Mám 99 problémů… a obrna je jen jeden z nich

„Mám dětskou mozkovou obrnu. Pořád se třesu,“ hlásí Maysoon Zayid na začátku téhle nadšené vtipné řeči. (Vážně, je k popukání.) „Jsem jako Shakira na schůzce s Muhammadem Alim.“ S elegancí a vtipem nás tahle arabsko-americká komediantka provede dechberoucí túrou po svých dobrodružstvích herečky, komika na stojáka, filantropa a obránce postižených.

Zdravím, ženy TEDu, jak to jde.

(Povzbuzování)

To je málo.

Zdravím, ženy TEDu, jak to jde?

(Povzbuzování)

Jsem Maysoon Zayid

a nejsem opilá,

ale doktor, který vedl můj porod, byl.

Do mé mámy řízl šestkrát

v šesti různých směrech

a v průběhu toho přidusil
mé nebohé, maličké já.

Výsledkem je, že mám
dětskou mozkovou obrnu,

což znamená, že se pořád třesu.

Koukejte.

Je to vyčerpávající.
Jsem jak Shakira, Shakira

na schůzce s Muhammadem Alim.

(Smích)

DMO není dědičná.

Není to vrozená vada.
Nemůžete se tím nakazit.

Nikdo neproklel dělohu mé matky,

a taky to nemám z toho, že by
moji rodiče byli bratranec a sestřenice,

což jsou.

(Smích)

Přihodí se to jako nehoda,

jako se to stalo mně při porodu.

Teď vás musím varovat,
nejsem inspirativní

a nechci, aby mě
kdokoliv v této místnosti

litoval,

protože v jistých chvílích svého života

jste snili o tom být postižený.

Pojďte se mnou na projížďku.

Je Štědrý den, jste v obchoďáku,

jezdíte kolem dokola
a hledáte místo, kde zaparkovat –

a co vidíte?

Šestnáct prázdných míst
pro lidi s handicapem.

A říkáte si, „Bože, nemůžu prostě

být aspoň trochu postižený?“

(Smích)

A taky vám chci říct,

že mám 99 problémů
a obrna je jen jeden z nich.

Kdyby existovala Olympiáda utlačovaných,

vyhrála bych zlatou.

Jsem Palestinka, muslimka, žena, postižená

a žiju v New Jersey.

(Smích) (Potlesk)

Pokud se teď necítíte lépe,
možná byste měli.

Bydlím v Cliffside Park v New Jersey.

Vždycky se mi líbilo,

že mé rodné město a mé postižení

mají stejné iniciály.
(DMO je v angličtině C.P.)

A taky jsem milovala,
že když jsem chtěla jít

ze svého domu do New York City, tak jsem mohla.

Mnoho lidí s DMO nemůžou chodit,

ale moji rodiče nevěřili v „nemůžu“.

Mantra mého otce bylo:

„To dáš. Jo, to (čar)dáš.“

(Smích)

Tak když moje tři starší sestry
vytíraly podlahu,

já jsem vytírala podlahu.

Když moje tři starší sestry
chodily do státní školy,

moje rodiče zažalovali vzdělávací systém,

díky čemuž jsem chodila taky,

a když jsme všechny neměly samé jedničky,

dostaly jsme bačkorou.

(Smích)

Otec mě naučil chodit,
když mi bylo pět,

tím, že pokládal
moje paty na své nohy

a prostě chodil.

Jiná taktika byla,
že přede mnou mával

dolarovou bankovkou
a nechal mě ji chytat.

(Smích)

Striptérka tam někde
uvnitř mě byla silná…

(Smích)

Jo. Ne, do prvního dne školky

jsem chodila jako šampión,

který schytal trošku moc úderů.

Když jsem vyrůstala, bylo
v našem městě jenom šest Arabů

a všichni to byli moji příbuzní.

Teď je ve městě 20 Arabů

a pořád jsou to všichni
moji příbuzní. (Smích)

A nemyslím si, že si někdo
všiml, že nejsme Italové.

(Smích) (Potlesk)

Tohle bylo před 11. zářím
a před tím, než si politici mysleli,

že je vhodné používat „Nesnáším muslimy“

jako slogan ve volební kampani.

Lidi, se kterými jsem vyrostla,
neměli s mojí vírou vůbec žádný problém.

I když se dost báli,

že během ramadánu umřu hlady.

Vysvětlovala jsem jim,
že mám dost tuku na to,

abych přežila tři dlouhé měsíce,

takže půst od rozbřesku
do západu slunce byl třešnička na dortu.

Taky jsem stepovala na Broadwayi.

