Óda na závist

Co je žárlivost? Co ji pohání a jak to, že ji tajně zbožňujeme? Žádná studie zatím nepřišla na kloub žárlivosti a její „samotě, nekonečnosti a úpěnlivosti“ - tedy kromě románu, jak říká Parul Seghal. Ve výmluvném rozjímání Sehgal listuje stránkami knih a demonstruje, že žárlivost nemá tak daleko k honbě za vědomostí.

Když mi bylo osm,

do třídy přišla nová holka.

Byla naprosto úžasná,

jak už tak nové holky bývají.

Měla hustou hřívu velmi lesklých vlasů

a malé rozkošné pouzdro.

Byla machr na hlavní města

a na pravopis.

A já jsem se ten rok dusila závistí.

Ovšem pak mě napadl vychytralý plán.

Jednou jsem po vyučování zůstala ve škole.

Bylo celkem pozdě a já se schovala
na dívčích záchodech.

Jakmile byl vzduch čistý,
vynořila jsem se,

vplížila se do třídy

a vzala z katedry třídní knihu.

A pak jsem to provedla.

Pohrála jsem si se známkami své sokyně.

Jen trošku, jen jsem smazala
některé ty jedničky.

Všechny jedničky. (Smích)

Už jsem se chystala
třídnici do zásuvky vrátit,

ale počkat, pár dalších spolužáků

mělo taky nechutně dobré známky.

V tom nenadálém vzrušení

jsem opravila známky všem.

Bez valné představivosti

jsem všem dala čtyřky

a sobě jedničky.

To víte, když už jsem tu třídnici držela.

Pořád si nemůžu své počínání vysvětlit.

Nechápu, kde se to ve mě vzalo.

Nechápu, proč jsem se
při tom cítila tak skvěle.

Cítila jsem se vážně skvěle.

Taky nechápu, že mě nikdy nechytli.

Člověk by řekl, že to bylo do očí bijící.

Nikdy mě nechytili.

Ale především se nestačím divit,

že mě tak štvalo,

že tahle holka, tahle mrňavá holka,

byla tak dobrá na pravopis.

Žárlivost mě nepřestává překvapovat.

Je v ní tolik záhad, je tak úpěnlivá.

Jak známo, žárlivostí trpí miminka.

Stejně tak primáti. Pták salašník
je taktéž velmi náchylný.

Je známo, že žárlivost je hlavní příčinou

vražd manželů v USA.

Ale zatím jsem nenarazila na žádnou studii,

která by rozebírala spojení
žárlivosti se samotou,

její dlouhé trvání nebo
její chmurné opojení.

Na to máme romány,

jelikož román je jako laboratoř,

studující žárlivost

ve všech možných podobách.

Vlastně ani nepřeháním, když se zeptám

zda kdyby nebylo žárlivosti,

existovala by vůbec literatura?

Nebyla by nevěrná Helena ani „Odyssea“,

ani žárlivý král a „Tisíc a jedna noc“.

Nebyl by ani Shakespeare.

Byl by konec školních čtenářských deníků,

jelikož bychom přišli o „Hluk a vřavu“,

„Velkého Gatsbyho“, „Fiestu“,

přišli bychom o „Madame Bovaryovou“
a „Annu Kareninu“.

Bez žárlivosti by nebylo Prousta.

Je teď v módě tvrdit, že Proust

má na všechno odpověď,

ale v případě žárlivosti

to tak fakt je.

Jeho veledílo „Hledání ztraceného času“
tento rok slaví sté jubileum.

Je to nejrozsáhlejší studie
sexuální žárlivosti

a taky obyčejné soutěživosti,
jakou mám já,

kterou bychom měli mít v sobě. (Smích)

Když se bavíme o Proustovi,

myslíme na ty sentimentální
pasáže, je to tak?

Myslíme na malého chlapečka,
co se snaží usnout.

Myslíme na koláčky namáčené
v levandulovém čaji.

Zapomínáme na to,
jak byla jeho vize krutá.

Jak je nelítostný.

Virginia Woolfová o jeho knihách řekla,

že jsou drsné jako střívka.

Přesně nevím, co střívka jsou,

ale předpokládejme,
že něco nahánějící hrůzu.

Čím to tedy je, že se tak dobře doplňují?

Román a žárlivost, žárlivost a Proust?

Je tak zjevným faktem, že žárlivost,

která se prožere do lidského nitra,
tužeb a nedokonalostí,

je silným základem vyprávění?

No nevím. Věřím,
že se dostáváme k jádru věci.

Zamysleme se nad tím, co se děje,

když žárlíme.

Když žárlíme, v hlavě si vytváříme příběh.

