svědkem.

V březnu 2004 propukly příšerné nepokoje

všude v provincii – kterou tehdy bylo – Kosovo.

18 lidí bylo zabito.

Byla to anarchie.

Je příšerné pozorovat bezvládí

a vědět, že policie ani armáda –

byly tam spousty vojenských jednotek –

nemohou zastavit řádící davy,

které vyšly do ulic.

Jediný způsob, jakým se ty nepokojné davy v ulicích mohly zastavit,

byl, že by se rozhodly skončit,

že by měly dost pálení a vraždění.

Vůbec na to není hezký pohled. A já to viděl.

A procházel jsem tama. Prodíral jsem se davy.

Spolu s albánskými přáteli jsme se je pokoušeli zastavit, ale marně.

Ty nepokoje mě něco naučily,

něco co není tak snadno jasné a co je trochu zamotanější příběh.

Ale jedním z důvodů, proč se ta vzpoura –

proč se všechny ty nepokoje po několik dní děly –

bylo to, že kosovský lid

byl zbaven práv na jejich vlastní budoucnost.

O budoucnosti Kosova se vedla diplomatická jednání,

avšak

kosovská vláda, natožpak kosovský lid,

se nikdy

těchto rozhovorů nezúčastnily.

Existoval tu výběrový diplomatický systém,

vyjednávací procesy o budoucnosti Kosova

a Kosovci v nich nebyli zahrnuti.

Zcela překvapivě z toho nebyli zrovna nadšení.

Ty nepokoje pak byly částečně projevy frustrace.

Nebyl to jediný důvod

a život není jednoduchý, jedno prosté vyprávění.

Byla to složitá záležitost

a nesnažím se předstírat, že to bylo jednodušší než ve skutečnosti.

Ale byl to jeden z důvodů.

A to mě tak trochu inspirovalo –

nebo, přesněji řečeno,

inspirovalo to mou ženu.

Řekla: „Proč Kosovcům neporadíš?

Proč jejich vládě neradíš ohledně jejich diplomacie?“

Kosovci nemohli mít vlastní diplomatickou službu.

Nemohli mít diplomaty.

Nemohli mít ministerstvo zahraničí,

které by jim pomohlo vypořádat se s tímto neuvěřitelně složitým procesem,

který je znám jako Otázka řešení statusu Kosova.

Tak to byl ten nápad.

Byl to počátek něčeho, z čeho se vyklubal Independent Diplomat (Nezávislý diplomat),

ve světě první diplomatická konzultantská skupina

fungující jako neziskovka.

Začalo to, když jsem odletěl z Londýna

po mé misi pro OSN v Kosovu.

Vrátil jsem se a povečeřel s kosovským premiérem a řekl mu:

„Myslím, že bych vám mohl radit s diplomacií.

Znám ty věci. Vím, co dělat. Tak bych vám taky mohl pomoci.“

A on mi pokynul sklenkou rakije a řekl:

„Jasně, Carne, přijď.“

A tak jsem přišel do Kosova

a radil kosovské vládě.

Independent Diplomat nakonec postupně radil třem kosovským premiérům

a vícestrannému vyjednávacímu kosovskému týmu.

A Kosovo získalo nezávislost.

Independent Diplomat dnes působí

v pěti diplomatických centrech po celém světě,

radíme sedmi nebo osmi

různým zemím či politickým skupinám,

podle toho, jak je chcete definovat –

já na definicích nelpím.

Radíme severním Kypřanům, jak znovu sjednotit jejich ostrov.

Radíme opozici v Barmě,

vládě v Jižním Súdánu,

který – a vy to tu slyšíte jako první –

se během několika málo let stane novou zemí.

Radíme Frontě Polisario ze Západní Sahary,

kteří bojují o navrácení své země

od marocké okupace

po 34 letech uzurpace.

Radíme nejrůznějším ostrovním státům při vyjednávání o klimatických změnách,

což by mělo vyvrcholit

v Kodani.

Prvek náhody najdeme i tady,

protože když jsem rozjížděl Independent Diplomat,

šel jsem do Sněmovny lordů,

což je celkem absurdní místo,

nicméně, držel jsem pití nějak takto a vrazil jsem do

chlápka co stál přímo za mnou.