Jo, na Broadwayi. Šílený! (Potlesk)

Rodiče si nemohli dovolit mi platit fyzioterapii,

tak mě poslali do taneční školy.

Naučila jsem se
tancovat na podpatcích,

což znamená, že umím
chodit na podpatcích.

A jsem z Jersey,

kde si dáváme záležet,
abychom byli šik,

takže když kamarádky
nosily podpatky, tak já taky.

A když kamarádi odjeli
a trávili letní prázdniny

na pobřeží, tak já ne.

Já trávila léto ve válečném pásmu,

protože moji rodiče se báli,

že kdybychom se nevrátili do Palestiny

každé léto,

vyrostla by z nás Madonna.

(Smích)

Letní prázdniny často spočívaly v tom,

že se mě snažil táta vyléčit,

takže jsem pila jelení mléko,

podstupovala jsem baňkování,

byla jsem potápěna do Mrtvého moře,

a pamatuju si, jak voda pálila v očích

a myslela jsem si
„Funguje to! Funguje to!“

(Smích)

Jeden zázračný lék,
který jsme našli, byla jóga.

Musím říct, je to strašně nudné,

ale než jsem dělala jógu,

byla jsem komik na stojáka,
který neuměl stát.

A teď umím stát na hlavě.

Moji rodiče podporovali tu představu,

že zvládnu všechno,

že žádný sen není nemožný,

a můj sen byl

hrát v seriálu General Hospital.

Během pozitivní diskriminace
jsem chodila na vysokou

a získala krásné stipendum na ASU,

Arizonskou státní univerzitu,

protože jsem splňovala všechny parametry.

Byla jsem jako zvířátko
lemur divadelního oddělení.

Všichni mě milovali.

Dělala jsem úkoly ne tak chytrým dětem,

dostala jsem jedničky ze všech svých předmětů,

jedničky ze všech jejich předmětů.

Vždycky, když jsem hrála scénu

ze Skleněného zvěřince,

moji profesoři plakali.

Ale nikdy jsem nedostala roli.

Konečně, když jsem školu končila,

ASU se rozhodla udělat představení nazvané

„They Dance Real Slow in Jackson“.

Je to hra o dívce s DMO.

Já byla dívka s DMO.

Ze střech jsem volala

„Konečně dostanu roli!

Mám mozkovou obrnu!

Konečně volná! Konečně volná!

Díky Bože všemohoucí, jsem konečně volná!“

A tu roli jsem nedostala. (Smích)

Dostala ji Sherry Brown.

Přiřítila jsem se k vedoucí divadelního oddělení

a hystericky jsem řvala,
jako kdyby mně někdo zastřelil kočku,

a ptala se jí proč

a ona že to bylo,

protože si mysleli, že bych
nezvládla kaskadérské scény.

Řekla jsem: „Promiňte, ale když já
nezvládnu kaskadérské kousky,

tak je nezvládne ani postava,
kterou bych hrála.“

(Smích) (Potlesk)

To byla role, pro níž
jsem byla doslova narozená,

a oni ji dali, oni ji dali
herečce bez mozkové obrny.

Vysoká škola byla podobná jako život potom.

Hollywood má hnusnou historii

obsazování nepostižených herců,

aby na plátně hráli postižené.

Po promoci jsem se vrátila domů

a moje první obsazení byl

komparz v mýdlové opeře.

No plnil se mi sen.

A věděla jsem, že si hned polepším

od „ženské ve fastfoodu“
k „praštěné nejlepší kámošce“.

Ale místo toho jsem zůstala
opěvovaný kus nábytku,

který jste poznali jen podle mého týlu,

a bylo mi jasné,

že vedoucí castingu neobsazují

objemné, etnické, postižené herce.

Obsazovali jen bezvadné lidi.

Ale byly tady výjimky.

Vyrostla jsem koukáním
na Whoopi Goldbergovou,

Roseanne Barrovou, Ellen,

a všechny z těchto žen
měly jednu věc společnou:

byly komičky.

Tak jsem se stala komikem.

(Smích) (Potlesk)

Můj první úkol bylo vozit slavné komiky

z New York City na vystoupení do New Jersey

a nikdy nezapomenu výraz toho prvního,

kterého jsem vezla, a on si uvědomil,

že zrychluje na dálnici v New Jersey

s holkou s DMO, která řídí.

Vystupovala jsem v klubech po celé Americe,

taky jsem vystupovala
v arabském světě na Středním Východě

bez cenzury a nezahalená.

Někteří říkají, že jsem první

komik na stojáka v arabském světě.

Nerada se považuju za první,

ale vím, že nikdy neslyšeli

tu sprostou fámu,
že ženy nejsou vtipné,

a považují nás za k popukání.

