Phil Hansen: Přijetí třesu

Při studiu umělecké školy se Philu Hansenovi vyvinul neovladatelný třes v ruce, který mu bránil v tvorbě pointilistických kreseb, které miloval. Hansen byl zničený, potácel se životem bez smyslu a cíle, dokud mu neurolog neudělal jednoduchý návrh: přijmi toto omezení... a překonej ho.

Když jsem studoval na umělecké škole,

vyvinul se mi třes v ruce

a toto byla nejrovnější čára, jakou jsem byl schopný nakreslit.

Teď zpětně vidím, že to vlastně bylo na některé věci dobré,

jako míchání plechovky s barvou nebo sušení polaroidu,

ale tehdy to byl skutečně konec světa.

Bylo to zničení mého snu o tom, že se stanu umělcem.

Ten třes se vyvinul ze

soustředěné honby za pointinismem,

z roků naplněných děláním maličkých teček.

A nakonec se tyto tečky proměnily z dokonale kulatých

v takové, co vypadaly spíše jako pulci, kvůli třesu.

Abych ho vyvážil, držel jsem pero pevněji

a to postupně zhoršovalo můj třes,

takže jsem ho držel ještě pevněji.

Stalo se to bludným kruhem, který skončil tím,

že mi působil tolik bolesti a problémů s klouby,

že jsem měl problém držet cokoliv.

A poté, co jsem strávil celý svůj život v touze dělat umění,

jsem opustil uměleckou školu a pak i celé umění.

Ale po pár letech jsem prostě nemohl zůstat mimo umění

a rozhodl jsem se jít kvůli třesu za neurologem

a zjistil jsem, že mám trvale poškozené nervy.

Podíval se na moji klikatou čáru a řekl:

"No, proč ten třes prostě nepřijmete?"

A tak jsem to udělal. Přišel jsem domů, vzal jsem pero

a nechal své ruce, aby se třásly a třásly.

Dělal jsem spoustu čmáranic.

A i když to nebyl druh umění,

kterému bych podlehl, byl to skvělý pocit.

A co víc, když jsem přijal svůj třes,

došlo mi, že stále mohu dělat umění.

Jenom jsem musel najít jiný přístup,

abych mohl dělat umění, které jsem chtěl.

Stále jsem měl rád fragmentaci pointinismu,

maličké tečky, které se spojily,

aby vytvořily sjednocený celek.

Tak jsem začal experimentovat s dalšími způsoby, jak roztříštit obrazy tak,

aby třes neovlivnil moji práci,

jako třeba namáčení mých nohou do barvy a chození po plátně

nebo jsem v trojrozměrné struktuře s latěmi

vytvářel dvojrozměrné obrazy tím, že jsem je vypaloval pomocí letlampy.

Zjistil jsem, že když pracuji ve větším měřítku a s většími materiály,

moje ruka nebolí,

a poté, co jsem přešel z jednoho přístupu k umění,

jsem se dostal k přístupu ke kreativitě,

který naprosto změnil mé umělecké obzory.

Bylo to poprvé, co jsem se setkal s myšlenkou,

že přijetí určitého omezení může být ve skutečnosti hnací silou kreativity.

Tou dobou jsem končil školu

a byl jsem nadšený, že budu mít skutečnou práci a konečně si budu moct dovolit nové umělecké potřeby.

Měl jsem strašlivou starou sadu nářadí a cítil jsem,

že bych mohl udělat mnohem více s výbavou,

o níž jsem si myslel, že by umělec měl mít.

Vlastně jsem ani neměl normální nůžky.

Používal jsem velké kovové zahradní nůžky dokud jsem neukradl

jedny z kanceláře, ve které jsem pracoval.

Tak jsem dokončil školu, dostal jsem práci, dostal jsem výplatu,

šel jsem do obchodu s uměleckými potřebami

a nakupoval jsem jako blázen.

A pak jak jsem přišel domů, sedl jsem si

a rozhodl jsem se, že se pokusím udělat něco

zcela netradičního.

Ale seděl jsem tam hodiny a nic mě nenapadalo.

To samé následovalo další den a další

a já jsem rychle sklouzl do tvůrčí krize.

Po dlouhou dobu jsem byl v temném místě, neschopný tvořit.

A nedávalo to žádný smysl, protože jsem byl konečně schopný

podporovat své umění a přesto jsem neměl ani špetku kreativity.

Ale jak jsem tápal v té temnotě,

došlo mi, že jsem byl vlastně paralyzován všemi možnostmi,

které jsem nikdy předtím neměl.

A tehdy jsem vzpomínal na své rozklepané ruce.

Přijmi třes.

Došlo mi, že pokud chci někdy získat svoji kreativitu zpátky,

musím se přestat snažit myslet jinak

a přijmout limity.

Přemýšlel jsem, jestli je možné být kreativnější,

když se člověk dívá po omezeních.

Co kdybych mohl tvořit jenom s výbavou za cenu pouhého dolaru?

Tou dobou jsem trávil řadu svých večerů ve --

no, hádám, že stále trávím hodně večerů ve Starbucks --

vím, že můžete poprosit o kelímek navíc, pokud chcete,

tak jsem je poprosil o 50.

Překvapivě mi je hned dali

a já jsem pak s nějakými tužkami, které jsem už měl,

udělal tento projekt za pouhých 80 centů.

Stalo se to pro mě skutečným okamžikem ujasnění,

že nejdříve musíme být něčím omezení,

abychom se stali neomezitelnými.

