Cesta mladé vědkyně za čistou vodou

Deepika Kurup byla, poté co viděla děti před domem prarodičů v Indii pít vodu, která vypadala příliš špinavá i na dotek, odhodlaná už od 14 let vyřešit celosvětový problém nedostatku vody. Její výzkum začal v kuchyni -- a nakonec vedl k velké vědecké ceně. Poslechněte si, jak tato dospívající vědkyně vytvořila nákladově efektivní a ekologický způsob čistění vody.

Každé léto jsme já a má rodina
cestovali přes půl světa,

4 800 kilometrů,

do kulturně různorodé země Indie.

Indie je země nechvalně známá
pro své spalující horko a vlhkost.

Pro mě je v takovém horku jedinou úlevou
vypít hodně vody.

Když jsme v Indii,

rodiče mi vždy připomínají, že vodu
mám pít pouze převařenou nebo balenou,

protože narozdíl od Ameriky,

kde stačí otočit kohoutkem
a jednoduše získat čistou, pitnou vodu,

je v Indii voda často kontaminovaná.

Moji rodiče se museli ujistit,

že voda, kterou pijeme, je bezpečná.

Nicméně brzy jsem si uvědomila,

že ne každý má to štěstí

užít si čistou vodu jako my.

Před domem mých prarodičů,
na rušných ulicích Indie,

jsem viděla stát lidi v dlouhých frontách

pod pálícím sluncem,

jak si naplňují kyblíky vodou z kohoutku.

Dokonce jsem viděla děti,

které vypadaly stejně staré jako já,

jak si naplňují průhledné plastové lahve

špinavou vodou z potoků na okraji silnice.

Sledování těchto dětí,

které jsou nuceny pít vodu,

kterou jsem považovala
příliš špinavou i jen na dotek,

změnilo můj pohled na svět.

Tato nepřijatelná
sociální nespravedlnost

mě přiměla k touze najít řešení

problému čisté vody našeho světa.

Chtěla jsem vědět,
proč tyto děti nemají dost vody,

látky potřebné k životu.

A zjistila jsem, že stojíme

před celosvětovou krizí
nedostatku vody.

To může znít překvapivě,

když 75 % naší planety je pokryto vodou,

pouze 2,5 % z toho je voda sladkovodní

a méně než 1 % veškeré sladké vody

je dostupná k lidské spotřebě.

S rostoucí populací,

industriálním rozvojem
a ekonomických růstem

se poptávka po čisté vodě zvyšuje,

ale zásoby sladké vody se rapidně snižují.

Podle Světové zdravotnické organizace

660 miliónů lidí na světě

nemá přístup ke zdroji pitné vody.

To je hlavní příčinou smrti

dětí pod pět let v rozvojových zemích

a UNICEF odhaduje, že 3 000 dětí

zemře každý den na nemoc
spojenou s vodou.

Jedno léto v osmé třídě po návratu domů

jsem se rozhodla,
že chci spojit svou vášeň

pro řešení globálního nedostatku vody

s mým zájmem o vědu.

Rozhodla jsem se,

že nejlepší bude přeměnit mou garáž
na laboratoř.

(smích)

Vlastně, nejdříve jsem udělala
laboratoř z naší kuchyně,

ale rodičům se to nelíbilo
a vykopli mě.

Také jsem četla hodně novinových
článků o výzkumu vody

a zjistila jsem, že v rozvojových zemích

se používá něco
s názvem solární dezinfekce

nebo SODIS na vyčištění vody.

V SODIS jsou průhledné láhve napuštěné
kontaminovanou vodou

a poté vystaveny slunečního svitu
po šest až osm hodin.

UV záření ze slunce

zničí DNA nebezpečných patogenů

a dekontaminuje vodu.

SODIS je sice metoda jednoduchá
a také energeticky výhodná,

jelikož využívá pouze solární energii,

je ale velmi pomalá,

může zabrat až dva dny, pokud je zataženo.

Ke zrychlení tohoto procesu

se začíná používat nová metoda,

která se jmenuje fotokatalýza.

Co je to přesně fotokatalýza?

Pojďme si to vysvětlit:

"foto" znamená, že je to ze slunce

a katalyzátor je něco,
co urychluje reakci.

Fotokatalýza tedy urychluje

proces sluneční dezinfekce.

Když sluneční paprsek dopadne
na fotokatalyzátor,

jako je TiO2, nebo-li oxid titaničitý,

vytvoří se velmi reaktivní formy kyslíku,

jako superoxidy, peroxidy vodíku
a hydroxylové radikály.

Tyto reaktivní formy kyslíku

jsou schopny odstranit bakterie
a organické látky

a další kontaminanty z pitné vody.

Ale stávající způsob vývoje
fotokatalického SODIS

má bohužel několik nevýhod.

Dělají to, že průhledné plastové lahve

zevnitř pokryjí fotokatalyckými nátěry.

Ale fotokatalyzátory jako oxid titaničitý

jsou běžně používány
v opalovacích krémech,

kde blokují UV záření.

Takže když jimi natřeme vnitřek lahví,

ve skutečnosti blokují UV záření

a snižují tak účinnost procesu.

Fotokatalytické nátěry také

nejsou řádně připevněny k plastové láhvi,

což znamená, že se smývají,
a lidé tyto katalyzátory pijí.

Ačkoli je TiO2 je bezpečný a inertní,

je neefektivní, když pijeme katalyzátor,

protože se pak musí po několika

použití znovu doplnit.

Mým cílem je překonat

tyto nevýhody současných metod

a vytvořit bezpečnou, udržitelnou,

nákladově efektivní a ekologickou
metodu čištění vody.

Co začalo jako projekt z osmé třídy
pro vědecký veletrh

je dnes fotokatalycký kompozit
na čištění vody.

U tohoto kompozitu spojuji
oxid titaničitý s cementem.

Ten může být vytvořen v několik tvarech,

což má za následek extrémně
široký potenciál pro nasazení metody.

Například můžete vytvořit tyč,

která může být jednoduše vložena
do láhve pro osobní užití,

nebo můžete vytvořit pórovitý filtr,
kterým můžete filtrovat vodu pro rodiny.

Můžete dokonce natřít vnitřek
již existující vodní nádrže

a vyčistit větší množství vody

pro celé komunity po delší dobu.

Během tohoto,

má cesta nebyla jednoduchá.

Neměla jsem přístup
k sofistikované laboratoři.

Bylo mi 14 let, když jsem začala,

nenechala jsem svůj věk, aby mne odradil

od vědeckého výzkumu

a snahy vyřešit globální vodní krizi.

Voda není jen univerzální rozpouštědlo.

Voda je všeobecné lidské právo.

A z tohoto důvodu

pokračuji na svém vědeckém projektu
od roku 2012,

abych jej mohla převést z laboratoře
do skutečného světa.

A toto léto jsem založila
Katalyzátor pro vodu světa,

sociální podnik zaměřený na urychlení
řešení nedostatku vody.

(potlesk)

Jedna kapka vody toho moc nezmůže,

ale když se kapky spojí,

můžou udržet život na naší planetě.

Stejně jako kapky se spojují,
aby vytvořily oceány,

věřím, že my všichni se musíme spojit,

chceme-li tento globální problém porazit.

Děkuji.

(potlesk)

Děkuji.

(potlesk)