V roce 2003 jsme s bratrem od jiné matky a otce

Deanem Obeidallahem začali

Newyorský arabsko-americký festival komedie

a ten nyní probíhá desátým rokem.

Naším cílem bylo změnit záporný obraz

arabských Američanů v médiích

a taky připomínat vedoucím castingu,

že jihoasijský a arabský není synonymum.

(Smích)

Udělat z arabského střední proud
bylo mnohem, mnohem jednodušší

než zdolat výzvu

stigmatu postižených.

Můj průlom nastal v roce 2010.

Byla jsem pozvaná jako host

do kabelové zpravodajské show

„Countdown With Keith Olbermann“.

Vstoupila jsem a vypadala jsem při tom,
jako bych si vyšla na ples,

a oni mě zavlekli do studia

a posadili mě na jezdící, točící se židli.

Podivala jsem se na stage managerku a říkám:

„Promiňte, nemohla bych dostat jinou židli?“

A ona se na mě podívala a říká

„Pět, čtyři, tři, dva...“

A šlo to živě, že jo.

Takže jsem se tiskla k moderátorskému stolku,

abych se během výstupu
neodkutálela ze záběru

a když interview skončilo,
byla jsem úplně bez sebe.

Konečně jsem dostala
svou šanci a promarnila ji

a věděla jsem, že už mě
nikdy znovu nepozvou.

A nejen že mě
pan Olbermann znovu pozval,

dělala jsem pak příspěvky na plný úvazek

a taky mi připevnil židli k zemi.

(Smích) (Potlesk)

Jedna vtipná věc, kterou jsem se naučila

při natáčení s Keithem Olbermannem,

byla, že lidé na internetu jsou parchanti.

Lidé říkají, že děti jsou kruté,

ale nikdy se mi nikdo jako dítěti
nebo jako dospělé neposmíval.

Najednou bylo moje postižení
na webu terčem kritiky.

Dívala jsem se na klipy online

a viděla komentáře

"Hele, na co se tak třese?"

„Hele, je retardovaná?“

A můj oblíbený: „Chudinka teroristka, má pusu jak gumák.

Co se jí stalo?

Opravdu bychom se za ni měli modlit.“

Jeden z komentářů dokonce navrhoval,

abych si přidala postižení do titulků:

scenáristka, komička, obrna.

Postižení je tak viditelné jako rasa.

Pokud člověk na vozíku nemůže hrát Beyoncé,

tak Beyoncé nemůže hrát člověka na vozíku.

Postižení jsou největší –

Jo, pořádný potlesk. No tak.

(Potlesk)

Lidé s postižením jsou největší menšinou

na světě a jsme nejvíce přehlíženi

v zábavním průmyslu.

Doktoři říkali, že nebudu chodit,

ale jsem tu před vámi.

Ale myslím, že kdybych
vyrostla na sociálních médiích,

tak by tomu tak nebylo.

Doufám, že společně

dokážeme vytvořit
mnohem pozitivnější obraz

postižení v médiích
a v každodenním životě.

Možná kdyby tu byl pozitivnější obraz,

tak by to tolik nepodporovalo
nenávist na internetu.

A nebo taky ne.

Možná je stále potřeba celá vesnice,

aby vychovala naše děti dobře. (Lidové přísloví)

Moje křivolaká cesta mě zavedla

na některá velkolepá místa.

Šla jsem po červeném koberci

po boku mýdlové divě Susan Lucciové

a ikonické Lorraine Arbusové.

Hrála jsem ve filmu s Adamem Sandlerem

a pracovala se svým idolem,

úžasným Davem Matthewsem.

Procestovala jsem svět
jako hvězda pořadu

Arabs Gone Wild (Arabové šílí).

Byla jsem zástupcem

reprezentujícím obří stát New Jersey

na shromáždění Demokratické strany v roce 2008.
(volba kandidátů na prezidenta USA)

Založila jsem Maysoon's Kids
(Maysooniny děti),

charitu, která se snaží

dát dětem palestinských uprchlíků

aspoň kus takové šance,
jakou moji rodiče dali mně.

Ale ta chvíle, která vyniká nejvíc,

– před tímto momentem –

(Smích) (Potlesk)

chvíle, která vyniká nejvíc,

byla, když jsem vystupovala

pro muže, který se vznáší jako motýl

a štípe jako včela,

má Parkinsona a třese se jak já celá,

Muhammada Ali-a.

(Potlesk)

To bylo jedinkrát,

kdy mě táta viděl vystupovat naživo

a tuhle řeč věnuji jeho památce.

(Mluví arabsky)

Jmenuji se Maysoon Zayid

a když já to (čar)dám, ty to taky (čar)dáš.

(Potlesk)