Kees Moeliker: Jak mi mrtvá kachna změnila život

Jednoho odpoledne se Kees Moelikerovi dostalo výzkumné příležitosti, jakou by si přálo mnoho ornitologů: Do prosklené budovy s jeho kanceláří narazila kachna, zemřela a pak ... co se stalo potom změnilo jeho život. [Upozornění: Obsahuje obrázky a popis sexuálního chování zvířat.]

Tohle je Přírodní historické muzeum v Rotterdamu,

kde pracuji jako kurátor.

Starám se o to, aby byla sbírka v pořádku

a aby se zvětšovala,

což v podstatě znamená, že sbírám mrtvá zvířata.

V roce 1995

bylo k muzeu přistavěno nové křídlo.

Bylo celé ze skla

a hodně mi pomohlo, co se týče mé práce.

Ta budova byla hotový zabiják ptáků.

Asi víte, že ptáci nechápou

co to je sklo. Nevidí ho,

a tak narazí přímo do něj a zabijí se.

Jediná věc, kterou jsem musel udělat, bylo,

že jsem šel ven, sebral je a nechal vycpat do sbírky.

(Smích)

A právě tehdy

se u mě vyvinul smysl pro identifikaci ptáků

podle toho, jaký zvuk se ozve při nárazu ptáka na sklo.

A bylo to 5. června 1995,

když jsem uslyšel hlasitý náraz,

který mně život změnil a jedné kachně ho ukončil.

A tohle jsem uviděl, když jsem se podíval z okna.

Tohle je mrtvá kachna. Naletěla do skla.

Leží mrtvá na břiše.

Ale hned vedle mrtvé kachny je kachna živá

a prosím, teď dávejte pozor.

Obě kachny jsou samci.

A pak se stalo tohle.

Živý kačer vylezl na mrtvého

a začal se pářit.

No, já jsem biolog. Ornitolog.

A řekl jsem si, "Tady je něco špatně."

Jeden je mrtvý a druhý živý. Tak to musí být nekrofilie.

Dívám se. Oba jsou to samci.

Homosexuální nekrofilie.

Takže jsem -- (Smích)

Vzal jsem foťák a poznámkový blok,

přisunul si židli a začal jsem to sledovat.

Po 75 minutách -- (Smích) --

Už jsem viděl dost, navíc jsem dostal hlad

a chtěl jsem už jít domů.

Tak jsem vyšel ven, sebral kachnu

a než jsem jí strčil do mrazáku,

zkontroloval jsem, jestli je i tahle kachna opravdu samec.

A tady vidíte vzácný obrázek kachního penisu,

takže to byl také samec.

Ten obrázek je vzácný proto, že máme asi 10 000 druhů ptáků

a jen 300 z nich má penis.

[První případ homosexuální nekrofilie u kachny divoké Anas platyrhynchos (Aves:Anatidae)]

Věděl jsem, že to, co jsem viděl, bylo mimořádné,

ale trvalo mi šest let, než jsem se rozhodl to publikovat.

(Smích)

Chápejte, je to fajn téma na narozeninovou párty

nebo k automatu na kafe,

ale sdílet to s vašemi kolegy, to je něco jiného.

Nemělo to žádnou strukturu.

A tak když mě po šesti letech mí přátelé a kolegové přemluvili,

vydal jsem "První případ homosexuální nekrofilie

u kachny divoké."

A tady můžete vidět celou situaci znovu.

A je moje kancelář,

B je místo, kde kachna narazila do skla

a C je místo, odkud jsem je pozoroval.

A tady máme opět naší kachnu.

Jak asi víte, když se pohybujete ve vědě

a vydáte nějakou studii, přečte si jí

asi tak šest nebo sedm lidí.

(Smích)

Ale pak se něco stalo, něco dobrého.

Zavolal mi člověk jménem Marc Abrahams

a řekl mi, "Vyhrál jste s tou vaší kachní studií cenu,

je to Ig Nobelova cena."

Ta Ig Nobelova cena --

(Smích) (Potlesk) --

ta Ig Nobelova cena se dává za výzkumy,

které nejprve lidi rozesměji a pak je donutí se nad tím zamyslet.

Takže hlavním cílem je, aby se lidé

více zajímali o vědu.

Což je dobrá věc, a tak jsem tu cenu přijal.

(Smích)

Jel jsem -- jen bych chtěl připomenout, že Marc Abrahams

mi nevolal ze Stockholmu.

Volal mi z Cambridge v Massachusetts.

A tak jsem jel do Bostonu, do Cambridge

a šel jsem na předávání té úžasné Ig Nobelovy ceny

na Harvardovu univerzitu a takové předávání,

to je moc pěkný zážitek.

Skuteční laureáti Nobelovy ceny vám předávají tu vaší.