Začali jsme se bavit a on řekl –

řekl jsem mu, co dělám

a trochu velkolepě jsem naznačil,

že se chystám založit Independent Diplomat v New Yorku.

Tehdy jsme se,

já a má žena, zrovna stěhovali do New Yorku.

A on se zeptal: „Nechcete se v New Yorku potkat s mými kolegy?“

Vyšlo najevo,

že pracoval pro inovační společnost ?What If! (?Co kdyby!),

o které jste někteří už možná slyšeli.

Slovo dalo slovo

a já skončil se stolem

v ?What If! v New Yorku,

kde jsem rozjel Independent Diplomat.

A pozorování, jak ?What If!

vyvíjí nové příchutě žvýkaček pro Wrigley

nebo nové příchutě pro Coke

mi pomohlo vymyslet

nové strategie pro Kosovce

a pro Sahařany ze Západní Sahary.

Začal jsem si uvědomovat, že diplomacie se dá dělat i jinými způsoby,

že diplomacie, podobně jako byznys,

znamená řešení problémů,

a že diplomatický slovník nezná slovo inovace;

jsou to všechno hry nulového součtu a realpolitika

a zastaralé instituce, které tu jsou celé generace

a všechno dělají úplně stejně jako kdysi.

Independent Diplomat se do své práce

snaží začlenit něco, co jsem se naučil u ?What If!.

Sedneme si v kanceláři a křičíme na sebe.

Pracujeme na malých noteboocích a vyměňujeme si stoly, abychom změnili svůj způsob myšlení.

Využíváme neznalé experty,

kteří nemusí nic vědět o zemích, kterými se zaobíráme,

ale mohou vědět něco o něčem jiném,

co by mohlo vnést svěží vítr

do problémů,

které zrovna pro své klienty řešíme.

Není to jednoduché, protože naši klienti na tom

už z principu diplomaticky nejsou nejlépe.

Našla by se tu, co já vím,

nějaká poučení,

osobní i politická –

svým způsobem to je to samé.

To osobní je

padání z útesu,

je to docela fajn věc, můžu to doporučit.

A je dobré udělat to za život aspoň jedenkrát,

prostě všechno hodit za hlavu a skočit.

To druhé je větší poučení o dnešním světě.

Independent Diplomat je součástí trendu,

který se rozvíjí a je patrný po celém světě –

svět se rozděluje.

Státy hrají menší roli než dříve

a moc státu klesá.

To znamená, že roste síla něčeho jiného.

Ty jiné věci se nazývají nestátní aktéři.

Mohou to být velké korporace,

mohou to být mafiáni, mohou to být nevládní organizace,

může to být cokoli,

spousta jiných věcí.

Žijeme ve stále složitějším a roztříštěnějším světě.

Když už vlády nejsou tak schopné

vypořádat se s problémy,

které nás v životě ovlivňují,

kdo nám pak zbývá, aby se s tím vypořádal,

kdo by převzal zodpovědnost za řešení těchto problémů?

My.

Když nemůžou oni, pak kdo?

Nemáme žádnou jinou možnost než se smířit s realitou.

Znamená to,

že už dávno není dobré

říkat, že mezinárodní vztahy, globální záležitosti,

nepokoje v Somálsku

či to, co se děje v Barmě, není váš problém,

a že to můžete přenechat svým vládám.

Přes šest stupňů odloučení

kohokoli z vás spojím

s armádou al-Šabáb v Somálsku.

Můžete se mě na to zeptat později, ale jestli jíte ryby,

docela zajímavé spojení tu existuje.

Všichni jsme úzce propojeni.

A nejen podle Toma Friedmana,

dá se to dokázat případ od případu.

Znamená to tedy, že než abyste chtěli nějakou akci po svých politicích,

měli byste se nejdříve podívat na sebe.

Independent Diplomat by toho mohl být ukázkou,

byť ne tak docela.

Nenajdu ideální příklady, ale jeden by tu byl:

způsob, jakým se svět mění,

ztělesňuje to, co se děje na místě, kde jsem dříve pracoval,

v Radě bezpečnosti OSN.

OSN byla založena v roce 1945.

Původně byla navržena

k zastavení konfliktů mezi státy –

mezinárodních konfliktů.