Namlouváme si příběh
o životech ostatních lidí

a díky těmto příběhům se cítíme mizerně,

protože jejich účelem je,
abychom se cítili mizerně.

Jelikož jsme zároveň vypravěčem i publikem,

víme přesně, jaké detaily zahrnout,

abychom zasadili ránu. Není to tak?

Žárlivost z nás dělá
amatérské romanopisce,

což Proust dobře věděl.

V prvním díle „Swannovy lásky“,

což je několik knih,

si jeden z hlavních hrdinů, Swann,

nemůže vynachválit svoji milenku

a jak je v posteli skvělá.

Náhle, během několika vět,

a bavíme se tu o klasických
proustovských větách

nekonečných jako vesmír,

tedy během několika vět

se Swann náhle zarazí a uvědomí si:

„Počkat, vše, co na téhle ženě miluji,

může milovat také kdokoliv jiný.

Stejně jako obdařuje rozkoší mě,

může také obdařovat kohokoliv jiného,

Například zrovna teď.“

Začne sám sobě vyprávět tenhle příběh

a od té chvíle Proust popisuje,

že veškeré okouzlení,
které Swann ve své milence nachází,

přidává do „sbírky nástrojů

ve své soukromé mučírně“.

Je nutno uznat, že Swann a Proust

byli nechvalně známí žárlivci.

Tak třeba Proustovi partneři
se museli odstěhovat

do zahraničí, když se s ním chtěli rozejít.

Ale ani není třeba být tak žárlivý,

aby člověk uznal, že žárlivost je dřina.

Žárlivost je vyčerpávající.

Je to hladová emoce. Potřebuje krmit.

Co žárlivosti chutná?

Žárlivosti chutnají informace.

Libuje si v detailech.

Chutnají jí husté hřívy lesklých vlasů

a malá rozkošná pouzdra.

Žárlivost zbožňuje fotky.

Proto je Instagram takový trhák. (Smích)

Proust vlastně spojuje
jazyk školství se žárlivostí.

Když má Swann jeden
ze svých záchvatů žárlivosti,

kdy náhle poslouchá za dveřmi

a podplácí služebné své milenky,

obhajuje tento způsob chování.

Říká: „Podívejte se, já vím,
že si myslíte, jak je to odpudivé,

ale ničím se to neliší

od studia starověkých textů

nebo obdivování památek.“

Proust říká, že toto jsou
„průzkumy vědeckého rázu

s plnou intelektuální hodnotou“.

Proust se pokouší demonstrovat, že žárlivost

je neodpustitelná
a díky ní působíme absurdně,

ale ve své podstatě
je to honba za poznáním,

honba za pravdou, i když bolestivou.

A dokonce, Proust je přesvědčen,

že čím víc pravda bolí, tím líp.

Smutek, potupa, ztráta,

to jsou pro Prousta studny vědomosti.

Říká: „Žena, po které toužíme,

která nás nechá trpět, v nás vyvolá

škálu emocí, které budou mnohem silnější,

než jaké v nás umí vyvolat
génius, který nás zajímá.“

Snaží se nám tímto říct,
abychom si hledali kruté ženy?

Ne. Snaží se vysvětlit,

že žárlivost nám pomáhá
v odhalení sama sebe.

Umí nás nějaká jiná emoce
takto rozlousknout,

jako oříšek?

Umí v nás nějaká jiná emoce odhalit

agresi, skryté ambice

a naše sklony vlastnit?

Naučí nás nějaká jiná emoce
dívat se na věci

tak neskutečně intenzivně?

Později o tom psal Freud.

Jednoho dne Freuda navštívil

velmi rozrušený mladý muž,
kterého sžírala

myšlenka na to, že ho jeho žena podvádí.

Freud se divil, co to s tím chlápkem je,

že ho nezajímá, co jeho žena
ve skutečnosti dělá.

Protože je nevinná, jak je všem jasné.

Ten chudák má

jenom zcela bezdůvodné podezření.

Pátrá po tom, co jeho žena dělá,

aniž by si to uvědomila, podvědomě.

Neusmívá se nějak moc mile?

Neotřela se náhodou o tamtoho muže?

[Freud] tvrdí, že z muže se stává

strážce ženina podvědomí.

V tomhle je román velmi dobrý.

Dobře popisuje, jak nás žárlivost

učí pozorovat věci intenzivně,
ale ne s přesností.

Vlastně čím silnější je naše žárlivost,

tím více se stáváme obětmi představivosti.

Proto si myslím, že žárlivost v nás

nevyvolává pouze potřebu násilí

nebo zločinu.

Žárlivost v nás vyvolává chování,

které je nepolapitelně vynalézavé.