To zaprvé.

A také je tam devět dalších, kteří dostanou cenu.

Tady je jeden z dalších vítězů. Je to Charles Paxton,

který vyhrál v roce 2000 díky svému biologickému výzkumu

"Chování pštrosů při námluvách s lidmi

v chovných podmínkách v Británii."

(Smích)

A myslím, že i tady v místnosti

sedí někteří laureáti Ig Nobelovy ceny.

Dane, kde jsi? Dan Ariely?

Potlesk pro Dana.

(Potlesk)

Dan vyhrál díky práci v oblasti medicíny,

kde dokazoval, že drahé falešné léky fungují lépe

než levné falešné léky.

(Smích)

Takže tady vidíte mých 5 minut slávy,

mojí děkovnou řeč

a tady je kachna.

Dnes je poprvé na západním pobřeží.

Pošlu vám jí.

(Smích)

Ok?

Můžete si jí poslat.

Je to muzejní exemplář,

takže se nemusíte obávat ptačí chřipky.

Po tom, co jsem vyhrál tu cenu, můj život se změnil.

Zaprvé, lidé mi začali posílat všechno,

co nějak souviselo s kachnami

a tak mám teď opravdu pěknou sbírku.

(Smích)

Co je ale důležitější,

lidé mi začali posílat jejich zážitky s pozorováním

zvláštního zvířecího chování

a věřte mi, že pokud se někde objeví nějaké nezvyklé chování,

vím o tom.

(Smích)

Tohle je los.

Los, který se snaží spářit se s

bronzovou sochou bizona.

Montana, rok 2008.

Tady máme žábu, která se chce evidentně pářit se zlatou rybkou.

Je to z Nizozemí, rok 2011.

Tady máme ropuchy v Austrálii.

Jde o smrt na silnici.

Tohle je nekrofilie.

Co je zajímavé, je ta pozice.

Misionářská pozice se v říši zvířat objevuje jen velmi vzácně.

A tohle jsou holubi v Rotterdamu.

Vlaštovky obecné v Hong Kongu, 2004.

Krocan ve Wisconsinu

v areálu Ethan Allen nápravného institutu pro mladistvé.

Trvalo to celý den

a ti mladí delikventi se opravdu bavili.

Takže co to vlastně znamená?

Když se ptám, myslím tím,

proč se to v přírodě děje?

Došel jsem k závěru,

pozorováním všech těchto případů,

že důležitým je, že se to děje jen,

když je smrt okamžitá

a dramatická

a pokud nastane ve správné pozici pro páření.

Tedy, myslel jsem si to, dokud jsem nedostal tyhle obrázky.

Tady vidíte mrtvou kachnu.

Ležela takhle už tři dny

a navíc na zádech.

Takže tolik k mé teorii nekrofilie.

Jednoduše další příklad toho,

jaký vliv mají na život ptáků skleněné budovy.

Tohle je Šílenec Max, kos z Rotteradmu.

Ten pták dělal jen jednu věc. Znovu a znovu nalétával do okna,

od roku 2004 do roku 2008, den za dnem.

Tady je a tady je krátké video.

(Hudba) (Bum)

(Bum)

(Bum)

(Bum)

To, co ten pták dělá je,

že bojuje s vlastní představou.

Zdá se mu, že je v jeho teritoriu vetřelec

a ten se objeví pokaždé, když přiletí i on,

takže to nebere konce.

Na začátku jsem si myslel -- toho ptáka jsem studoval několik let --

myslel jsem, že by mohl mít poškozený mozek, chápete?

A neměl. Ukážu vám několik obrázků,

jsou to záběry z videa

a on v posledním momentu, než narazí do skla,

před sebe vystrčí nohy

a pak teprve do skla narazí.

Na závěr mi dovolte váš všechny pozvat na Den mrtvé kachny.

Koná se každý rok 5. června.

Scházíme se vždy odpoledne, za pět minut šest,

před Národním historickým muzeem v Rotterdamu,

z muzea přineseme kachnu

a diskutujeme o nových způsobech,

jak zabránit ptákům v narážení do těch oken.

A jak víte nebo možná nevíte,

jde o jednu z hlavní příčin úmrtí

ptáků na celém světě.

Jenom ve Spojených státech zemře kvůli

nárazu do skleněných budov asi miliarda ptáků.

A když skončíme, jdeme pak do čínské restaurace,

kde máme šestichodovou kachní večeři.

Takže doufám,

že vás příští rok uvidím v Rotterdamu, v Nizozemí,

na Den mrtvé kachny.

Děkuji vám.

(Potlesk)

Omlouvám se.

Mohli byste mi, prosím, vrátit mou kachnu?

(Smích) (Potlesk)

Děkuji.