Dnes se ale 80 procent agendy

Rady bezpečnosti OSN

zaobírá konflikty uvnitř států

včetně nestátních stran –

partyzánů, separatistů,

teroristů, jestli je tak chcete nazvat,

prostě lidí, kteří neztělesňují vládu, nejsou to běžné státy.

To je stav dnešního světa.

Když jsem si to uvědomil

a ohlédl se zpátky na své působení v Radě bezpečnosti,

na to, co se stalo s Kosovci,

uvědomil jsem si, že často

lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni

kroky Rady bezpečnosti,

nebyli vlastně ani pozváni, aby k tomu

Radě řekli svůj názor, pomyslel jsem si,

že je to špatně.

Něco se s tím muselo dělat.

Začal jsem dost konzervativně.

Se svými kolegy z Independent Diplomat

jsme se vydali k Radě bezpečnosti OSN.

Obešli jsme asi 70 členských států OSN –

Kazachy, Etiopany, Izraelce –

všechny jsme šli navštívit –

generálního tajemníka, všechny,

a říkali jsme: „Tohle je špatně.

Je strašlivé, že se ani neporadíte s lidmi, o které se jedná.

Musíte vytvořit systém,

ve kterém pozvete Kosovce,

aby přišli a řekli, co si myslí.

To vám umožní říct mi – budete jim moci říct, co si myslíte.

Bude to skvělé. Výměna názorů.

Budete vlastně moci včlenit pohledy těchto lidí do svých rozhodnutí,

takže vaše rozhodnutí budou efektivnější a trvalejší.“

Perfektně logické, pomysleli byste si.

Chci říct, dokonale logické. Tak samozřejmé, že by to udělal kdokoli.

Samozřejmě to každý pochopil. Všichni odvětili: „Ano, samozřejmě, máte svatou pravdu.

Vraťte se tak

za půl roku.“

Samozřejmě se nic nestalo. Nikdo nic neudělal.

Rada bezpečnosti funguje

bez změny dodnes úplně stejně

jako už X let, tak jak fungovala

i před 10 lety, když jsem za nimi přišel.

Takže jsme tu měli příklad

naprostého selhání

a přemýšleli jsme, co můžeme dělat dál.

A já si pomyslel, že se zničím,

když strávím zbytek svého života

přemlouváním těchto zavšivených vlád,

aby udělali to, co by se dělat mělo.

Takže jsme se nakonec

rozhodli pořádat taková setkání sami.

Nyní se Independent Diplomat

nachází uprostřed příprav setkání

mezi Radou bezpečnosti OSN

a stranami, kterými se zaobírají

plány Rady bezpečnosti.

Chystáme se přivést

dárfúrské rebelské skupiny,

severní i jižní Kypřany,

rebely z Acehu

a vůbec ohavně dlouhý seznam

účastníků konfliktů z celého světa.

Zkusíme je všechny přivést do New Yorku.

Sednout si v klidné místnosti,

v soukromí, bez novinářů,

a vysvětlit, co vlastně chtějí

od členů Rady bezpečnosti OSN,

a pak vysvětlit, co Rada bezpečnosti OSN

chce od nich.

Takže to bude dialog,

který se nikdy předtím neudál.

Samozřejmě, jak to tak popisuju,

kdokoli z vás kdo zná politiku si pomyslí, že je to neuvěřitelně složité,

a já s vámi budu souhlasit.

Pravděpodobnost selhání je velmi vysoká,

ale nic by se nestalo,

kdybychom se o to nepokusili.

A mé zájmy se zásadně změnily od doby,

kdy jsem byl diplomatem, až po to, co jsem teď,

a myslím, že záleží na výsledku, nikoli na postupu,

na technologiích popravdě taky moc ne.

Chvalte technologie

všem těm twitterujícím účastníkům demonstrací v Íránu,

kteří jsou teď politickými vězni v Teheránu,

zatímco Ahmadínežád zůstává u moci.

Technologie v Íránu nepřinesla politickou změnu.

Musíte se zaměřit na výsledky a říct si:

„Co můžu udělat, abych došel k tomuto výsledku?“

To je politika 21. století.

A Independent Diplomat svým způsobem

představuje tuto roztříštěnost, tuto změnu,

která se děje všude kolem nás.

Toto je můj příběh. Děkuji vám.