Když si vzpomenu na sebe, když mi bylo osm,
musím to uznat.

Ale také si vzpomínám na příběh,
který jsem slyšela ve zprávách.

Dvaapadesátiletá žena
z Michiganu byla přistižena,

jak vytvořila falešný profil na Facebooku,

odkud posílala vulgární, odporné zprávy

sama sobě po celý rok.

Jeden rok. Celý rok.

Snažila se to navlíknout

na novou přítelkyni svého bývalého.

Musím se přiznat,
že když jsem o tomhle slyšela,

mou reakcí byl obdiv.

(Smích)

Jen si to přiznejme,

jak neuvěřitelná kreativita,
i když špatně použitá. No ne?

Je to jako z románu.

Je to jako z románu Patricie Higsmithové.

Higsmithová patří mezi mé nejoblíbenější.

Je to skvělá a trochu zvláštní ženská
představitelka americké psané tvorby.

To ona napsala „Cizince ve vlaku“

a „Talentovaného pana Ripleyho“.

Tyto knihy jsou celé o tom,
jak nám závist

zaslepuje mysl.

Jakmile nás žárlivost ovládne,

membrána mezi tím,
co je a co by mohlo být

se dá propíchnout v mžiku.

Tak se podívejme na Toma Ripleyho,
jejího nejznámějšího hrdinu.

Tom Ripley touží nejdříve po vás

nebo po tom, co máte,

až se vámi nakonec stane
a má to, co jste jednou měli.

A vy jste pod zemí.

A on reaguje na vaše jméno,

nosí vaše prstýnky,

plení váš bankovní účet.

To je jedna z možností.

Ale co s tím? Všichni to nemůžeme
řešit jako Tom Ripley.

Nemohu dát celému světu čtyřky,

I když bych někdy opravdu chtěla.

Což je škoda, protože žijeme
ve velice závistivé době.

Žijeme v žárlivé době.

Jsme přece poslušné ovce sociálních médií,

kde je závist hlavní měnou.

Poradí nám román,
jak z toho ven? Nejsem si jistá.

Udělejme tedy to, co hrdinové,
když si nejsou něčím jistí,

když se zabývají nějakou záhadou.

Zkusme navštívit dům č. 221B na Baker Street

a zeptat se Sherlocka Holmese.

Když se řekne Sherlock Holmes,

všichni si myslí, že jeho nemesis
byl profesor Moriarty,

ten umělec zločinu.

Ale já jsem vždy preferovala
[inspektora] Lestrada,

toho velitele Scotland Yardu
s obličejem jako krysa,

který Sherlocka zoufale potřebuje,

neobejde se bez Sherlockova génia,
ale zároveň ho nesnáší.

To je mi nějak povědomé.

Lestrade potřebuje jeho pomoc,
ale nesnáší ho

a překypuje hořkostí
po celý průběh detektivky.

Ale čím déle spolu pracují,
věci se začnou měnit

a nakonec, v „Šesti Napoleonech“,

kdy Sherlock přijde a všechny
překvapí svým řešením,

Lestrade se k němu otočí a řekne:

„My vám nezávidíme, pane Holmesi.

My jsme na vás pyšní.“

A také prohlásí, že ve Scotland Yardu
není nikdo,

kdo by si nechtěl potřást rukou
s Sherlockem Holmesem.

Je to jeden z mála momentů,
kdy vidíme Sherlocka dojatého

a mně tato scéna to připadá velmi dojemná.

Ale je zároveň tak trochu záhadná.

Zdá se, že závist se tu řeší

spíše jako hříčka geometrie než emocí.

V jednu chvíli se Sherlock nachází
na opačné straně, než Lestrade.

A za chvíli jsou na stejné straně.

Zničehonic si Lestrade dovolí

obdivovat génia, kterého
nemohl předtím vystát.

Je možné, že je to takhle jednoduché?

Co když je žárlivost opravdu
jen otázkou geometrie,

otázkou toho, kde sami sobě dovolíme stát

ve vztahu k ostatním?

V tom případě bychom
snad nemuseli nesnášet

dokonalost ostatních.

Jenom bychom se tomu přizpůsobili.

Ale já má ráda záložní plány.

Takže, zatímco budeme čekat,
až k tomu dojde,

připomeňme si, že se vždy
můžeme obrátit k románu pro útěchu.

Román odstraní ze žárlivosti tajemno.

Román ji ochočí

a pozve ji k jídelnímu stolu.

A hle, kdo se nám u stolu sejde:

sladký Lestrade, děsivý Tom Ripley,

bláznivý Swann i samotný Marcel Proust.

Jsme ve skvělé společnosti.

Děkuji.

(Potlesk)