Přenesl jsem svůj přístup uvažování v rámci limitů

na své plátno a říkal si, co by se stalo, kdybych místo

malby na plátno mohl malovat jenom na svůj hrudník.

Tak jsem namaloval 30 obrazů, vrstvu po vrstvě,

každou přes tu předchozí,

přičemž každý obrázek představoval něco, co ovlivnilo můj život.

Nebo co kdybych, místo malby štětcem,

mohl malovat jenom pomocí seků používaných v karate? (Smích)

Tak jsem namáčel své ruce do barvy

a zaútočil na plátno

a praštil jsem ho tak tvrdě, že jsem si pohmoždil kloub v malíčku,

což mě na pár týdnů zastavilo.

(Smích) (Potlesk)

Nebo co kdybych místo spoléhání na sebe

musel spoléhat na jiné lidi,

aby vytvořili obsah umění?

Šest dnů jsem žil sledován wekbamerou,

spal jsem na zemi, jedl jsem rychlé občerstvení

a žádal jsem lidi, aby mi volali a sdíleli se mnou příběh

o momentu, který jim změnil život.

Jejich příběhy se staly uměním,

jak jsem je psal na točící se plátno.

(Potlesk)

Nebo co kdybych místo umění k vystavení dělal takové,

které bych musel zničit?

To se zdálo jako dokonalé omezení,

být umělec bez umění.

Tento nápad o ničení se vyvinul v roční projekt,

který jsem nazval Goodbye Art [Sbohem, umění]

a v němž muselo být každičké dílo po svém vzniku zničeno.

Na začátku Goodbye Art jsem se zaměřil na

násilnou destrukci, jako u tohoto obrazu Jimiho Hendrixe

poskládaného z více než 7000 sirek.

(Smích)

Pak jsem to rozšířil na tvorbu umění, které se zničilo přirozeně.

Díval jsem se po dočasných materiálech,

jako plivání jídla --

(Smích) --

křída na chodníku

a dokonce i zmrzlé víno.

Posledním krokem destrukce

byla snaha vytvořit něco, co vlastně vůbec nikdy neexistovalo.

Naaranžoval jsem na stůl svíčky, zapálil jsem je a pak jsem je zhasínal

a tento proces jsem se stejnou sadou svíček opakoval pořád dokola

a nakonec jsem sestavil pořízená videa do většího obrazu.

Takže výsledný snímek nebyl nikdy viditelný jako fyzický celek.

Byl zničený dříve než existoval.

Během této série Goodbye Art

jsem vytvořil 23 různých děl,

z nichž nezbylo nic, co by šlo fyzicky vystavit.

To, o čem jsem si myslel, že bude dokonalým omezením,

se ukázalo být dokonalým osvobozením,

protože pokaždé, když jsem něco vytvořil,

mě zničení přivedlo zpět na neutrální místo,

kde jsem se cítil osvěžený a připravený začít další projekt.

Nestalo se to přes noc.

Byly doby, kdy se mi nedařilo uvést mé projekty do pohybu

nebo, ještě hůř, poté, co jsem s nimi strávil hromadu času,

byl výsledný obraz tak trochu zahanbující.

Ale jak jsem se oddal tomuto procesu, pokračoval jsem dál

a vyšlo z něj najevo něco skutečně překvapujícího.

Jak jsem ničil každý projekt,

učil jsem se, jak nechat věci být,

nechat být výsledky, nechat být neúspěchy

a nechat být nedokonalosti.

A na oplátku jsem nalezl proces tvorby umění,

který je neutuchající a ničím nezatížený.

Dostal jsem se do stavu nepřetržité tvorby,

kdy jsem jenom myslel na to, co bude dalšího,

a přicházel jsem s větším množstvím nápadů než kdykoliv dříve.

Když vzpomínám na své tři roky bez umění,

bez svého snu, kdy jsem dělal všechno bez zájmu,

místo toho, abych se snažil najít jiný způsob, jak pokračovat v tom snu,

tak jsem skončil, vzdal jsem to.

A co kdybych nepřijal svůj třes?

Protože přijetí třesu pro mě

nebylo jenom o umění a určitých uměleckých dovednostech.

Ukázalo se, že to je o životě a životních zkušenostech.

Protože nakonec většina z toho, co děláme,

se odehrává tady, v rámci limitů, s omezenými prostředky.

Učit se, jak být kreativní v rámci hranic, které nás omezují,

je tou největší nadějí, kterou máme, abychom transformovali sebe

a, společně, i celý náš svět.

Dívat se na omezení jako na zdroj kreativity

změnilo směr mého života.

Teď když narazím na překážku

nebo jsem kreativně zablokovaný,

stále je to občas boj,

ale pořád v tom procesu pokračuji

a snažím se připomínat si možnosti,

jakými je použití skutečných, živých žížal, abych udělal obraz,

použití připínáčku, abych potetoval banán

nebo malování obrazu pomocí mastnoty z hamburgeru.

(Smích)

Jednou z mých nedávných snah

je transformace návyků kreativity, které jsem se naučil,

do něčeho, co ostatní mohou replikovat.

Omezení mohou být jedním z nejnepravděpodobnějších míst

pro ovládnutí kreativity, ale možná

je to jeden z nejlepších způsobů, jak se dostat ze stereotypu,

přehodnotit kategorie a zpochybnit přijímané normy.

A místo toho, abychom jeden druhému říkali užívej dne,

tak bychom si možná mohli každý den připomínat,

že máme užívat limitů.

Děkuji.

(Potlesk)